Přechod Slovenského středohoří, Kremnické vrchy

Trek ve Slovenském středohoří (3). Javorie, Štiavnické vrchy, Vtáčnik a Kremnické vrchy

V noci začne bohužel pršet a prudce lije až do deseti hodin ráno, o krásném okolí si mohu nechat pouze zdát. Balím v půl jedenácté, kdy už jenom slabě mží. Opouštím Vtáčnik, na němž stejně jako u Kláštorské skaly rostou borůvky, a pokračuji po hlavní červené magistrále, na niž jsem se napojil u Rúbaného vrchu. Protože se mezi stromy převaluje mlha, má krajina zvláštní atmosféru, působí tajemně.

Jarabá skala

Další studánka se nachází na rozcestí Kanie studne, pokračuji přes Tri chotáre. Netrvá dlouho a vítá mě Jarabá skala (1 169 m). Značenou odbočku k vyhlídce vynechávám, neboť bych kvůli mrakům stejně nic nezahlédl. Víc pozornosti věnuji šesti červeným značkám u rozcestí s vysílačem. Jsou nakresleny na stromech těsně vedle sebe, vypadá to, jako by pořádaly výroční slet.

Pokračuji lesem a zastavuji u rozcestníku Biely kameň, cosi mi nehraje. Roztahuji mapu z roku 2003 a obratem zjišťuji, co mě zaskočilo; měla by odtud vést značená odbočka na vyhlídku. Není po ní však vidu ani slechu, že by ji zrušili? Rozhodnu se odhalit pravdu a v podobě detektiva vyrážím na průzkum. Netrvá dlouho a nalézám na kmeni staré značení, jež někdo přemaloval. Ihned se po něm vydávám, to by bylo, abych minul nádherná skaliska, jejichž fotografie krášlí nejednu publikaci!

Čtěte také: Předchozí část článku, Přechod Slovenského středohoří (2)

Netrvá dlouho a přicházím na okraj strmé skály. Nalevo ode mne prosvítá mezi stromy mohutná stěna, a tak se můžu radovat, že jsem šel správně. Zbývá jen určit, odkud budu mít na přírodní útvar nejlepší výhled, rozhoduji se popojít kousek bokem.

Prosmýknu se mezi stromy a k vlastnímu překvapení narazím na malou ovečku, jež se pohybuje na okraji srázu. Když mě spatří, zabečí a zůstává stát bojácně nad propastí, zvažuji, kde se vzala. Nic mě nenapadá, v žádném případě ji ovšem nemíním zachraňovat. Co když se - snad netrpím příliš bujnou představivostí - jedná o zlou čarodějku, jež mě hodlá v podobě milého zvířátka vylákat ke strži a poté mě srazí dolů?

Nechávám ovci na pokoji, nakonec nedojdu ani na předpokládanou vyhlídku. V zemi se zjevují trhliny a skalní podklad je očividně porušen, ihned raději spěšně couvám. Tak tohle riskovat nebudu; už chápu, proč k tomuto nádhernému místu zrušili kdysi vedenou odbočku. Občas se tady zaručeně zřítí kus skalní stěny; trochu mě zaráží, že se nikde poblíž nevyskytují výstražné cedule.

Veľký a Malý Grič

Přecházím na Veľký Grič (972 m). I z této hory mají být pěkné výhledy, leč mlhovina je proti. Že si ze mě šeredně utahuje, ukáže se záhy. Jakmile sejdu z hřebene a směřuji do Handlové, najednou se vyčasuje a já rázem vidím, o co jsem přišel. Za mnou se zvedá Veľký Grič a zanedlouho se k němu přidá i Malý Grič, na který jsem chtěl původně také zavítat, leč můj původní záměr zhatilo špatné počasí.

Přicházím do Handlové, jež je proslavena hlavně těžbou uhlí. Krátce před uzávěrkou zaskakuji do potravin a poté si v restauraci dávám večeři. Město opouštím před setměním po zelené značce.

Dostávám se na louky, stavím stan a zalézám dovnitř. Ještě než usnu, ozve se zvenčí funění. Co je zas tohle? Vykukuji a kousek od stanu stojí kůň, vypadá, jako by se mu můj plátěný přístřešek vůbec nezamlouval. Jakmile mu ale sdělím, že okolní trávu ponechám ke spásání pouze jemu, naladí se na přátelštější strunu a odchází bokem.

Sláva, konečně mohu nerušeně spát. Nebo se tak nestane? Zanedlouho mě z limbu probouzí předení motoru a stan osvítí světla; kdosi se dotazuje, jestli mohu otevřít. Poslechnu a ptám se dotyčného, co se děje, načež je mi položena otázka, zda jsem v pořádku. Když prohlásím, že ano, je mi podána ruka a řidič vozu odjíždí; jelikož mě po celou dobu oslňovala světla, dodnes nevím, kdo to byl.

Přemýšlím, jestli se nedostaví někdo do třetice, nakonec je to déšť. Před svítáním naštěstí pršet přestává, a tak se mohu ráno pokochat okolím. Za Handlovou se zvedá pohoří Vtáčnik a jako na dlani mám Biely kameň, Velký i Malý Grič, lepší rozlučku si nemohu přát.

Kremnické vrchy

Kremnické vrchy jsou stejně jako Štiavnické vrchy i Vtáčnik převážně vulkanického původu, k jejich dalším horským sousedům patří Strážovské vrchy a Poľana. Nejvyšší vrchol je Flochová (1 317 m). Známá jsou i bánská města Kremnica a Banská Bystrica, na ty se ale zaměřím později.

Jak vyplynulo z předchozích řádků, začínám návštěvu pohoří u Handlové. Vystupuji lesem do sedla Pod Vysokou, jež bylo dříve nazývané Handlovský kríž a vedl tudy zbojnický chodník. Já místo lapků potkávám dvojici jdoucí v protisměru. Ta se ubírá po cestě SNP, jež vede od Dukly k Bratislavě, čeká je ještě pěkných pár dní putování.

Netrvá dlouho a ocitám se na lukách, které, jelikož vysvitlo slunce, září barvami. Hned je veseleji. Notný kus přede mnou se nádherně ukazují Kremnické vrchy, k nimž mířím, zatím přecházím přes Kunešovskou hornatinu. Její pomyslný střed představuje obec Kunešov, do osady se dostávám k polednímu.

Založili ji ve 13. století Němci, kteří v té době kolonizovali zdejší oblast a ve dvanácti vesnicích dokonce tvořili devadesát procent veškeré populace. Nelze se tedy divit, že na obecním úřadu i na ceduli u silnice jsou nápisy ve slovenštině a v němčině, bývalý vliv o sobě dává stále znát.

Střed Evropy

Pokračuji po silnici a minu okraj osady Kremnické Bane, vystupuji ke Svätojánskému kostelu (kostel sv. Jana Křtitele), jehož prvopočátky sahají k roku 1200; původně zde stála románská kaple. Náboženský objekt ovšem není to hlavní, co mě přilákalo.

Vedle svatostánku se nachází symbolický střed Evropy. Na kameni, který místo označuje, jsou umístěny pamětní tabule. Jedna uvádí vyhlášení svrchovanosti Slovenska ke dni 17 .7. 1992 a druhá slovenskou ústavu ke dni 1. 9. 1992.

U kostela dobírám vodu u pramene Evropa, nad nímž stojí památník s vyvedením mince o hodnotě jednoho eura. Poté stoupám a odbočuji na neznačený vrch Trnovník (989 m), z jehož vrcholu se nabízí výborné výhledy. Co všechno lze spatřit, prozradím později, protože se k tomu naskytne dobrý důvod.

Společně s několika slovenskými turisty, jež jsem prvně potkal u symbolického středu Evropy a kteří také vylezli na Trnovník, scházím do obce Krahule, již podobně jako Kunešov založili němečtí kolonisté (1331). V osadě společně zaskočíme do krčmy na pivo a následně po místním turistickém chodníku míříme na Krahuľský vrch (959 m). Na něm stojí rozhledna postavená v roce 2013.

Vylézáme na ochoz a kocháme se okolím. Nabízí se skvostný výhled nejenom na město Kremnica, ale i na Kremnické vrchy (mj. Flochová, Skalka, Zlatá studňa), Lúčanskou Fatru (Kľak, Horná lúka), Strážovské vrchy (Strážov), Vtáčnik (Vtáčnik, Biely kameň) i Štiavnické vrchy (Sitno). Poblíž se samozřejmě nachází i prve navštívený Trnovník a zahlédnout lze i kostelík, u nějž lze navštívit symbolický střed Evropy.

Kremnica

Následně se loučím s dočasnými spolucestovateli a sestupuji do města, jež v minulosti patřilo v Evropě k nejvýznamnějším střediskům těžby drahých kovů a zřídili zde důležitou mincovnu, jež funguje od svého založení v roce 1328 do dnešní doby. Jedná se o Kremnicu.

Vcházím do ní, a než by jeden řekl švec, dostávám se k hradu, jehož dominantu představuje gotický římskokatolický farní kostel sv. Kateřiny z roku 1250. Já až k památce neproniknu. Hradní areál totiž v podvečer uzavřeli a já s sebou netáhnu ku zdolávání zdí žebřík, jaký při pustošivých nájezdech používali středověcí dobyvatelé.

Scházím na náměstí. To zaujme svojí rozlohou i budovami po obvodu (františkánský klášter s kostelem sv. Františka z Assisi, radnice, muzeum mincí i medailí aj.), snad nikdo nepřehlédne barokní trojiční sloup z let 1765-1762. O kousek dál stojí za pozornost brána s barbakánem a hradby, jež obklopují nejenom hrad, ale i původní město; sídlo zkrátka dýchá dávnou historií.

Po prohlídce kulturních památek dokupuji potraviny a dávám si večeři, bánské město opouštím krátce před setměním. Podle mapy by se cestou na Kremnický Štós měly vyskytovat louky, leč skutečnost, jak jsem vypozoroval už z rozhledny Krahuľský vrch, je jiná, terén je zarostlý. Nocuji na kraji lesa kousek od kolejí.

Kremnický štít

Ráno mě budí vlaky, které si naštěstí dávaly přes noc pohov, stoupám po žluté značce. Krátce zastavuji u Alžbětiny skály, kde zřídili vyhlídku; docela by mě zajímalo, kdo u ní porazil ceduli naučné stezky. Že by medvěd? Pokud ano, šlo o siláka, poměřovat síly bych s ním nechtěl.

Pokračuji ve výšlapu a dostávám se na nádherné výhledové louky, jedná se o přírodní rezervaci Kremnický Štós. Míjím napajedlo, toho času vyschlé, a v dálce spatřím stádo ovcí, v podobném krajinném duchu pokračuji na Kremnický štít (1 008 m).

Za ním se nořím do lesa a delší zastávku činím u chaty Hostinec. Ta v rozporu s názvem nepředstavuje občerstvovací podnik, jedná se o boudu Klubu slovenských turistů. Objekt je sice uzavřen, leč venku jsou lavičky a u vydatného pramene dobírám vodu, dávám si pozdní svačinu.

Tri kríže

Na hlavní hřebenovou červenou trasu navazuji v sedle Tri kríže. Stojí zde trojramenný dubový kříž, jejž prvně postavili v roce 1834, z místa se nabízí i skvostný výhled. Jako na dlani mám značnou část Velké Fatry (Krížna, Čierny kameň, Borišov, Smrekovica, Zvolen), Starohorské vrchy (Kozí chrbát) a Nízké Tatry (Salatín, Veľká Chochuľa, Chopok, Ďumbier, Kraľova hoľa), v dáli vykukují Západní Tatry (Baníkov, Tri kopy, Baranec). Pokud by někdo nevěděl, jaké vrcholy má před sebou, poslouží mu k určení tabule s vypsanými kótami, jsem nadšen. Aspoň vidím, o co jsme přišli v roce 2007, kdy jsme zavítali do Kremnických vrchů a po většinu doby nás provázelo špatné počasí.

Pokračuji po hřebenovce. Nejprve přecházím vrchol Zlatá studňa (1 265 m), kde lze místo zdroje vody nalézt dřevěný turistický přístřešek. Následuje Králické sedlo (1 185 m), Mýtny vrch (1 221 m) a Bystrické sedlo (1 190 m). Cestou se ukazuje několik dalších výhledů na dříve uvedená pohoří, a tak je znovu nebudu popisovat.

Skalka

U Bystrického sedla zahýbám na Skalku, čímž nemyslím vrch s televizním vysílačem - stožár má výšku 312 metrů a je pozorovatelný z veliké dálky - ale rekreační středisko. To žije čilým životem hlavně v zimě, sám jsem zvědav, jestli budou mít v některém z podniků otevřeno. Po dotazu u místního občana vypouštím návštěvu chaty Limba a zahýbám k hotelu Minciar; jak se ukáže, dostalo se mi dobré rady. K pozdnímu obědu si mohu vybrat ze dvou jídel a nechybí ani pivo, víc si nemůžu přát.

Zpátky do Bystrického sedla šlapu okolo moderního hotelu, jenž působí opuštěně, opět se ubírám na Skalky. Tentokrát běží o horu, z níž je opět mimořádný výhled na Velkou Fatru, Starohorské vrchy, Západní Tatry a Nízké Tatry, k nimž se už dříve přidala Poľana.

Cesta nabývá na atraktivitě v oblasti Suché diery, kde se prochází mezi skalkami, za pozornost stojí i Tunel. Vykutaná chodba sloužila už ve 14. století pro přepravu stříbra a mědi z hutí v Banské Bystrici do mincovny v Kremnici, využití našla i za SNP. Partyzáni tudy v roce 1944 převezli v opačném směru zlatý poklad. Následně tunel zapadl, leč v roce 1996 ho znovu zprůchodnili, toto dneska už bohužel opět neplatí. Štola, jíž jsme v roce 2007 ještě prošli, je zasypaná.

Stezka na vrch Vyhnatová (1 283 m) trochu zarůstá, což víc než mně očividně vadí cyklistovi jdoucímu v protisměru. S jazykem na vestě tlačí kupředu svoje kolo a vyčerpaně vyzvídá, jak daleko má na Skalku, má se co snažit. Vzápětí míjím další kámen, na němž jsou vyznačeny erby jednotlivých panství, neb po hřebeni vedla hranice.

Cabanka, turistická útulna

Scházím do Kordického sedla (1 117 m). Od něj mi zbývá jen pár kroků k volně přístupné chatě Cabanka, kde chci přenocovat - kdysi jsme tady už tábořili. Podle záznamů v knize hostů se tady střídají hosté jako na obrtlíku, nakonec se nikdo další neukáže.

Ráno mě opět vítá nádherný den. Sestupuji do obce Kordíky a stáčím zpátky na jih, z čehož vyplývá, že při svém putování vynechám nejvyšší horu Kremnických vrchů, což je Flochová. Dobrovolně ale přiznám, že toho nelituji. Při první návštěvě tohoto pohoří jsme na ni zavítali, a tak vím, že je vrchol zarostlý a bez výhledů, radši se pokochám jinde.

Vzhlížím z dosti netradičního úhlu na Skalky s vysokým stožárem a dostávám se do střediska Králíky. Na okraji obce si dávám v penzionu brynzové halušky, jež mi dosud při výběru jídel unikaly, to by bylo, abych si aspoň jednou za cestu nedopřál toto slovenské jídlo!

Trávny ždiar

Pokračuji po chodníku K. Linharta a další zastávku činím u skalní vyhlídky Trávny ždiar (820 m). Na kopec vede jednosměrná místní trasa, rázem si připadám jako v jiném světě. V lese se dostávám mezi kameny obrostlé mechem, přidávají se skalky. Na vrchol se leze po osmi žebřících a výstup je dosti atraktivní, jak je napsáno na ceduli, jedná se o tzv. místní Slovenský raj. Moc pěkné, slabší mi přijde pouze vyhlídka. Už dříve se mi z holých luk nabízely na Kremnické vrchy i Velkou Fatru mnohem lepší pohledy.

Vracím se do stejných míst, kde jsem výšlap na Trávny ždiar začal a pokračuji do Banské Bystrice, jejíž střed mě mile překvapí. Do města jsme sice kdysi zavítali, leč centrum mě tehdy nijak výrazně neoslovilo, nyní docela žasnu. Náměstí je krásně upravené a nejedna fasáda stojí za pozornost, zastavím i u městského hradu. Cestou na vlakové nádraží nemohu minout Památník SNP, u nějž se v parku nachází bojová technika - tanky, děla. Svoje týdenní putování uzavírám na vlakové stanici, vracím se domů.

Další související články: