Livigno a okolí, Engadinské Alpy a turistika

Vysokohorská turistika v italských Alpách

Livigno je známé lyžařské středisko. My se mu podíváme na zoubky v letním termínu. Zamíříme do jeho svrchovaných držav a vyšlápneme si na pár vrcholů - snad nemusím dodávat, že se jedná o Alpy - pojďme na to!

Nebo tomu tak nebude? Skutečně se po nočním přejezdu vypravíme obratem do hor? Vůbec to tak nevypadá. Silnice, po níž jedeme do místa určení, stává se dočasně (do 10.00 hodin) neprůjezdnou. Aniž jsme se pořádně rozkoukali, dělají nám Italové tlustou čáru přes rozpočet. Úsek opravují. Protože případnou objížďkou příliš času neušetříme, zastavujeme a vyčkáváme na dokončení prací a oproti předchozím plánům si dopřáváme kulturní vložku.

Abychom se rozehřáli, vyšlápneme si na zříceninu hradu Reichenberg, jenž stojí na kopci kousek od silnice. Později hledám na internetu o ruině nějaké údaje, leč nepochodím - objevil jsem pouze odkaz na úplně jiné místo stejného názvu - jisté je pouze to, že se v překladu jedná o Říšský kopec. Opevnění dominuje vysoká kruhová věž, na níž je bohužel zakázaný vstup. Aspoň se nabízí pěkné výhledy od úpatí. Pod námi se táhne údolí, jímž máme zakrátko jet, do výšin se zvedají skalnaté hory.

Čtěte také: Engadinské třítisícovky počtvrté (3), tentokráte s přídavkem Ticina

Sláva, dočasná uzavírka končí (je to k nevíře, ale pouští nás doopravdy na desátou), pokračujeme v přejezdu. Jelikož jsme čekali pár kilometrů od hranic, přesunujeme se nejprve do Švýcarska, odkud dlouhým tunelem Munt de Schera přijíždíme do Livigna (lombardsky Livígn a německy Luwin).

Sídlo se nachází v italské provincii Sondrio, o údolí se zmiňovali už Římané. K trvalému osídlení došlo ve starověku a původní název zněl Vinea et vineola, kupodivu neměl nic společného s vinicemi. Upozorňoval na neustálé ohrožení lavinami - poslední velká lavina, jež zabila sedm lidí a poškodila desítky domů, spadla v roce 1951.

Protože byla zdejší oblast odjakživa odlehlá, chudá a v podstatě neexistovala kontrola možného pašeráctví, získalo město zvláštní daňový a celní status, počátky výhod se datují do 16. století. Oficiálně zavedl osvobození od cla v roce 1805 císař Napoleon Bonaparte, na což v roce 1840 navázala rakouská monarchie zrušením daně.

Obojí právo potvrdilo roku 1910 Italské království a v roce 1960 ho schválilo Evropské hospodářské společenství. I proto se dá v krámech levně pořídit např. alkohol, pohonné hmoty, oděvy nebo parfumerie. Nákupy lákají mnohé návštěvníky, načež na tomto místě přiznám, že já se do jejich šiku nezařadil. Víc než obchody mě zajímaly hory, a tak se jim pojďme věnovat podrobněji.

Z autobusu najatého cestovní kanceláří vysedáme na okraji města u přehradní nádrže Lago di Livigno, již vybudovali v roce 1960. Protože ručička časomíry vyšplhala kvůli zdržení k dvanácté hodině, přehodnocuje průvodce původní plán a volí náhradní řešení; vydáme se úplně jinam, než kam jsme správně měli vyrazit.

Zpočátku se ubíráme podél říčky Aqua Granda (lombardsky Spöl) směrem k centru, až do středu města nedojdeme. Zahýbáme a začínáme stoupat nad údolí. Rázem se zahříváme na vyšší provozní teplotu, většinou se ubíráme lesem. V sedle Passo d'Eira přetínáme silnici a pokračujeme k chatě Rifugio Mottolino, k níž vede lanovka. Tu využívají především terénní cyklisté. Dolů do města, jak jsme se přesvědčili při výšlapu, vedou stezky pro kolaře, jejich využití je značné. Cestou vzhůru každou chvilku kolem nás někdo prosvištěl.

Dáváme si u chaty pozdní oběd a posléze pokračujeme ve stoupání, náš cíl představuje vrchol Monte della Neve. Jeho nadmořská výška činí 2 785 m, což značí, že zdoláme za tento den - občas cesta dočasně klesne a zase stoupne - celkem přes tisíc metrů (Livigno má 1 811 m), ujdeme cca dvacet kilometrů.

Na vrcholu se věnujeme rozhledům. Za údolím, v němž se hluboko pod námi nachází Livigno, táhne se zubatý hřeben. Jeho nejvyšší horu představuje Monte Campacio (3 007 m); zvažujeme, jestli kdesi za ním nevykukuje i vrchol Piz Languard (3 262 m), kam hodláme vyrazit příští den. Těžko soudit. Na jihu se zvedají velikáni Corna di Capra (3 122 m) a Pizzo Filone (3 133 m), k němuž míníme pro změnu zamířit pozítří, vysoké štíty pokryté sněhem se zvedají i východním a severním směrem.

Ačkoliv byl původní plán jiný a jde o náhradní řešení, tak toto nevypadá vůbec špatně. Navíc se pod námi po celou dobu výstupu (bude to platit i pro sestup) ukazovalo Livigno. Městečko se táhne dlouhým údolím a vyvolává dojem, že nikde nekončí, jednoho by příliš nepřekvapilo, kdyby šlo původně o několik osad.

Následně se nejprve kus vracíme, posléze traverzujeme masiv. Převážná většina cesty je výhledová, změna nastává u chaty Baitel della Blesa, kde pramení pitná voda. Noříme se do lesa a sestupujeme prudkými serpentinami. Kupodivu se ukáží i cyklisté; ani se nedivíme, že jim některé strmé úseky činí potíže. Já osobně bych tudy na kole jet nechtěl.

Scházíme do města a místní dopravou, jež je zdarma, přejíždíme do kempu Di sopra. V něm už stojí náš autobus a můžeme si postavit stany, kdo si za jedno euro zakoupí žeton, osprchuje se v teplé vodě - první večer si dopřeji chladný odchov, v dalších dnech už utrácím "tvrdou" měnu.

Následuje večeře (máme polopenzi) a volná zábava, jedinou nepříjemnou položku představuje vlezlá zima. Každý večer po sedmé hodině se náhle prudce ochladí, a pokud se jeden neobleče, rázem klepe kosu; vyšší nadmořská výška je výrazně znát. Nějak se s tím ale vyrovnáme.

Zavítá-li člověk do italského Livigna, má to jen kousek do Švýcarska, čehož by byla velká škoda nevyužít. Proto ráno kolem jezera Lago Bianco přejíždíme do sousedního státu a vysedáme na velikém parkovišti v Bernina Suot (2 093 m). Zatím na něm příliš aut neparkuje, místo se pro mne stává významné pouze tím, že mě bodne do nohy vosa. Co svým počínáním sledovala, netuším, pokud mi chtěla před túrou náležitě rozproudit krev v žilách, nemusela se namáhat. Klidně bych se obešel i bez žahavého dopingu.

Vydáváme se do údolí Val da Fain, zpočátku stoupáme zdánlivě pozvolna. Vše se změní zanedlouho. Opouštíme pohodlnou stezku, jež pokračuje údolím, a lezeme do strmého svahu. Výšlap má grády a jeden se docela zadýchá, přesto zdoláváme cca sedm set výškových metrů. Na hraně úbočí, na které jsme vylezli, dáváme přestávku.

Posilňujeme se z vlastních zásob a hledíme na místo, odkud jsme vyšli. To se krčí hluboko pod námi a jeden pomalu nechce věřit, jak vysoko se vyškrábal. Zároveň podobně jako při výstupu obdivujeme okolní hory, jež si nasadily bílé sněhové čepičky, předvádí se i modravá jezera v čele s Lago Bianco, k němuž vede z nižších poloh železniční trať.

Pokračujeme kamenitým terénem přes sedlo F. Pischa (2 837 m) a poté traverzujeme skalnatý masiv, hlavní cíl dnešního dne máme přímo před sebou. K nebi se strmě zvedá hora Piz Languard. Působí zdánlivě nepřístupně a pomalu se nechce věřit, že na špičatý vrchol vede pěšina, leč je tomu tak.

Netrvá příliš dlouho a přesvědčíme se o tom na vlastní kůži. Odbočujeme z hlavní stezky, jež "pyramidu" podchází, a škrábeme se prudce nahoru. Oproti předchozímu výšlapu z údolí Val da Fain se výrazně přitvrdilo, co by ale člověk neudělal pro zdolání třítisícovky. Pořádně si mákne.

Krátce zastavujeme u chaty, již postavili kus pod vrcholem, o slovo se hlásí závěrečný úsek. I on je strmý až hanba, výšlap ale stojí za námahu. Ocitáme se v nadmořské výšce 3 262 m, hlavní tahák představují parádní výhledy. Jelikož panuje nádherné počasí, nemůžeme se vynadívat.

Kolem dokola se táhnou vysoké štíty hor, zbývá objasnit, kam všude dohlédneme. Ukazují se horské masivy Ortler, Silvretta či vrcholy Piz Bernina, Piz Palü a hora Kesch, nad Svatým Mořicem, kde se konaly zimní olympiády v roce 1928 a 1948. Upoutává skalnatá hora Piz Nair, již jsme obdivovali už dříve.

Zkoušíme najít i včera navštívený vrchol Monte della Neve, abychom si ověřili, jestli jsme Piz Languard mohli spatřit už minulý den, příliš se nám nedaří. Nevadí. Bohatě stačí, že se ke skalnatým velikánům přidávají hluboká údolí i modravá jezera; není divu, že na vrcholu strávíme téměř hodinu. Otvíráme si plechovkové pivko, jež s sebou my "chytří" neseme od autobusu, obědváme.

Z vrcholu se vracíme stejnou stezkou na rozcestí - jinudy to dolů nejde - sestupujeme do pomyslných nížin. Až do údolí nedojdeme, dostáváme se ke stanici lanovky. V pokladně utrácíme většinu švýcarských franků, jež s sebou máme, a sjíždíme do obce Pontresina. Tam se přesunujeme k vlakovému nádraží, kde čeká autobus.

Obratem si poroučíme na zahnání žízně pivo, jež konzumujeme před dopravním prostředkem. Ohromeně nás pozorují cizí návštěvníci. Jak se ukáže záhy, stáváme se pro ně inspirací. Když odjíždíme, postávají před místním zájezdovým busem turisté s lahvemi, i oni nadšeně pijí. Jestli si dopřáli flašek víc, nevíme, spokojeni se vracíme do kempu v Livignu.

"Nezastavujeme, pouze přibržďujeme!" zaznívá známá hláška, jež na rozdíl od dění ve známé komedii "Slunce, seno, jahody" nedostojí svému tvrzení. Autobus nám krátce zastaví na Ponte del Rez (2 023 m) a my rychle vystupujeme, načež necháváme vozidlo odjet se skupinou cyklistů, kteří tvoří druhou polovinu našeho zájezdu.

Vydáváme se travnatým údolím La Vallaccia. Neustále mírně stoupáme a zpočátku míjíme stará stavení, na šťavnatém porostu se pasou krávy. Okolo se zvedají hory a krajina vypadá úchvatně, viděné má na svědomí, že se stejně jako předchozí den ocitáme na chvostu naší grupy. Na rozdíl od čelní "běžecké" skupiny totiž každou chvíli fotografujeme, současně zvažujeme, jestli přední četa nechvátá proto, aby po návratu stihla zaskočit na levné nákupy do Livigna. Dle nasazeného tempa to tak vypadá, my podobné spády nemáme.

Cestou se ukáží svišti a v protisměru se vynoří jezdecký oddíl, vystupujeme do sedla Passo della Vallaccia (2 614 m). Z něj se k našemu potěšení nabízí slušné výhledy na opačnou stranu masivu, kam jsme dosud neviděli, za údolím se zvedají vysoké štíty pokryté sněhem. Je to nádhera, pouze nás zaráží, že začínáme dočasně sestupovat. Správně máme přece vyšplhat mnohem výš!

Dostáváme se k malebným jezírkům a následně traverzujeme po úzké pěšince masiv po naší pravé ruce, hluboko pod námi se třpytí další plesa. Vstupujeme do kamenitého kotle, kde dochází k "nápravě". Stezka stoupá prudce nahoru. Šplháme do sedla Colle delle Mine (2 801), z nějž se otevírají nové výhledy na horské velikány, pleso pod námi nabízí neskutečně tyrkysovou modř. Jednoho by neudivilo, kdyby se jejím odstínem inspirovali módní návrháři.

Stezka pokračuje do údolí Val delle Mine, jímž hodláme sestoupit do Livigna, nabízí se však sladký bonbónek navíc. Přímo nad námi se nachází vrchol Pizzo Filone (3 133 m), který jsme viděli už z údolí La Vallaccia. Že lze na vrchol vystoupit, potvrzuje rozcestník, ukazuje k masivu. Neodskočíme si do výšin?

Až na dvě výjimky potvrzující pravidlo tak nakonec činíme, znovu prudce stoupáme. Občas se řídíme instinktem, protože na stezce nevyznačili značky a jen sem tam se vyskytují kamenní mužíci. Nejprve se ubíráme po vratkých kamenech, které podjíždějí pod podrážkami bot, stezka se nelepší ani po zdolání nepříjemného suťoviska.

Po jakés takés pěšině lezeme strmě na skalisko, přičemž největší nebezpečí představují uvolňující se kameny. Nebylo by zrovna dvakrát zábavné, kdyby nějaký spadl člověku nacházejícímu se o kus níže na hlavu; jestli se nám má rozsvítit, tak hlasujeme pro jiný způsob. Následuje klidnější pasáž a pod vrchol nás dovádí ostřejší hřebínek, ke zdolání posledních skalisek slouží ku pomoci očividně nové řetězy.

Výhledy jsou dobré, byť se těm včerejším nevyrovnají, dneska se honí víc mraků. Ale co, nevadí, hlavně že neprší, jak předpovídali meteorologové. Že by jejich rosnička flámovala a v alkoholickém opojení nepodávala plnohodnotný výkon?

Dolů sestupujeme stejnou stezkou, jakou jsme se škrábali nahoru (cesta pokračuje i po hřebeni, prý je ale dost náročná), v závěru to bereme rovnou dolů. Vynecháváme sedlo Colle delle Mine, z nějž jsme prve vyrazili na vrchol, a navazujeme na pěšinu vedoucí do nižších poloh o kus níže. Klesáme údolím Vall delle Mine a příjemnou túru přerušujeme na chatě, již míjíme; pivo Livigno dokonale uspokojuje naše gurmánské choutky.

Bohužel nelze chmelový mok konzumovat věčně, pokračujeme v túře. Sestupujeme na okraj Livigna a pěšky se ubíráme do kempu; meteorology slibovaný déšť se dostaví až se setměním. Zhruba v devět večer se přižene prudká bouře, naštěstí nás už nerozhází. Jsme na základně a po večeři, v klidu se schováme do stanů; lze zaskočit i do baru.

I poslední den našeho poznávání vyrážíme do terénu, neabsolvujeme však celou trasu, jak psali v prospektu cestovní kanceláře - prý je cesta příliš dlouhá a nedá se stihnout. Jestli je tomu skutečně tak, měl by se plánovač chytit za nos; případně by se mělo na túru vyrazit brzy ráno a odjíždět večer do vlasti o něco později.

S odstupem to řešit nebudu, ráno nasedáme na místní dopravu. Projíždíme autobusem na opačný konec Livigna, a tak si můžeme město dobře prohlédnout; sídlo působí dojmem, že se skládá výhradně z penzionů, hotelů, obchodů a restaurací. Svým způsobem se tomu nelze divit. Středisko žije z turismu a je proslulé především sjezdovkami, jejichž celková délka činí sto patnáct kilometrů.

Jak jistě každý tuší, nebylo tomu tak odjakživa, první dva lyžařské vleky zřídili v roce 1959. O proměnu původně zemědělské obce v turistickou baštu se následně nejvíc zasloužilo vybudování tunelu Munt de Schera, jenž v roce 1965 spojil Livigno se Švýcarskem. Ještě v roce 1966 bylo kromě dvou vleků evidováno pouze šest hotelů, v roce 2002 už tu stálo hotelů víc než sto, k čemuž se přiřadilo přes devět set apartmánů. Jaký stav panuje dnes, netuším, zaručeně pár staveb přibylo - slovo "pár" patří do velkých uvozovek.

Vystupujeme z autobusu a ubíráme se k přehradě Lago di Livigno, postupujeme podél břehu. Vodní plocha i okolní kopce, které se klubou z mraků, působí fantasticky, po nočním dešti nastává nádherný den. Míjíme chatu Val Alpisella a stoupáme údolím Valle Alpisella do vyšších poloh, jak se ukazuje, nejenom my pěší turisté míříme za krásami hor. Protože se ubíráme po poměrně slušné cestě, míjí nás každou chvilku cyklisté, přičemž se na vlastní oči přesvědčujeme, jak velký boom zažívají kola poháněná na akumulátor. Okolo jich projíždí nepočítaně (v Livignu je půjčují), to se to šlape.

Naštěstí to šlape i nám a dostáváme se k jezeru Lago dell Alpisella v nadmořské výšce 2 268 m. Vodní plocha má tvar srdce a ve spojení s okolními štíty vytváří další pěkný obrázek v nabídce navštívených míst. Po pravé paži zaujmou vrcholy Monte Torracia (2 782 m) a Monte Petini (2 932 m), v masivu vlevo šplhá nejvýše Punta del Fero (3 054 m).

Do takovým výšin lézt nemíníme. Pro většinu skupiny představuje jezero Alpisella konečnou a vrací se zpět, my ještě popojdeme údolím. Stále nás z obou stran obklopují skalní velikáni a míjíme několik dalších ples, jsme zvědavi, jestli zahlédneme vodní plochu Lago di Giacomo. Nakonec neuspějeme. Zakrývá ji porost a cesta k ní nepříjemně klesá, vůbec se nám nelíbí představa, že bychom se následně škrábali zase nahoru.

Otáčíme se a kolem jezera Alpisella se vracíme k jezeru Lago di Livigno, u břehu nás vtahuje do svých útrob chata Val Alpisella. Poroučíme si pivo a já následně neodolám vábení chuťových buněk, objednávám si pokrm polenta costine (kukuřičná kaše s masem).

Posléze se vracíme na místní dopravu a dopřáváme si okružní jízdu městem, v kempu balíme batožiny i stany. Též není od věci dát si sprchu (teplá voda teče po vhození koupeného žetonu čtyři minuty), marné není ani další pivko před odjezdem.

Nakonec odjíždíme v pravou chvíli. Jakmile nastoupíme do autobusu, spustí z oblohy déšť (k večeru se zamračilo), nám naštěstí vyšlo počasí na jedničku. Opouštíme čarokrásný kraj, o němž jsme se přesvědčili, že nepředstavuje pouze lyžařskou baštu; nejednu okouzlující trasu můžou navštívit i pěší turisté.