Přes Bukovské vrchy a Bieszczady, přechod na Kremenec

Tuláky mezi buky (2); Bukovské vrchy a Bieszczady

Zprvu jdeme po ukrajinsko - polské hranici (je ale možné, že v době kdy tento článek čtete, to už zase bude polsko-ruská hranice). Procházíme přes Krzemieniec, což je vlastně pravý vrchol Kremence vysoký 1 227 metrů. Zněj trochu sestupujeme, abychom zase museli stoupat.

Stoupání na Rawku vypadá vražedně, ve skutečnosti to tak hrozné není. Co je ale vražedné, je dusno. Jak se blížíme k hranici lesa, čím dál víc vidíme nad Ukrajinou černá bouřková oblaka. A bouřka je to poslední, co bychom na holém hřebenu polonin chtěli zažít.

U rozcestníku pod Rawkou jsme už nad hranicí lesa a aspoň nás ovívá svěží vánek. Tady opustíme hranici a zamíříme do vnitrozemí. Asi pět minut odtud stojí rozcestník Wielka Rawka. Několik laviček a skupinka lidí. A výhled. První, dokonale kruhový výhled.

Čtěte také: Tuláky mezi buky (1), treking v Bukovských vrších a Bieszczadech

Na všechny strany se táhnou bukové lesy. Polské poloniny máme jako na dlani všechny, ty na Ukrajině kryje opar. Vidíme ale i první přeháňku. V dolině nedaleko odtud. Jdeme tedy dál, k betonovému sloupu, značící samotný vrchol vysoký 1 307 metrů. Jsme na nejvyšším bodě celé naší trasy.

Od sloupu, značně pochroumaném blesky, scházíme na vrchol Mala Rawka (1 272 m). Ta poskytuje též vynikající výhled a taky se tu dělí cesta. Po hřebenu Dzial se dá sejít do Wetliny, tam, kde zrovna prší. My ale míříme dolů na opačnou stranu. Na chatu Puchatka, kde hodláme spát. To máme ještě kus cesty a hlavně vše co sejdeme, budeme muset ještě vystoupat.

Bacówka pod Mala Rawka

Sestup vede opět krásným lesem, je ale hodně prudký. Není to moc příjemné, zvlášť, když jsou některé úseky udělány jako schody. Předbíhají nás spousty lidí. Na naší obranu je třeba říci, že jsme jediní, kdo má na zádech velké batohy. Sestup se zdá nekonečný a ubíjející. Nakonec ale i on skončí a my před sebou uvidíme Chatu pod Rawkami.

Zastavujeme se tady na pivo, to nás v tom dusnu určitě osvěží. Dáváme si piwo griane a těšíme na chutný řezák. Jenže to neznamená pivo řezané nýbrž pivo ohřáté. Ano, pivo udělané stejným způsobem, jako náš svařák. Nakonec se to nezdá, ale opravdu nám tato specialita chutná. Nesmíme to ale říct doma, s obdivem k teplému pivu by jsme asi nepochodili.

Po pauze se neochotně dáváme do pohybu, protože vidíme v dálce ten krpál, který musíme ještě zdolat. Jdeme po cestě, co míří k odstavnému parkovišti. Z ní se otevře výtečný výhled k Tarnici a k polonině Caryńske, která tyčí do výšky jako obří val. Právě nad ní vidíme jen černo.

A opravdu, než přijdeme k parkovišti, zahřmí a začne pršet. Nasadíme na batohy pláštěnky a chvíli čekáme. Trochu neochotně se rozhodneme vrátit na chatu. V dešti se vracíme a domlouváme na chatě nocleh. To se povede a my usedáme na terasu. Nad Wetlińskou poloninou ale stále svítí slunce a tak začínáme litovat svého rozhodnutí.

V tom se ale na zábradlí objeví nápadný ptáček konipas, jako by nám chtěl něco naznačit. Bereme to jako znamení a zůstáváme tady. A děláme dobře, rozprší se a leje celou noc. Díky tomu poznáváme pohostinnost polské chaty. Mile nás to překvapilo a i ceny nejsou nijak přemrštěné. Když si vezmete, že jsou Bieszczady jedněmi z hlavních polských hor, je to příjemné zjištění.

Chatka Puchatka

Ráno se opět vydáváme k parkovišti, a ve stánku kde vybírají parkovné, kupuji polskou mapu pokrývající mnohem větší oblast, než mapy z VKÚ. Po místní komunikaci šlapeme dál, podél potoka jehož břehy jsou porostlé vrbami. Na loukách se pasou krávy, na stromech posedávají krkavci, svítí slunce, prostě pohoda.

Procházíme podél salaše, kde se dá koupit sýr a blížíme se k místu zvaném Bregy Górne. U parkoviště zaplatíme vstup do NP a vyrážíme. Čeká nás dlouhé a táhlé stoupání k chatě, kde jsme měli původně spát. Stoupání krásně ubíhá, ovšem jak nabíráme výšku všímáme si bouřkových oblaků nad Rawkami. Začínáme pociťovat dusno, které nakonec neskončí ničím jiným, než zahřměním a z oblohy začnou padat proudy vody.

Navlékáme pláštěnky, ale déšť tak zesílí, že se nakonec schováme v lese pod celtu. Hromy běsní přímo nad námi a trvá to více jak hodinu. Nechtěli by jsme být tam nahoře. Jak déšť postupně ustává, vyrazíme znova nahoru.

Po rozmáčeném chodníku nabíráme výškové metry až se nakonec ocitneme nad hranicí lesa. Začínají se nám otvírat nádherné výhledy a nakonec dorazíme na chatu Puchatka. S půl denním zpožděním. Začíná se mi můj pečlivě vymyšlený plán trochu hroutit. Zastavujeme se na čaj, rozvěšujeme věci na sušení a vymýšlíme co dál. Do městečka Cisna, jak bylo v plánu dnes určitě nedojdeme. Můžeme trasu úplně změnit, nebo pokračovat podle plánu. Nakonec vítězí původní varianta a tak kolem poledne vyrážíme dál.

Polonina Wetlińska

Čeká nás Wetlińská polonina, podle mnohých ta nejhezčí ze všech. Posoudit to neumím, ale můžu říct, že nás naprosto ohromila. Při pohledu na hřeben mě napadá, že je to jakoby jste smíchali hřebenovku Malé a Velké Fatry s trochou Západních Tater. Naprostá horská orgie!

Svěží jarní zeleň skvěle doplňuje rezavě-červená barva borůvčí. A ty výhledy! Kam se oko podívá oblé, lesy porostlé hřebeny. Mě zvlášť upoutal výhled směrem k dolině řeky San. Cesta poloninou se vlní jen lehce, jediné nedlouhé stoupání je na vrchol Osadzki, který je jen o dva metry nižší než protější Roh (1 255 m), nejvyšší vrchol na polonině.

Když se z něj ale podíváme nazpět, do očí nás praští tři bouřky, které se směrem k nám hrnou. Jedna z leva, další zprava a ta poslední přímo před námi. Přidáváme do kroku, protože zanedlouho začneme sledovat čím dál víc blesků. Naše tempo se tím ještě zvýší, bohužel na úkor kocháním se tou nádherou.

Jak se blížíme k sedlu Orłowicza, je už bouřka nad Osadzkim. Pokračovat dál na Smerek (1 222 m) by byla pošetilost. Naštěstí s tím náš plán ale vůbec nepočítá. Vydáváme se na černě značenou trasu. Jsem na tento úsek hodně zvědav, neboť se mi o něm nepodařilo před odjezdem získat žádné informace.

Nejprve se ale musíme z holního terénu dostat do lesa. Klikatící se chodník vede hustým porostem borůvčí, traverzuje Smerek po jeho severní straně. Déšť už vidíme dvě doliny za námi, takže hned jak se ocitneme v lese, nahazujeme pláštěnky, zrovna když začínají padat první kapky. Začínáme v tom mít docela praxi.

Na začátku prochází chodník klasickým bukovým lesem. Poté přejde louku s dalekým, a v tento moment dramatickým, výhledem na západ. Les se ale brzy začne měnit. Začne být vzdušnější a především se změní jeho skladba. Přibudou borovice, topoly, smrky, olše, břízy staré tak, že jejich kůra barvou a strukturou připomíná dub, různé keře a hlavně hustý podrost. Svým vzhledem a vůní vypadá jako ten v lužních lesích u nás doma. Z toho všeho ční pahýly starých stromů a řeknu na rovinu, že jsme ještě takový les neviděl. Alenka, s přírodovědeckým vzděláním, přikyvuje, ale dodává, že jí ten les přijde neuvěřitelně strašidelný.

V oblasti Wysokého Berda (968 m) tak opravdu působí. Trochu klesáme a za vrchem Krysowa se přiblížíme k hranici NP. Právě jsme prošel jednou z nejzajímavějších stezek za poslední dobu, dostalo mě to natolik, že si ani neuvědomuji, že přestalo pršet. Dodržení původního plánu se zatím vyplácí.

