Neledovcové Walliské Alpy a turistika

Horská neledovcová turistika we Walliských Alpách

Jak už u nás bývá zvykem, vyrážíme na dlouho očekávanou dovolenou, v podvečerních hodinách. Letos sice přípravy probíhaly v poněkud pochmurné náladě, ale odjíždíme plni očekávání, neboť letos poprvé jedeme daleko na západ do švýcarského kantonu Wallis. Před očima nám vyvstávají fotografie ledem pokrytých vrcholků, ledovce v údolích a překrásná příroda všude kolem, to vše již za pár hodin spatříme v plné kráse. Doufáme jen, že tak vrtkavé počasí letošního léta nám dopřeje užít si naše cesty bez náhlých bouřek a lijáků, které poznamenaly bezmála celý červen a červenec u nás doma.

Cesta ubíhá bez problémů a po přibližně dvanácti hodinách pohodové jízdy napříč Německem a Švýcarskem přijíždíme před půldvanáctou do střediska Veysonnaz. Přesto, že čas nástupu máme ve voucheru stanovený mezi patnáctou a devatenáctou hodinou, vyřizujeme veškeré náležitosti během několika minut a odcházíme z kanceláře cestovní agentury k našemu apartmánu, navíc vybaveni množstvím informací a propagačních letáků s náměty na výlety do atraktivních míst v okolí.

Jsme velice příjemně překvapeni jednáním místních lidí. Pohoda a přívětivost, to je to co nám u nás schází a tady, jak zjišťujeme, je to považováno za základní projev slušného chování.

Apartmán je spolu s dalšími rekreačními domy situován v prudkém svahu, konečně jako všechny domy ve Veysonnaz. Nádherný výhled z terasy vystihuji slovy, že pro krásné fotky tady člověk nemusí stoupat hodiny do kopců, ale stačí jen si uvařit kávu, postavit stativ s foťákem na terasu a užívat si focení. Však hned odpoledne a večer zaznamenávám první Walliské nálady z Veysonnaz. Počasí dnešní den je dost proměnlivé s častými přeháňkami a tak večer unaveni po dlouhé cestě uléháme s přáním, abychom se ráno probudili do slunečného rána.

3.8.2009 pondělí (Sion, Lac Souterrain)

Naše přání zůstává bohužel pro zatím nevyslyšeno a ráno nás přivítalo sychravým počasím, kdy se střídají přeháňky s drobounkým mrholením. Volíme proto plán "B" a vyrážíme na prohlídku jednoho z nejstarších měst Švýcarska, Sionu, na který máme krásný výhled přímo z terasy. Procházíme starobylou částí města, malebnými uličkami a pomalu stoupáme k městským hradbám, nad kterými se za městem na jednom vrcholku tyčí hrad a naproti němu na druhém - vyšším, potom pozůstatky menšího hradu.

Mezi nimi se rozprostírají na svazích vinice. Vinice nás zde jinak provázejí na každém kroku nejen v blízkosti řeky Rhôny protékající městem, ale i v okolních svazích, kde jsou ve vyšších partiích vystřídány meruňkovými sady, ve kterých zrovna dozrává úroda a tak v každé vesničce u silnice míjíme cedule s nabídkou prodeje právě načesaných meruněk.

Po chvíli přicházíme na prostranství mezi dvěma hrady, zachovalým Valére a na protějším vrchu polorozbořeným Tourbillionem. Před námi se rozprostírá zmíněná vinice, ze které jak se dozvídáme z informační tabule, je sklízeno a vyráběno víno čtyř různých odrůd. Víno z těchto vinic bylo již několikrát oceněno vinařskými cenami a je velmi ceněno mezi znalci vína.

My se vydáváme odtud vzhůru vlevo směrem k bráně do hradní zříceniny Tourbillion, protože usuzujeme, že platit si prohlídku na Valére na pravém vrcholku pro nás nemá moc smysl, protože výkladu ve francouzštině bychom stejně neporozuměli a tak se spokojíme prohlídkou zmíněné zříceniny, odkud si odneseme alespoň fotky protějšího hradu s městem v podhradí.

Počasí se postupně během dne zlepšuje a tak začínáme rozvíjet plány, co podnikneme zítra. Je ale teprve poledne a tak ze Sionu vyrážíme ještě směrem na Sierre, kde chceme navštívit jeskyně s velkým podzemním jezerem, kde je provozována plavba na lodičkách.

Poté co si vystojíme frontu tak dlouhou, že jak se shodujeme, nebýt dětí, kterým jsme plavbu slíbili, tak bychom již dávno udělali čelem vzad a radši si sedli někde na kafe, zaplatíme vstup cca 40,- CHF, vstupujeme do podzemí plni očekávání. Představa plavby "a la Punkva" bere však po necelé půlhodině za své, protože celá plavba sestává z přibližně 150 m dlouhé cesty ke konci zatopené jeskyně a "couvání" zpět doprovázené výkladem průvodce.

Nevím, zda jsme tak rozmlsaní krásou jeskyní Moravského krasu nebo naše očekávání předčilo realitu, ale každopádně se shodujeme na tom, že po druhé bychom již takovou frontu nestáli. Jediným pozitivem je ale to, že zatím co jsme byli v podzemí, počasí se umoudřilo a přestalo pršet a dokonce se začíná místy objevovat modrá obloha.

4.8.2009 úterý (Grande Dixence)

Ráno nás vítá nebe bez mráčku, tak jen rychlá snídaně, sbalit svačinu, bundy a hurá do bot a vyrážíme na první túru. Naším cílem je dnes přehrada Grande Dixence. Projíždíme údolím od Sionu přes Hérémence do obce Le Chargeur, která se rozkládá přímo pod hrází přehrady. Zde lanovkou vyjíždíme během několika minut asi dvěstě výškových metrů na vrchol přehrady, kde nastupujeme na značenou cestu k chatě Cabane des Prafleuri (2 624 m n.m.).

Cesta nejprve stoupá v několika serpentinách nad jezero Lac des Dix a pochvíli překračuje přes hřeben do vedlejšího údolí, kde klesá několik desítek metrů, aby potom v protějším svahu pomalu postupně stoupala kvetoucí strání nad horskou říčkou s mléčně bílou vodou proplétající se kamenitým korytem.

Jak přibývají výškové metry, začíná být cítit, že naše nohy a plíce ještě nejsou dostatečně přivyklé na horské prostředí. Děti, hlavně Eliška, pomalu bez řečí šlapou bez velkého zájmu o okolní krásu, která nás obklopuje. Její zájem se ale probouzí ve chvíli, kdy je již na dohled chata. V tu chvíli jako by se v ní uvolnila skrytá rezerva energie a k chatě dobíhá s úsměvem na rtech. Její nálada se ještě zlepšuje ve chvíli, kdy před ní na stole "přistává" miska s polívkou. Konečně je spokojená a ani ji nevadí, když jí říkáme, že kopec ještě neskončil a bude muset ještě šlapat do sedla Col de Roux (2 804 m n.m.).

Poté co jsme se všichni občerstvili z části z vlastních zásob a z části místní výbornou polívkou a kávičkou s koláčem, vyrážíme vzhůru sutí k sedlu Col de Roux, nejvyššímu bodu dnešního dne. Cestou nás dohání oblačnost, která začala stoupat z údolí, takže když vystoupíme do sedla, zahalují nás mraky. Ale vítr nás nenechává na holičkách a pochvíli není po mracích ani vidu a my si užíváme nádherných výhledů na Lac de Dix sevřeného ze všech stran horskými štíty pokrytými bílou čepicí sněhu a ledu třpytícího se nad sytě zelenou barvou luk pod nimi. Přesně to jsou ty chvíle, pro které jezdíme do hor. Srdce zaplesá nad tou krásou a člověku je hned tak nějak líp.

Po nezbytné fotodokumentaci našeho společného výstupu, klesáme do protějšího údolí k chtě La Barma, která se schovává ve svahu nad jezerem Lac des Dix, cestou k ní sestupujeme nejdříve sutí a potom pokračujeme po loukách, kde brodíme několik horských bystřin, což je vítané zpestření hlavně pro Péťu s Eliškou. U chaty se Péťa hlásí, že už má hlad a protože já jsem se s Eliškou kvůli focení trochu opozdil, nepohrdne ani suchým chlebem, salám a sýry jsou totiž v mém kletru a ten se v té chvíli ještě u chaty neobjevil.

Od chaty potom sestupujeme pěšinou na cestu, která po vrstevnici sleduje břehy jezera od přehradní hráze až k jeho konci, a odtud potom stoupá k chatě Cabane des Dix. My se po ní vydáváme směrem zpět k přehradní hrázi. Cesta se vine nad jezerem, prochází několika tunely, až se napojuje na cestu našeho výstupu. Nám už zbývá jen sestoupit cestou klesající v serpentinách pod lanovkou k parkovišti, kde jsme ráno zaparkovali auto.

Děti dnešní den zvládly v pohodě, i když počáteční výstup k chatě Cabane de Prafleuri spíš přetrpěly, než si užily, ale zbytek cesty se jim očividně líbil, takže spokojenost vládla celou rodinou. Ale únava se na nich projevila, hned co se auto rozjelo, protože neuplynulo snad ani pět minut a už oba spali jako, když je do vody hodí.

5.8.2009 středa (Alpe Bricola)

Středeční ráno nás opět slunce tahá svými paprsky z postele. Předpověď je na dnešek opět slibná, pohled z terasy apartmánu jí dává za pravdu, na nebi není jediný mráček. Pro dnešní den jsme si vybrali údolí Val d´ Hérens, na jehož konci na parkovišti za obcí Ferpecle na parkovišti zanecháváme auto a stoupáme po červeně značené stezce na chatu Cabane Bricola. Trošku máme obavy, jak se půjde Elišce, protože jsme večer zjistili, že má z bot puchýře.

Naše obavy se bohužel asi po půlhodině chůze potvrzují, i přesto, že nic neříká, je vidět, že každý krok snáší s bolestí. Tak se rozhodujeme, že já s Péťou půjdu dál a Hanina se s Eliškou vrátí a počká na nás, s tím, že když to půjde, tak se podívají kousek kolem řeky a sejdeme se odpoledne u auta.

Potom co se naše rodina rozdělila, osiřele s Péťou stoupáme pěšinou klikatící se prudkou strání vzhůru. Na obloze ani mráček, žádný stín a tak se potíme a pot se z nás jen řine. Jediným ochlazením je pohled na okolo se rozprostírající ledovce, ale ty jsou od nás přeci jen moc daleko. Cesta stoupá pořád prudce vzhůru a obchází tak příkré skalnaté stupně, nad kterými v dálce vidíme chatu, náš dnešní cíl.

Cestou potkáváme turisty i horolezce, každý jde za svým cílem, někteří vzhůru, jiní se již vracejí zpět. Přibližně po hodině a půl stoupání dorážíme k chatě Cabane Bricola ve výšce 2 415 m n.m. Péťa je trochu zklamaný, protože je zavřená. Na každé chatě, na kterou vystoupí si s Eliškou do svých Wanderpasů otiskují razítka a vytvářejí si tak jakýsi cestovní deník. Tak ho zklamalo, že z tohoto výstupu žádné razítko nezískal.

Kolem chaty se rozprostírají kamenné stavby, v současnosti využívané asi jako příbytky pro ovce či podobná zvířata. My jsme je sice neviděli, ale všude bylo plno trusu a charakteristického zápachu. Našli jsme si pohodlné místo s pěkným výhledem, Péťa se hned pustil do svačiny a já pobíhal kolem s foťákem na stativu a snažil se zachytit něco z té nádhery pro večerní rozjímání a vzpomínání doma u počítače či nad fotografiemi. Ale protože jsme nechtěli, aby na nás holky dole u auta dlouho čekaly, tak se tak po dvaceti minutách sbíráme a vyrážíme zpět do údolí.

Cesta již není tak úmorná, protože dolů se nám jde lépe a rychleji, a tak přibližně za půl hodiny stojíme pod skalnatými srázy a odbočujeme na vyšlapanou cestičku, která vede napříč loukou k mostu přes řeku, jak jsme shora viděli. Přecházíme přes most a podél řeky postupně scházíme až k autu, kde na nás už holky čekají. Jak zjišťujeme, přišly chvilku před námi, protože přeci jen byla Eliška schopná jít aspoň po silnici podél řeky a tak si vyšláply aspoň k jezírkům pod ledovcem, kde si užily klidu a pohody.

Zpáteční cestou do Veysonnaz ještě zastavujeme za obcí Euseigne, kde nás zaujala přírodní zajímavost, tzv. Pyramides, což jsou útvary vzniklé erozivní činností v různě odolných půdách, kdy hlinité a písčité části byly odneseny a zůstaly ve stráni jehlancovité útvary připomínající pyramidy. Na vrcholku většinou zůstal skalní blok. Silnice je zde vedena přímo jednou z nich, takže není možné je přehlídnout.

6.8.2009 čtvrtek (Les Gorges du Durnand)

Čtvrteční den pojímáme odpočinkově, jednak proto, že na dětech začíná být znát únava a taky proto, že potřebujeme přikoupit pečivo a jídlo. Aby ale den nebyl úplně bez nových zážitků, vybíráme dle jednoho z letáků, kterými jsme se vybavili v místním informačním středisku, zajímavě vypadající procházku soutěskou Les Gorges du Durnand, která leží přibližně 20 min. cesty autem od Martigny. Dle letáku, je třeba si na její prostoupení vyčlenit přibližně jednu hodinu.

Jak zjišťujeme po zaplacení vstupného (8,- CHF, 5,- CHF) chůze po vysutých galeriích nad kaskádami trvá necelou půl hodinu, poté se cesta ze soutěsky obrací vzhůru a lesem se vrací zpět a vyúsťuje z lesa kousek od vstupní branky do soutěsky. Každopádně cesta nad hřmícími kaskádami je příjemným zážitkem.

My však z lesa vystupujeme poněkud dříve, protože auto máme zaparkované asi dvě zatáčky nad vstupem do soutěsky. Podle odhadu jsme tedy kousek nad autem. Ten kousek je nakonec dlouhý tak jeden a půl kilometru, protože silnice se vine v prudkých zatáčkách dolů. Nakonec přeci jen po půlhodince chůze přicházíme k autu, které jsme odstavili na prázdném parkovišti u lesa a protože dřevěné lavičky a hlavně dřevěný žlab s protékající vodou lákají k tomu, abychom se zde zdrželi.

Využíváme příjemného místa a trávíme odpolední odpočinek dováděním s dětmi, až končíme tím, že Petřík sedí na lavičce ve slipech a zbytek věcí suší na zábradlí po vodní bitce. Cestou zpět ještě zastavujeme u jednoho z mnoha stánků s meruňkami a kupujeme si na chuť kilo meruněk a potom už vyjíždíme těch posledních třináct kilometrů do Veysonnaz.

7.8.2009 pátek (Zermatt, Matterhorn)

Pro páteční den jsme si vybrali poněkud vzdálenější cíl - Zermatt a túru pod Matterhorn. Bylo by škoda se nepodívat do opěvovaného městečka pod známou horou, a tak budíme děti už v šest hodin a časně ráno vyrážíme do Zermattu. Přibližně po dvou hodinách jízdy přijíždíme do městečka Täsch, kde odstavujeme auto na parkovišti a hned jak vystupujeme z auta, tak se nám nabízí místní taxi, že nás vezme do Zermattu. Cestou nás hned ujišťuje, že i odpoledne vozí turisty zpět a tak, když budeme čekat u jeho stání, vezme nás zpět k našemu autu.

Z příjezdu do Zermattu jsme maličko v rozpacích, protože v první chvíli přemýšlíme, kde to vlastně jsme. Všude neskutečný stavební ruch, člověk by si připadal jak na exkurzi na stavbě, ale když vystoupíme z auta a ujdeme pár desítek metrů, vstupujeme do typického horského městečka s čilým turistickým ruchem.

Turismu je zde podřízeno opravdu vše, na každém rohu lákají suvenýry, sportovní obchody s turistickým a horolezeckým zbožím, řekl bych ráj pro všechny podobně smýšlející existence jako já, kterým nechybí zboží značek Addidas, Puma a podobných, ale kteří holdují různým Tilakům, Petzlům, Salewám, Deuterům a The Nord Face-ům, které zase pro změnu nic většinou neříkají těm 80% nepoznamenaných lidiček. Prostě jak se říká: "každý ujíždíme na něčem jiném".

U mapy zjišťujeme, že s dětmi bychom nestihli projít okruh pod Matterhornem celý, a proto se rozhodujeme pro výjezd lanovkou do stanice Trockener Steg, ve výšce 2939 m.n.m., což je ze strany dětí velice pozitivně kvitováno. Cestou vzhůru střídáme dvě lanovky, a když vystupujeme v horní stanici, jsou děti jak u vytržení, protože stanice je ještě ve výstavbě a tak přilétá jeden vrtulník za druhým a přiváží materiál na vrchol stanice. Pomalu je musíme "násilím" odvléci s tím, že i z dáli na ten rej uvidí.

Od stanice lanovky nejprve stoupáme po červeně značené cestě sto výškových metrů na chatu Gandegghütte, aby děti získaly do svých Wanderpasů razítko s výškou 3 030 m n.m., protože hlavně Péťa se celou dobu těší na to, až ukáže doma dědovi, že vystoupil nad hranici tří tisíc metrů. Poté co jsou razítka v pasech a vše je dostatečně zadokumentováno ve fotoaparátech, sestupujeme zpět ke stanici lanovky, abychom vyrazili po červené značce směrem k Schwarzsee po tzv. Matterhorn glacier trail.

Cestou si užíváme výhledů na monumentální Matterhorn, pod kterým je cesta vedena. Přecházíme morénou do údolí, kterým protéká říčka vytékající pod ledovci a kolem ní postupujeme až k mostu, po kterém přecházíme na levý břeh a zde za mostem stoupáme vzhůru a zjišťujeme, že vlevo od nás ve skalách je po železných galeriích vedena značená cesta na chatu Hörnlihütte.

Když vystoupíme do sedla k rozcestníku, otevírá se nám téměř 2700 výhled na okolní vrcholy. Jsme spokojení, že nám doposud počasí tak přeje, ale nechceme to zakřiknout, protože na dnešní odpoledne jsou již předpovídány bouřky. Mraky, které se začínají objevovat za kopci na severozápadě, nevypadají moc přívětivě. Proto neotálíme a začínáme sestupovat k chatě Schwarzsee, kterou již vidíme pod námi.

Cesta prudce klesá v zatáčkách barevně kvetoucími loukami posetými maličkými hořci, violkami, kamzičníky a dalšími kytkami, kterých jména ani neznáme. Po chvíli přicházíme k chatě, tu ale jen míjíme a pokračujeme v sestupu dál do údolí, protože mimo zvětšující se oblačnost, která je zatím zadržována hradbou vrcholků, se nám začíná nachylovat čas do odpoledne a my chceme být včas zpět v Zermattu, abychom neměli problém dopravit se zpět k autu zaparkovanému v Täschi.

Sestup po loukách je pořád dost strmý a Eliška už začíná kňourat, že jí bolí nohy. Cesta se zmírňuje až, když vstupujeme do lesa. Při cestě lesem míjíme ještě chatu Hermettjl a už vidíme první střechy domů ve Furi, potom je to již otázka necelé tři čtvrtě hodiny a jsme zpět dole v Zermattu. Je zde znatelně tepleji a hlavně neskutečné dusno.

Cestou Zermattem ještě potkáváme stádo dlouhorohých koz, které ženou proti nám dva klučinové přímo středem města po pěší zóně a poutají tak na sebe pozornost turistů. Procházíme hlavní třídou až ke stanovišti taxi a během několika minut již sedíme v mikrobusu společně s partou horolezců a loučíme se s Zermattem. Vystupujeme na parkovišti u našeho auta, přesedáme a pomalu odjíždíme. Cesta zpět probíhá jako nacvičený rituál, stačí pár zatáček a děcka neví o světě, probouzí se až, když začínáme stoupat vzhůru zatáčkami do Veysonnaz.

8.8.2009 sobota

Ráno se probouzíme do ubrečeného dne, předpověď se vyplnila, venku od rána jemně mrholí a tak se rozhodujeme, že dnešní den strávíme odpočinkem. Vyrážíme tedy aspoň do Sionu a do Martigny a den trávíme poznáváním těchto měst. Cestou zpět se stavujeme ještě v Sionu v supermarketu Aldi, abychom koupili pečivo, protože zítra už má být lépe, tak abychom se ráno nemuseli zdržovat.

9.8.2009 neděle (Francie - Chamonix)

I když dnešní ráno vypadá, že by se mohla oblačnost opravdu roztrhat, rozhodujeme se, že si uděláme výlet do Francie do Chamonix, neboť jsme zvědaví, jak vypadá město pod Mont Blankem. Říkáme si, že by bylo škoda nevyužít příležitosti, a tak v klidu snídáme a kolem půl deváté vyrážíme směrem Francie. Cesta je zajímavá, protože až do Martigny projíždíme krajem vína a poté začínáme v prudkých zatáčkách nabírat výšku až do necelých 1 800 m n.m., kde překonáváme sedlo a sjíždíme k francouzské hranici. Odtud nám zbývá do Chamonix přibližně 20 km.

Chamonix nám opět učarovalo množstvím krámků a sportovních prodejen, ale hlavně svou polohou přímo pod svahy Mont Blancu. Děti obdivují vysoko se vznášející paraglaidisty a když objeví, že přistávají za parkovištěm na louce, nic je nemůže udržet, aby se tam hned neběžely podívat. Mezi množstvím krámků mě zaujme jeden, kde se ve výloze vyjímají nože značek Wenger a Victorinox. A tak po chvíli vycházím s tradičním zavíracím nožem zmíněné značky, taky jedna z mých slabostí. Zaplať Pán Bůh, má se mnou v tom to směru manželka velkou trpělivost.

Ještě tak hodinu se poflakujeme po uličkách Chamonix a obdivujeme místní architekturu a bloumáme po obchodech, až narazíme na krámek se svíčkami, vůněmi a dalšími drobnostmi. Hanina se zhlédne v lahvičkách s parfémy a tak vybíráme vůni. Pořád se ale nemůže rozhodnout, až když je asi po deseti minutách rozhodnuta všímá si nás prodavačka a s úsměvem nás upozorňuje, že jsme sice vybrali hezky, ale nejedná se bohužel o parfém, ale o jakýsi osvěžovač vzduchu do místnosti. Tak pobaveni sami sebou odcházíme, bez pořízení. Loučíme se s Chamonix s myšlenkou, že se sem ještě někdy vrátíme, ne jen na prohlídku města, ale za poznáním kopců v okolí.

10.8.2009 pondělí (Lac de Moiry)

Dnešní den vyrážíme na jednoduchou túru kolem přehrady Lac de Moiry. Na mapě vypadá jako malý bratříček Lac de Dix, nad jejímiž vodami jsme putovali v úterý minulý týden. Ráno, ale není tak idylické jako ta předchozí, protože děti jsou dnes nějaké bez nálady. Než se ráno umyly a usedly ke snídani, už se stihly pohádat. Cesta do našeho dnešního výchozího bodu je docela dobrodružná, protože silnice se nad městečkem Chippis zvedá v prudkých serpentinách vzhůru do údolí Val d´Anniviers.

Mám co dělat, abych zatáčkami projel najednou, ale to se neobejde bez najíždění do protisměru. Naštěstí provoz tu není nijak velký a většina jedoucích aut jede stejným směrem. Po několika prvních zatáčkách nad obcí Fribougze dojíždíme dva poštovní autobusy, jsem docela překvapen, když po chvilce oba zajíždějí ke straně a nechávají nás projet před ně. To by se nám asi u nás nestalo. Pokračujeme pořád vzhůru až do městečka Vissole. Cesta je místy vedena opravdu exponovaně, svodidla na některých místech nahrazují pouze nízké obrubníky, za kterými strmě dolů spadají příkré skalnaté srázy. Opravdu se tady asi nevyplácí moc spěchat.

Ve Vissole odbočujeme doprava směr Moire a to co jsme doposud s autem "vyfuněli" nahoru, teď během několika minut ztrácíme, abychom na protější straně začali opět nabírat výšku v zatáčkách snad ještě prudších než doposud. Přes St. Jean přijíždíme do Morrety, odkud již po necelé půlhodince přijíždíme, po průjezdu tunelem, přímo na hráz přehrady Lac de Moiry, kde je parkoviště. Zde necháváme auto a vyrážíme na vyhlídkovou stezku, která je vedena po vrstevnici nad jezerem. Voda je tyrkysově modrá a na povrchu se zrcadlí okolní kopce.

Po necelých deseti dnech pobytu ve zdejších horách je pro nás cesta opravdu vycházkového rázu. V příjemné pohodě jdeme nad jezerem a užíváme si nádherné výhledy. Jen počasí se začíná kazit a vrcholky kopců se postupně začínají ztrácet v šedivých chuchvalcích mraků, které se pomalu přelívají dolů směrem k jezeru.

Začíná foukat studený vítr a my postupně přidáváme do kroku. Oblečení do nepříznivého počasí si sice neseme v batozích na zádech, ale moc se nám nechce pařit se v bundách, kalhotách a pláštěnkách. Vypadá to už docela nadějně, ale jen co jsme už autu na dohled a zbývají nám tak dva kilometry začíná hustě pršet.

Není nad čím přemýšlet, rychle oblékáme dětem pláštěnky a potom i my se uchylujeme pod ochranu goretexu. Po dvaceti minutách už ale sedíme opět v autě a libujeme si nad tím, že i kdyby se počasí již na dobro zkazilo, tak letos nám přálo opravdu nad míru. Zbývají nám totiž již jen dva dny a doposud jsme se z každé túry vrátili opálení (někdy spíš spálení).

11.8.2009 úterý

Tak dnešní den je pro nás rozlučkovým. Vyrážíme na naši úplně poslední túru ve Walliských Alpách. Využíváme volných jízdenek na lanovku z Veysonnaz na Thyon, což je jedno nevýznamné návrší právě nad Veysonnaz. Od horní stanice lanovky stoupáme po červené značce přímo vzhůru. Cesta je vedena pod vlekem a místy po sjezdovce.

Vystupujeme na hřeben a po něm pokračujeme přes M. Garré až ke kříži na Mount Rouge. Zde se usazujeme, protože děcka si žádají svačinu. Já využívám možnosti a fotím jedny z posledních záběrů letošní dovolené. Po svačině se dětem už nechce jít dál, prý je "potrefila lenora", tak se nakonec domlouváme s Haninou, že se s dětmi vrátí zpět a já pokračuju dál sám, jen abych vystoupil na vzdálený vrcholek Greppon Blanc, který se tyčí na hřebeni. Potom se vrátím a sejdeme se u stanice lanovky.

Cesta postupuje po hřebeni a po několika vrcholcích vystupuju na vrchol, tak jen pár fotek, kopce jsou stejně zahaleny v mracích. Vyhlídnutý záběr tedy nepořizuju, a tak se vracím zpět. U lanovky jsem za tři čtvrtě hodiny, Hanina s dětmi už jsou na místě, takže se sbíráme a lanovkou sjíždíme zpět do Veysonnaz. Vystupujeme z lanovky a víme, že jsme právě skončili nádhernou dovolenou, vzpomínáme na nádherná místa, která jsme tu stihli navštívit, ale taky se bavíme o místech, která se nám vidět nepodařilo. A jak už tak u nás bývá zvykem, pomalu začínáme spřádat plány, kam vyrazíme příští rok.

Mapy, průvodce

• Mapa: Kompass č. 115, Val d´Anniviers-Montana-Val d´Herens
• Literatura: Michael Waeber-Hans Steinbicher, Bergverlag Rother, München, Unterwallis