Sólo přeběh z Osla do Flatangeru

aneb redukční dieta na severský způsob (2)

A co bylo ještě tísnivější, žádná interakce nepřicházela ani od okolo jedoucích aut. A že jich bylo. Když jsem běžel přes Island, minulo mě dohromady tak 200 aut a z toho dobrá polovina zastavila a plna zájmu nabízela pomoc či jen zjišťovala, co tu dělám. Tady jich okolo projelo deset tisíc a nezastavilo ani jedno. Jako by Norové nedokázali vstoupit do osobního prostoru jiného člověka.

Po několika dnech mi tedy bylo jasné, že pokud budu chtít s někým mluvit, budu jim prostě muset vlézt do baráku. A to jsem začal dělat. Jednak proto, že jsem byl z velké části na jejich pomoc odkázán a jednak proto, že jsem potřeboval zjistit, jací jsou ti lidé za okny. A i když byla mnohá setkání milá a plná pomoci, ani v jednom případě nebyla vroucí a zcela spontánní. Nikdy mi tak docela nedokázali odpustit, že jsem porušil nepsané tabu a vstoupil do jejich domovů a životů.

V Lillehammeru má trpělivost s auty přetekla a já se rozhodl změnit trasu, opustit silnice a vydat se po stopách běžkařského Birkebeinerrennetu - legendárního laufařského závodu přes neobydlené středohoří. A volba to byla náramná. Lesní město Sjusjoen mi úplně vzalo dech - ta harmonie a naprosté souznění s okolní přírodou předčilo jakoukoli dřívější zkušenost. Dokonce mě v jeden okamžik napadlo - tak tady bych dokázal žít.

Probíhal jsem nekonečnými vřesovišti s barevným kobercem mechů a lišejníků a i přes silný déšť mi bylo krásně. Na noc jsem se uchýlil pod stříšku na verandu jedné z opuštěných chat a ráno vyběhl znovu do sílícího deště.

To jsem ale ještě netušil, co mě následující dny čeká. Mezi mnou a Trondheimem ležel asi 200 km dlouhý pás hor, který jsem musel překonat. Převýšení však nebyl ústřední problém. Tím se stalo počasí. Bouře, doprovázená větrem intenzity orkánu, udeřila na Norsko tak náhle, že způsobila rozsáhlou paniku a evakuaci desítek tisíc lidí. Co chvíli mi mobilní operátoři hlásili výstražné zprávy, že se žene bouře a že je více než doporučeno neopouštět domovy a poslouchat pokyny záchranných jednotek v evakuovaných oblastech. Já však nemohl zalézt do nějaké stodoly a čekat, až se to přežene. Já musel běžet dál.

Prokousával jsem se tedy kilometr po kilometru bouří a znovu žehnal nápadu, že všechny věci umístím nejen do nepromokavého outdoorového kočárku, ale že je pro jistotu zabalím i do pogumovaných lodních pytlů. Tyhle tři dny byly tvrdý boj.

Tím spíše, že se vedle omrzajících prstů na rukou, objevil problém daleko větší. Rozbíhající se zánět šlach v oblasti bérce levé nohy. Co se zpočátku zdálo být banalitou, přerostlo postupně do ústředního motivu celého putování - úporná neustupující ostrá bolest zaměstnávala mou mysl v každém kroku a především téměř vůbec neumožňovala běh. Tím, že se ale chůze stala dominantní strategií pohybu, zvětšilo se samozřejmě i denní penzum hodin na cestě. A tak jsem místo 8 až 9 hodin trpěl hodin 12 až 13.

Voltaren ani obvazy úlevu nepřinesly a tak jsem byl nucen zaklepat na dveře mnoha stavení a budov a žádat kromě obvyklého doplnění vody či usušení některých věcí (přednostně bot) i silné prášky tlumící bolest a zmírňující zánět. Pod jejich vlivem se stal pohyb přeci jen snesitelnější a já znovu zrychlil.

Hory jsem nechal za sebou, minul i Trondheim a konečně doběhl k západním fjordům, které měly být estetickým vyvrcholením celého podniku a jakousi emocionální předehrou před Flatangerem. Nebyly.

Místo spektakulárních útesů, o něž se, za křiku racků, měly tříštit vlny, jsem míjel jen zátočiny klidné, stojaté vody, které kromě vůně rozkládajících se chaluh nenabízely nic z mých fantazií. A pokud k tomu přičtete nekonečné zástupy aut valící se okolo vás, nelze to pojmenovat jinak než hluboké zklamání. Z tohoto nepříliš pozitivního naladění mě na okamžik dostává nocleh v chatce místního rybáře, který jako by vypadl z knihy E. Hemingwaye Stařec a moře, ale další den na krajnici frekventované silnice mě znovu vrací do stavů blížících se depresi.

Co chvíli jsem v zoufalství hledal nějakou alternativní cestu, která by byla před koly aut uchráněna a nabídla mi tolik očekávaný klid, ale nic takového v Norsku není. Hustota silniční sítě je v porovnání s Českou republikou tak desetinová a často v okolí několika desítek kilometrů prostě neexistovala žádná jiná varianta než centrální hlavní silnice.

Flatanger se ale blížil.

Dosáhl jsem ho 14. den mého putování po necelých 1 000 km a strávil v něm nádherný den plný lezení. A obzvláště večer, kdy jsem pod klenbou obrovského jeskynního dómu zavíral oči a usínal, byl magický.

Po tomto odpočinkovém dnu jsem se rozhodl, že si na lehko bez věcí a vozíku vyrazím do okolních fjordů. Naplánovaná trasa měřila lehce přes 60 km a měla to být vlastně součást odpočinku před cestou zpátky na letiště do Trondheimu. Co ale zpočátku dne vypadalo jako idylická vycházka, skončilo jako brutální survival.

Po 50 km (tedy nějakých 10 km před místem, kde jsem nechal vozík se všemi svými věcmi) jsem dorazil k mostu, který strhla rozbouřená řeka, a já jen nevěřícně koukal na strmé srázy kaňonu, do kterého se řeka v průběhu věků zakousla. Tohle tedy jistojistě nepřeplavu ani nepřebrodím. Musím tedy zpátky. V 1:17 konečně dorazím k vozíku a na GPSce svítí 104 km. No prostě odpočinkový den, jak má být. I přesto, že je už pořádná zima, koupu se v ledové vodě a usínám v podpalubí jachty.

Další den opouštím Flatanger a čeká mě posledních 200 km do Trondheimu. 200 km plných aut a nádherných hub.

P. S. Po příletu stoupám na váhu a ta ukazuje 68,9 kg. To je o 13 kg méně, než jsem měl před odletem. Tak ani tohle není rekord - po Islandu jsem měl 62 a po Himalájích dokonce jen 60,8. Tak snad příště - po Mongolsku.

Reálie

Martin Šmíd, středoškolský učitel na Gymnáziu Na Vítězné pláni v Praze, 44 let… Uběhnuté kilometry 1 304. Čas běhu - 17,5 dní. Denní průměr - 74,5km. Všechny věci jsem měl naložené v outdoorovém vozíku Chariot, který jsem tlačil před sebou. Váha zavazadel + vozíku byla na počátku 51 kg.

• Předchozí (1.) část článku