Slovenské stredohorie, Štiavnické vrchy

Trek ve Slovenském středohoří (1)

Jedu nočním vlakem na Slovensko a cestou se mi vybavuje návštěva Trenčianského hradu z roku 2004, při níž tamní průvodce prohlásil: "Náš hrad je třetí největší na Slovensku." "Který je druhý?" otázal jsem se vzápětí, protože o prvním místě Spišského hradu nelze pochybovat.

"Bratislavský hrad," dostalo se mi bezprostřední odpovědi. "Prosím?" odmítal jsem uvěřit vyřčenému. "Když připočteme hospodářské budovy, je tomu tak," prohlásil průvodce, načež se zamyslel a pravil: "Správně by měl být druhý Pustý hrad. Moc toho z něj ale nezůstalo, proto se většinou neuvádí."

Tak tohle znělo jako slovo do pranice, a tak není divu, že mezi první místa, která hodlám na treku navštívit, patří zřícenina Pustý hrad ve výběžku pohoří Javorie. Než se k ní ale dostanu, zdržím se krátce ve městě Zvolen, kde časně ráno vystupuji z vlaku.

Čtěte také: Javorie, putování po méně známých pohořích Slovenska

Nejprve navštěvuji park, v němž stojí památník připomínající setkání A. Hlinky a M. Rázusa i zrekonstruovaný pancéřovaný vojenský vlak Hurban, jenž vznikl v místních dílnách v době SNP. V rámci "ranní rozcvičky" obejdu i Zvolenský zámek, který postavili ve 14. století.

Pustý hrad, Javorie

Vzápětí se loučím s okresním městem a vyrážím do terénu. Po turistické a zároveň naučné stezce stoupám prudce do kopce, cestou zastavuji na skalní vyhlídce. Bohužel toho moc nespatřím. Ačkoliv u nás v Čechách pěknou řádku dní nepršelo, musela tady minulý den nebo v noci řádit veliká průtrž. Svědčí o tom plno kaluží i zakalená řeka Hron; lijavec má na svědomí, že se zvedá mlha a tak dohlédnu nanejvýš k městu. Hornaté okolí mi zůstává zamaskováno.

Konečně přicházím k Pustému hradu, jejž podle pověsti nařídil postavit král ve středu světa. Jak se ale ukázalo, stavitelé pochybili. Opomenuli, že podle pověstí naleznou střed světa tam, kde zlatá kačena snáší zlatá vajíčka, a vytyčili špatnou lokalitu. Správné místo objevil až po nějakém čase rytíř Donč a zbudoval na vyvýšeném pahorku dnešní Zvolenský zámek. Po jeho zprovoznění lidé opustili prvně vzniklé sídlo a začali ho nazývat Pustým hradem.

Ve skutečnosti získal objekt současné jméno v 19. století, do té doby se nazýval Starý Zvolen. Hrad vznikl podle některých údajů v 9. nebo 10. století, v jiných periodikách je za zakladatele považován Béla III., jenž vládl v Uhrách v letech 1172 - 1196.

Největší rozmach sídla nastal na přelomu 13. a 14. století, kdy opevnění patřilo k největším ve střední Evropě. Po postavení gotického zámku ve Zvolenu ztratil hrad svůj význam a k jeho zkáze přispěl i ničivý požár v roce 1451, od té doby se jedná o ruiny.

Ruiny lze navštívit. Panské sídlo se rozděluje na Dolní a Horní hrad. V obou částech se bohužel z původního opevnění příliš nedochovalo. Zůstaly převážně obvodové zdi či základy staveb (v areálu probíhá rekonstrukce), nejzachovalejší objekt představuje brána v horní části hradu. Navzdory absenci staveb je rozloha původní pevnosti mimořádná. Není divu, že sídlo v době své vrcholné slávy šlapalo velikostí pomyslně na paty i Spišskému hradu.

Směr Štiavnické vrchy

Z Pustého hradu se jistě nabízí i slušné výhledy, ty si nedopřeji. Přestože krásně svítí sluníčko, stále se zvedá oblačnost. Pokračuji v cestě a nořím se do lesů. Přes sedlo Veľký vrch se ubírám k sedlu Vráta; tam prvně v průběhu dne ztrácím turistickou značku. Jelikož ale zacházku zakončuji u přístřešku s pěknou kadibudkou, nijak odbočky nelituji. Podruhé mi značka mizí na okraji lesa před osadou Bacúrov. Poněvadž je ale směr zcela jasný, nehledám ji a mířím do osady přímo přes posečené pole.

Protože je velké vedro, kupuji si v potravinách těsně před jejich uzavřením vodu a pivo, obědvám ve stínu. Také se máznu opalovacím krémem, to jsem však asi neměl dělat. Zákony schválnosti totiž fungují dokonale. Brzy se začne kabonit a doposud jasnou oblohu zakrývají mraky. Než dojdu do obce Dubové, spadne i pár kapek.

Jak se brzy ukáže, to hlavní "vzrušení" teprve nastane; já prozatím řeším potíže jiného rázu. V obci nevede od rozcestníku turistické značení. Tápám, kam se podělo, a zvažuji, jestli na jednom sloupu nějaký dobrák nezamazal ukazatel. Vzápětí mi radí dobří lidé. Mám projít mezi staveními a za vesnicí pokračovat po staré asfaltové cestě.

Ačkoli čím dál děsivěji hřmí a obloha se nadobro zatáhla, vypravuji se doporučeným směrem. Nakonec daleko nedojdu. Zmiňovanou cestu sice zahlédnu, leč zpátky mě rychle zahání přicházející bouře. Přečkávám ji v závětří jednoho obydlí, slota naštěstí netrvá dlouho.

Přestože je pořád zakaboněno a v dáli burácí, podnikám druhý pokus. Dostávám se na silničku a pokračuji po ní, zanedlouho objevuji na stromech pár starých značek. Štěstí mi však dlouho nevydrží. Jakmile dojdu k lesu, značení se opět vytrácí; není po něm vidu ani slechu. Určuji tedy směr a spoléhám na své orientační schopnosti. Chvíli jdu po lesní cestě a poté, když mi připadne, že pěšina stáčí špatným směrem, prodírám se porostem.

Náhle, kde se vzala, tu se vzala, vyloupne se přede mnou louka s malým turistickým přístřeškem; kousek za ní k vlastnímu úžasu objevuji ztracenou značku. Případná radost je ale předčasná. Na rozcestích i odbočkách zcela pravidelně chybí ukazatel směru, vypadá to, jako by ten, kdo značkoval, neměl turisty v lásce a snažil se jim túru co nejvíc znepříjemnit. Tady, zvažuji, by se vyplatila věštecká koule, jež by určovala, kterým směrem se má občas zahnout.

Navíc, jako by nesnází bylo málo, vrací se bouřka. Nad lesem švihají blesky, hřmí a okolí se chvěje elektrickými výboji, nějaký darebák otočil na nebi konev s vodou. Dočasně se schovávám pod stromy, příliš to nepomáhá. Zanedlouho je úplně jedno, jestli se skrývám, nebo jdu, na pončo mi v obou případech zuřivě bubnují kapky. K tomu mi do bot zatéká voda a v rámci "vojenského cvičení" se místy brodím bahnem, v něž se s neskutečnou rychlostí změnila část lesní cesty. Také neustále hledám správný směr; dobrovolně přiznám, že nadávám jako špaček. Marně pátrám v paměti, kdy naposledy jsem se setkal s tak špatným značením.

Konečně bouře ustává a já vystupuji do sedla Volárska. V trávě u kmene stromu leží rozcestník, no sláva! Že bych měl nejhorší za sebou? Chyba lávky! Při cestě do sedla Caniar nalézám na stromech podél cesty pouze pár velmi těžko rozpoznatelných značek, ani by mě nepřekvapilo, kdyby vznikly ještě za "totáče". Od sedla jdu znovu vyloženě po čuchu, pár značek se ukáže až časem. Záhy ale opět zmizí, jako by si se mnou hrály na schovávanou.

To už se ale konečně dostávám tam, kam chci. Pomyslně mě zdraví baráky, přibližuje se Banský Studenec. Na jeho okraji zastavuji v bufetu na výborný guláš a pivko.

Hned je mi lépe, a tak se dokonce vykoupu ve větším ze dvou Studenských jezer, která vybudovali v letech 1730 až 1735. Osvěžen procházím obcí, o níž existuje první zmínka z roku 1266. Ke spánku se ukládám kousek nad osadou, a jelikož se znovu vrací bouřka, narychlo stavím stan.

Prší celou noc a déšť ustává až k ránu, i proto nakonec vycházím později, než jsem původně zamýšlel. Nořím se do lesa a lemuji Studenský potok, zastavuji v obci Svätý Anton. Ta se nejprve nazývala Antal a poté do roku 1996 Antol. Stojí v ní renesančně a barokně upravený zámek, jenž vznikl na základech původního gotického hradu z 15. století. Kromě příjemného nádvoří navštěvuji zámecký park, kde prvně a naposledy za svoji cestu zahlédnu medvědy. Nejedná se však o živé exempláře, huňáče vyřezali ze dřeva. Také konečně spatřím nejznámější a nejvyšší horu Štiavnických vrchů, což je Sitno.

Sitno

No výborně, hned k vrcholu zamířím. Přecházím do obce Ilija, kde u zavřené krčmy obědvám z vlastních zásob. Následuje výšlap, jenž je časově o něco delší, než ho prezentují mapy i internetové stránky. Nijak to ale neřeším, hlavně že se dostanu tam, kam chci.

Prvně zastavuji na delší dobu u hradu Sitno. Ten kupodivu nepostavili na vrcholu hory, ale na jeho úbočí. Opevnění vzniklo ve druhé polovině 13. století na okraji původního hradiště lužické kultury, jež patřilo ve své době k největším a nejvýš položeným stavbám tohoto typu ve střední Evropě.

Hrad už si takové ambice nečinil a patřil mezi menší sídla, do dnešní doby se toho z něj i kvůli svozu kamení na stavby obytných domků v okolí příliš nedochovalo. Přesto lze na rozeklaných skaliskách, z nichž se otevírá pěkný výhled, spatřit pár zdí, zaujme i cisterna vykutaná v zemi.

Z hradu Sitno není daleko na vrchol, kde kromě vysílače a turistické chaty stojí rozhledna, v níž se nachází středisko ochrany přírody se stálou expozicí. Věž poskytuje výborný rozhled po širokém okolí. Kromě Štiavnických vrchů se ukazují Strážovské vrchy, Malá Fatra, Vtáčnik, Kremnické vrchy, Nízké Tatry i Krupinská planina, je to zkrátka paráda.

Pohodu umocňuje i skutečnost, že se v průběhu dopoledne vyčasilo a svítí slunce; není divu, že na vrchol zavítalo plno turistů. Ti většinou stoupají nahoru od Počúvadlianského jezera, kam následně scházím; cestou se zdržím u vrcholových skalisek. Ta jsou místy padesát metrů vysoká a nabízí se z nich nádherné výhledy.

Mezi skalisky vede dolů strmá stezka, sestupuji na Tatarskou louku. Nedaleko za ní nabírám u studánky do lahví vodu a nadobro se loučím s vrcholem, jenž dosahuje nadmořské výšky 1 009 metrů. V jeho nitru prý stejně jako u nás blaničtí rytíři spí ozbrojenci, kteří vyrazí národu v případě nouze na pomoc; otázka zní, jestli české i slovenské grupě funguje správně budík. Probudí se vojska včas?

Počúvadlo

Po sestoupení k Počúvadlianskému jezeru (Počúvadelské j. - 634 m) se rázem ocitám v odlišném světě. Jelikož se jedná o rekreační oblast a máme nádherný den, pohybuje se u vody značné množství lidí; vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby sem zamířila převážná část banskoštiavnické populace. Důvod je jasný. Voda je krásně čistá a láká ke smočení, nakonec jejímu tokání neodolám ani já. S chutí se vykoupu.

U jezera, jež zbudovali v letech 1775-1779 (plocha 11,7 ha a největší hloubka 10,8 m) navštívím i kolibu, kde uspokojím žaludek i chuťové buňky, můžu pokračovat. Převážně po silnici přecházím do sedla Peciny a poté stoupám do sedla Pleso, opodál se vyskytuje další nádherná vyhlídka. Na dohled mám nejen Sitno, ale i Vindšachtské a Evičkino jezero.

Zcela skvostný je i další úsek, po němž se vydávám. Přes vrch Kaderka (862 m) se ubírám k úbočí Tanádu (939 m). Zvlněnou kopcovitou krajinu pokrývá převážně tráva, takže mám fantastické výhledy po okolí; nevím proč, ale náhle mám pocit, že se kochám mnohem víc než pan doktor v podání Rudolfa Hrušínského z filmu Vesnička má středisková. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že nejedu v automobilu a nenabourám.

Dokonce mi ani nevadí, že opět dočasně zmizela značka, jež si se mnou od stoupání na Sitno přestala hrát na schovávanou, beztak to beru travou cik cak. Současně s předstihem prozradím, že značení v dalších dnech bude celkem v pohodě.

• Pokračování článku

Další související články: