Moravský Blaník, Bílý kámen a Brníčko - třídenní trek

3denní toulání po skalách a dolech Hanušovické vrchoviny (2); Moravský Blaník, Bílý kámen a hrad Brníčko

Sedělo by se příjemně. Sluníčko docela hřeje, výhledy jsou hezké, my ale musíme postoupit směr Brníčko. Dohoda zní jasně - vybereme nejkratší cestu. V mapě je fůra lesních cest, otázkou ale je, zda-li jsou i v reálu. První z lesních cest je beznadějně zarostlá, tou druhou to ale již jde. Sestupujeme po spádnici severním směrem a výškové metry rychle ubývají.

Dostáváme se na vrstevnicovou cestu, po které vede cyklostezka. Přímo to nepůjde, před námi jsou ohrady s pastvinami. A honit se s berany nebo bejky po pastvinách se nikomu nechce. Nakonec to musíme hezky poctivě obejít okolo a do Brníčka se přesunout po, naštěstí, málo frekventované cestě. Alespoň si užijeme hezkých výhledů na hrad Brníčko.

Hrad Brníčko s nezapomenutelnou večerní oblohou

Hned při vstupu do obce nás láká občerstvení Pod Hradem. To však míjíme a pokračujeme do centra Brníčka (295 m), kde se nachází původně románský kostel Narození Panny Marie, který byl v 18. století barokně přestavěn. Našim cílem je totiž blízká hospůdka U Kouřilů, kde se vaří. Výběr sice není široký, zato ale máme jistotu, že jídlo bude dobré. A bylo. Míša se spokojila, jako tradičně, s "kokodak" řízkem a nanukem, my s Romanem si dáváme skvělý guláš s cibulí a čerstvým chlebem. Opravdu čerstvým, s žádnou oschlinou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Sedělo by se, i pivo by se ještě vešlo, musíme však vyrazit na hrad. Chceme stihnout alespoň pozápadavou oblohu. A ta vám byla. Panečku! Nad západním obzorem zářil uzounlinký srpek Měsíce a blízká Venuše coby Večernice, brzy se objevují první hvězdy. K tomu rozkvétající stromy a silueta zříceniny hradu Brníčko (389 m). Opravdu úžasné, jeden z nejnezapomenutelnějších večerů v přírodě. A k tomu praskající dřevo na ohni a slušné spaní pod střechou přístřešku. Co více si přát.

Když se setmí ještě více, pouhým okem je vidět popelavý svit Měsíce a řada hvězd a souhvězdí. Ani nestihneme vše pojmenovat. Noc byla nerušená, vítá nás chladné, ale slunečné ráno. Sedmispáči ještě vyspávají, jdu proto něco pofotit. Už bych se ve spacáku stejně jen převaloval. Teploty jsou ještě hodně nízké, padají těsně k nule a na řadě míst republiky jsou ještě ranní mrazíky.

Zlatá hodinka je vždy magická. Měkké zlatavé světlo, ostré stíny, dobrá dohlednost. Přesně to dnes ráno panuje na Brníčku. Obcházím po náspu hrad kolem dokola a vychutnávám si klid a výhledy. Krásně je vidět k Bílým kamenům, přes které jsme procházeli včera, ale i Jeseníky se stále ještě zasněženým Pradědem.

Hrad Brníčko dnes patří obci, která se o něj vzorně stará. I obecní majetek, nejsou-li konšelé nemožní a hrabiví, může sloužit ku prospěchu obce. Je vidět, že to jde. Počátky hradu jsou spojeny s Přemyslem Otakarem II., prvními známými majiteli byli Mikeš a Aleš z Otaslavic (1348). Roku 1387 uchvátil Brníčko markrabě Jošt. Od roku 1437 patřilo Brníčko rodu Tunklů, kteří se zasloužili o rozkvět nejen hradu, ale i městečka pod ním. Ve druhé polovině 15. století pobořila hrad vojska Matyáše Korvína za česko-uherských válek, od roku 1513 je hrad uváděn jako pustý. Více si o něm můžete přečíst v samostatném článku.

Šebená, U Cikánského buku a Libina

Sedmispáči kupodivu vstávají brzy, před plánovaným časem buzení. Snídáme hezky na sluníčku, po osmé je již příjemně teplo. Balíme, uklízíme, ať tady po nás nic nezbude (kdyby někdo potřeboval kadibudku, najde ji v hradním příkopu na východní straně hradu) a vyrážíme nazpět do Libiny. Hezky po hřebenech, lesy a loukami.

Loučíme se s nádherným Brníčkem a po hezkém hřebínku s pestrou mozaikou luk, lesů a remízků vyrážíme, za občasných výhledů nazpět k Brníčku, později k obci Strupšín (dříve Strupschein), která je v Moravských zemských deskách prvně zmiňována již roku 1385, na rozcestí Šebená (432 m). Tato část Úsovské vrchoviny, podcelku Hanušovické vrchoviny, je vskutku malebná.

Zdržuji se s focením úžasných výhledů, když mě o kus dále ve stoupání čekají Roman s Míšou a cosi důležitého řeší. Roman zapomněl na Brníčku čelovku. Fénixku, která nepatřila k těm úplně nejlevnějším. Nu což, mnoho možností není. Nechat, nenechat. Ano, ne. Asi tři kilometry se vrací. Další důkaz toho, že skleróza je matkou turistiky. Sice nebolí, ale člověk se nachodí…

Nyní již "osiřelí" stoupáme po krásných loukách na další rozcestí, které se jmenuje U Cikánského buku (498 m). Vloni jsem tudy procházel na trase ze Skřítku na Bradlo. Cestou potkáváme docela dost lidí. Jak pěších, tak cyklistů. Namířeno mají na Brníčko (z Brníčka dále). Je hezky, víkend, to je v přírodě vždy docela dost lidí. Zejména od doby kovidového teroru, kdy byly zavřeny i supermarkety, se lidé naučili více chodit do přírody.

Kousek za rozcestím, na lesní pěšince u mysliveckého posedu, si děláme piknik. Máme času, Roman kráčí kus někde za námi, nyní jistě již těžší o čelovku. Obloha se pomalu zatahuje, na pozdní odpoledne a večer je již hlášen déšť. To nás ale nerozhází, tentokráte určitě dojdeme za sucha. Po příjemném relaxu vycházíme na širší lesní cestu a zakrátko na úzkou asfaltovou silničku lemovanou třešňovou alejí. Na horizontu ji pak opouštíme a po polní cestě míříme doprava k Libině.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míša nachází nějaké hnojníky, dělám pár fotek. To je nám ale již v patách Roman, opět jsme v plné sestavě. Scházíme do obce Obědné (365 m), je akorát čas oběda. Ne a ne ale najít to výdajové místo s obědy. Tak si tak jen špekuluji, omlouvám se všem místním, zda-li se obec nejmenuje Neobědné a nebo jen Bědné. Některým již totiž začíná škručet v břiše a něco na zub by docela bodlo. No nic, musíme to ještě chvíli vydržet.

Kousek za Obědným přicházíme k železniční stanici Libina (355 m), kde nyní funguje náhradní autobusová doprava. Úžasná trať ze Šumperka to Šternberka procházela v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí. Doporučuji si projet, vede opravdu nádhernou krajinou. Kruh se uzavírá a my sestupujeme po známé do centra Libiny, ve které náš, sice nenáročný, ale nezapomenutelný, třídenní přechod po necelých 50 kilometrech zakončujeme u oběda ve "starém známém" motorestu Stříbrný smrk.

• Předchozí (1.) část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie