Přechod Jeseníků (Hrubého Jeseníku), jesenická hřebenovka

Jesenicko-králický sudetský trek (4): Přechod Jeseníků

Noc na Vřesové studánce byla klidná a teplá. Dokonce utichl vítr, který večer nepříjemně fičel. Plánoval jsem vyjít již po sedmé, k čemuž přispěl nějaký "šílenec", který se sem dobýval již za kuropění a probudil mě.

Včerejší etapa byla docela výživná. 33 kilometrů není špatných. Dnes mě však čeká ještě o desítku více, musím dojít až za Velké Losiny, abych zítra stihl dojít po poledni nazpět k Severomoravské chatě…

Z Vřesové studánky (1 290 m) vyrážím až po půl osmé. Navzdory časnému budíčku. Čeká mě pohodlná cesta do Červenohorské sedla. Loučím se s Vozkou i Keprníkem a po úbočí Červené hory (1 333 m) za výhledů až k městu Šumperk i na vzdálený Praděd se přesouvám na rozcestí Bílý sloup (1 227 m). Tady se lze seznámit s původním turistickým značením v Jeseníkách, které tady již od roku 1881 budoval Moravskoslezský sudetský spolek ve Frývaldově (Jeseníku).

Čtěte také: Jesenicko-králický sudetský trek (3), Hřebenem Rychlebských hor do…

Cesta vytrvale klesá, obchází louku ve starém lomu, kde lze během přechodu Hrubého Jeseníku postavit stan. Je tady i malá kaple, která slouží jako jakýsi symbolický hřbitov. Na památku obětem Hrubého Jeseníku. Těch je kupodivu poměrně hodně. Od roku 1953, jsou-li seznamy úplné, ve zdejších horách nalezlo smrt 24 návštěvníků. Z toho nezanedbatelná část na lyžařských sjezdovkách…

Červenohorské sedlo, Malý Jezerník, Švýcárna a Praděd

Přes Červenohorské sedlo dnes pouze procházím. Nakonec je ještě příliš brzy a chci využít ranního chladu. Pokud se vůbec o nějakém dá mluvit, protože sluníčko již nyní docela připaluje.

Traverzuji vrch Velký Klínovec (1 194 m) jenž je "ozdoben" lanovkami a sjezdovkami a kochám se výhledy nazpět k vrcholům Vozka, Červená hora i Keprník. Jako na dlani mám celé Červenohorské sedlo. Po povalkovém chodníku se dostávám na rozcestí Klínovec (1 164 m), kde stojí turistický přístřešek. Na fous stejný jako ten pod Obřími skálami. Je tady i upravené ohniště, znak toho, že "tábořiště" nezeje každou noc prázdnotou.

Další část hřebenovky patří k těm nejkrásnějším jesenickým partiím. Krásné výhledy, louky se střídají se smrčinou. A je tady hlavně klid, cestou ke Švýcárně potkávám pouze pár turistů. Přes vrch Výrovka (1 167 m) s menšími skalními útvary ve vrcholových partiích přicházím na rozcestí Pod Malým Jezerníkem (1 120 m), ze kterého je to na vrchol Malého Jezerníku (1 208 m) jen skok.

Kamenitý chodník mě přivádí k poměrně velkým skaliskům, za kterými se objevuje další povalkový chodník. Ten je tady docela na místě, neboť vrchol Malého Jezerníku je jedno velké rašeliniště. Důkaz toho, že na dešťové srážky není Hrubý Jeseník vůbec skoupý… Snažím se vyfotit velkou vážku, která tady poletuje nad jedním z malých jezírek, ale neúspěšně. Dnes nemám dostatek času na focení zdejší fauny ani flóry, to si musím nechat na příště.

Povalkový chodník pokračuje dále, prakticky až pod poměrně svižné stoupání k rozcestí Slatě (1 299 m). Objevují se pěkné výhledy jižním směrem, ve větru se kymácí suchopýr, jehož chomáče připomínají hlavu stoletého kmeta.

K chatě Švýcárna (1 315 m) je to již jen kousek. Oproti minulé návštěvě tady přibyly elektrické ohradníky, za kterými se líně popásá nějaký rohatý a chlupatý skok. Asi obnova původního salašnictví v Jeseníkách?… Před chatou sedí již pár lidí, otevřen je i bufet. Přesto zapadnu do nitra chaty. Na pivo a polévku. Navíc potřebuji dobít baterku do foťáku, což mi ochotná obsluha chaty umožní. Ještě jednou díky, nevím, čím bych ke konci své trasy fotil…

Po snídani na Švýcárně pokračuji po úbočí nádherné hory Malý děd (1 368 m) s neopakovatelným genius loci dále. K nejvyšší hoře Hrubého Jeseníku i k nejvyššímu bodu celé své trasy. Čtvrtý den na cestě a čtvrtý nejvyšší vrchol čtvrtého pohoří. Škoda, že pátý den již nebudu moci tuto zajímavou statistiku dále rozšířit…

Na rozcestí Praděd (1 420 m) je to jako na Václaváku. S tím se ale nedá nic dělat, díky snadné dosažitelnosti nedaleké Ovčárny je tady vždy spousta lidí. Zařadím se do "prvomájového" průvodu, zařadím trojku a pomalu se probíjím k čelu "pelotonu". To je však značně difúzní, takže "závod" nakonec nemá jasného vítěze.

Před budovou vysílače na vrcholu Pradědu (1 492 m) je bufet, uvnitř vidím skrz okna spoustu lidí. Ani se tam nesnažím dostat. Dávám si vrcholové pivo, kochám se nádhernými výhledy a užívám si pomyslné nejvyšší mety, nejvyššího bodu tohoto sudetského treku.

Petrovy kameny, Vysoká hole a Jelení studánka

Bohužel i dnes výhledy ruší poměrně silný opar. Viditelnost je tak za tři. Podobně jako při mé minulé návštěvě před dvěma měsíci. Dnes je ale naštěstí teplo, minule byla kosa jako v Rusku. A navíc pokračuje peloton. Ten snad nemá konce. Na vrchol Pradědu přicházejí stále další a další "závodníci" a začíná to tady pěkně houstnout. Nejvyšší čas zvednout kotvu a podívat se zase o kus dále…

Vracím se na rozcestí Praděd (1 420 m) a přes rozcestí Pod Pradědem (1 410 m) a U Barborky (1 310 m) mířím kolem chaty Kurzovní na Ovčárnu. Na Barborku raději nejdu, co kdyby měli opět zavřeno. Jsou sice prázdniny, ale jeden nikdy neví. Minule také něco psali o tom, že je otevřeno denně. A nebylo…

Míjím ale i Ovčárnu a hned pokračuji pod Petrovy kameny. Přes rozcestí Nad Ovčárnou (1 370 m) za pěkných zpětných výhledů na monumentální Praděd vytrvale stoupám k Petrovým kamenům. I dnes tady potkávám strážce CHKO Jeseníky, kteří v této oblasti mají stálou strážní službu. To aby lidi nešmatlali tam kam nemají v této nejcennější přírodní rezervaci Jeseníků.

Na hřebeni i po úbočích kvete velké množství rdesna, viděl jsem i nějaké zvonky, které však blíže určit nedokáži. Počasí se umoudřuje a viditelnost zlepšuje, takže na Vysokou holi (1 462 m), druhý nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku, přicházím za svitu sluníčka. To navíc předvádí co dokáže. I v této nadmořské výšce je pěkné vedro. Naštěstí pofukuje svěží chladivý vítr, jinak by se šlapalo docela špatně.

Následuje velice krásná část hřebene Jeseníků. Přes vrcholy Kamzičník, Velký máj (1 386 m), rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m) a Jelení hřbet (1 367 m) se dostávám na Jelení studánku (1 311 m), kde je vydatný (a nově upravený) pramen vody a turistická útulna. Doplňuji vodu, dále to s ní bude již problém, dělám pár obrázků a pokračuji dále.

