Původním areálem prasete divokého byly lužní lesy. Protože byly tyto biotopy člověkem téměř zničeny, začal se tento velice adaptibilní a inteligentní sudokopytník, který je někdy dokonce chován jako domácí mazlíček, přizpůsobovat změněným podmínkám. Nejvíce mu vyhovují vlhké listnaté a smíšené lesy, ve kterých nachází dostatek potravy. Spatřit jej ale můžeme i v hustých smrčinách, kde zase nachází dostatek úkrytů. Co nemá prase divoké rádo je otevřená krajina bez vegetace a nebo vysoké horské polohy. Těm se opravdu vyhýbá.

Prase divoké má nezaměnitelnou stavbu těla, takže si jej nelze splést s žádným jiným živočichem žijícím v naší volné přírodě. Mohutné tělo dosahující délky 110 až 200 cm (výška v ramenou až 100 cm) spočívá na krátkých, ale neobyčejně silných a rychlých nožkách. Vždyť prase divoké dokáže na krátké vzdálenosti dosáhnout rychlosti až 48 km/h.

Hlavu zakončují velké a citlivé uši a velice citlivý, chobotovitě prodloužený rypák. Ten slouží nejen k vyčenicháni, ale také vyrývání potravy. Sluch a především čich patří ke smyslům, na které se divoká prasata spoléhají především. Zrak, podobně jako například u medvěda hnědého, je poměrně špatný a ze smyslů nejméně rozvinutý.

Dalším charakteristickým rysem divokých prasat jsou výrazné a neobyčejně ostré trojhranné špičáky, které vyrůstají v párech z dolní i horní čelisti. U samic jsou obvykle drobnější, avšak u samců mohou dorůstat délky 20 až 30 cm a slouží jako velice účinná i nebezpečná zbraň. Spodní špičáky nazývají naší myslivci páráky a horní (menší) špičáky jako klektáky.

Barva srsti divokých prasat kolísá od černé přes rudohnědou, rezavě hnědou až po hnědožlutou. Pravděpodobně nějak souvisí se zbarvením půdy krajiny, ve které prasata žijí. Velice zajímavé je proměnlivé zbarvení mláďat, která zbarvení dospělců získávají zpravidla až v 10. měsíci svého života. Mláďata jsou černě a béžově podélně pruhovaná. Během zimy je srst divokých prasat výrazně hustší a tmavší.

Hmotnost divokých prasat se pohybuje ve velice širokém rozmezí. V závislosti na hojnosti potravy i geografických šířkách. Zatímco samci (kanci) mohou dorůstat hmotnosti 50 až 200 kg, samice (bachyně, svině) dosahují hmotnosti v průměru 35 až 160 kg. V Karpatech však byli uloveni kanci s hmotností až 350 kg! Naopak jihoevropská prasata jsou mnohem menší, nezřídka sotva poloviční. Prase divoké je tak skvělým příkladem pravidla, že tentýž druh dosahuje v teplejším podnebí mnohem menšího vzrůstu než v podnebí chladném.

Přestože je prase divoké považováno spíše za vybíravého mlsouna (však se také někdy říká - jsi rozežraný jako prase), pravdou je pravý opak. Prase divoké je všežravec, který slupne téměř vše. Nejraději si sice pochutnává na žaludech, bukvicích a dalších bobulích, hlízách i koříncích, ale vyhrabává i červy, slimáky, hraboše a myši. Občas vyplundruje i ptačí hnízda, která se ocitnou v jeho dosahu. Nepohrdne ale ani mršinami v přírodě uhynulých zvířat. Do jisté míry tak plní úlohu zdravotní policie.

V posledních desetiletích se prase divoké naučilo chodit i na polní plodiny, obzvláště spadeno má na kukuřici. Ve velkých lánech kukuřice se mohou prasata zdržovat dlouhodobě a působit velké škody zemědělcům. Jsou známy i případy, kdy se divoká prasata odvážila do bezprostřední blízkosti lidských sídel, kam chodí vybírat odpadky z popelnic a kontejnerů…

Odhady stavů divokých prasat v naší přírodě se různí. Mnohdy až o jeden řád. Pravděpodobné je, že v ČR se jejich stavy pohybují v řádu stovek tisíc kusů. V ideálních podmínkách by přitom na 100 hektarů lesa měla připadat jen dvě až tři divoká prasata. Lov přitom na snižování stavů divokých prasat nemá žádný viditelný vliv.

Příčiny velkého nárůstu populace divokého prasete jsou dvojí. Jednak osev kukuřice i dalších vhodných plodin na příliš velkých lánech, které jsou v našich zemích největší v rámci celé EU, a jednak neexistence přirozených nepřátel těchto mimořádně adaptibilních sudokopytníků. K přirozeným nepřátelům divočáků patří vlk a medvěd, mláďata se mohou stát kořistí rysů, lišek i divokých koček. A nebo velkých opeřených dravců, především výrů. Avšak stavy těchto predátorů (vyjma lišek) jsou v naší krajině spíše symbolické.

Přestože je prase divoké u nás považováno za přemnožené, v přírodě se s ním setkal asi jen málokdo. Za potravou se totiž vydávají spíše v podvečer. Přes den spí někde v úkrytu a nebo se válejí v kalištích, bahenních koupelích, které doslova milují. Právě v takovýchto místech můžeme jejich přítomnost (zpravidla až druhotně) v přírodě zaznamenat. Zvířata po sobě zanechávají i výrazný ostrý pach, který zaregistruje dokonce i lidský nos.

Prasata divoká žijí obvykle ve skupinách o 20, výjimečně až 50 jedincích, které bývají postaveny na rodinných vazbách. Jádrem takovéto skupiny bývá matka (bachyně) s mláďaty a mladými z předchozího roku. Do doby, než dosáhnou pohlavní dospělosti (asi ve dvou letech u samců a v asi 10. měsíci u samic). Další zvířata se mohou ke skupině volně připojit. Včetně dospělých kanců (kňourů), kteří však po většinu roku žijí spíše samotářsky. Pouze v době páření (v našich klimatických podmínkách od listopadu do ledna) se kňouři blíže přimykají ke sviním.

V místech s hojností potravy a nebo v okolí bahenních lázní se mohou prasata objevovat v ještě větších skupinách, přičemž sobě navzájem nepřekážejí a není pozorována vzájemná rivalita. Rodina se však i tehdy udržuje pohromadě a dorozumívá se poměrně bohatým slovníkem chrochtavých a mlaskavých zvuků.

Vůbec nejvíce divokých prasat pohromadě jsem viděl před léty v lesích na Dukle na východě Slovenska. K rozlehlé bahenní koupeli se v pozdním odpoledni tehdy sešlo odhadem na 120 divokých prasat, která sem po lesních chodníčcích mířila v hezky srovnaných rodinných zástupech. Opravdu prazvláštní podívaná. A další chrochtání se ozývalo z okolních strmých lesních svahů, takže se v této lokalitě mohlo zdržovat na 150 a možná i více jedinců. Bohužel jsem s sebou na krátkou procházku do lesa nevzal fotoaparát. Chyba, ohromná chyba…

Pro mne bylo tehdy velkým překvapením v jak strmém terénu se divoká prasata dokázala pohybovat. A jak bravurně. Je to dáno tvarem kopyta, která je rozštěpeno na dva nezávislé díly. Obě kopýtka na 3. a 4. prstu lze od sebe oddálit, což sudokopytníkům zajišťuje mnohem vyšší stabilitu a lepší průchodnost terénem. I proto mohli sudokopytníci osídlit mnohem větší a rozmanitější území, než příbuzní lichokopytníci.

Březost trvá u divokých prasat 16 až 20 týdnů, samice rodí obvykle 4 až 12 mláďat (nejčastěji 4 až 6) do jakéhosi hnízda vystlaného suchým rostlinným materiálem a překrytého větvemi. Mláďata mají jen řídkou srst, proto vyžadují vnější teplo. Na matku jsou tak mladá selátka odkázána mnohem více než mláďata jiných sudokopytníků. Samice kojí mláďata po dobu asi tří měsíců. Do doby, než začnou přijímat tuhou potravu. V šesti měsících jsou selata již poměrně samostatná. Ve volné přírodě se divoké prase dožívá v průměru 10 až 12 let, v ideálních podmínkách až 20 let (J. Reichholf, Ikar 1996).