Výstup Großvenediger ve Vysokých Taurách

Návrat do Vysokých Taur (4) aneb: "Jednou zkusíš VHT v Alpách a musíš se tam vrátit"

Předešlý den jsme absolvovali relativně odpočinkovou trasu z Kalser Tauernhausu do Kalsu a následně výstup z Matreier Tauernhausu na chatu St. Pöltner Hütte. Zde se probouzíme do pátého dne treku. Při pohledu z okna to dnes vypadá slibně. Sice se po obloze prohánějí mraky, ale zároveň prosvítá azurová obloha. Je na čase se opět posunout blíže dalšímu cíli.

Plán pro dnešní den je pokračovat po St. Pöltner Westweg neboli Wanderweg 902, který vede až na chatu Neue Prager Hütte (2 796 m). Dá se říct, že jde o relativně nenáročnou trasu, v podstatě jde jen o přesun z chaty na chatu, bez výstupů na vrcholy.

Brácha už si nestěžuje na bolest kolenou a má za to, že trek dorazí až dokonce. My ostatní jsme fyzicky i psychicky také v pořádku, tak nám nic nebrání v tom, abychom vyrazili na další cestu.

Pátý den, přechod na Neue Prager Hütte

Protože nás dnes čeká méně náročná trasa, ráno si přispíme a na cestu razíme až kolem 9. hodiny dopolední. Dle mapy trasa vede v podstatě po vrstevnici, na konci své druhé třetiny výrazně klesne do závěru údolí (výška kolem 2 200 m!), jehož dnem protéká řeka Viltragenbach. I tak má trasa necelých 15 km a celkové stoupání 1 300 m.

Čtěte také: Minulá (3) část článku Návrat do Vysokých Taur

Cestu začínáme tak, že od chaty jdeme zpět po Wanderwegu 902 k plesu v závěru doliny, kterou jsme včera přišli. Následně projdeme kolem plesa a pokračujeme po stezce za výběžek hory Fechtebenkogel (2 867 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na plošince mezi touto horou a horou Dichtenkogel (2 839 m) leží pleso Dichtensee (2 460 m). K němu bohužel stezka nevede, protože je vedena asi o 200 výškových metrů níže.

Poračujeme dále a procházíme přes výběžky hor Roter Kogel (2 946 m) a Rote Säule (2 993 m). Stezka celou dobu vede po alpských vysokohorských pastvinách, procházíme přes mnoho ohrad, ve kterých se pasou ovce nebo krávy. Ty nás někdy i sledují, jako třeba v jedné ohradě, kdy se za námi z nejasných důvodů rozběhlo celé stádo ovcí… Raději jsme jim utekli.

Stezka je lemována nádhernými výhledy na výše jmenované vrcholy, dále na horskou skupinu Venediger gruppe a to přímo na vrcholy Pillewizer (3 000 m), Kleinvenediger (3 470 m), Großvenediger (3 666 m) nebo Hohes Aderl (3 506 m) a další. V opačném směru při pohledu do údolí řeky Gschlössbach a Tauernbach se nad nimi zvedají štíty hor Granatspitz gruppe.

Konec druhé třetiny (či chcete-li začátek třetí třetiny) naší trasy prudce klesá dolů do závěrečné části údolí řeky Viltragenbach. Ta vytéká přímo z ledovce Viltragenkees, který leží na severním úbočí Kleinvenedigeru. -je dobře patrné, že kdysi musel sahat daleko níže, než se nachází nyní. Dokládá to množství suti a rovné dno tohoto karu (ve kterém možná bylo i jezero). Řeka si v tomto místě vytvořila několik koryt, které se následně spojí a tečou opět v jednom řečišti.

My si v ní chladíme unavené nohy, před následným závěrečným stoupáním. To bude výživné, jelikož nás čeká cca 660 výškových metrů na 3,7 km. Po asi půl hodinové pauze pokračujeme dále.

Přecházíme mostek přes řeku a stezka začíná nemilosrdně stoupat po úbočí hory Vorderer Kesselkopf (2 713 m). Jelikož start traverzuje přímo proti vrstevnicím, nabíráme rychle zpět ztracenou výšku. Následně stoupání povolí a my po 45 minutách stojíme u zbytků chaty Alte Prager Hütte (2 450 m).

Protože máme bezvadný čas (je 14:30), zastavujeme se zde a dáváme pauzu. Neue Prager Hütte (2 796 m) je odtud na dohled, takže spěchat nemusíme. Navíc tím, že jsme obešli horu Vorderer Kesselkopf, otevřel se nám úžasný výhled na masiv Großvenedigeru. Jsme naprosto fascinováni obrovskou masou ledu, která se shora jakoby valí dolů do údolí. Vypadá jako obrovský jazyk, který na nás Venediger plazí. Je to úžasný pohled.

Následně se vydáváme na opravdu poslední dnešní stoupání. Chata vypadá na dosah, ale přece jen je to k ní ještě asi 1,5 km a necelých 350 výškových metrů, které musíme překonat. Jelikož jsme ale hnáni dobrým pocitem z toho, že se blížíme pomalu ale jistě k závěru treku, tak tuto vzdálenost překonáváme za pěkných 40 minut a v 16:00 stojíme před Neue Prager Hütte.

Neue Prager Hütte

Na chatě máme opět zarezervován nocleh, takže se hned po příchodu hlásíme personálu. Ujímá se nás hlavní chatař a provádí nás po chatě. Přitom nám vysvětluje pravidla, která musíme dodržovat. Takto se dozvídáme, že na pokojích se nesmí jíst, ale že v restauraci je povoleno konzumovat vlastní zásoby. Taky se nás hned ze startu ptá, odkud jsme. Jakmile sdělujeme, že z ČR, upozorňuje nás, že chata kdysi sice patřila pražské sekci AV, ale že už česká není.

Dále od něj zjišťujeme, že ubytování stojí 10 eur na osobu a noc (pro členy AV) a na chatě je jedna zvláštnost, kterou jsem ještě na jiných chatách v Alpách nezažil. Platí se zde specielní poplatek 5 eur, který je taxou za používání vody (ne teplé, ta se platí zvlášť) a za zanechané odpadky.

Večeře se zde podává trojchodová (polévka, hlavní chod a moučník) za nějakých 20 eur. Já, jelikož jsem na dovolené, si ji dopřávám. Kluci se následně přidávají ke mně, ale likvidují vlastní zásoby. A zde se dostávám k jedné zásadní věci…

Po klasickém večerním pivku a odeslání pohledů domů se s bráchou odebíráme na pokoj, pochystat si věci na zítra, protože jsme se s klukama dohodli, že budeme vycházet ještě před východem Slunce. Kluci zatím zjistili, že někteří naši spolubydlící dokonce chtějí jít na východ Slunce. Pak ještě chvíli kecáme na pokoji, než usneme.

Šestý den, nástup k ledovci

Ráno vstáváme už před pátou. Musím konstatovat, že jsem se v noci moc nevyspal. Spal jsem na patře, prostor jsem měl sotva na otočení, bylo mi horko a někdo pořád chrápal. Ale i tak se cítím v pohodě a i sil snad bude dost. Před odchodem se ještě jdeme nasnídat do jídelny.

Přibližně v 5:30 vyrážíme do posledního dne tohoto treku. Dávno před námi vyrazili borci na východ slunce a zároveň s námi banda důchodců s průvodcem. Cestu začínáme pokračováním po Wanderweg 902. Stezka se zpočátku ztrácí ve změti balvanů za chatou, ale posléze ji nalézáme, vede přibližně po vrstevnici až po místo, kde začne prudce ve skalách a balvanech stoupat, až po nástup na ledovec Schlatenkees.

Na začátku ledovce jsme cca v 6:30, chvilku po tom, co se Slunce vyhouplo na obzor. Potkáváme zde borce, kteří původně vyrazili na Venediger na východ slunce, ale buď měli strach jít po tmě po ledovci, nebo chtěli dojít jen sem… Každopádně tu museli pěkně dlouho čekat a zároveň dost vymrznout.

Výstup na Großvenediger

Nasazujeme technické vybavení - přilby, mačky, sedáky - vážeme se na lano a taháme cepíny. Zároveň s námi se vážou na lano i důchodci se svým průvodcem…, ale nějak se nám nepozdávají. Někteří mají jen nesmeky, nikdo z nich nemá ani cepín, jen průvodce má hůlky a vážou se na lano ve vzdálenosti mezi 2 - 3 metry. Alespoň, že mají přilby… Ne - prostě nám všem to přijde dost sebevražedné takto jít po ledovci, na kterém je spousta trhlin. Nooo…, každý svého štěstí strůjce.

Následuje prudké stoupání po ledovci a opět bohužel naše neorganizovaná chůze na jednom laně, ale snažíme se. Kráčíme podél trhlin, některé přecházíme napříč, povětšinou je stačí překročit. Každopádně jsou všechny dobře viditelné v tuto roční dobu. Kolem nás je naprosto nádherná pustina ledovce lemovaná vrcholy Kleinevenediger (3 471 m), Hoher Zaun (3 451 m) či Rainerhorn (3 559 m). Z posledního jmenovaného se dokonce spouští ledovcová lavina. Někde před námi je Großvenediger.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dostáváme se do místa, kde se rozděluje vyšlapaná pěšina. Pokračujeme směr Venediger. Zatím je bezvadné počasí, takže perfektně vidíme, co nás čeká. Výhled dává tušit, že Venediger nebude až tak ostrý, každopádně pěšina traverzuje prudce do kopce.

Při následném stoupání se přihání mrak, takže toho moc nevidíme, cesta opravdu prudce stoupá a po chvíli jdeme již po zledovatělém hřebínku. Z ničeho nic se objevuje lehčí klesání, poté opět stoupáček. Ani se nestačíme rozkoukat a zjišťujeme, že stojíme u vrcholového kříže Großvenedigeru (3 666 m). Je 9:05.

Großvenediger a cesta na chatu Defreggerhaus

Na vrcholu je celkem plno. Navíc je stále mlha a fouká ledový vítr. I přesto se zde zdržujeme dobrou půl hodinu. Stále čekáme, že se mrak díky větru rozfouká, ale bohužel se nedočkáme. Nezbývá, než se zde někdy vrátit. Musíme pokračovat.

Následně sestupujeme stejnou cestou. Jakmile přicházíme do místa, kde se v prudkém závěrečném stoupání dělí cesty, vydáváme se směrem, kde tušíme Defreggerhaus. Ale pro jistotu se ptáme ještě skupiny, která se drápe nahoru, zda jdou od tama. Potvrzují to. Přece jen zde nejsou směrovky, tak je lepší se optat, než zeslézt na jinou stranu Vysokých Taur.

Jdeme po ledovci Oberer Keesboden až na planinu u sedla Rainetörl (3 421 m), nacházejícího se mezi vrcholy Hohes Aderl (3 506 m) a Rainerhorn. Je zde umístěn i rozcestník. Cestou sem se dokonce odkryl Venediger, takže z něj nyní musí být parádní výhledy. Vracet se už nebudeme.

Nyní nás čeká celkem prudké klesání po ledovci Inneres Mullwitzkees Rainerkees. Tento ledovec je plný trhlin, pravděpodobně proto, že se nachází na jižní straně Venedigeru. Trhliny jsou v některých místech hodně mohutné a hluboké, ale opět dobře znatelné. V některých místech na úbočí Rainerhornu jsou dobře znatelné i seraky.

Jakmile cesta přestane prudčeji klesat a zvolní, čeká nás kličkování mezi trhlinami. Většinou musíme kráčet podél některé z nich, či mezi dvěmi. Prostě pravá ledovcová turistika. V závěru musíme vystoupat na výběžek Hoher Zaunu nazývaný Mullwitzaderl. Vede zde stezka s číslem 915. To už nás opět čeká klasický sestup skalami a sutí až k chatě Defreggerhaus (2 963 m).

Sestup na Johannishütte s překvapením

Na Defreggerhausu by se dalo přespat, vypadá celkem volně, však je taky teprve 11:30 a všichni jsou někde na túře a teprve budou přicházet. Ono na většině chat zde v Alpách je většinou nějaké volné lůžko. Já jsem ovšem přes email rezervoval nocleh na Johannishütte.

Po hodině odpočinku pokračujeme v sestupu po stezce 915. Protože máme dobrý čas, cestou se ještě zastavujeme u malého plesa u chodníku, smáčíme v něm nohy a někteří odvážlivci se i koupou. Následující sestup už je brnkačka, dostáváme se opět mezi horské pastviny, kráčíme kolem potoku Zettalunitzbach, který se ostře prořezává skalnatým podložím. Ve 14:15 již máme na dohled Johannishütte (2 121 m), které vévodí kříž umístěný na obřím balvanu vedle ní…

Stojíme před chatou a přemýšlíme, že si dopřejeme lahodný oběd, jen tak na oslavu úspěšného zdolání treku - už jsme opravdu téměř na konci. Nejprve jdu ale ověřit rezervaci… A hle, nemilé překvapení. Nerezervovali mi nocleh a chata je plná…

Sestup do Prägratenu a zbytek pobytu v Rakousku

Zkusili jsme ještě obsluhu na chatě přesvědčit o tom, že by nás mohli alespoň nechat přespat na podlaze, ale zásadně nesouhlasí. Nezbývá než pokračovat v sestupu a vymyslet náhradní plán.

Následný sestup vede již po trase 914. Cesta vede po široké štěrkovce lemovaná vrcholy Schernerskopf (3 033 m), Rote Säule (2 820 m), Niklaskogel (2 791 m), Schlüsselspitze (2 778 m) či Finsterwitzkopf (2 257 m), údolím zvaným opět Dorfertal. Tato cesta je opravdu frekventovaná, protože po ní jezdí dokonce Venediger Taxi, které zájemce vyveze z vesnice až k Johannishütte.

Při sestupu se střídají mírnější klesání s prudšími, ty jsou hlavně v místech, kde chodník odbočuje ze štěrkovky na klasickou pěšinku, tedy hlavně v serpentinách, kdy vede zkratkami.

V 16:20 stojíme v Prägratenu přesněji v místní části Hinterbichl. Nejprve zkoušíme místní kemp s hotelem. Ten je na nás dost drahý, takže tuto možnost zavrhujeme. Následně hledáme autobusovou zastávku, abychom se alespoň posunuli někde dále. Tu nacházíme a zjišťujeme, že máme asi hodinu čas do odjezdu.

Tomáš se nakonec rozhoduje, že odjede již dnes, má režijku, tak si to může dovolit. My to máme horší, jelikož máme lístek na vlak na přesné datum, navíc už máme rezervovaný a zaplacený nocleh na následující noc ve vesnici Oberdrauburg místní části Zwickenberg.

Nakonec přicházím s řešením - přesuneme se do vesnice Ainet, kde se nachází kemp, ve kterém jsem loni párkrát nocoval. Mají zde velká týpí, ve kterých se dá za 10 eur na osobu přenocovat. Je to sice z nouze ctnost, ale následující den nás přece jen bude čekat ubytování s postelemi a sprchou.

V Ainetu ve Sparu nakupujeme pár piv a jdeme do kempu, již jen ve třech lidech. V ceně je sprcha s teplou vodou, což je po takovémto treku vítaný luxus. Oslavné šnycle na večeři nám zlepšují náladu a večer u ohně v tábořišti a u plechovek s pivem probíráme zážitky z treku. Bohužel nás čeká noc na dřevěné dlašce týpí bez karimatek a jen ve vložkách do spacáku, ale budeme muset chladnou noc přežít…

Následující den se přesouváme do Lienzu. Chceme si, toto pěkné malebné městečko uprostřed horských velikánů prohlédnou, navštívit místí obchůdky a stánky a nakoupit nějaké drobnosti blízkým. Poté se vlakem přesouváme do Oberdrauburgu.

Zde nás čeká přesun na ubytování Gladerhof. Ale pozor!! Musíme jít ještě trasu dlouhou přes 5 km a nastoupat 722 metrů!! Po pivech z předešlého dne se mi tato trasa zdá nejtvrdší z celého treku. Kluci jsou na tom o poznání lépe než já a dá se říct, že jim dnes vůbec nestačím.

Na chatě už jen odpočíváme, znovu probíráme trek, dopřáváme si oběd, probíráme naše chyby při pohybu na ledovci, prostě sumírujeme a sumírujeme… A konstatujeme jednu věc. Rakousko je krásná hornatá země, Vysoké Taury jsou sice nebezpečné, ale okouzlující a chytnou člověka za srdce. Za sebe můžu říct, že jsem byl s tímto trekem dlouhým téměř 100 km a s celou naší výpravou spokojen a doufám, že i kamarády a bráchu trek nadchnul stejně jako mě a že s mou organizací byli spokojeni.

Odkaz na video z našeho treku (autor Tomáš Zázvorka): www.youtube.com/