Ciśniańsko-Wetliński Park Krajobrazowy

Poblíž rozcestníku, který označuje začátek zelené stezky mířící na sever, objevíme stejný přístřešek, v jakém jsme spali pod Riabou skalou. Vysoká tráva kolem ale dává tušit, že tady asi moc lidí momentálně nechodí. Po vstupu do Ciśniańsko-Wetliński Park Krajobrazoweho, se les změní na "obyčejný" smíšený.

Pokračujeme po černé a začneme postupně procházet územím s těžbou dřeva. To poskytne pár výhledů, ale též první bloudění. Na řadu přijde jednou i kompas, když jdeme po technikou nově vytvořené cestě, která vede paralelně od té správné. Když najdeme značku, začne stezka klesat.

Terén je hodně rozblácený a zachrání nás až odbočka na úzkou pěšinu. Ta prochází územím, kde hlavní rostlinou je líska. Takový hustý lískový les, který občas naruší mýtinka porostlá hustým ostružiním. Začínám tomu tady říkat Vietnam. Cesta se klikatí a zdá se nekonečná.

Blíží se šestá a začínáme toho mít dnes už docela dost. Nakonec ale vyjdeme z této džungle ven a před námi se otevře malebné údolí řeky Wetlinky. Vysídlená dolina, kde vidíme jedinou stavbu. Chatu Jaworzec. Přicházíme k ní a vítá nás chatař, zjevem něco mezi mnichem a hipíkem. Jsme dnes v cíli.

V původní verzi plánu jsme měli kolem chaty jen projít. Nakonec jsme rádi, protože tak úžasně položenou chatu v tak odlehlé oblasti aby člověk pohledal. Je navíc neděle a jsme tu sami.

Do večera posedáváme venku a užíváme si toho ticha. Ticho ruší jen skotačící konipásek… Plánujeme u toho další postup, máme přece jen půl denní zpoždění. Nakonec nacházíme variantu, která by nás měla dovést zpátky na hraniční hřeben. Chtěl bych se posléze dostat na Ďurkovec a do Runiny.

Kyczera a Czerenina

Ráno se nad dolinou povalují cáry mlhy. Loučíme s touto parádní chatou a vyrážíme dál. Hned za chatou uděláme drobný kufr. Uvidíme díky tomu starý hřbitov bývalé vesnice. Cestu nacházíme vzápětí a scházíme k řece, podél které se jakoby vrátíme nazpět. Hledáme odbočku do svahu, nevede totiž tak, jak ukazuje slovenská mapa, ale až asi o kilometr dál. Pěšina odbočí do prudkého svahu a vede podél oplocenky.

Alenka se kochá květenou, já sleduji oblohu, vypadá to na chcanec. Pěšina vyústí na lesní cestě, ve které jsou skoro metr hluboké koleje. Taky je tu cedule se zákazem vstupu kvůli těžbě dřeva. Na to kašlem, jiná stezka tu stejně není. Stoupání je skoro vražedné, a to bláto tomu též nepřidává.

Jak stoupáme, zahlédneme hřeben Wysokieho Berda a Smerek. Stoupání se narovná a i cesta se zlepší, těžba probíhá vedle v lese. Alenka si všímá šetrnějšího způsobu těžby, než se praktikuje u nás a na Slovensku. Pohybujeme se někde pod vrchem Kyczera, jehož vrchol podcházíme. Cesty jsou většinou blátivé a střídají se úseky mladého lesa a starších porostů. Nic moc zajímavého.

Při postupu k vrchu Czerenina (981 m) se ovšem na nějakou dobu dostaneme do pralesa, kvůli kterým jsme tu. Chodník tu prochází jakousi dolinkou a les je tu teda famózní. Bohužel, to netrvá dlouho a brzo přicházíme opět do úseku těžby. Všímáme si v blátě velkých stop, která patří buď velkému jelenu nebo losu.

Jdeme už docela dlouho a očekáváme rozcestník na vrchu Falowa (968 m). Když přijdeme na jeden takový vykácený vrch, kde usedáme a na slunci, které na chvíli vykouklo krátce odpočíváme. Po značkách či rozcestníku tu není ani památky. Přichází ke slovu mapa.

Zahajujeme sestup, objevíme jednu značku a nakonec nacházíme cestu, směřující stejně jako by podle mapy měla. Přímo dolů svahem. Cesta je plná klestí, kličkujeme, obcházíme velké kaluže a nakonec zjistíme, že už dlouhou dobu nevidíme značení. U jakéhosi rozcestí přichází na řadu kompas. Určuji směr a po dalším klesání se ocitáme v sedle, kudy prochází lesní asfaltka.

• Dokončení článku

Další související články: