Engadinské třítisícovky potřetí, vysokohorská turistika

Vysokohorská turistika ve Švýcarsku (3)

Po čase opouštíme pohodlnou cestu do mírného kopce a dáváme se prudce lesem doleva na planinu Alp Plazer (2 091 m), na které se za pět minut ocitáme. Nacházíme zde salaš s fůrou ovcí a krásných koňů. Skrz jejich stáda sledujeme takřka neznatelnou pěšinku do zvolna zavírajícího se údolí.

Po necelé hodině se dostáváme do sedla, bohužel žádné parádní výhledy z něj nejsou, ani dolů na italskou stranu, ani směrem na sever k vrcholu Piz Sesvenny. To je docela zklamání! Těšili jsme se na pohled na kilometr vysokou jižní stěnu Sesvenny, kterou se taky na vrchol chodí, bohužel nebylo nám dopřáno.

Vrchol zakrývá jihozápadní pilíř. K tomu, abychom dosáhli svého cíle, bychom museli sejít o 170 výškových metrů níže na italskou stranu k bivakovací chatě Praviert a to se nám moc nechce. V sedle, kde je pár lidí, pojíme a kecáme. O všem možném - o horách, práci, vztazích a tak podobně. Po chvilce se poklidným tempem vydáváme zpět.

Čtěte také: Engadinské třítisícovky potřetí (2), vysokohorská turistika ve Švýcarsku

Na planině Alp Plazer máme možnost pozorovat proceduru očkování ovcí. Účastní se toho fůra lidí, hlavními aktéry jsou ale dva silní chasníci, kteří otočí v náručí chudáka ovci a píchnou ji injekci. Úžasná podívaná!

Sedlo mně moc nenadchlo a tak při cestě zpátky začínám přemýšlet o zítřejším zlatém hřebu letošního programu - o túře na Piz Corvatsch, částečně to ledovcovou túru. Dáváme na to řeč s Danem a jako vůdcové mančaftu rozhodujeme, že vyjedeme lanovkou, ale jenom do mezistanice a to ze dvou důvodů. Zespodu bychom to časově asi nedali a z vrchní stanice by to zase nebylo ono, hlavně po sportovní stránce.

Piz Murtel (3 433 m) a Piz Corvatsch (3 451 m)

A jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Ráno o půl deváté po další dlouhé cestě až do oblasti St. Moritz vyjíždíme ze spodní stanice velkoprostorové lanovky ze Silvaplany (1 876 m), bohužel bez Kamila II. a mojí Hanky. Oba mají zdravotní problémy a oba radši tuto letošní nejtěžší záležitost vzdali, což je nám nesmírně líto.

Z lanovky máme St. Moritz a okolí jako na dlani. Za chvilinku se ocitáme v mezistanici (2 699 m), což je významná křižovatka turistických cest. Nad sebou za ramenem tušíme vrchní stanici, ke které jezdí po mohutných lanech kabiny, my se ale dáváme prudce doleva po vrstevnicové cestě do sedla Fuorcla Surlej.

Nejprve jdeme po široké cestě pro ratraky takřka po rovině. Vlevo pod námi můžeme vidět místní lyžařské svahy a dále údolí Innu a v pozadí odevšad vidoucí staré známé Piz Julier, Piz Ot a Piz Kesch. Napravo nad námi se nachází severní rameno vedoucí k horní stanici. Již jde vidět také spodní hranu ledovce, na který ale hodláme vystoupit z úplně opačného boku.

Po chvíli náš čeká krátký výšvih pár serpentinami a ocitáme se o něco výše v sedle Fuorcla Surlej (2 755 m). Na něm se nachází chata, u které zastavujeme, ovšem s otevřenou pusou! Naskýtá se nám úchvatný pohled na Piz Berninu (4 049 m) a její o něco menší satelity Piz Morteratsch (3 751 m), Piz Scerscen (3 971 m) a Piz Roseg (3 937 m) spolu s mohutnými ledovci plazícími se mezi ostrými hřbety a pilíři severní strany mohutného berninského masívu. Tento pohled samozřejmě známe z předcházejících tůr na hory protějšího albulského hřebene, Piz Julier a Piz Ot, ne ale z tak bezprostřední blízkosti!

Mé oči přitahuje jeden z nejkrásnějších alpských hřebenů, Biancograt, mířící na vrchol nejvýchodnější čtyřtisícovky ze severu. Bílý, ostrý jako břit nože, pravidelný a nesmírně úzký. Dívali bychom se hodně dlouho, musíme ale vyrazit. Zatímco drtivá většina lidí se vydává dolů do dolin Val Murtel a Val Roseg pod zmiňované ledovce, my jdeme přímo nahoru. Sami, pouze nás pět.

Cesta je značená mužíky a kovovými tyčemi. Nejprve prudkým kamenitým svahem, kde si musíme často pomáhat i rukama. Dostaneme se tak 150 m nad úroveň chaty. Nahoře můžeme již zahlédnout nápadnou televizní věž čnící z konečné stanice lanovky na předvrcholu Piz Murtel, kolem které musíme za nějakou dobu projít.

Po kamenném svahu se dostáváme pod stěnu, kterou obcházíme zleva. Místy po serpentinové široké cestě, která evidentně slouží v zimě pro pohyb ratraků. Trasa to je ale jinak náročná. Často hledáme správný směr, jelikož značení není dokonalé. Ve změti skal a balvanů se začínají objevovat první sněhová pole. Naštěstí moc nekloužou, protože jsou rozměklá od pražícího slunce.

Prodíráme se nahoru a po čase se ocitáme na ledovci, který je hodně naměklý, takže mačky dosud zůstávají v batohu. Kousek nad námi je již vidět ledový hřeben táhnoucí se od horní stanice k vrcholu Piz Murtel, přes který musíme na Piz Corvatsch jít.

Traverzujeme ledovec doprava víceméně po vrstevnici k horní stanici (3 297 m), k níž se dostáváme kolem čtvrt na dvanáct. Na stanici hraje hudba a na vyhlídkách je spousta lidí. To zrovna nemusíme a tak okamžitě míříme k hřebeni. Pod ním si už mačky nazouváme. Taky vytahujeme hůlky a cepíny, aspoň ti, co je mají.

Rychle stoupáme nahoru, nabíráme výšku a těšíme se, že za chvilinku budeme nahoře. Markéta a Jožka mají trochu obavy, protože hlavně těsně pod vrcholem svah stoupá na příkrosti a my zase v mačkách a s cepínem nechodíme každý den.

Nejprve prověřujeme všechny hroty maček, na závěr ale dostávají sólo dva přední. Navázáni nejsme, trhliny ani nic takového tu není, to průvodce pana Ivo Petra nelhal, je to jinak bezpečná túra. Jdeme takřka po hraně hřebene a máme tak možnost znovu vidět na druhou stranu do údolí Innu. Musíme si dávat ale pozor, abychom nepřešli přes hranu, druhá strana je totiž o dost příkřejší a pád dolů by nebyl asi nic moc.

Deset výškových metrů pod vrcholem Piz Murtel narážíme opět na změť balvanů. Získávám náskok a v mačkách vyhopsám nahoru jako tučňák, abych mohl zaznamenat poslední metry mých kolegů, kteří jsou za chvíli u mne a u kamenného mužíka, který tady všechny vítá. Naskýtá se nám všem uchvacující pohled.

Kromě již zmiňovaných hor je na západě vidět nejkrásnější alpský masív Bergell, aspoň dle Waltera Bonattiho, známého to italského horolezce. Bohužel odsud není tento masív nic moc vidět. Na východě stojí osamocený král Piz Languard (3 262 m), na kterém naše noha spočinula před dvěma roky.

Posvačíme a již bez maček začínáme sestupovat na druhou stranu směrem k Piz Corvatsch, ke kterému odhaduji cestu tak na 45 minut. Bez Jožky, který se rozhoduje již dál nejít, se spouštíme mezi balvany k horní hraně ledovce. Místy musíme opět používat ruce, i když sklon svahu není třeba jako na Surgondě.

Na ledovci opět nazouváme mačky a pohodlně míříme k našemu cíli. Kousek před vrcholem je zase sundáváme, jelikož nás opět čeká konečný výstup na vrchol kamením jako na Piz Murtel. Nenáročným finále unavení, ale spokojení a nadšení, se ocitáme o půl jedné, to znamená po necelých čtyřech hodinách od vystoupení z lanovky, na Pitz Corvatsch. Jsem na vrcholu své jedenácté třítisícovky a je mi blaze.

Chvíli sedíme a fotíme se, nezůstáváme ale dlouho, jelikož je docela silný vítr a začíná se zatahovat. Předpověď, fronta od západu, se začíná naplňovat. My už její mračna můžeme pozorovat v dálce kdesi nad Bernskými Alpami. A i v naší oblasti se začíná zatahovat. Jíme proto o něco níže pěkně v závětří s parádním výhledem na Berninu, kde vzniká pro nás plno naprosto unikátních fotografií této královny.

Po pauze opět šup na ledovec a poté prudkým svahem nahoru k čekajícímu Jožkovi. Ještě jednou se koukneme kolem dokola. Kdo ví, kdy zase takový pohled uvidíme. Cestou dolů na horní hraně ledovce opět přijdou na řadu mačky. Jdeme radši pomaleji a opatrně, jelikož z kopce se jde s železy hůř jak do kopce. Máme tak skvělou možnost neustále pozorovat skoro kýčovitý pohled na jezera Lej da Segl a Lej da Silvaplauna na Innu takřka pod námi.

Po chvilce přicházíme k horní stanici, kde se turisté zavěšení v postroji baví jízdou na laně. My ale stanici jenom mineme a valíme dolů. Dan si to zkracuje ledovcem přímo dolů, my ostatní ale jdeme ve starých stopách po vrstevnici, máme přece jenom strach z trhlin. Co kdyby tu přece nějaké byly?

Spokojeni, ale unaveni docházíme nejprve na sedlo a o chvíli později i ke střední stanici, ze které se ve čtyři odpoledne vydáváme kabinou dolů. Šlapat krpál dolů se nám moc nechce, zvláště když máme po kapsách zpáteční lístek za 31 CHF. A pak hurá do kempu! Při cestě těsně před Zernezem ještě vyfotíme mimořádně fotogenickou pyramidu Piz Linard (3 411 m), nejvyšší to horu Silvretta Gruppe, na kterou jsme si znovu netroufli. Tento doslova kolos stojící jako strážce nad údolím Innu je dle průvodce pod vrcholem hodně těžký, III. - IV. stupeň UIAA. Údajně se tam i slaňuje, na což nejsme opět připraveni.

V kempu večer slavíme báječný týden a ráno vyjíždíme domů s tradiční zastávkou v zoll frei zóně v Samnaun, kde nakoupíme benzín, levné portské a dárky pro nejbližší. Krkolomným sjezdem už na rakouskou stranu završíme další engadinskou anabázi.

Když jsme sem před týdnem jeli, myslel jsme, že tu jsme naposledy. Ale po dalším skvělém týdnu vím, že to není pravda. Během uplynulých dní jsem totiž poznal, že dalších krásných túr a vrcholů je zde nepočítaně. Již zmiňovaný Piz Quattervals, Piz Umbrail (3 033 m) nad stejnojmenným hraničním silničním sedlem mezi Itálií a Švýcarskem, tolikrát viděný Piz Kesch nebo nějaký přechod v oblasti Berniny a další a další mi nedají spát. Takže někdy zase nashledanou, milý Engadine!

Užitečné informace

• Cena ubytování v kempu ve Stradě: osoba 4 CHF, auto 4 CHF, stan 3 CHF, místní daň 1,20 CHF
• Webová adresa: www.camping-switzerland.ch
• Vzdálenost Ostrava-Strada: 900 km
• Vzdálenost Strada-bezcelní zóna Samnaun: 11 km
• Oproti hlavně Bernským Alpám daleko větší pravděpodobnost lepšího počasí.

Další související články: