Přechod hraničního pohoří Karavanky - putování po hranici

Putování pohořím Karavanky po hranici mezi Rakouskem a Slovinskem (1)

Zapátráme-li po nejznámějších a nejnavštěvovanějších místech Slovinska, nesmíme opomenout jezero Bled. Vodní plocha ledovcového původu vznikla před čtrnácti tisíci lety po ústupu Blejského ledovce, její délka činí 2,12 km, šířka 1,38 km a sahá do hloubky přes třicet metrů. Neústí do ní žádný přítok a zásobují ji podzemní termální prameny, pročež se jedná o jedno z nejteplejších alpských jezer.

Zbývá prozradit, proč Bledské jezero (slovinsky Blejsko jezero) zmiňuji v souvislosti s Karavankami, kam máme namířeno; vysvětlení je prosté. Do města Bled zajíždí autobusová společnost Flixbus. Večer jsme nasedli v Praze a ráno těsně po sedmé (máme cca půl hodiny zpoždění) vysedáme daleko v zahraničí.

Ihned scházíme k jezeru, jež nás okamžitě nadchne svou polohou; není divu, že se u něj první lidé usadili již v době kamenné. U břehu byly nalezeny hroby z doby bronzové, první Slované dorazili do oblasti v 7. století. V roce 782 se Bledu zmocnili Frankové. Následoval nový příval Slovanů, velký rozmach nastal v 19. století. U vodní plochy zřídili léčebný institut a lázně, načež mezi světovými válkami sloužila lokalita coby letní sídlo jugoslávské královské rodině. Po druhé světové válce ji nahradili komunističtí funkcionáři, mezi nimiž nescházel prezident Josip Broz Tito; dnes se sem stahují turisté z celého světa.

Ohromuje nás hrad, jejž vybudovali na vysokém skalisku, na němž původně stávala románská věž; nepřehlédneme ani malebný ostrov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Též nás upoutávají okolní hory a nádherně čistá voda, v níž dle údajů žije na devatenáct druhů ryb.

Protože máme čas, nijak nespěcháme. Na vlakovou stanici, jež je od centra vzdálena zhruba dva kilometry, to bereme oklikou po delší straně jezera. Jelikož se zájemci o koupání teprve probírají ze spánku, potkáváme především běžce, na promenádě zatím vládne příjemný klid.

Na zastávku přicházíme zhruba s půlhodinovým předstihem, nevadí. Aspoň zaženeme žízeň v příjemném bistru. Od rána totiž praží sluníčko a panuje značné vedro.

Dosti ale Bledského jezera, přemisťujeme se do nedaleké Jesenice. Zde začínáme túru po vápencovém pohoří Karavanky (slovinsky Karavanke, německy Karawanken). Sto dvacet kilometrů dlouhý masiv tvoří pomyslnou hranici mezi Rakouskem a Slovinskem, celek se dělí na tři skupiny - Západní Karavanky (Westkarawanken), Střední Karavanky (Mittelkarawanken) a Východní Karavanky (Ostkarawanken). My zavítáme do prostřední části, kde najdeme nejvyšší horu celého pohoří Stol (Hochstuhl - 2 236 m).

Než tak učiníme, zaskočíme do informací, jež se nachází kousíček od nádraží. Chceme získat turistickou mapu pohoří, což se podaří. Zdarma dostáváme podrobný plánek zaměřený na oblast Jesenice, pročež s předstihem prozradím, že později získáme i volně distribuovanou mapu pro vedlejší území Žirovnice, kam se po hřebeni přesuneme.

První úkol je splněn a vyrážíme do terénu, mírný oříšek představuje, kde přesně máme opustit město. V ulicích chybí značení. Naštěstí netrvá dlouho a navazujeme na stezku, po níž v těchto místech vede souběžně Rudná stezka (Rudny pot) a dálková trasa Juliana Trail, jež obchází kolem dokola Triglav.

Stoupáme lesem a občas si říkáme, že by značení na několika rozcestích mohlo býti lepší, jelikož není úplně jasné, kam zahnout; přesto přicházíme do obce Planina pod Golico. Tam (že bychom přestali býti ostražití?) značku dočasně ztrácíme. Jdeme po hlavní silnici a správně jsme měli jít po vedlejší; naštěstí se tentokrát ukáže, že vše zlé je pro něco dobré. Kdybychom se nespletli, nenapijeme se nejlepšího iontového nápoje na světě, což je chmelový mok. Zastavujeme v místní krčmě a poroučíme si slovinské točené pivo Laško; jak zjistíme později, lépe nám chutná značka Union.

S turistickou značkou se znovu setkáme u kostela, dlouho si ji neužijeme. Až s jistým odstupem odhalíme, že zahnula hned po několika metrech a my se trmáceli po asfaltce až na konec vesnice, tam nás zmátlo jakési staré značení. Nikde ale není psáno, že bychom i při správném odbočení následně netápali. Našinci, které jsme potkali později, nám prozradili, že značku na oficiálním úseku také dočasně ztratili a nespasila je ani navigace GPS v mobilu, neboť v ní část trasy vedla chybně.

My, jelikož navigaci stále nepoužíváme, řídili jsme se pouze úsudkem a stále jsme mířili vpřed, nepřetržitě jsme stoupali vzhůru. Na křižovatkách jsme vždy zvolili variantu, která nám připadala býti nejvýhodnější; později jsme narazili na žluté značení, které nám v prvním momentu připomnělo velké písmeno G. Že by šlo o Golicu, kam míříme? Záhy jsme sice odhalili, že o písmeno G neběželo, leč elán nám to nevzalo a následovali jsme symboly nakreslené na kmenech stromů.

Stezka skončila u dřevěné ohrady, co teď? Přece nepůjdeme zpátky a v prudkém terénu neztratíme tvrdě vydřenou výšku! Slovo dává slovo a přelézáme oplocení, dostáváme se na pastvinu. Od salaše, již dosud nevidíme, zazní psí štěkání, bereme do rukou radši klacky. V případě napadení se budeme bránit. Přecházíme louku a dostáváme k brance na protější straně, tehdy nás zastavuje pan Mojžíš.

Ve skutečnosti, abych uvedl věci na pravou míru, pastevcovo příjmení neznáme a ani jsme ho neslyšeli, pojmenovali jsme pána podle usedlosti, k níž jsme dorazili; název zněl Možiše. Muž volá, že jestli směřujeme na Golicu, máme jít přímo vzhůru, poslechneme ho.

Dereme se stále výš a výš a přicházíme nad hranici lesa, dostáváme se na značenou turistickou stezku, jež traverzuje horu. Po krátkém váhání správně usuzujeme, že pěšina vede k turistické chatě (Koča na Golici), nezahneme k ní? Původně jsme sice chtěli nejdřív vyšplhat na vrchol a teprve poté zajít ke stavení, změna plánu je však nasnadě a nehraje v tom roli naše předchozí bloudění. Po jasném ránu se trochu zakabonilo a špičku hory zahalil mrak; soudíme, že v příjemném prostředí vyčkáme, jestli se znovu nevyčasí.

Jak se dohodneme, tak činíme, přicházíme k chatě a dáváme si pozdní oběd. Teprve poté vyrážíme na Golicu (1 834 m), jež se mezitím vyloupla z mraků. Hluboko pod námi zůstala osada Planina pod Golico, na niž navzdory honícím se oblakům téměř neustále svítí sluníčko, nepatrně vykoukne i vzdálenější jezero Bled. Pouze Julské Alpy v čele s Triglavem schovávají se pořád v mracích, jako by trucovaly, že jsme před nimi upřednostnili Karavanky; omlouvat se jim nebudeme. Další parádní výhledy nabízí hraniční hřeben. Pohoří směrem do Rakouska velmi prudce klesá a hluboko pod námi se táhne zdánlivá "nížina", jíž protéká řeka Dráva, jako na dlani máme města Klagenfurt a Villach.

Na hoře se vyskytuje i vrcholová růžice, jsme dokonale spokojeni. Tak nějak jsme si to představovali. Chvíli se zdržíme a teprve poté pokračujeme v cestě, ubíráme se po hřebeni podél hraničních patníků. Scházíme do sedla Suha, a jako bychom dosud vyšlapali málo (při výstupu na Golicu jsme zdolali převýšení přes jeden tisíc dvě stě metrů), opětovně stoupáme.

Stezka je rozrytá od krav a podkluzuje, netrvá dlouho a procházíme ohraničenými pastvinami pro dobytek. Na oplocení jsou umístěné varovné nápisy, které hlásí, že vstupujeme na louky na vlastní nebezpečí, nejvíc zaujme sdělení "BIK NA PAŠI". U nás, jelikož zmiňují býka, by se jednalo o hrubku jako řemen, češtinu teď ale rozebírat nebudeme. Napjatě sledujeme, jestli má míjený skot vemena, jako na potvoru mu občas pod břichem bimbá cosi jiného. Naštěstí o nás býci nejenom tady, ale ani později neprojeví zájem, mnohem více je přitahuje pastva.

U Sedla Kočna zvažujeme, jestli nepostavíme stan, neboť se schyluje k večeru, kvůli sílícímu větru tak neučiníme. Zkusíme ještě popojít. Ubíráme se po lesní pěšině a potkáváme trojici Čechů, kteří také hodlají přespat v terénu; sdělují nám, že u salaše na Belské planině nepochodíme. Prý tam pobývá divný majitel. Leda bychom, dodávají, došli na planinu Seča, rozložit se dá u zavřené chatky.

Chvíli váháme, neb máme už řádně v nohách, nakonec jdeme dál. Netrvá dlouho a u salaše na Belské planině se přesvědčujeme, že tam skutečně sedí člověk, který je prapodivný. V rozporu s ukazatelem nás posílá kamsi nahoru, a když se dostaneme nad jeho stavení, kde pěšina nepokračuje, tak pro změnu hlasitě křičí, že máme zahnout. Vzápětí se dostáváme zpět na cestu, po níž jsme původně chtěli jít, je tohle normální?

Procházíme pastvinou plnou krav a ke konci už trochu pleteme nohama, s nadšením proto kvitujeme, když zavítáme k salaši na planině Seča. Stavení je sice uzavřeno na zámek, leč dá se před ním na rovné ploše postavit stan, neváháme ani vteřinu. Brzy máme střechu nad hlavou a po večeři z vlastních zásob spokojeně uleháme; před usnutím nastává světelná show. Venku pravidelně bliká, dostaví se i vzdálené hřmění. Kdesi v Rakousku bouří, k nám naštěstí slota nedolétne.

• Dokončení článku