Túra na Jalovec (2 645 m) aneb slovinský Matterhorn

Říjnový výstup na slovinský Matterhorn, nejkrásnější túry v Julských Alpách

Na závěr dovolené v Julských Alpách volíme jeden z nejkrásnějších místních treků - dvoudenní výšlap na Jalovec s přespáním v bivaku kousek pod vrcholem.

Túru začínáme odpoledne z malého parkoviště Flori v údolí Zadnja Trenta. Počasí přeje, šlapeme pouze v kraťasech a tričku, teplé oblečení zatím zůstává v batohu. Máme v plánu přenocovat v bivaku, který je součástí horské chaty Zavetišče pod Špičkom. V bivaku jsou podle informací horského slovinského svazu https://www.pzs.si/ jen čtyři místa a dole byla na parkovišti další auta, takže je docela možné, že se večer budeme vracet s čelovkou zpět do údolí.

Stoupáme podzimním bukovým lesem a po hodině a půl přicházíme k rozcestníku. Doleva vede traverz na Bavški Grintavec, my pokračujeme dál rovně všudypřítomnou klečí a po chvíli vidíme skalnatý vrcholek Špičku, pod kterým se nachází naše noclehárna. Ještě pár desítek minut a jsme u cíle našeho dnešního výšlapu s převýšením něco přes tisíc metrů.

Čtěte také: Bavški Grintavec, julský obr nad údolím Zadnja Trenta

Chata je zavřená a my hledáme její nějakou otevřenou část, kde bychom přečkali noc. Zezadu nacházíme malé otevřené skladiště, téměř plné různých věcí, potřebných k provozu chaty. Naštěstí se tu před námi zatím nikdo neubytoval, za hromadou prken lovíme matrace a snažíme se to v bivaku trochu zkulturnit.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Venku začíná být pořádná kosa a teplé oblečení z batohu se teď docela hodí. Spacáky a proviant necháváme v chatě, bereme s sebou pouze věci na fotografování a lezeme dál nahoru nad Špičku. Pokouším se vyškrábat na kamenný hřebínek, za kterým se nachází údolí Bavšica, ale riziko je příliš velké, takže se raději vracím ke kamarádovi, který už kousek pode mnou čeká, až se nám osvětlí zapadajícím slunkem protější masiv Triglavu.

Večerní pohled na horské panorama Triglavského národního parku nemá chybu. Jeden vedle druhého jsou vedle sebe poskládány známé vrcholy, jako je Prisojnik nebo Razor. Hned vedle Triglavu o sobě dává vědět Kanjavec, který mám v hledáčku na příští rok. Je přece jenom trochu víc vzdálený od příjezdových cest, takže to bude opět dvoudenní trek s přespáním někde v horách.

Slunko už dávno zapadlo a my se stále nemůžeme odtrhnout od divadla, jaké nám poskytují výhledy přes údolí Trenta. K teplotě okolo nuly se ale přidává nepříjemný vítr, a tak míříme zpět k našemu útočišti. Při otevření plechových dveří bivaku následuje ale jedno překvapení. Uvnitř sedí bodrý Slovinec a kuchtí něco na turistickém plynovém vařiči.

Snaží se mi sdělit, že prostor je již obsazen, ale po chvilce se vše vysvětlí. Věci uvnitř jsou totiž naše a tři se sem nějak směstnáme. Musíme jen trochu přeorganizovat rozložení matrací, jsme tu trochu jako sardinky, ale hlavně, že sem nefouká. Čtyři bychom se sem ale vešli jen stěží. Ze Slovince se vyklubal veselý a příjemný horal, dělí se s námi o ohřáté klobásky, my se revanšujeme plechovkovým pivem a brzy se zavrtáváme do spacáků.

O nějakém souvislém spánku nemůže být řeč, ale nevadí, i toto je odpočinek a bivak v horách má své nezaměnitelné kouzlo. S prvním světlem jsme všichni vzhůru a na svítání vylézáme z brlohu, což při venkovní teplotě není tak jednoduché. Fotíme slunko, přelézající protější horskou hradbu, ale fotka není nic proti skutečnému zážitku. Náš slovinský kamarád s námi na Jalovec nejde a zalézá zpět do spacáku. Pokračující svítání dál sleduje ze dveří bivaku, my balíme věci do batohů a po snídani míříme k hlavnímu objektu našeho zájmu.

Přecházíme kamenné údolíčko, absolvujeme pár kamenných schodů a už nás vítá ferrata. Zde do úkrytu za balvanem odkládáme část výbavy, navlékáme úvazky a s odlehčenými batohy začínáme stoupat po ocelovém laně. Mám trochu obavy ze sněhové pokrývky, nelezu sem poprvé a čeká nás hladká šikmá stěna s minimálním jištěním, která je za sucha bezpečná, ale při mokru nebo sněhu může být značně problematickou. Úsek je fyzicky dost náročný, většinou se leze "po čtyřech", ale naštěstí po suché skále.

Po půlhodině procházíme okolo vrcholu Veliki Ozebnik a zde už začíná souvislé sněhové pole. Nasazujeme mačky a pokračujeme k dalšímu zajištěnému úseku. Zprava sem míří jiný značený chodník, my jdeme doleva a zmrzlým sněhem stoupáme k vrcholu, který už není daleko. Po chvilce jsme na finálním šikmém hřebeni, jenž je vidět ze všech okolních kopců a dává Jalovci jeho nezaměnitelný tvar, s trochou fantazie podobný švýcarskému Matterhornu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Těsně pod vrcholem míjíme rozcestník, kde přichází stezka z údolí Tamar a už jsme u cíle ve výšce 2 645 metrů. Hned vedle máme dalšího místního obra - kopec na italsko-slovinské hranici Mangart. Příjezdová cesta pod něj je sice již od poloviny září uzavřena, ale rozeznáváme nahoře turisty, kteří se tím nenechali odradit a vyšlápli si na vrchol. Na druhé straně hory je pod Mangartským sedlem bivak, takže žádný problém.

My se kocháme parádními výhledy z Jalovce, díky přenocování v horách máme dostatečnou časovou rezervu a navíc nám "Ten nahoře" připravil na poslední den pobytu ve Slovinsku přímo ideální počasí. Přímo před sebou vidíme za údolím Bavšica masiv Kaninu a v pozadí pak celou italskou část Julek. Na opačné straně hradba důvěrně známých kopců, s dominantním Triglavem uprostřed.

Mezitím se naše společnost rozrostla o další horaly, kteří se na túru vydali brzy ráno z údolí. Jalovec se dá absolvovat během jednoho dne, ale převýšení je značné (nějakých 1 700 metrů) a je nutná dobrá kondice, včetně vytrvalosti.

Zatímco přichází další skupinka mladých lidí, my pomalu začínáme myslet na sestup, který na zmrzlém sněhu nebude žádnou procházkou. Ale s pomocí maček to jde docela dobře, míjíme některé členy druhé výpravy, kteří se bez vybavení neodvážili dál a čekají na své kamarády, až polezou zpět z vrcholu.

Asi po hodině jsme na místě, kde jsme schovali spacáky a náhradní lahve s vodou. Vše je vpořádku v úkrytu, přebalujeme batohy a vydáváme se na nekonečný sestup dolů do údolí. Po dvou hodinách jsme u auta s konstatováním, že lepší závěr našeho desetidenního pobytu ve Slovinsku jsme si snad nemohli přát.

Závěrem malá poznámka: Od naší paní domácí se dovídáme, že význam názvu Jalovec je poněkud odlišný od našeho českého. V místním jazyce totiž Jalovec neznamená trnitý keř, ale spíš něco jako jalová kráva v mužském rodě…

Jalovec v Julských Alpách, turistická mapa