Výstup na Mangart v Julských Alpách

Krásná, středně těžká túra v Julských Alpách

Ve Slovinsku jsme začátkem letošního léta. To znamená, že se po obloze honí bouřkové mraky. Sestupujeme z jednoho kopce a u Bledského jezera čekáme, až se rozprší. Než se tak stane, spláchneme špínu krátkým koupáním. Z možných plánů na další den, kdy předpověď opět slibuje celkem hnusné odpoledne, se rozhodujeme vydrápat se na Mangart, 4. nejvyšší horu Julských Alp a 3. ve Slovinsku.

Krásný pyramidální štít měří 2 679 m, prominenci má přes 1 000 m. Do výšky 2 050 m n. m. vede placená silnice a kousek dál, z Mangartského sedla, je možné dojít na vrchol po ferratě Slovinska pot (B, někdy se udává i B/C) nebo normálce místy jištěné ocelovými lany (Italska pot, Via Italiana, A).

Čtěte také: Grintovec a Jezerska Kočna, vysokohorská turistika ve slovinských…

Prokličkujeme Slovinskem a kousek Rakouskem i Itálií. Pak za 5 Eur po někdejší vojenské silnici až ke značce, že dál se jet nesmí, protože se svah sesouvá. Parkoviště po pravé straně je ale plné, takže míříme za motorkami a dalšími auty až ke smyčce na konci silnice. Se zákazem si zjevně málokdo dělá starosti.

Kolem stád ovcí jdeme o Mangartského sedla pod vrškem Travnik (2 200 m n. m.) po lehké pěšině s jedním ocelovým lanem. V sedle se připojuje ferrata C (spíše C/D) z italské strany. Dál pak pokračuje u malinké sošky Madony coby normálka na vrchol. My se vydáváme do skalní pukliny v jižním srázu, kudy vede Slovinska pot. Po nepatrném klesání začíná obvyklá sestava želez nabitých do skály. Chybí jen v suti, kde jich je naopak třeba. Na rozdíl od Jezerske Kočny ale delší úsek bez ferraty existuje na trase pouze jeden.

Lezení je to bezvadné, hodně výhledů do údolí. Snad jen zpočátku mokrý úsek v ústí žlabu nepůsobí přívětivě, ale zbytek představuje až na výjimky cestu v pevné skále se spoustou chytů a stupů. Na řadě míst by se snad ani nemuselo jistit, ale vzhledem k pokročilému těhotenství jednoho z nás se raději solidárně cvaká i druhý z nás. Nevýhodou je velké množství lidí, z nichž mnozí mají potíže zapracovat rukama. Daň za relativně lehkou dostupnost vrcholu. V zoubku pod vrcholem ferrata končí a dál se přechází kamenným mořem až na samotný vrchol.

Cca 2 hodiny od zaparkování stojíme na Mangartu. Vzhledem k počasí jsme sice trochu pospíchali, ale na nějakou tu svačinu a fotografování čas zůstal. Koukáme se na údolí Mangartského potoka s kroutící se silnicí i na hřeben na opačnou stranu podél slovinsko-italské hranice s V Koncu špicou a dalšími štíty (Vevnica, Kotova špica…). Za nimi lze rozeznat Prisank nebo jižněji Jalovec. Jof di Montasio, čistě italský vrchol Julských Alp, leží za horskou silnicí. Na výhledy jinam pro mraky štěstí nemáme.

Na vrcholu je několik lidí, větší část přišla normálkou. Tou scházíme i my. Zpočátku trávou a pak sutí se skálou. Značení obvykle chybí, ale cesta je jasně vyšlapaná. Končí dalším systémem lan, kde potkáváme francouzskou rodinku se třemi malými dětmi, nejmenší holčičkou tak tříletou. Na rozdíl od ostatních turistů vyděšeně nehýkají na ferratě, kterou mimochodem netrpělivější z nás obcházejí rovnou po skále. Prostě jsme provokatéři. Někdy.

Při jízdě autem se snažíme být opatrní. A protože začíná mrholit, fakt pospícháme dolů. Serpentiny a tunely s mokrým asfaltem chceme mít za sebou, než bude hůř. Na parkovišti stojí o poznání méně aut a motorek. Mnozí řidiči si vyjeli jen sem a během našeho výstupu sjeli dolů, další déšť od návštěvy odradil. Zůstávají jen vozy těch, co jsou ještě za námi. V chatě pod Mangartem se sice dá přespat za necelých 10 E pro členy Alpenvereinu, ale máme ubytování jinde a celé odpoledne volno. Odjíždíme.

Výstup a sestup představuje 650 vm. Udává se z parkoviště (horního) asi 3 - 4 hodiny v ýstup a 2 hodiny sestup, i když se celý okruh dá stihnout o dost rychleji. Výstupová trasa patří mezi klasické ferraty ve Slovinsku na vápenci (za mokra kluzký) srovnatelné obtížností s Prisankem, Jezerskou Kočnou apod. Sestupová trasa je běžným vysokohorským terénem "tatranského" typu. Bez vody.

Mangart, turistická mapa