Přechod hřebene pohraničního pohoří Karavanky

Putování po hranici mezi Rakouskem a Slovinskem (2)

Ráno - únava je holt zákeřný prevít - probouzíme se o něco později než běžně; jsme rádi, že se nenaplnila předpověď počasí. Meteorologové, jak bývá jejich zvykem, zase se jednou tradičně sekli. V noci nezačalo pršet a nelije ani ráno; po vylezení ze stanu konečně vidíme v plné kráse Triglav. Pravda, nejvyšší slovinská hora se mírně ukázala už večer, nyní je ale slušně nasvícena.

Balíme fidlátka a opouštíme příjemné místo pod sedlem Medvedjak (Bärensattel), kam se podle nápisu na chatě mohou zatoulat i medvědi, my žádného nepotkali. A pokud náhodou v noci nějaký míša čmuchal kolem, hrdinně jsme ho zaspali. Procházíme skalním kotlem ve tvaru podkovy a stoupáme, bez batohů zahýbáme na horu Kamnitnik (1 858 m). Vrcholek sice nepůsobí na první dojem nijak mimořádně, leč poskytuje skvělé výhledy. Daleko za našimi zády zůstala Golica a hluboko v údolí se rozprostírá město Jesenice, neschází ani Julské Alpy a jezero Bled. Na opačnou stranu se táhne hřeben, který budeme traverzovat, jsme navýsost spokojeni.

Brzy si bohužel výskat přestaneme. Náhle se zatáhne a obklopí nás husté mraky, které brání jakýmkoliv rozhledům, i proto vypouštíme výstup na horu Vajnež (2 104 m), na niž lze odbočit. Ukazatel sice zmiňuje, že bychom se na vrchol dostali za pouhopouhých deset minut, příliš mu ale nevěříme. Uváděné časy na ukazatelích nám totiž dělají potíže a nestíháme je; jak brzy odhalíme, zklamali bychom asi i tentokrát. Krátce se totiž vyjasní a dočasně vidíme, jak je Vajnež vysoký, odhadem bychom se na vrchol drápali nejméně dvacet minut.

Pokračujeme v treku a prudce stoupáme, je to vysilující. Sil rychle ubývá a potíme se jako dveře od chléva; i proto s nadšením přivítáme, když se před námi zjeví Prešnerova koča na Stolu (2 198 m). Bez váhání vnikáme do chaty, jež toho času zeje prázdnotou (tím nechci tvrdit, že schází obsluhující personál), dáváme si oběd.

Po odpočinku vyrážíme na nejvyšší horu Karavanek, což je Stol (2 236 m), přičemž si klademe otázku, jestli má smysl lézt na nejvyšší bod. Všude se pořád válí mlha. Navíc dolů sestupují dva Češi, kteří konstatují, že spatřili prd. Nakonec za nás rozhodnou mraky. Mírně se rozestupují a vidíme na stezku vedoucí nahoru, jednáme rychle. Shazujeme batohy a na lehko šlapeme na Stol, jenž je nám příznivě nakloněn. Spatříme nejenom vrchol, ale krátce dohlédneme i do hlubokého údolí na rakouské straně, sotva si můžeme přát víc.

Než se vrátíme k batohům, znovu se zakaboní a dokonce spadne i pár kapek. Nás to nezastaví. Prudce sestupujeme nepříjemným suťoviskem. Pod nohama podkluzují kamínky a neustále musíme dávat pozor, kam šlapeme, je to krajně nepříjemné. Navíc začne slaboulince mžít a houstne mlha, vidíme sotva na pět kroků. I proto, přestože jsme od sebe vzdáleni nejvíc dvacet metrů, do šera občas zazní: "Jsi tam? Jdeš za mnou?" "Následuji tě," dostaví se odpověď, načež se z kaše vyloupne obrys šedé postavy.

Sestup se děsivě táhne, konečně dosahujeme nižších partií. Jelikož se stezka rozdvojuje a nechceme vytahovat mapu, volíme odbočku vedoucí na chatu Planinski dom na Zelenici, k níž chceme dojít. Až s odstupem odhalíme, že chybujeme. Správně jsme měli dle plánu zahnout k sedlu Belščica, od nějž bychom se ke stavení také dostali.

Zakrátko následuje další rozcestí, vybíráme si horní cestu. Ani tentokrát nejde o trefu do černého. Dostáváme ke strmému skalnatému žlebu, jehož projití ani omylem nepředstavuje procházku růžových sadem. Pod nohami podkluzuje suť a východisko z nouze nenabízí ani natažené řetězy, jež se táhnou po strmé stěně, škrábeme se nahoru s vypětím všech sil. Tady uklouznout, nepomůžou nám ani nevyzpytatelní bohové; nedovedeme si představit, že bychom soutěskou lezli dolů. Byla by to slušná rasovina.

Následuje pohodlnější pasáž, zastavujeme na dalším rozcestí. Po předchozí štrapáci volíme zdánlivě nejschůdnější cestu k Domu při Izviru Završnice. Zaskakujeme na pivko a bádáme, jak naložíme se zbytkem dne, na dlouhou túru už to nevypadá. Nemíníme riskovat, že nás v drsném terénu zastihne tma a nenajdeme vhodné místo na přespání.

Nakonec vítězí varianta, že se pouze přesuneme k Planinskemu domu na Zelenici, jenž není nijak daleko. Přecházíme pěkné louky a v prameni u potoka dobíráme vodu, s níž to není ve vrcholových partiích nijak růžové. Zdroje prakticky neexistují a na chatách (Golica, Stoh) lze koupit pouze vodu balenou, studánek je v Karavankách méně než šafránu.

Spíme na pěkné louce kousek nad chatou, celou noc prší. Před ránem naštěstí ustane a do nového dne nás vítá sluníčko, viditelnost se oproti včerejšku zlepšila o sto procent. Asi abychom nevypadli z chodeckého rytmu, od začátku stoupáme. Stezka je poměrně náročná. Často přelézáme kameny či kořeny a ve strmém svahu traverzujeme suťovisko (Smokuški plaz), párkrát lemujeme skalní stěnu po úzké římse, pod níž zeje hluboká díra. V jednom místě šplháme vzhůru i s pomocí řetězu.

Odměnou za námahu nám jsou parádní výhledy. Nejprve shlížíme k loukám, na nichž se nacházely obě chaty navštívené v podvečer; přidává se i vrch Vrtača (2 181 m), na který lze také vystoupat. Posléze se v plné parádě předvádí dvojvrcholek Stohu, na němž jsme byli minulý den. Též máme jako na dlani, kudy jsme z něj včera sestupovali. Coby pěkný bonus se přidávají výhledy do kraje. Neschází jezero Bled a v dáli se klubou Julské Alpy.

Zhruba po dvou hodinách výstupu se dostáváme na nejvyšší bod této pěšiny, dáváme kochací pauzu. Vzápětí, jakmile klesneme pár metrů, zjišťujeme, že jsme u odbočky na Veliky vrh (pro hnidopichy doplňuji, že slovo "vrch" ve slovinštině postrádá písmeno "c" a nejde tudíž o chybu). Odkládáme batohy a jdeme na horu bez zátěže, podle ukazatele má jít zhruba o tři čtvrtě hodiny. Jestli tomu tak doopravdy bylo, netušíme, neboť jsme čas neměřili; jisté je, že se jedná o fantastický výhledový bod (2 060 m). Co všechno je vidět, podrobně vypisovat nebudu, jelikož jsem to uvedl před chvílí; pouze doplním, že se ukazují i další vrcholy Karavanek.

Zanedlouho se bohužel znovu dostaví mraky. Stoupají z dolin a zahalují nás do svého neprůhledného závoje, vracíme se k batohům. Klesáme k chatě Roblekov dom na Begunjšici, jež nabízí parádní výhledy, z oken restaurace hledíme na jezero Bled i k Julským Alpám.

K jídlu si podobně jako párkrát předtím poroučíme hustou polévku jota, jejíž hlavní ingredienci představují zelí a fazole. Podávají ji buď s masem, nebo bez masa, což značí, že do ní přidají klobásu. S touto uzeninou se při našem putování setkáváme v podstatě na každém rohu, neexistuje podnik, kde ji neservírují.

Po posilnění prudce sestupujeme a chvílemi kloužeme po kamenitém sypkém podloží, i proto přivítáme, když se dostaneme na kótu Tončkova koča. Míjíme pár stavení, jež slouží dle všeho soukromým účelům, znovu se noříme do lesa. Traverzujeme hlavní masiv. Pěšina vede převážně lesem a postrádá výhledy, změnu představují Zabreška a Žirovniška planina. Jdeme přes nádherné louky, na nichž se kromě krav znovu pasou i "bikové", záchytný bod pro nás představuje Valvasorjevův dom pod Stolom. I tady se posilníme, k jídlu tentokrát dáváme pokrm, jejž jsme překřtili na "popel z kamen". Ve skutečnosti je jedná o žganci, což je kaše z pohankové, ovesné, kukuřičné či pšeničné mouky, v našem případě ji podávali se škvarky.

Posléze, ještě že jsme v horách získali tištěnou mapu, míříme na Ajdnu, již internetový portál mapy.cz vůbec neuvádí - chyby se mj. vyskytovaly i v trasách ze Stohu na Planinski dom na Zelenici. Ušetříme tak oproti původnímu plánu čas, navíc to vypadá, že se i kulturně vzděláme. V Ajdně kdysi pobývali Římané. Nedá se v archeologické lokalitě i přenocovat?

Nedojde ani na jedno. Stezka nás přivádí ke skalisku, na nějž se leze s pomocí řetězů a nášlapných skob, ukazatel uvádí, že se nahoru škrábe čtvrt hodiny. Jelikož stěna není nikterak mimořádně vysoká, soudíme, že některé úseky budou značně náročné, vyplatí se nám vůbec s těžkou bagáží šplhat na skálu? Co když tam příhodné nocoviště vůbec neobjevíme?

Nakonec, jelikož se sedmimílovými kroky blíží tma, házíme zpátečku a přespáváme v lese, ráno scházíme do obce Koroška Bela. Z ní míříme do střediska Slovenski Javornik a po mostě překonáváme řeku Sávu, stoupáme do Blejske Dobravy. Tam navazujeme na stezku, jež vede ke vchodu do jednosměrné soutěsky Vintgar, která spadá do Triglavského národního parku.

Přiřazujeme se k turistům jdoucím na lehko a u pokladny si kupujeme lístky; vnikáme do hlubokého kaňonu, jenž podle průvodců náleží stejně jako jezero Bled ke slovinským nej. Netrvá dlouho a ocitáme se v sevření strmých skalisek. Nad říčkou Radovna přecházíme po dřevěných lávkách a pod námi se divoce valí voda, jež vytváří peřeje; v klidnějších místech hýří hladina neskutečnými barvami.

Zkrátka nádhera, přesto si neodpustím malou připomínku. Kdybychom to tady řídili my, povedeme průchod jednosměrným chodníkem v protisměru. Takto totiž nejatraktivnější partie absolvujeme hned na začátku a posléze je to o něco slabší, při opačném směru by cesta neustále gradovala.

Dosti ale kritiky, v závěru soutěsky Vintgar zavítáme k vysokému vodopádu Šum. Na rozdíl od většiny návštěvníků se u něj nefotíme na památku a lesem stoupáme ke kostelu Sv. Katariny. Od svatostánku máme slušné výhledy po okolí, na pozdní oběd zastavujeme v osadě Zasip. Z ní máme jen kousek k jezeru Bled, odkud nám v noci pojede domů bus.

Zatím ale Slovinsku na rozloučenou nemáváme. Nejprve zaskakujeme k Bledskému hradu a poté obcházíme jezero kolem dokola. Vodní plochu na rozdíl od první návštěvy obklopují hordy turistů, přičemž mnozí z nich pochází z Čech. Rodný jazyk slyšíme téměř na každém kroku. Hosté čile korzují po promenádě a koupou se ve vodě, v některých místech je na břehu nakupena hlava na hlavě.

Jako bychom se stále nenabažili plahočení po horách, vystupujeme na vyhlídku Mala Osojnica; jedná se o závěrečný zlatý hřeb našeho putování. Pokoukání ze skály je fantastické. Hluboko pod námi se leskne jezero a vyniká i ostrov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, na obzoru se táhne dříve navštívený masiv Karavanek. Máme před sebou téměř celou naši trasu. Pravda, Golica spočívá trochu bokem a příliš nevyniká, Stoh i Veliky vrh se ale předvádí v plné parádě.

Vracíme se k jezeru a neopomeneme se vykoupat, zaskočíme i do restaurace. Těsně před půlnocí odjíždíme domů a shodujeme se, že parádní trek neměl jedinou chybu. A pokud se nějaká chyba v podobě mlhy přece jen vyskytla, dávno jsme na ni zapomněli.

• Předchozí (1.) část článku