Túra na Gross Ötscher (1 893 m) ve Východních Alpách

Výstup na vrchol ve Východních Alpách

Zařazovat hory do určitých částí je pro mě úkolem neoblíbeným. Pohoří jsou rozpitvaná a mapy se v mnoha případech hodně liší. Zařadit Gross Ötscher (1 893 m n. m.) do Východních Alp nebo ještě blíže do rakouských Alp chybou určitě není. Z map se dá také vyčíst, že hora leží na jižním okraji přírodního parku Ötscher - Tormäuer.

Pod jižními svahy hory je rozložen Ötscher Graben, což je něco jako příkop nebo rokle. Co nás ale zcela jistě k výstupu na vrchol nalákalo bylo tvrzení hned v několika průvodcích, že je z vrcholu vidět třetina Rakouska. A to je jistě hozená rukavice.

Za posledního pobytu v Rakousku jsme bydleli v malém městečku Lunz am See odkud je to pod Gross Ötscher co by kamenem dohodil. Penzion se jmenuje Sunny, vládne zde čeština a starala se o nás paní ze Znojemska k naší plné spokojenosti. Navíc jsou v okolí místa, která stojí za návštěvu a nejsou daleko. To platí i o výletu na výše zmíněnou horu.

Čtěte také: Grosser Piz Buin (3 312 m), Silvretta; túry na alpské třítisícovky

Z městečka jsme jeli po silnici směrem na Mariazel, která v této části prochází údolím řeky Ois. Po 12 kilometrech odbočujeme vlevo do obce Lackenhof (810 m n. m.), kde silnice končí a na východě se již zvedají svahy cílové hory. Necelých dvacet minut jízdy je za námi, zbývá zaparkovat a můžeme vyrazit.

Pohled na horu před námi není nijak povzbudivý a navíc spočítané převýšení, skoro 1 100 metrů, se jeví jako dřina na druhou. Ve třiceti by to byla sranda, v padesáti to člověk může ještě brát jako výzvu, ale po sedmdesátce to je námět pro zamyšlení. Navíc strmý svah před námi, kudy začíná cesta nahoru, je pokryt lesem a vidět toho asi moc není.

Druhá možnost v podobě využití lanovky nám z převýšení ubere více jak polovinu a nahoře si to můžeme více užít. Příjemné stoupání v sedě končí u chaty Ötscherhaus (1 418 m n. m.) a odtud už nám nic při stoupání nepomůže.

První část od chaty jdeme stezkou, která v mnoha serpentinách překonává svah. Ten je pokryt nízkými smrky, které se střídají s malými loučkami. Otevírají se nám odtud velmi hezké pohledy na ves Lackenhof a vrchol Schwarzer Ötscheru (1 189 m n. m.). Stezkou se dostáváme na hřeben, výhledy jsou bohatší směrem k jihu a západu. Západním směrem je to nejzajímavější. Nejblíže k nám je vrchol Klein Ötscheru (1 552 m n. m.) a za ním snad stovky hor. Ty nejvyšší mají ledové či sněhové čepice a lesknou se v záři slunečních paprsků.

Stromy ztratily na výšce a smrky postupně střídají porosty borovice kleče. Loukám tady vévodí vysoké kýchavice bílé, které tu nemají konkurenci. Pohodlnou stezku střídá kamenitá pěšina po hřebeni. Na jižní straně je hluboká kotlina, severní svahy jsou mírnější se zbytky sněhových polí.

Snažíme se jít co nejvíce v blízkosti značení, ale to nám občas uteče aby se objevilo, kde jej člověk nečeká. Nejhorší jsou průchody klečí, kde to klouže a musí se občas sklonit na všechny čtyři. Kleče končí, louky jsou barevnější a stále více se objevují vzácnější druhy rostlin. Žlutá medvědí ouška, což je druh prvosenky, obsadila skalní partie. Pohádkové trsy koniklece alpínského září bělostí. V plném květu jsou hořce, růžové silenky, zlaté mochny a další desítky druhů se předhánějí v soutěži krásy. Vápenec prostě dělá divy.

Pohledy jsou stále velkolepější a je vidět dál a dál. Jen ten vrchol je nějak v nedohlednu. Předhání nás skupina dravého mládí, kterému okolní krása asi moc neříká. Pot z nás začíná kapat, občas se zalapá po dechu, ale zatím to jde. Konečně hodně vysoko nad námi je vidět kříž, což má za následek čerpání posledních sil a po další půlhodině šplhání jsme na vrcholu.

Tak takhle vypadá třetina Rakouska, pohled to je skutečně nádherný. Snaha určit stovky vrcholů na všech světových stranách by vyzněla v marné počínání. I když viditelnost není dokonalá, je to velkolepé. Na vrchol došlo několik desítek lidí, nám dělá společnost párek kavčat žlutozobých a k našemu velkému překvapení si nedaleko vyhlédl květ otakárek fenyklový.

Na změnu počasí to nevypadá a tak si zdolání vrcholu užíváme. Ještě osvěžení sněhem, poslední fotky a jde se dolů. Sestup je dosti hororový. Občas to uklouzne, cyklus zakopávání je stále častější a tak s úlevou vítáme klikatou stezku k chatě. Tady to skutečně hučí a pivku se nedá odolat. Dáváme si hustou, rakouskou polévku a zapíjíme to výborným pivem.

Krásný den končí výhledy z lanovky do údolí. Poslední pohled na horu, na kterou se jen tak nezapomene. Jen pro úplnost, cesta by se dala zvládnout tam i zpět kolem tří hodin, nám to ale trvalo mnohem déle. Hodně času jsme věnovali zdejší flóře a spěch tady není na místě. Cesta lanovkou tam i zpět stojí 14,50 euro a to je tak vše.

Další související články: