Triglavský národní park, Julské Alpy a příroda

Národní parky ve Slovinsku

Vysoko v horách, obklopen hradbou majestátních štítů žil jeden bájný bílý kozel se zlatými rohy. V nejvyšších částech hor, pod jednou vysokou skálou měl svůj úkryt, ve kterém chránil poklad nesmírného bohatství. Ale pak přišel člověk, lačný člověk po pokladu a bílého kozla Zlatoroha připravil o život. Zaslepen vidinou rychlého zbohatnutí nepomyslel na kozlovou zázračnou moc. Ta tkvěla v tom, že z jeho krve vyrašila zázračná rostlina, která Zlatorohovy vrátila život a běda bylo nenasytnému lovci.

Holé skalnaté štíty, hluboké lesy, slunné louky, třpyt ledovcových jezer v údolích a vůbec, nespočetné množství překrásných horských scenérií pohladí na duši každého milovníka hor, který s pokorou vstupuje do chrámu přírody kamenného srdce Evropy - Alp. Nemusí to být hned vidina dosažení nějaké ledovcové a zmrzlé čtyřtisícovky, která se nám vybaví při pomyšlení na Alpy. Jistě dobře uděláme, když se necháme vést tou naší známou zlatou střední. Člověk je přímo udiven a okouzlen tou krásou v cíli námi zvolené cesty, která nás zavedla do království bájného Zlatoroha.

Stojíme a v tichém úžase hledíme na majestátné vápencové hradby a neutečeme před silním pocitem naší lidské malosti. Je silně cítit kdo tady vládne a tomu malému človíčkovi, kterého životem často vede honba za"mít", tomu tady nepatří ani stéblo trávy. Takové a podobné pocity se mě zmocňují při návštěvě jakýchkoliv pahorků, hor i velehor. A ty alpské hory, velehory a konkrétně jejích jihovýchodní část mi přirostla k srdíčku snad nejvíce.

A tak navštivme krajinu, které název se většině z nás při zmínce o Alpách v mysli nevybaví jako první a možná ani jako druhá, ale na další pokus se to stopro povede. Tuto nevelikou, sympatickou, evropskou zemi a její vysoké hory ten skuteční alpský ledovec už opustil. Nacházel se pod nejvyšší horou místního a všem dobře známého pohoří. Jeden z posledních dochovaných obrazových záznamu ledovce v pravém slova smyslu je z roku 1930 a říkali mu Triglavski ledenik. Ano! Trefa, čistý střed. I nejvyšší Triglav (2 864 m n.m.) se nachází takřka uprostřed Julských Alp.

Takže vsjo jásno, našli jsme se. Řeč je o Slovinsku a jeho alpském výběžku na jihozápadě krajiny. Rozsáhlou část této horské oblasti pokrývá rozlohou jeden z největších národních parků celého alpského pásma. Ale nestalo se tak hned. Jako všechno ve Stvoření i zřízení a vyhlášení takového parku má svůj vývoj. Na tomto světe je to už tak, že člověk se brání, chrání jenom před člověkem. Nikdo jiný v aréně není. A tak jednou se musel najít dobrodinec, který překřížil nekalé cestičky lidem podobným chamtivému lovci po Zlatorohovem pokladu. Jedním z těch, kterého okouzlilo bohatství vůně květů, barev motýlů, zeleň lesů, a který do svého srdce přijal a ze srdce rozdával byl známy milovník a propagátor Julských Alp, Julius Kugy. Věděl se o svou radost a poznání podělit, o čem svědčí jeho dílo "Ze života horolezce", kde světu představil Julské Alpy.

Smysl pro krásu hor a její zachování do budoucna našel i přírodovědec Albin Belarj, který dal podnět k vyhlášení národního parku. Stalo se tak z iniciativy Slovinské muzejní přírodovědné společnosti (konkrétně její části pro ochranu přírody) a Slovinské horolezecké společnosti. První návrh na ochranu zdejší horské přírody se datuje k roku 1908 a prvním "titulem" přírodní park se hrdě pyšní oblast Triglavských jezer - Naravovasteni park nad Komarčo. V té době se jednalo vzhledem k rozsáhlosti Julských Alp jen o nevelikou oblast a k samotné realizaci velkoplošné ochrany došlo až po první světové válce v roku 1924.

V tomto roce byl organizaci "Slovensko planinsko družstvo" (SPD) vyhlášen Alpský ochranný park o rozloze 1 400 ha s omezenou dobou platnosti statutu ochranní park na dobu dvaceti let. Tehdy se psal rok 1944 a druhá světová válka zuřila na plné obrátky v důsledku čeho se nepodařilo lhůtu platnosti statutu prodloužit a ochrana zanikla. Přerušené ochranářské snažení Slovinců v průběhu obou světových válek se těžce poznamenalo na zdejší přírodě i lidech. Za ty první války vedla podél řeky Soča (dnes považovaná za nejhezčí evropskou řeku) jedna z nejkrvavějších válečních front Evropy, kde obě znesvářené strany, Itálie a Rakousko-Uhersko utrpěli milionové ztráty.

A ta válka druhá poznamenala nejvíce místní lid, kdy dobře známí rebelové z dob sedláckých povstání kladli okupantům jednotný odpor. Výsledkem byly vypálené vesnice a spousta padlých a nevinných obětí. A tak konečně po umlčení ohnivých palic a po vymazáni nejokatějších a nejbolavějších válečních stop se opět takřka nanovo u Slovinců probouzelo ochranářské myšlení.

Příroda, a nejen ta horská je dokonale fungující ekosystém a jakýkoliv negativní zásah je na ní viditelný a rány se dlouho hojí. To se zjistilo také v roce 1961, kdy po mnohaletém úsilí byl původní Alpský ochranný park rozšířen o dalších 600 ha a přejmenován na dodnes platný Triglavský národní park a to trvale bez časového omezení, jako tomu bylo v roce 1924.

Je potěšující, že se s objevováním krás v hornaté části Slovinska pokračovalo a po dobu další dvacítky let se průběžně splňovaly podmínky skutečného národního parku a byly předkládaný nové návrhy na rozšíření a úpravu ochrany. A tak lidské ochranářské snažení bylo dovršeno v den D, kdy byly úpravy konečně zrealizovány a tím se utvořila konečná podoba dnešního Triglavského národního parku o celkové rozloze 848 čtverečních kilometrů. Stalo se tak 27. května 1981. Hvala lepa! (slovinské poděkování).

Na závěr si dovolím přidat nějaké osobní čísla

Julské Alpy každým rokem navštěvuji pravidelně od roku 1997 a za tu dobu jsem po jejích vysokohorských stezkách nachodil 311 kilometrů, z čeho nejdelší celodenní túra měla 27 km. Co se týče výstupů, tak nejvyšší Triglav jsem poctil svoji přítomností dvakrát a z tuctu významných vrchů s nadmořskou výškou přesahující hranicí 2 500 metrů jsem stanul na sedmi: Triglav (2 864 m), Škrlatica (2 740 m), Razor (2 601 m), Dolkova Špica (2 591 m), Kajkavec (2 568 m), Kredarica (2 541 m) - ta se ani nedá považovat za vrchol, jedná se o rozsáhlejší plošinu se známou chatou Triglavski dom a nejvýše položenou meteorologickou stanici ve Slovinsku, Rjavina (2 532 m) a Stenar (2 501 m). A čeho si cením nejvíce? Navázaní dlouhodobých přátelství s jednou nejmenovanou rodinou v malé vesničce Studor nedaleko známého Bohinjského jezera a největší zážitek mám z července 2001, kdy jsem strávil romantický týden v sezónní horské farmě v těsném objetí vápencových velikánů.