Engadinské Alpy, výstup na hory Piz Daint a Lunghin

Engadinské třítisícovky počtvrté (1), tentokráte s přídavkem Ticina

Je lichý rok a to je tradicí, že se spolu s mou ženou Hankou opět vydáváme do místa, které máme nesmírně rádi - do švýcarského Engadinu. Údolí Innu, kde vody této řeky začínají svou dlouhou pouť až do vzdáleného Černého moře. Ani nás nenapadá hledat jiné ubytování než tradiční v kempu Arina ve vesnici Strada, druhé to vesnici za rakouskými hranicemi. Ceny více než příznivé, které majitel pan Gaudenz nezvýšil. Navíc tentokrát, v době ekonomické krize, je kemp takřka prázdný.

Kromě naší výpravy pouze dva karavany a snad dva stany. Engadinští nováčci - bratranec Tomáš s Luckou, Šárka a Pavel II., Jitka a Pavel III. a Radka a Tomáš II. - kterých je letos opravdu hodně, jsou z kempu samozřejmě nadšeni. Klid a pohoda, bazén hned u stanu, bezvadné výhledy, kterým vévodí pohledy na západ na Piz S-Chalambert-Dadaint (3 031 m) a na sever na Piz Arina (2 828 m). Osádku našeho vozu, kromě nás dvou dále Jožka a Breb, staré engadinské harcovníky, toto nepřekvapuje. My o mimořásných přednostech tohoto kempu víme moc dobře z předcházejících výprav!

Piz Daint (2 968 m) aneb strážce sedla Ofenpass

Naše auto přeruší dlouhou cestu z Moravy návštěvou staré švýcarsko-rakouské celnice nacházející se v tom nejužším místě kaňonu Innu zhruba 10 kilometrů před naším cílem. Zajímavá stavba, kterou jsme kupodivu nikdy nenavštívili. K celnici se dá dostat pouze pěšky a to z obou stran Innu, jak z cesty do Itálie přes Reschenpass, tak z "naší" cesty směr Scuol.

Čtěte také: Engadinské třítisícovky potřetí (3), vysokohorská turistika ve Švýcarsku

Zmínku o ní našel na webu Jožka a určitě jsme mu za toto vděční. Jednoduchý dřevěný most s jedním pilířem na starobylé římské stezce Via Claudia Augusta, která kdysi vedla z Benátek do Bavorska, je nad divokou řekou nesmírně působivý. Navíc když Inn je v tento den pořádně rozparáděný. Takový průtok jsme v něm snad nikdy neviděli! Mé částečně vodácké srdce určitě plesá a mozek přemýšlí, jestli bych to v té docela divočině dal.

Po krátké návštěvě tohoto místa dojíždíme do kempu, kde se setkáváme se zbytkem výpravy. Večer si všichni poslechneme vyprávění Tomáše a Lucky, kteří vyjeli o dva dny dříve a snažili se zdolat dva vrcholy, na kterých jsme v minulosti s Hankou byli. Naši první třítisícovku Muttler (3 294 m) v oblasti Samnaun nedali, neb je zahnala bouřka kousek pod vrcholem, zato na Piz Arinu se dostali. Parádní počasí jako my před dvěmi lety neměli, a to se bohužel dle předpovědí moc měnit nemělo ani v následujících dnech.

Z pár vrcholů, které nabízím na další den, je nakonec vybrán Piz Daint, z čehož jsem hodně potěšen. Do magické hranice tří tisíc metrů mu sice pár chybí, zato se ale nachází v oblasti, kde zatím kupodivu naše noha nespočinula - v oblasti kolem sedla Ofenpass (2 149 m), které musíte překonat, pokud se chcete dostat na jih od Engadinu do zapadlé oblasti údolí Val Müstair. Tento štít vybíráme i proto, že výstup vzhledem k sedlu Ofenpass nevyžaduje překonávat velké převýšení, jenom nějakých 800 výškových metrů, což se na začátek hodí.

Ráno to v kempu vypadá s počasím bledě, nicméně již u Scuolu nám nálada rapidně stoupá, jelikož mraky zázračně ustupují a začíná být slunečno. A na sedle Ofenpass, kde necháváme auta, už je nám hej, počasí s pár mraky vypadá stabilně. Náš cíl ční přímo nad námi. Vrcholové partie se mi zdají docela zasněžené, takže si začínám vyčítat, že jsem nechal mačky ve stanu.

Po krátkém balení se celá dvanáctka vydává nahoru, nejprve do docela prudkého kopce, posléze po loukách a suťoviscích do širokého sedla (2 650 m) pod vrcholem. Sedla dosahujeme po zhruba hodině a půl. Vzhledem k počtu účastníků výpravy zde čekáme docela dlouho, aspoň ti rychlejší, ke kterým se kupodivu vzhledem k věku řadíme s Hankou i my dva. Nicméně to vůbec nevadí, jelikož již odtud jsou výhledy parádní.

Pohledem na západ přesně trefuji horu, na kterou jsem dnes nejvíce zvědavý - Piz Sesvenna (3 204 m). Z této strany, jihozápadu, jsme ji dosud neměli možnost vidět, až teď. Její mohutná kilometrová stěna je impozantní i z takovéto dálky, odhadem necelých 15 kilometrů. Vzpomínám na čtyři roky starý výstup na tento štít, jenž se jednoznačně řadí k těm nejkrásnějším, které jsem kdy na horách zažil.

Na sever, přímo nad Ofenpassem, je nádherný pohled na masívy jiné trojice Engadinských Dolomitů - Piz Nair (3 010 m), Piz Tavrü (3 168 m) a Piz Vallatscha (3 021 m), hory, které již patří do oblasti Švýcarského národního parku. Na západ naše pohledy míří do dlouhé doliny Val Mora a pásmo švýcarsko-italských hraničních hor, jež jsme nikdy předtím neviděli.

Na vrchol nás již čeká pouze něco přes 300 výškových metrů severozápadním ramenem. Je nám jasné, že nahoře budeme za chvíli. Sněhových polí, kterých jsme se trochu obávali, je totiž málo a jsou více méně mimo vyšlapanou stezku. Žádné superprudké stoupání, ale i přesto poctivá šichta suťoviskem, které je nepříjemné hlavně těsně pod vrcholem. Zde si neodpustím vtípek, když ostatním sdělím, že jej již vidím a na Jitčinu otázku, která je padesát metrů za mnou, jak daleko je, odpovím, že tak 15 minut. Pěkně to schytám, jelikož v tu chvíli již skoro otevírám vrcholové pivo!

Na kótě 2 968 metrů nad mořem nás čeká dřevěný kříž. Postupně všichni docházejí, svačí se, kouká se na všechny strany a taky hlavně fotí. Stojí to za to! Kruhovému výhledu na všechny strany brání akorát na jihozápad položený takřka stejně vysoký Piz Dora (2 951 m). První kurz do rétorománského názvosloví. Daint znamená "vnitřní", Dora "vnější". Tyto názvy jsou v Engadinu hodně časté, někdy také ve verzích "dadaint" a "dadora".

Bohužel "vnější" hora vzhledem od sedla Ofenpass zrovna brání výhledu na můj další tip ke zdolání - Piz Umbrail (3 033 m), ležící přímo nad švýcarsko-italským hraničním sedlem Piz Umbrail (2 501 m). Nahoře nás dvanáct pobude něco kolem půlhodiny. Úplně sami, nikde nikdo, stejně tak, jako při výstupu.

Hanka s Brebem se rozhodují jít skoro stejnou cestou dolů. Do sedla a potom oklikou spodními loukami zpět do sedla Ofenpass. Výhodou jejich volby je daleko menší převýšení sestupu a pro nás všechny skutečnost, že přivezou jedno auto do vesnice Tschierv (1 693 m), kde má zase namířen zbytek týmu.

Než začneme sestupovat, můj skialpinistický zrak pečlivě změří severní svah Piz Daint směrem k Ofenpassu. "Určitě by se to dalo, žádná skaliska, jenom suť a sklon není zase tak šílený", říkám si. To se mi později potvrzuje návštěvou skialpinistických webových stránek www.seilschaft.it.

Vydáváme se jižním žebrem směrem k masívu Piz Dora do sedla mezi tyto místní velikány prudkým sešupem kamenným polem. Náš cíl, vesnice Tschierv (mimochodem docela slavná, jak jsem se dozvěděl později - je totiž bydlištěm vítěze Tour de Ski 2009 a přemožitele Lukáše Bauera na volné 15 km trati na olympiádě ve Vancouveru Daria Cologni), je vidět celou dobu po levé ruce. Z pohledu na ní je jasné, že kolena dostanou pořádně zabrat.

Ze sedla dolů nejprve po suti a sněhu, potom už po nádherných loukách zakončených malinkou salaší. Od ní začíná hodně prudký svah lesem končící prakticky až ve vesnici. Naše skupina se rozpadá, jelikož dlouhý sestup mezi hromadou kořenů dá docela zabrat. Nad Tschiervem naštěstí Jožka objeví cestu, která vede o dost výš nad vesnici a tak máme ušetřeno dobrých pár výškových metrů. Sice to vyžaduje překonání potoka, což ale všichni zvládáme za pomocí hůlek bez problémů.

Pak už nám nezbývá čekat, než pro nás přijede taxi v podobě našeho auta s Hankou a Brebem na palubě. Ti kupodivu přijíždějí až po necelé hodině, jelikož se hojně oddávali krásám přírody při sestupu. A stálo to zřejmě hodně za to, jak nám nadšeně líčí. Ze sedla se vydali na opačnou stranu do závěru dlouhé doliny Val Mora a poté šli přes nádherné louky s exkluzivními výhledy směrem k autům.

Nadšeni z prvního dne se vydáváme zpět do kempu, přičemž se rozhodujeme nejet zpět klasicky přes Zernez, ale přes italský region Obervinschgau s tím, že tradičně zajedeme pro levné pohonné hmoty a pitivo do bezcelní zóny v Samnaun. Cestou se zastavujeme ještě ve Švýcarsku v benediktinském klášteře sv. Jana v Müstair, kde klášter postavili ještě když u nás nebylo o křesťanství ani ponětí. Je to jedna z nejstarších zachovaných staveb svého druhu na světě a je chráněna Uneskem.

Večer je v umývárce v kempu veselo, jelikož jemně prší a my využíváme její zastřešení k družení se u skvělého portského nakoupeného v Samnaun a u méně skvělého smradlavého místního sýru, který Hanka neodbytně všem nabízí, protože se bojí, že jinak sýr včetně jeho pachu skončí u nás ve stanu! Zároveň se probírá, kam zítra, a vítězí vzdálený Piz Grevasalvas až za St. Moritz.

Piz Grevasalvas (2 932 m) a Piz Lunghin (2 780 m) aneb u pramene Innu

Brzo ráno se vydáváme na 80 km pouť. Jedno auto necháváme na dopředu vyhlídnutém místě Plaun da Lej u břehu nádherné obrovské plochy na Innu Lej da Segl (1 797 m), další dvě Pavel II., Tomáš I a já zavezeme kousek dál na sedlo Malojapass (1 810 m) a vrátíme se zpět.

Zahajujeme stíhací jízdu těch, kteří vyrazili dříve. Chytneme je už nad pustou nádhernou vesničkou Grevasalvas (1 941 m), odkud už začínají parádní výhledy na protější stranu engadinského údolí. Zejména na naproti nám tyčící se Piz de la Margna (3 158 m). Obrázky jak z brožury o Švýcarsku! Třpytící se jezero se štíty s bílými čepicemi v pozadí. Nádhera!

Piz Corvatsch (3 451 m) a Piz Murtel (3 433 m) před masívem Berniny, jehož vrcholky poctila i naše noha před dvěmi lety, má vršky v mracích. Vůbec do té doby solidní slunečné počasí s pár mráčky se začíná pomalu kazit. Oblačnost se začíná shlukovat a tvořit souvislý celek. No, snad nám to vyjde!

Nad vesnicí nabíráme výšku směrem k Piz d´Emmat Dadaint (2 927 m) a poté traverzujeme úbočí hřebene směrem k našemu cíli, jehož vrcholek ale pořád nelze spatřit. Ten možná vidíme po překonání výrazného prahu u jezera Lej Nair (2 456 m), když se krátce předtím rozloučíme s Jožkou a Brebem, kteří se rozhodují jít k jezeru Lej Lunghin a výstup na Piz Grevasalvas neabsolvovat.

U jezera začínáme být neklidní, jelikož deka z mraků se totálně uzavřela a je hrozivější a hrozivější. Navíc je jasné, že od této chvíle se půjde pouze po sněhu. Naštěstí víme, že prostup nahoru je možný od poutníků, jenž jdou z vrcholu už dolů. Hanka a já, vzpomínajíc si na hororový zážitek při útěku za bouře z Piz Lischany z před šesti let, nechceme riskovat a dáváme se na ústup. Ostatních osm členů výpravy se rozhoduje jít dál.

Po sestupu o cca 200 výškových metrů zpět se s Hankou vydáváme za Jožkou a Brebem k jezeru Lej dal Lunghin. Nejprve překonáme nepříliš výrazný hřeben (2 550 m) a dostaneme se na svah, který končí dole v Maloji, na kterou máme bezvadný výhled. Jsme prakticky přímo nad touto vesnicí a významným silničním sedlem Malojapass, sedlem, které je absolutně atypické.

Na východ, kde teče Inn, je terén prakticky rovinou! Vždyť 16 kilometrů vzdálený St. Moritz má stejnou nadmořskou výšku. Zato na druhou stranu do údolí Val Bregaglia padá cesta hromadou 180 stupňových serpentin hluboko dolů. U 32 kilometrů vzdálené Chiavenny už v Itálii je udávána výška 325 metrů nad mořem! O tom, že cesta je to pořádně krkolomná jsme se přesvědčili na jaře při cestě na lyže do nedalekého italského střediska Madésimo.

Úbočím jižního svahu po vrstevnici pomalu a jistě docházíme s Hankou k jezeru, kde nalézáme oba parťáky odpočívat. Počasí a nálada odpovídá jít dolů k autům, Jožka ale navrhne vydat se ještě dál do sedla mezi Piz Greavasalvas a Piz Lunghin Pass Lunghin (2 645 m), tedy vlastně přímo k pramenu Innu. A to je lákavé! Sedlo vidíme před námi. Je celé zasněžené, vzdálené tak 45 minut chůze.

Po chvilce váhání se kromě Breba, který jde přímo dolů, rozhodujeme, že ano. Prakticky celou dobu po sněhovém poli za pomoci hůlek zdoláváme mírné převýšení a opravdu po třičtvrtě hodině se ocitáme na sedle. Odměnou za tento výkon je nám pohled směrem do lůna hor na severozápad. Žádná viditelná civilizace, pouze hory, hory a jenom hory. Bohužel vysoká celistvá oblačnost brání působivějším pohledům.

Na sedle vidíme směrovník se 4 hodinami cesty k nejvýše položené trvale obydlené alpské osadě Juf (2 126 m), ke které se jde přes kdysi významné, dnes pouze turistické, sedlo Septimerpass (2 300 m). To již v dávných časech využívali k přechodu Alp staří Římané.

• Pokračování článku

Turistika v Krkonoších, túra na Výrovku a do Modrého dolu

V Krkonoších jsou turistické trasy notoricky známé, trasy známé poněkud méně a pak trasy téměř neznámé…

Sopky na Slovensku, přehled pohoří vulkanického původu

Aktivní sopky na Slovensku, stejně jako v České republice dnes nenalezneme. Avšak na rozdíl od sopek v…

Turistika na Šumavě: Křemelná, Sněžné jámy a bývalé Paště a…

Když se v souvislosti se Šumavou mluví o Křemelné, většině lidí se vybaví jedna ze zdejších…

Jak jsem nechtěla na Králický Sněžník, zimní výšlap z polské strany

Protože loňská zima byla na sníh přece jen bohatší než ta letošní, vyvstalo přede mnou jednu únorovou sobotu…