Sólo přeběh z Osla do Flatangeru

aneb redukční dieta na severský způsob (1)

Je červen a já nešťastně posedávám doma. Plány na prázdniny se boří jak domeček z karet. Už třetí kamarád odřekl naplánovanou akci se slovy: "Nezlob se, ale nakonec nemůžu jet - mám moc práce!" Tato věta se stává obecně uznávaným plošným alibi na jakoukoli činnost a nejčastěji odříkávanou mantrou západního civilizovaného člověka. Nesnáším ji! Stále častěji odmítáme zážitky s tím, že potřebujeme vydělávat peníze. Proč? No přeci na to, abychom si pak nějaké dražší a větší mohli koupit. Jako by snad míra a intenzita prožitků byla přímo úměrná množství peněz, které jsme na jejich dosažení vynaložili.

Rozhodl jsem se rychle. Musím se pokusit s tímto trendem něco udělat. Ukážu lidem okolo sebe, že největší zážitky není třeba vyvažovat zlatem. Ukážu jim, že ty největší zážitky mohou být zadarmo. Pojedu na 20 dní do jedné z nejdražších zemí na světě a za celou dobu neutratím ani korunu! Třeba pochopí, že je lepší zážitky skutečně prožívat než na ně jen vydělávat.

Sedám za počítač a znovu přemýšlím o Mongolsku - sólo přechod přes poušť Gobi. Tenhle projekt mi leží v hlavě už několik let a nedokážu se té myšlenky zbavit. Zavřu oči a v duchu si představuji ten kontrast nekonečné kamenité pláně s na horizontu se majestátně tyčícími Himalájemi, které se každým krokem přibližují. Vnitřně zažívám tu naprostou samotu, intenzitu boje o holý život, který se redukuje na jedinou věc - dokážeš najít zdroj vody a jídlo nebo ne.

Představuji si tu niternou fatalitu všech rozhodnutí, tu vnitřní dynamiku, která je bude doprovázet. Úplně cítím tu euforii, když se v dálce objeví silueta nomáda nahánějícího dobytek. Je to jako magnet. Jenže čas tohoto projektu ještě nenazrál - nejprve to byl Covid, který mi cestu do Gobi uzavřel, teď to bylo těžké zranění na kitu a následná operace kyčle. A já, necelý rok poté, co jsem vstal z nemocničního lůžka, nenacházím dost odvahy zariskovat a do Mongolska odletět.

Zkusím tedy něco konzervativnějšího. Nějakou zemi či místo, kde budu moct neuspět. Zemi, kde budu mít pořád otevřená zadní vrátka a v případě jakéhokoliv výrazného zdravotního problému budu moct prostě nastoupit do prvního auta, které mi nabídne pomoc. Poprvé ve svém životě se vzdávám bláznivých snů a místo nich volím jistotu - všichni okolo jásají, poklepávají mi po ramenou a nadšeně dodávají, jak je to rozumné, moudré a dospělé. A dělají to tak hlasitě, že přehluší i ten slabounký vnitřní hlásek mého já, který říká: "Neboj se znovu zariskovat, vždyť to potřebuješ. Tohle nejsi Ty! Opatrnost a jistota - to se Ti nepodobá."

Já ho ale v tom ruchu neslyším…

Tak tedy Norsko. To přeci také bude divoké! A nádherné! A tiché! A okouzlující. Je rozhodnuto.

Plánování samotné akce mi zabere asi tři minuty. Start je daný - vyběhnu rovnou z letiště v Oslu. A cíl? Tak o něm také není pochyb. Flatanger! Jsem totiž fanatickým lezcem - miluji hory, skály, kameny a vše, co s nimi souvisí. A k tomu jsem navíc ještě nekritickým fanouškem Adama Ondry - bezpochyby nejlepšího skalního lezce všech dob.

A pávě tahle norská jeskyně spojuje oboje dohromady - stala se jednou z nejznámějších lezeckých oblastí na světě s desítkami impozantních linek a navíc oblastí, kde Adam Ondra už dvakrát posunul hranice moderního lezení. Nejprve přelezem cesty Change, první cesty obtížnosti 9b+ a podruhé přelezem dosud nezopakované cesty Silence, první cesty obtížnosti 9c. Musím to místo vidět na vlastní oči. Musím držet ty startovní chyty. Musím cítit atmosféru té mystické jeskyně a usínat pod její klenbou.

A protože start i cíl byl jasný, stačilo již jen zadat do mapy.cz "najdi trasu" a bylo vymalováno. Ze tří nabízených variant volím tu přes západní fjordy a délku 1 100 km i s návratem na letiště do Trondheimu beru jen jako velmi orientační, protože vím, že se stejně budu každý den rozhodovat spontánně podle aktuální situace. Jedno ale zřejmé je - ať už poběžím tudy či jinudy, určitě denní kilometráž neklesne pod průměr okolo 62 km.

Přistávám na letišti v Norsku a čeká mě první zásadní okamžik - musím sehnat nějaké plynové kartuše a přitom neutratit žádné peníze. Pobíhám po letišti, oslovuji cestovatele, kteří odlétají a vypadají outdoorově, ale kartuš se mi sehnat nedaří. Jdu tedy za zaměstnanci letiště a snažím se zjistit, kam dávají bomby, které zabaví cestovatelům, kteří se je snažili provézt. Nikdo mi to ale není ochoten sdělit. Musím se tedy uchýlit k nouzovému řešení - ptám se, kam se vyhazují odpadky z letiště a zde, mezi obřími kontejnery několik kartuší na zemi skutečně nacházím. Beru dvě nejplnější (jednu velkou a jednu malou), na letištních toaletách si ještě napouštím láhve vodou a nadšený tímto skvělým úlovkem vybíhám.

Neurazím však ještě ani sto metrů od letištní haly, když se mé srdce téměř zastaví. Vběhl jsem totiž do upravené březové aleje mezi jednotlivými parkovišti. A hned pod prvním stromem, v samém centru letiště, seděli v čerstvě posekané trávě tři nádherní křemenáči. Jejich oranžové klobouky zářily v kontrastu okolní zeleně jako drahokamy. Nemohl jsem z nich spustit oči, dokud jsem nedoběhl k druhému stromu, kde jich vykukovalo dalších sedm. Jeden krásnější než druhý. To už bylo na nadšeného milovníka hub, který byl odkojen říčanskými lesy, ve kterých byl i nález dvou ožraných a červivých holubinek důvodem k masivní oslavě, prostě příliš.

V rámci zachování duševního zdraví zavírám oči a celé záhony dalších křemenáčů a kozáků míjím již bez povšimnutí. Samozřejmá a hlavně naprostá všudypřítomnost hub se však stala jakousi červenou linkou, která mě doprovázela po celou dobu mého putování. Nory totiž tyhle zázraky přírody nechávaly úplně chladnými a je dost dobře možné, že by se v celé zemi nenašel jediný, který by nějakou houbu kdy utrhl. A když jsem tak učinil já, pohlíželi na mě jako na nebezpečného šílence, který se dozajista rozhodl ukončit svůj život. Marné bylo vysvětlování, že se jedná o druh jedlý a mimořádně chutný. Marné bylo nabádání, ať vznikající houbový pokrm ochutnají. Vždy jen nervózně popocházeli okolo a čekali, kdy se objeví první příznaky otravy.

A nebyly to jen houby. Stejně malé pozornosti se těšily i volně rostoucí maliny a červený rybíz, které každodenně doplňovaly můj trochu monotónní jídelníček.

První běžecké dny přes střední Norsko až do Lillehammeru pomalu míjely. Denně jsem běhal raději trochu více (75 km), kdyby snad později přišla nějaká krize či zranění, ať mám alespoň trochu náskok. Profil byl navíc spíše rovinatý a po krásných cyklostezkách, které kopírovaly hlavní tahy, takže kilometry naskakovaly úplně samy. Jen ten toužebně očekávaný klid a překrásné přírodní scenérie se ne a ne dostavit. Neustálý silniční ruch a mraky aut proudící všemi směry obojí ubíjel.

Probíhal jsem přes desítky vesniček, vesnic, městeček i měst, kde jsem si všiml několika zajímavostí. Tou první, která mě uhodila do očí hned, byl okázalý luxus, ve kterém Norové žijí. Krásně tuto situaci vystihl jeden postarší vesničan, který prohlásil: "Jojo, my (Norové) jsme tak bohatí, že i bezdomovci tady mají luxusní baráky."

V domnění, že se jedná o vtip, jsem se téhle slovní hříčce dosti bujaře smál, ale s postupem času jsem pochopil, že se nejednalo o vtip, ale o reálii. Sídla Norů byla architektonicky dokonalá a pouze málokdy sestávala z jediného stavení. Naopak - kromě hlavního domu měl svůj vlastní dům i vozový park této rodiny, každé z dětí a co bylo nejlepší, tak měli vlastní baráček ve stylu ostatních budov i poštovní schránka a samozřejmě popelnice. Právě tyto domečky na kontejnery se tříděným odpadem byly tak malebné a veliké, že bychom to v Čechách bez zardění nazvali garsonkou a naúčtovali si dva miliony.

Druhou zajímavostí pak byly zahrady. Nebylo na nich totiž NIC. Ani ploty, ani cokoliv, co jsme na zahradách zvyklí naprosto běžně vídat. Žádné záhony, žádné ovocné stromy, žádné květiny, skalky či jakékoliv ozdoby. Prostě nic. Až na jedinou věc, která se stala signaturou každé norské domácnosti. A to byl dokonale upravený trávník, na kterém by se mohlo z fleku hrát finále Wimbledonu. Pochopil jsem, že právě trávníky jsou norskou obsesí - něčím, co prostě nesmělo být neupraveno. Pokud byla tráva na některém z pozemků delší než dva centimetry, bylo jasné, že majitel se buď odstěhoval, nebo zemřel. Pokud si ale představujete plné zahrady lidí, kteří o své trávníky pečují, jste na velkém omylu. Jejich práci totiž převzali plně automatizované robotické sekačky, které téměř bezhlučně šmejdily po svých revírech den co den, aniž by se kdy setkaly se svými páníčky.

Tím se dostávám k poslední, ale vůbec nejsilnější zvláštnosti, která mě pak provázela celým Norskem. Tou zvláštností byla naprostá absence lidí. Absence lidí v hustě obydlených oblastech. Zní to možná nesmyslně, ale já tu za těch 20 dní zažil vůbec nejhlubší a nejúplnější osamění, které jsem kdy měl tu možnost pocítit. Nebyla to ale samota v opuštěných oblastech, byla to krystalická samota uprostřed tisíců lidí. Norové jsou totiž jen doma za zavřenými dveřmi anebo ve svých autech. Nikde jinde. Vídal jsem stovky obličejů za okny jejich domovů a desítky tisíc tváří řidičů, kteří mě z uctivé vzdálenosti míjeli, ale živého člověka jsem nepotkal.

Říkáte si, že je to jen obrazné, že to je nadsázka, ale není. Probíhal jsem vesnicemi a městy a připadal si jako v post-apokalyptickém výjevu. Bylo jedno, jestli je ráno, poledne či večer - kromě všudypřítomného zvuku aut jsem za celé dny nezaslechl nic jiného. Bylo to vše obklopující, zlověstné ticho přerušované jen řevem motorů. Neviděl jsem jedinou babičku sedící na zápraží a zdravící kolemjdoucí. Nepotkal jsem žádné děti, které by honily merunu po hřišti, ani adolescenty, kteří by prostě bloumali po okolí. Na zahradách nikdo neokopával záhonky, nepěstoval zeleninu či nesklízel úrodu. Nikdo negriloval ani se nebavil se sousedy. Dokonce si nikdo nepustil ani televizi či rádio natolik hlasitě, že by se jejich zvuk prodral přes stěny utěsněných domů. Pátý den večer, když jsem v tísnivém tichu probíhal snad už 30. městečkem a stále nepotkal ani jednoho člověka mi došlo něco neuvěřitelného - v Norsku nejsou vůbec žádné hospůdky, pivnice, knajpy, které u nás potkáte v každé vesnici. Ani jeden takový podnik za 1 300 km.

• Dokončení článku