Skřítek, Klepáčov, Maršíkov a Velké Losiny

I další část hřebene je krásná. Před Břidličnou horu (1 358 m) a vrchol Pecný (1 334 m) s pěkným kvarcitovým vrcholovým skaliskem opouštím horské louky hlavního hřebene a přes Ztracené kameny (1 250 m) sestupuji do sedla Skřítek. Před rozcestím Pod Ztracenými kameny (1 100 m) je opět velké množství právě dozrávajících borůvek, čehož velice rád využívám.

Posilněn se přes rozcestí Nad Skřítkem (890 m) dostávám k motorestu Skřítek (867 m), kde mám v plánu na chvíli spočinout a dát si snad zasloužené pivo. A protože po pivu obvykle vyhládne, přichází ke slovu i ďábelský guláš, který byl opravdu skvělý…

Nevím zda-li to bylo pivem a nebo tím gulášem, ale připadám si zcela odpočatý a připraven k další cestě. Protože je ještě poměrně málo hodin pokračuji dále. Po modré turistické značce, která obchází vrch Závora (899 m) sestupuji do osady Klepáčov, ve které se vedle řady chat a penzionů nachází krásná dřevěná kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1783 (737 m).

Pořizuji pár záběrů v měkkém pozdně odpoledním světle a kolem Ztracenky vycházím na rozcestí Klepáčov (705 m). Odsud je potřeba pokračovat napravo po cestě, jakoby nazpět směrem do sedla Skřítek. Je potřeba dávat pozor na projíždějící auta. Tento úsek není naštěstí dlouhý, již v první (pravotočivé) serpentině přecházím opět na lesní cestu.

Pod vrchem Svobodínská paseka (828 m) se kolem řady rekreačních objektů a přes louky dostávám na rozcestí Svobodín (748 m) pod Havraním vrchem (778 m). Cesta se noří do lesa, ve kterém je příjemný a chladivý stín. Táhlý sešup, rovinka a již je tady rozcestí Smrčina (615 m), u kterého je napravo seník s krmelcem. Ale jak říkám, den je ještě mladý a je pokračovat dále. Vždyť jsem ještě neušel ani 40 kilometrů…

Stále se držím modré TZ, která mě dovleče až do obce Sobotín a přes most nad říčkou Merta mě "vleče" dále na rozcestí Nad Maršíkovem (493 m). Stále se držím modré značky, přestože na výběr by byla i žlutá značka vedoucí na Kamenitý kopec (616 m). Já však mířím do Maršíkova k dřevěnému kostelu Archanděla Michaela, který patří k nejvýznamnějším stavebním památkám tohoto regionu.

Přes Maršíkov (432 m) pokračuji dále na Velké Losiny. Trasa je však již ve znamení šlapání podél asfaltu. Po ulici Maršíkovská. Až k ŽST Velké Losiny (415 m), kde přecházím přes silnici č. 44. Přes Velké Losiny (410 m), které prosluly nejen krásným zámkem, ale i čarodějnickými procesy pokračuji na Kopřivnou, u které jsem měl vyhlédnuto k noclehu "krmítko pro turisty".

Den se však začíná krátit. Slunce zapadlo a navíc mě začínají pořádně pálit nohy. Ať dělám co dělám, ať použiji jakékoliv vložky do bot i ponožky, po 35 až 40 kilometrech mě vždy začínají pálit chodidla. Fyzicky by to bylo O.K., ale to pálení i nadcházející noc (v lese je již stejně prd vidět) mě nutí poohlédnout se po nějakém bližším noclehu…

Přes lázně ve Velkých Losinách (394 m) a rozcestí Račinka (415 m), místo, na kterém se loučili odsouzení "svatou" inkvizicí s rodinami, se konečně dostávám za městečko. A u prvního turistického odpočívadla pod hotelem Diana to pro dnešní den (večer) zapichuji. Nakonec jsem ušel přes 40 kilometrů, tak snad mám nárok. V panujícím parnu to bylo i přes relativně malé převýšení docela náročné. Stelu si na stole a brzy spokojeně usínám. Opět v Hanušovické vrchovině…

Kilometráž čtvrté etapy

• Dokončení článku

Další související články: