Krkonošský horský trek neboli hřebenovka v Krkonoších

Aneb náš první vícedenní pochod, hřebenovka z Harrachova do Trutnova

V loňském roce, tedy 2014, začátkem června, jsem s mými kamarády Lupíkem a panem Maňasem a s mým bráchou Jimbem absolvoval svůj první vícedenní trek. Já a Lupík jsme jej absolvovali v rámci fyzické přípravy na trek z Ostravy do Tater, pan Maňas a Jimbo v rámci zlepšení kondice a všichni kvůli tomu, že jsme v Krkonoších ještě nebyli a chtěli jsme je navštívit a poznat.

Abych se přiznal, nejprve jsme z tohoto přechodu měli všichni strach. Jednak proto, že jsme vícedenní pochod nikdy neuskutečnili a další důvod byl ten, že Krkonoše jsme nikdo z nás neznali a tudíž nevěděli, co od nich můžeme očekávat.

Pak tu byl ještě jeden důvod a to obavy, že se jedná o naše nejvyšší pohoří. My, z kraje pod Beskydem, zvyklí na cesty z kopce do kopce, jsme očekávali i něco podobného v Krkonoších, nakonec jsme byli překvapeni, ba přímo zaskočeni, rovinatostí hřebene Krkonoš…

Místo startu… Harrachov

Jako výchozí bod na hřeben Krkonoš volíme Harrachov. Z Ostravy do této turisticky vyhledávané lokality se přepravujeme pomocí několika vlaků. Cesta nám zabírá dost času, takže do železniční zastávky v Harrachově se dostáváme až odpoledne. Jako místo pro přespání jsme si zvolili místní kemp, ke kterému to z nádraží máme necelé 3 km po červené značce.

Čtěte také: Krkonoše, přechod hřebene: Králicko-krkonošský sudetský trek (11)

Po ubytování se vydáváme na průzkum okolí. Podle průvodce navštěvujeme Mumlavský vodopád. Musím konstatovat, že opravdu stojí za zhlédnutí. Potom se vracíme kolem hornického muzea a zastavujeme se i v místním pivovaru. Celý tento okruh má asi 8 km. V kempu jsme ubytovaní v chatce, ve které se nám všem spí naprosto výtečně. Mohu jen pochválit.

Cesta z kempu na Luční boudu

Po klidné noci se, plní sil, vydáváme k rozcestníku Harrachov - lanovka (asi 665 m). Po zelené značce procházíme přes Rýžoviště, kde opouštíme poslední chalupy a hotely ve vesnici. Přes zimu a přes léto to tady (v Harrachově) možná žije (soudě podle počtu ubytovacích zařízení), ale v tuto roční dobu je tu doslova mrtvo. Dále mírně stoupáme údolím a lesem k rozcestníku Ručičky. Jelikož je od rána dost horko, tak si dáváme první pauzu.

Následuje opět mírný stoupák stále po zelené značce až k chatám Dvoračky (1 130 m). Ze zdejší terasy jsou pěkné výhledy do Krkonošského podhůří. Naše cesta začne prudčeji stoupat po červené značce až k Harrachovým kamenům (1 421 m). Opět krásné výhledy, jelikož máme štěstí a počasí nám přeje. Navíc je toto místo značně fotogenické, takže neodoláváme a fotíme.

Toto místo se nachází kousek od rozcestníku U Růženčiny zahrádky. U něj jsme zjistili, že Krkonoše jsou jedna velká náhorní plošina (musím se přiznat, že jsme předtím příliš nestudovali vrstevnice v mapě). Taky jsme si všimli, jak kolorit tohoto pohoří zajímavě doplňují všudypřítomné řopíky z bývalého pohraničního opevnění.

Od Harrachových kamenů pokračujeme k Vrbatově boudě a následně k Hančovu pomníku stále po červené až na Labskou boudu. Tato stavba na nás nepůsobí dojmem, že by zde zrovna zapadala, ale turisty je vyloženě hojně navštěvovaná. My si zde dáváme oběd z vlastních zásob a trochu jsme zaskočení cenou piva, na to, že se nacházíme stále v Čechách. Ale v Krkonoších jsme jednou za x let, takže to neřešíme.

Po červené značce jdeme k prameni Labe (1 387 m). Asi jsme si ho představovali trošku jinak ne jen jako betonovou skruž, ale jsme rádi, že jej můžeme vidět na vlastní oči. Zde se dáváme na zelenou značku a pochodujeme k Vosecké boudě, od které se po žluté značce krátkým stoupáním vyšvihneme ke Svinským kamenům. Nyní nás čeká červeně značená cesta po česko - polské hranici.

Další skalní útvar, který míjíme je Tvarožník (1 322 m), pokračujeme kolem České budky, přes vrch Violík (1 472 m), následuje bouda u Sněžných jam, již z dálky působící jako maják v moři. Propast pod ní to jen potvrzuje. Vrchol Vysoké kolo (1 509 m) obcházíme, jelikož přes něj nevede značená trasa.

Z vrcholu Velký Šišák (1 410 m) klesáme k rozcestníku Pod Smělcem, u kterého se nachází bivak. Protože se na nás žene bouřka, nacházíme v něm dočasné útočiště, spolu s turistkou z Polska. Chvíli si krátíme poslechem rádia a odlehčováním krosen od zásob.

Jakmile se počasí umoudří, jdeme dále po hranici přes Mužské kameny (1 417 m) a Dívčí kameny (1 414 m) na vrch Číhadlo (1 213 m). Musím říct, že všechny krkonošské skalní útvary na nás působí zvláštním až fascinujícím a fotogenickým dojmem. Přece jen na ně od nás z hor nejsme zvyklí.

U Špindlerovy boudy si dopřáváme krátkou pauzu a následně se dáváme na žlutou značku, abychom sestoupili k boudě u Bílého Labe (1 000 m). Uznáváme, že bouda je pěkná, situovaná na pěkném místě. Údolím Bílého Labe poté stoupáme po modré značce k Luční boudě (1 410 m).

Při stoupání již pociťuji únavu, a čím více se blížíme Luční boudě, tím více jsem nervózní, protože je již tma a navíc padla mlha, takže začínám pochybovat o tom, že se zde nějaká bouda nachází. Nakonec se zničehonic z mlh vynoří obrovská budova a já děkuju samotnému Krakonošovi, že mi dovolil dojít až sem.

Luční bouda

Ubytování máme naplánováno právě zde. V tomto období je téměř prázdná. Luční bouda je hotel a pivovar. My bereme ubytování nejnižší cenové kategorie, tedy za 300 korun i se snídaní. Spaní máme v podkroví na našich karimatkách a ve spacácích. Každopádně si myslím, že se jedná o solidní cenu, vezmu-li v potaz, že jsou Krkonoše naše nejvyšší hory a že se chata nachází pouhých 3,5 km a necelých 200 výškových metrů od naší nejvyšší hory, Sněžky (1 603 m).

V restauraci koštujeme zdejší pivo (já dokonce všechny 3 druhy, které mají momentálně navařené a ani mi po našlapaných kilometrech nevadí cena 50 Kč za půllitr), ale jelikož jsme celkem unavení, dáváme si už jen sprchu a jdeme brzy spát.

Přes Sněžku do Žacléře

Ráno vstáváme před snídání a balíme věci. Snídaně je formou švédských stolů, což v nás vyvolává maximální spokojenost. Jakmile vyjdeme z chaty, zjišťujeme, že viditelnost je asi na 50 metrů z důvodu mlhy, takže na pěkné výhledy od chaty na Sněžku můžeme zapomenout. Nic nám to ovšem neubírá na dobré náladě, takže se po modré značce, kolem Úpského rašeliniště, vydáváme vstříc Sněžce.

Cesta je široká, hliněná (ostatně takové cesty jsou po celém hřebeni Krkonoš, místy jsou i dlážděné, jako na středověké dálnici. Nám to sice nepřijde moc horské, ale nic s tím nenaděláme), přes rašeliniště vede po dřevěné lávce. Od Obřího sedla (necelých 1 400 m) stoupáme po černě značené cestě. Je to sice dost strmý výstup (na Krkonoše), ovšem nedělá nám problém. Překvapuje nás, že skupiny polských turistů nahoru chodí i s horskými průvodci.

Konečně jsme nahoře, na naší nejvyšší hoře a zároveň (což ne každý ví) i na nejvyšší hoře Slezska! Vzájemně si gratulujeme ke zdolání tohoto významného vrcholu, pořizujeme pár snímků a kvůli nepřízni počasí (fouká silný a ledový vítr) se schováváme ve známé Poštovně. Na vrcholu se nachází ještě Polská bouda, Kaple sv. Vavřince a horní stanice lanovky. Po hodině vycházíme z Poštovny ven, ale z výhledů nemáme nic, protože je celou dobu mlha.

Rozhodujeme se, že už nebudeme dále čekat a doufáme, že se sem někdy vrátíme a budeme mít větší štěstí. Naše cesta pokračuje po červené značce přes Obří hřeben a vrchol Svorová hora (1 411 m), k boudě Jelenka. Zde mají konečně přijatelnou cenu piva, takže to oslavujeme tím, že si ho dáme. Chlapík z obsluhy na nás hned poznává, že nejsme zdejší a dává se do řeči. Nakonec z něho vypadává, že je původně z Havířova, takže krajan.

Nemáme ovšem času nazbyt, takže pokračujeme dál po červené. Na dalším rozcestníku máme na výběr: buď jít po pohodovější červené značce (krátké asi 30 m stoupání, pak rovina a kopec dolů), anebo po horší modré (stoupání asi 120 m a pak hřeben a dolů). Vybíráme modrou a prudkým stoupákem vylezeme na vrchol Skalní stůl (1 282 m). Pokračujeme po hřebeni zvaném Lesní hřbet až na Czolo (1 269 m) a z něj nám už cesta klesá až do Malé Úpy k Pomezním boudám.

Po krátké pauze pokračujeme zelenou stezkou na Pomezní hřeben s nejvyšší Lysečinskou horou (1 188 m). Počasí se již zlepšilo, takže z odkrytých míst (hřeben je jinak převážně zalesněný) se nám otevírají pěkné pohledy do Polska. V místě přibližně pod Albeřickým vrchem (946 m) se napojujeme na chvíli na červenou značku a po ní jdeme do Horních Albeřic.

Kousek nad osadou se nachází Albeřická jeskyně, bohužel je veřejnosti nepřístupná, takže si ji prohlížíme jen z dálky. Kousek od jeskyně je vápenná pec, ve které je i muzeum. Pokud se do něj chcete podívat, musíte si půjčit klíče v infocentru v Horním Maršově. My bychom se tam i podívali, protože to vypadá na nějakou menší expozici, ale nemáme čas zacházet do Maršova a v Albeřicích u penzionu Stará celnice se dáváme do kopce, abychom se napojili zpět na zelenou značku.

Jakmile vystoupáme zpět na hřeben, vychutnáváme si poslední pohledy na Sněžku. Už je tam pěkně, takže turisti nahoře musí mít parádní výhledy. Sněžku za sebou s povzdechem necháváme a pokračujeme na rozcestí Roh hranic. Nachází se zde přístřešek ideální na bivak, takže zvažujeme, jestli zde nezůstat, je ovšem ještě dost brzo, takže demokraticky rozhodujeme (protestuje jen Jimbo), že jdeme dále (ostatní si chceme někde dát pivo).

Po modré značce pokračujeme k boudě Hubertus. Je krásná, malebná, vypadá, jak z Krkonošských pohádek, pivo venku na lavičce pod stromem by chutnalo bezvadně, bohužel je zavřená. Takže nám nezbývá nic jiného, než jít po zelené značce přes Žacléřský hřbet až do Žacléře. V tomto městečku se nachází hornické muzeum v areálu bývalého zdejšího dolu. Nás, jako rodilé Ostraváky, by prohlídka zajímala, ale je již večer, takže procházíme přes město dál.

Po cestě si všímáme nezvykle nízké ceny piva (jen 16 Kč). Na náměstí zapomínáme odbočit po značce, takže mašírujeme po hlavní cestě z města ven. Provoz teď není žádný, tak je nám to jedno. Zastavujeme se v restauraci Zelený mlýn, kousek nad Prkenným dolem. Přichází nám tady vhod polévka a vytoužené pivo. Dáváme se do řeči s číšníkem a na jeho doporučení jdeme po zavíračce naproti přes cestu ke sjezdovce, kde se na noc rozkládáme na terásce jedné z chat.

Den poslední… Až do Trutnova!

Po ranním vstávání konstatuju, že jsem se moc dobře nevyspal, jelikož mě ve spánku rušil Měsíc, který byl tu noc zrovna v období úplňku. A noc byla jasná. Ráno se rozhodujeme, jestli půjdeme na autobus anebo pěšky do Trutnova. Jimbo je pro autobus, ostatní jsme pro cestu pěšmo. Nakonec přesvědčujeme i Jimba, jelikož už nám zbývá pouze nějakých 13 km a máme na to čas až do pozdního odpoledne.

Po asfaltce jdeme na rozcestí Prkenný důl, na kterém se napojujeme na zelenou značku. Po té šlapeme po rovině přes stejnojmennou obec a posléze vystoupáme k pevnosti z druhé světové války Stachelberg. Jsou odsud nádherné výhledy do okolí. Je zde i stánek s pivem a drobným občerstvením, ale ještě nemají otevřeno. Nám to nevadí, alespoň si zatím projdeme zákopy od řopíku k řopíku.

Působí to dost zajímavě, konstatujeme, že i prohlídka samotné tvrze by mohla stát za to. To razantně odmítá Lupík, takže si nakonec dáváme jen pivo a potom pelášíme dál. Po červené značce procházíme kolem místního lomu, poté kolem vrchu Baba (673 m), abychom mohli mírným stoupáním vyjít na Zámecký vrch (635 m) a pak už jen postupně klesat až na Bučinu (521 m). Celý tento hřebínek se již táhne nad Trutnovem. Na rozcestníku před Zámeckým vrchem je dobrý prostorný přístřešek, vhodný k bivaku pro ty, kterým by se nechtělo ubytovat ve městě.

Z Bučiny prudce klesneme na předměstí Trutnova, kterým projdeme až na trutnovské náměstí. Ve zdejším infocentru sháníme informace, kde se dobře najíst. Doporučují nám pivovarskou restauraci. Neváháme a jdeme tam. Doporučení je výtečné. Restaurace i obsluha příjemná, jídlo vynikající a pivo Krakonoš 12 za (pro nás neuvěřitelných) 18 Kč půllitr. No posuďte sami, co víc si na konci takového treku přát jako odměnu? Snad se sem ještě někdy vrátíme.

Shrnutí

Takže pár slov na závěr. Když zhodnotím celý trek, nepřišel mi až tak náročný, jak jsem na začátku očekával. To ve mně (vlastně v nás všech) vyvolalo nadšení pro vícedenní treky. Příroda a krajina Krkonoš je jiná, než na kterou jsme byli zvyklí od nás z Beskyd (s ní jsme to v naší nevědomosti původně srovnávali), takže to pro nás bylo zajímavé překvapení.

Turistů jsme v části po boudu Jelenku potkávali celkem dost, nejvíce samozřejmě v okolí Sněžky a na jejím vrcholu. Při cestě od boudy Jelenka jsme nepotkali nikoho. Náladu jsme měli po celou dobu dobrou, vlastně jsme skoro celou cestu vtipkovali… Takže hurá na další treky!

• 1. den: 11 km, celkové stoupání: ---- m
• 2. den: 35,8 km, celkové stoupání: 1 327 m
• 3. den: 27,5 km, celkové stoupání: 1 752 m
• 4. den: 12,8 km, celkové stoupání: 308 m
• Celkem: 87,1 km, celkové stoupání: 3 387 m

Další související články: