Výstup na horu Cinque Torri (2 361 m), Východní Dolomity

Sorapis, Lagazuoi, Cinque Torri, Tre Cime di Lavaredo

Bylo nebylo, vlastně bylo, v srpnu 2016 jsem zavítal do Západních Dolomit. Protože mě končiny nadchly, už při návratu jsem uvažoval, že v budoucnu navštívím i východní část tohoto pohoří. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že se do Itálie znovu vypravím za pouhý měsíc.

Leč stalo se, a tak se opět podívejme do míst, kde podle pověsti bývaly skály původně černé a nikoli bílé, jak je tomu dnes. K proměně došlo podle pověsti poté, co se do sebe zamilovali místní princ a měsíční princezna.

Bohužel ani jeden nedokázal žít v království toho druhého. Dívce při pobytu na zemi scházela bledá měsíční krajina a chřadla, dvojice si nepomohla ani po přesunu na nebesa. Mladík z jasu ztrácel zrak. Naštěstí v Dolomitech žili hodní skřítci, jimž se těch dvou zželelo. Proměnili černé hory na bílé a princezna se rázem cítila na zemi jako doma, načež ti dva spolu šťastně žili, dokud neumřeli.

Čtěte také: Předchozí článek Západní Dolomity (2)

Vím, že se zabarvení podloží dá vysvětlit i vědecky, protože se mi ale pohádková verze líbí víc, naučnou teorii vypustím. Místo toho rovnou zamířím do oblasti, již ze všech stran obklopují řeky. Na severu se táhne Rienz, na východě Piava, na jihu Cimson i Brenta a na západě Adige a Iscaro.

Po nočním přejezdu vysedáme kousek pod sedlem Tre Croci u chaty Rio Gere (1 680 m), od níž se nabízí fantastický pohled na horskou skupinu Tofana di Mezzo (3 244 m). Skalní stěny se v ranním slunci oranžově lesknou, lepší přivítání si nemůžeme přát. Vlastně abych nelhal, vylepšení by se našlo, mraky by nemusely zakrývat skaliska Monte Cristallo (3 221 m).

Sorapis

Po prvotním nadechnutí necháváme obě zmiňované skupiny za zády a vydáváme se k masivu Sorapis, který míníme navštívit a jehož štíty zatím zakrývá lesní porost. Stoupáme do kopce, ubíráme se po širší cestě. Ta vede částečně po lyžařské sjezdovce, a tak je svah občas dosti strmý; prudkost činí pár lidem potíže. Dokonce se zdá, že si dotyční zavčasu nepotykali s horským terénem, a ten se jim za to náležitě mstí.

Přicházíme k chatě Faloria (2 123 m), k níž vede lanovka. Přestože se jedná o skvělé výhledové místo, nacházíme jistou kaňku na kráse. Z údolí stoupají husté mraky. I proto na rozdíl od rána vidíme ze skupiny Tofana pouze nejvyšší vrcholy, zbytek zahaluje hustá kaše. Podobně je na tom i Monte Cristallo. Největší mlha ovšem leží v údolí d'Ampezzo, jež máme pod sebou; o známém středisku Cortina d'Ampezzo si můžeme nechat pouze zdát.

Naštěstí se zjevuje cosi jiného. "Dole svítí i bez deště duha!" zazní z pléna. Ihned shlížíme z kopce. Sdělení neklame, nad mlhou se skutečně táhne pruh barevných paprsků. Nejedná se však o duhu, jev se jmenuje gloriola. Občas se dle hory Brocken v Německu, kde bývá pozorován, nazývá i Brockenský přízrak; optický úkaz vzniká zpětným ohybem světelných paprsků.

Stoupáme k chatě Tondi (2 327 m), jež se zdá být uzavřená, občerstvovací přestávku činíme o kousek výš. Opět se kocháme okolím, přičemž nad sebou konečně vidíme i strmé skalní stěny horské skupiny Sorapis. Ty traverzuje úzká pěšina, zanedlouho se po ní ubíráme. Po pravici máme zdánlivě nepřekonatelný terén, přesto v něm pulsuje život. Než se rozkoukáme, mine nás obrovité stádo kamzíků. Zvířata hopsají z kamene na kámen šikovně jako kamzíci - lepší přirovnání mě nenapadlo - udržují si od nás dostatečný odstup. Že bychom se jim nezamlouvali?

Přecházíme sedlo, jež jsme pozorovali už z dálky, následuje prudší sestup. Ke zdolání slouží natažená lana. Vzápětí se stezka klikatí travou. Pomalu, ale jistě směřujeme ke zdánlivě neschůdné stěně, z dálky to vypadá, že polezeme vzhůru strmým žlebem. Ve skutečnosti se vine po ostřejší hraně uzounká pěšinka. Protože je dosti větrná, nečiní úplně dobře lidem trpícím závratí, do "schůdnějšího" terénu se dostáváme s použitím technických pomůcek.

Z vyhlídkového místa, kde činíme krátkou zastávku, sestupujeme po kamenité pěšině, z níž s předstihem vidíme nejdůležitější cíl prvního dne. Pod námi dole se mezi rozeklanými skalisky leskne hladina jezera Sorapis (1 923 m). Nazelenalá - později se změní v blankytně modrou - vodní plocha působí coby vzácná perla, je to nádhera. I proto záhy narážíme na další turisty, jichž jsme dosud potkávali poskrovnu.

Zastavujeme na břehu, dáváme pozdní oběd a testujeme teplotu vody; nakonec do ní, přestože se výrazně oteplilo, nikdo z nás nevleze. Skupenství známé jako H2O je o krapánek studenější, než by bylo záhodno; napájení z ledovců je znát. V trojici jezero kolem dokola obkroužíme, jak se ukáže, plocha vypadá skvěle ze všech stran. I proto mají naše fotoaparáty napilno a cvakají jeden snímek za druhým; vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby právě tady profesionální fotografové pořizovali luxusní záběry do výpravných publikací o Dolomitech.

Přestože se na mysl dere heslo: "S jezerem Sorapis na věčné časy a nikdy jinak!", po jisté době odcházíme. K chatě, jež stojí poblíž, neodbočíme, traverzujeme skalní stěny. Ku pomoci občas slouží technické pomůcky (kovové schody, rošty, natažené lano), z pěšiny se otevírají výhledy na okolní hory - byly vidět i od jezera. V hlavní roli se představují jezero Misurina a skalní masiv Cadini, z mraků vykouknou i dvě skalní věže Tre Cime.

Na závěr jdeme lesem a končíme v sedle Tre Croci (1 805 m - Tři kříže). Uléháme na louku a čekáme, až dorazí autobus, nemáme na výběr. Dopravní prostředek (stejně jako při mojí návštěvě Západních Dolomit běží i v tomto případě o zájezd cestovní kanceláře) má za úkol nabrat nejprve sekci ferratistů, my jsme až druzí na řadě. Protože svítí sluníčko, nijak si nestěžujeme, někdo si dokonce - nebudu jmenovat - schrupne.

Po příjezdu busu se přesunujeme do penzionu, kde jsme ubytováni a máme zajištěnu polopenzi, první den utekl rychle jako voda. Zbývá pouze doplnit, že nejvyšší bod skupiny Sorapis dosahuje nadmořské výšky 3 205 metrů a název se dá rozložit do dvou částí. Slůvko sora vychází z názvu sopra a v překladu znamená nad, piss je místní výraz pro vodopád. Navštívili jsme tudíž skalní skupinu Nad vodopádem.

Lagazuoi

Hola hola, druhý den volá, tentokrát si dopřejeme túru podstatně kratší. Neznamená to ale, že se ochudíme o příjemné zážitky. Naše pěší sekce vysedá z autobusu v sedle Falzarego (2 105 m), v němž kromě parkoviště najdeme chatu a kostelík; lanovkou se dá vyjet - jasně že jde i vyjít - na vrcholek Lagazuoi (2 752 m). Prvně se také nabízí výhled na královnu Dolomit Marmoladu, jež si vladařský titul vysloužila tím, že je v celém pohoří nejvyšší (3 343 m). Její vrcholové partie zakrývá místo panovnické koruny ledovec.

Vydáváme se do terénu a náš první pomyslný cíl představuje chata Averau; jedná se o vyhlídkovou trasu. Když podcházíme horu Croda Negra (2 518 m), ohromují nás fantastické zpětné pohledy. Jako na dlani máme sedlo Falzarego i vrchol Lagazuoi, vedle se táhnou strmá rozeklaná skaliska. Po jejich boku se stejně jako včera halí do bílých mraků masiv Tofana di Mezzo, stěny Sorapis se pro změnu ukazují v plné kráse. Později se znovu představuje Marmolada.

Správně bych měl napsat, že se ukazují i jiné masivy, představím je ale až na nejúchvatnější vyhlídce tohoto dne. K té vyrážíme od chaty Averau. Stoupáme přibližně sto padesát výškových metrů na vrchol Nuvolau (2 574 m), kde také stojí chata - v době naší návštěvy se zevnitř linula rakouská pochodová hudba.

Přímo před námi, pokud se nehalí do roucha tkaného z mraků, předvádí se masivy Sorapis, Monte Cristallo, Tofana di Mezzo, Antelao, Marmolada či Civetta; zvláštní pozornost věnuji skalní skupině Sella. Na její svahy včetně třítisícovky Piz Boe jsem stoupal před měsícem, a tak mám k masivu silnější pouto. Skaliska jsou dnes pocukrována bílým sněhem. Zapomínat nesmím ani na Cinque Torri a město Cortina d'Ampezzo, jež se rozkládá v údolí pod námi.

Cinque Torri

Plni dojmů se vracíme k chatě Averau, kde rozšíříme zážitky o konzumaci jídel či nápojů. Následně scházíme ke skaliskům Cinque Torri (2 361 m). Jedná se o skalní věže, jež se zvedají strmě k nebi a zaručeně stojí za pozornost; není proto divu, že se o ně v minulosti nezajímali jenom turisté.

• Dokončení článku