Výstup na Grossglockner v Hohe Tauern

Návrat do Vysokých Taur (2) aneb: "Jednou zkusíš VHT v Alpách a musíš se tam vrátit"

Na druhý den treku jsem naplánoval výstup na Großglockner. Samozřejmě pokud počasí dovolí, protože přece jen jsme celkem vysoko v horách a jako všude jinde, i zde se může během chvíle změnit. A protože nejsme úplně nejblíže vrcholu a pravděpodobně Glorerhütte ani není klasický startovní bod výstupu, musíme se podle toho zařídit a brzo ráno vstávat.

Noc byla poklidná, ale přesto nemohu říct, že jsem se vyspal zrovna nejlépe. Za prvé mi bylo celkem horko, za druhé jsem spal v posteli na patře, přímo pod oknem ve střeše a Měsíc mi přes něj svítil do obličeje. A to nesnáším. Poslední věc je ta, že někdo v cimře celkem chrápal a to mě také rušilo. To jsou nevýhody společných nocleháren.

Čtěte také: Minulá (1) část článku Návrat do Vysokých Taur

Kolem 5:30 vyrážíme. Cestu jsem naplánoval stejnou jako loni: od chaty po Wanderweg 713, poté po Mürztaler-Steig 712A na chatu Erzherzog-Johann-Hütte, odtud normálkou na vrchol Großglockneru, dolů zpět na E-J-H, poté po stezce 712 přes ledovec Ködnitzkees na chatu Stüdlhütte, kde jsem objednal nocleh. Jelikož jsem již tuto trasu před rokem absolvoval, říkám si, že mě nemůže nic překvapit.

Výstup na Erzherzog-Johann-Hütte

Vycházíme ještě za šera, proto nasazujeme čelovky. Východ Slunce se teprve pomalu blíží a chvilku potrvá, než se přehoupne přes vysoké alpské štíty. Plní elánu a odhodlání nastupujeme na náš starý dobrý Wanderweg 713. Na této stezce nejsou žádné záludnosti. Nejprve vede po vrstevnici až do sedla Medelscharte (cca 2 650 m). Spíše než o sedlo se podle mě jedná o výběžek hory Glatzschneid (2 910 m), kterou chodník podchází.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Následně chodník převážně klesá, obtížnější úseky jsou zajištěny fixními ocelovými lany. Takto dojdeme až na rozcestí s Mürztaler-Steig 712A, po které budeme nyní pokračovat, vysoko nad hlavami nám vede trasa zásobovací lanovky pro E-J-H.

Po chvilce se nám naskýtá úžasný pohled na Glockner, který je takto brzy z rána absolutně bez mráčku, osvětlován prvními slunečními paprsky. Pořizujeme pár fotek a pokračujeme dále. Chodník začíná po chvíli nemilosrdně stoupat lemován jen balvany, drobnějšími kameny a sutí, jenž tu po sobě zanechal ustupující ledovec.

Takto se dostáváme až na začátek ledovce Ködnitzkees. A zde přichází na řadu technické vybavení. Sedáky, přilby, karabiny, mačky, cepíny - a taky se navázat na lano. Nenecháme nic náhodě a je lepší být zajištěný. Každopádně následná chůze po ledovci na jednom laně nám dělá problém. Ten kdo jde vpředu, má pocit, že toho za sebou tahá a toho, kdo jde za ním, zase naopak trápí to, že osobu před sebou brzdí. To vede k tomu, že na laně máme průvěsy, taháme ho po ledu a máme tendenci na něj i stoupat. Toto nám Bohužel zůstane po celou dobu výpravy a do budoucna to musíme doladit!!

Ledovec je v podstatě bezproblémový. V této části bez větších trhlin a hlavně mi přijde, že podstatně ustoupil oproti loňsku. V reálu je to možné, protože loni jsem zde byl na přelomu července a srpna, kdežto teď jsem tu již v druhé polovině srpna.

O nižší výšce ledovce se definitivně přesvědčuji při nástupu na ferratu. Loni totiž začínala hned u povrchu ledovce. Momentálně je třeba k ocelovému lanu nějaký ten metřík vylézt. A není to úplně nejjednodušší, protože nejprve musíme vylézt po cca 2metrovém ledovém splazu, takže mačky i cepín jsou stále potřeba.

Led je ovšem nepříjemný - strašně tvrdý a tříštivý, tudíž hroty maček se do něj nezarážejí úplné nejideálněji. Následně je třeba v příkré skále sundat mačky, jistit kolegu na laně pod sebou, aby náhodou nesjel dolů a následně se přesunout pomocí rukou i nohou k ocelovému lanu a nejlépe jít hned dál, protože místa zde opravdu není mnoho.

Toto kritické místo všichni bravurně překonáváme, jen mě trvá o něco déle pobalit se, jelikož musím smotat 30 metrů lana. Mezitím mi všichni utíkají. Následný lezečtější úsek je zajištěn ocelovým lanem, ale via ferrata set není potřeba, stačí se jen přidržet lana rukou, či prostě lézt. Po chvíli stojíme v místech Burgwartscharte (3 114 m).

Nyní nás čeká cesta skalním hřebenem, místy ostřejším a vzdušnějším, ovšem v podstatě po celou dobu je jištěná fixními lany. Hlavně ale musíme překonat cca 700 metrů vzdálenosti k chatě Erzherzog-Johann-Hütte (3 451 m) ovšem při cca 350 výškových metrech, což naznačuje celkem prudké stoupání. Tato trasa nám zabere něco přes hodinu a v 10:20 konečně stojíme u chaty E-J-H.

Výstup na Großglockner

U chaty si dopřáváme odpočinek dobrých 40 minut. Doplňujeme energii, protože jsem pevně rozhodnut, že těžké batohy necháme na chatě a vezmeme jen nejnutnější věci - tedy technické vybavení. Ostatně zkušenosti z loňska mě utvrzují v tom, že je to dobrý nápad.

Hned za chatou nastupujeme na ledovec Kleinglocknerkees. Opět musím zkonstatovat, že o něco ustoupil. Navíc je i rozbředlý, což jde vidět i při pohledu na samotného Zvoníka, protože lidi v kuloárku strhávají kamenné laviny v rozbředlé směsi bahna se sněhem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cesta v měkkém sněhu není žádný med, zvláště pak v místě, kdy začneme traverzovat pod skálu, protože v těchto místech se odkryl podklad tvořený kamennou sutí. Výstup na Glockner je oproti loňsku diametrálně odlišný…

To následně potvrzuje cesta kuloárkem. Není zde totiž sníh jako loni, ale suť a bahno, pod kterými se místy objevují zbytky ledu. V tuto chvíli oceňuji svůj nápad, aby si každý vzal 3 expresky, protože v následujících chvílích je všechny využijeme. Stejně jako smyčky různých délek.

Kuloárkem se tedy jít nedá, to by se rovnalo sebevraždě při strmém sklonu svahu. Volíme tedy cestu po skále. Na kamenech necháváme mačky a cepíny a pokračujeme, nyní zčásti lezecky. První jde Tomáš, jelikož je nejzkušenější lezec a bude dobré, když vybere cestu on. Já jdu poslední a budu sbírat matroš. Ve skále jsou naštěstí upevněny borháky, tudíž stačí jen cvakat expresky.

V konečném důsledku můžu říct, že vyškrábat se na první plošinku s rozcestníkem, odkud začíná být cesta fixovaná ocelovými tyčemi, nám nedělala výrazné problémy. Problémem spíše byli, jsou a budou davy lidí, které zde chodí. Zvláštní pozornost bych věnoval bláznům, téměř sebevrahům, kteří se zde vypravují s vidinou (pravděpodobně) snadného cíle s příměsí nevídaného adrenalinu. Ti posléze zjistí, že tu mají strach, tu jim nestačí kondice a tvoří pak hlavní brzdy provozu na této cestě, která není přespříliš široká a musí se na ní míjet výpravy lezoucí nahoru na vrchol a sestupující dolů.

My takto v následném stoupání, které není nikterak obtížné - v podstatě se momentálně jedná o choďák, kde člověk občas použije ruce a případně lanem jistí parťáka o ocelovou tyč - předbíháme například skupinku polských děvčic se svým polským průvodcem. Ve chvíli kdy je míjím, mrmlá jedna z nich pod nosem něco o tom, že jsme všichni hňupi a že ona má čas. No jo…, ona možná čas má, ale my bychom se ještě rádi vrátili za světla!!!

Následná hřebenová partie mezi Kleinglocknerem (3 770 m) a Großglocknerem je také úplně jiná. Zatímco loni se zde šlo po sněhu a chodníčku širokém tak na dvě stopy (lemovaném kilometrovými volnými prostory na obou stranách), letos po sněhu není ani památky a tudíž se jde čistě po skalách. Různě se obcházejí hřebenové skaliska, ale je stále nutné používat i ruce.

Následuje lehčí zdržení před Pallaviciniho kuloárem, protože zde je jedno místo v klesání do sedýlka značně zledovatělé a jedna malá chybička by mohla mít fatální následky. Proto se zde tvoří fronta. Tento kritický bod úspěšně překonáváme a poslední lehce lezeckou partyji si již jen vychutnáváme plnými doušky.

Ve 13:20 stojíme u vrcholového kříže Großglockneru (3 798 m) a vychutnáváme si pocit vítězství a radosti. Kocháme se výhledy do okolí, ale jsou lehce omezené, jelikož se přihnalo trochu oblačnosti. Bohužel se nemůžeme dlouho zdržovat, jelikož vrcholek nenabízí velký prostor a blíží se k němu výpravy ze všech stran, toužící po vrcholovém fotu u kříže a opojném pocitu úspěchu.

Sestup na chatu Stüdlhütte

Kolem 13:35 zahajujeme sestup. A po chvíli ho zastavujeme. Ale ne kvůli nějaké naší chybě, ale kvůli tomu, že do Pallaviciniho kuloárku dorazily Polky, které jsme předbíhali při výstupu. Ty zde začaly zmatkovat takovým stylem, že zdržely několik výprav (mám za to, že je některé začaly silně nenávidět), naší skupinku pak zdržely o dobrých 50 minut. Ke všemu se zde ještě začaly dohadovat, protože část jejich skupinky měla za to, že by se již měly vrátit, že na to nemají a jedna Polka naopak chtěla jít dále, klidně i sama. Raději se k nim již nevyjadřuji.

Následná cesta po hřebeni už probíhá hladce, protože nenarážíme na žádné podobné brzdy a zelenáče. Problematičtější začíná být až lezecká část, kterou jsme šli nahoru, protože lézt po lezečtějších partyjích dolů, je obtížnější. Ale vše bravurně zvládáme, protože od Pallaviciniho kuloáru jsme u chaty E-J-H přibližně za hodinu. Každopádně i tak nám výstup od E-J-H a následný sestup zabral 5 a půl hodiny!!! (A to hlavně kvůli zdržujícím výpravám nezkušených turistů!!!)

Když to u chaty sumírujeme docházíme k závěru, že výstup není obtížný, ale opravdu jej velmi protahují zelenáči a nezkušení turisti, kteří na vrchol míří doslova v davech. Tomáš lezecké části ohodnotil na I UIAA, já je tipuju tak na II UIAA. Každopádně jsme se shodli na tom, že u chaty E-J-H by měla být umístěna lezecká stěna a ten kdo nevyleze bez problému IV UIAA obtížnost, neměl by být puštěn dále.

Mě nezbývá než apelovat na všechny, kdo by se zde chtěli vydat… Pokud nemáte zkušenosti s otevřenějšími prostory a lehkýmy lezeckými terény, zajeďte si nejprve do Tater a zkuste si třeba vylézt na Baníkov, Tri kopy a Hrubou kopu. Nebo na Ostrý Roháč… Pokud by vám i tyto hory dělaly problémy, na Glockner vůbec nechoďte.

Nyní nás čeká sestup po tzv. Alter Kalser Weg přes ledovec Ködnitzkees. Nejprve musíme prudce sestoupit od chaty E-J-H a na prvním rozcestí odbočujeme doprava, vydáváme se přes ostré placaté balvany a suť vstříc ledovci. Chvíli se ještě kocháme masou ledu, která jako by se plazila dolů z Glockneru a která je plná obrovských trhlin.

Následuje prudký skalní sestup, opět jištěný fixními lany. Na jeho konci nás na ledovci čeká překvapení. Jelikož je ledovec o pár metrů níže, dorazil zde jeden z horských vůdců z Kalsu a vrtá do skály díry, do kterých umísťuje borháky a na ně následně navazuje lano. Pravděpodobně to dělá i proto, jelikož se přímo pod místem, kde končilo ocelové lano, vytvořila mohutná trhlina.

Sestupujeme tedy ze skály na ledovec a snažíme se co nejrychleji nastrojit a navázat se na lano, jelikož nikdo z nás nemá dobrý pocit z toho, že stojíme na trhlině. Při pohledu do jejich útrob odhaduju, že má hloubku dobrých 30 metrů.

Cesta přes ledovec probíhá hladce, až na naše neshody, kdo koho tahá a kdo koho brzdí. Problémem je jen to, že lidi zde vyšlapali spoustu chodníčků a jelikož zde není značka (kde by také ne ledu byla), odhadujeme jen správný směr, kudy jít.

V místě, kde nám připadá, že začíná stezka 712 přecházíme na pevnou půdu pod nohama a odstrojujeme ze sebe vybavení. Volíme přibližný směr a pokračujeme v chůzi, protože se už dost těšíme na chatu. V jednom místě musíme překonat potok vytékající z ledovce. Vidím, že to není problém, prostě z břehu, na kterém stojíme, seskakuju na břeh druhý, který leží o poznání níže. Následně se otáčím a vidím zbytek mé party, že stojí na ledovém převisu a pod nimi je cca 3 metry díra na jejímž dně teče potok. Mysleli jsme si, že jdeme po pevné zemi a zatím jsme jen kráčeli po sutí pokrytém ledu!!!

Nyní už nás jen čeká poslední dnešní sestup k chatě Stüdlhütte (2 802 m), kterou máme skoro, co by kamenem dohodil. Přicházíme k ní přibližně v 19:00. Ubytování máme opět rezervováno dopředu, tudíž se s námi počítá. Nocleh na této chatě vychází na 12 eur na osobu pro členy AV.

Původně jsem myslel, že si zde dopřeju večeři, ale musím teda uznat, že zrovna tato chata je relativně předražená. Večeři sice mají trojchodovou, ale za cenu asi 30 eur. No, pro dnešek si nechám zajít chuť a dopřeju si jen zasloužené pivko a vrcholového panáka s klukama na pokoji. Stejně zítra jdeme do Kalsu pro zásoby, tak alespoň odlehčím batoh…

• Pokračování článku