Toulání s kolem kolem českých řek, cykloturistika

Tip na zajímavý cyklovýlet

Když je v Praze abnormální hic,
chodím k vodě až do Měchenic.
Měchenická plovárna má krásné okolí,
ještě krásnější než bazén v Praze 4 Podolí.

Tak přesně z těchle Měchenic, o kterých zpívá v jednom ze svých hitů borec Ivan Mládek, vyrážím na kole, abych se zase podíval, co je nového ve středních Čechách, vlastně kousek od Prahy.

Mimochodem zmiňované Měchenice opravdu byly velmi významným prvorepublikovým letoviskem. Díky možnosti koupání v tehdy ještě čisté Vltavě, rybolovu, balení pěkných holek, nebo též holdování již tehdy populárnímu kokainu se sem sjíždělo nebývalé množství tehdejších VIPíček - politiků, umělců, herců a zpěváků, továrníků, znuděných bohémů…

Kolem přehrady Praha Vrané ráno sviští jedno auto za druhým, nějaká omezená rychlost nezájem. Chci ještě trochu požít, dávám si velký pozor. Na obzoru Cukrák (411 m n. m.) se svým vysílačem, což byla za celý den vlastně jediná připomínka blízkosti Prahy.

Čtěte také: Výzva zvaná Ještěd, na kole z Bedřichova až na Ještěd

Ve Zbraslavi konečně utíkám z přetížené hlavní a napojuji se na červenou KČT. Na kraji lesoparku nejprve vyhmátnu kdoví na koho zde číhající sličnou zdejší kolopolicistku, posléze ji překvapím nečekaným dotazem, kde zde mají ten slavný klášter, co v něm kdysi pochovávali Přemyslovce, Lucemburky atd… No opravdu jsem se tehdy nic nedozvěděl ani po jejím ostudném telefonátu kdoví komu.

Až doma jsem zjistil, že kdysi velmi slavný a významný klášter zrušil s mnoha dalšími reformátor Josef ll. a po mnoha dalších historických peripetiích se majitelem zchátralého objektu stala rodina Bartoňů, kteří si nechali postavit podle návrhu známého Dušana Jurkoviče v těchto místech zámek.

Pokud zde ještě zbyly kosterní pozůstatky pohřbených slavných, jsou údajně uloženy ve společném prostoru zdejšího teď už zámeckého kostela, který prý je příležitostně přístupný. Poučení: Nikdy se neptejte "domorodců" na pamětihodnosti z jejich bydliště… Nechci (nebo naopak chci) být zlomyslný, ale zmiňovaná sličná kolopolicistka si evidentně oddechla, když jsem pokračoval v cestě.

Překonávám stále po červené nějaký hřebínek, mezi zahrádkami a vilkami dojíždím k opravdu obrovskému golfovému areálu (např. taková Čeladná je proti tomuto dětská školka…) a pochopitelně ztrácím cestu, potřebuji se dostat k Berounce do Černošic. Ptám se lidí, co makají na greenu (se sekačkami, hráběčkami, hadicemi a jiným obdobným vercajkem), všechno jsou však pouze neznalí brigádníci z různých států… Až mě nasměroval nějaký řidič, že tam někam furt jezdí koláči a poslal mě středem golfového areálu. Super.

Odhodlaně šlapu do pedálů, nikdo ze zde hrajících mě nesejmul z kola dobře mířeným úderem a naopak dojíždím nějakého strejdu na trekovém kole, který se stal na několik hodin mým průvodcem. Strejda povídá, ukazuje pozoruhodnosti, staré prvorepublikové klasické trampské sruby utopené mezi záplavou dnešní moderny. Ukazuje vlevo, na druhém břehu Berounky, nenápadný brdek - Kazín.

Okamžitě zpozorním a vzpomínám na Aloise Jiráska a jeho tři slavné sestry - Kazi, Tetu a Libuši. Podle dnešních historiků se jedná aspoň tedy v případě této pověsti o historický závan snad ještě z dob, kdy na našem území žili Keltové. Černošice, Všenory, Řevnice, stále proti produ Berounky. Poznávám most, přes který jsem se "Loudal" v roce 2012, za ním následoval hodně odporný krpál na hřeben Brd, sjezd do Řitky atd. Dnes však zcela normálně" po břehu Berounky až do Zadní Třebáně.

Zde sám sebe přesvědčuji bez jakékoliv námahy (a strejda souhlasí) takže pokračujeme směr Hlásná Třebáň. A opět narážím na Mládka (ale zcela neúmyslně…).

Hlásná Třebáň je krásná
A proto ke svý Máně do Třebáně
často jezdit hledím.
Hlásná Třebáň je krásná
U Máni v Třebáni si lebedím.

Na začátku další dědiny objíždíme MLOKa , nechávám si jej na zpáteční cestu a supím těžce do kopce. Míjíme stánky, hospody, butiky, muzea - vše na malém prostoru. Ještě jedna zatáčka a už jej vidím… Dlouho jsem po něm toužil, byl jsem tu naposledy v roce 1982!!! A to bylo zavřeno… Kde? No přece Karlštejn.

Kola dotlačíme na nádvoří a pak už se jenom kocháme, nasáváme atmosféru, fotíme, pijeme dobré pivo. Pro mě je to Pán Hrad. Sedím na skále vedle nějakého pódia a aspoň na chvíli si představuji se zavřenýma očima, jak se zde prochází a debatuje Karel IV., Bušek z Velhartic, Arnošt z Pardubic a mnozí další… Kdo chce, ať se zajede podívat a "nasaje" si také zdejší atmosféru.

Nasyceni dojmy sjíždíme dolů a zastavujeme znovu u MLOKa. Vybarvený, podle mě až zprzněný pestrými akrylátovými barvami, cože? Muzeum Lehkého Opevnění Karlštejn, prostě malý bunkřík, něco podobného, jako jsou "řopíci" např. v Orličkách, tady trošku netradičně na břehu Berounky. Prý jich bylo zbudováno před válkou taky docela dost, ale jen málokterý se zachoval. Tenhle měl ale zavříno, takže jsem jen střílnou zahlédl uvnitř nějaké zbraně a vybavení.

Vracíme se do Zadní Třebáně a teď po cyklostezce č. 3 vcelku nezáživně pokračujeme řadou dědinek až do Vížiny, zde se strejda odpojuje (ani jsem se nezeptal na jméno…) a já makám kolmo (myšleno kolmo na vrstevnice) na hřeben Brd, který jsem měl zatím stále po levé ruce. Nevím proč, ale tahle cesta mi něčím připomíná vojenskou signálku, které znám např. z Orliček nebo ještě lépe z Libavé z akce Bílý kámen…

Doplížím se na hřeben s jazykem "na vestě" (kde je ta tam loňská kondice) a už vidím na stromě pověstnou ceduli a tuším, že tu zase bude popis, co tu žije, roste, lítá atd. Nasazuji brýle, čtu, svačina a láhev s pitím i padá z ruk a já nechápu… Nějakým zásahem "shora" jsem se ocitl na místě zvaném Stožec a přesněji necelé 2 km od pověstmi opředené a vcelku donedávna přísně utajované raketové základny.

No prostě v letech 1981 - 85 byl v tomto místě na ploše 110 ha nákladem několika desítek miliard korun (včetně výcviku obsluhy a zakoupení technologií) vybudován areál, kde se nacházelo 6 superopevněných bunkrů, bylo zde umístěno 36 raket dalekého doletu VEGA a obsluha a ty měly v případě konfliktu zasáhnout cíle, které by blokovaly naši obranu. Oddíly tedy měly za úkol vypustit za dobu své životnosti, která byla předpokládaná maximálně 40 minut po započetí válečného konfliktu, všechny rakety…

Ještě do poloviny 90. let zde byly po redislokaci původních systémů (kampak se asi poděly, komu byly prodány...) umístěny střely středního a krátkého doletu, dnes je areál víceméně prázdný a vojensky "sterilní", využívají jej pouze nějaké místní firmy a mezi ruinami obytných domů jsem zahlédl nějaké fotovoltaické panely. No a konečně jsem také pochopil, proč mi zdejší komunikace tak silně připomínají vojenské signálky…

S hlavou plnou nepěkných myšlenek (o nesmyslných raketových základnách) pokračuji nezáživným lesem až do Kytína, velmi pěkné vesničky v Brdech. Evidentně zde také vládne duch bývalého trampingu. Na okraji obce chvíli studuji docela pěkné dřevořezby, díky popisu, vztahujícím se k těmto dřevořezbám, se také dozvídám, jak zřejmě vypadal Kája Mařík…

Sjíždím do Mníšku pod Brdy a po lehčích orientačních problémech v tomto městečku mířím správnou cestou ke zdejší železniční stanici, "zkousnu" jednoho tmavýho rohatýho a následně krajem Rymáně, po modré KČT přes Záhořany a dorážím do Bratřínova, kdysi jednomu z významných center českých trampů.

Asi nejznámější zdejší klasickou trampskou osadou dodnes existující je Askalona, založena už v roce 1933 bratry Janem a Josefem Vrbenským. Byla pojmenována podle hradu Ascalon, který se kdysi nacházel na území dnešního Izraele a nikdy nebyl nepřítelem pokořen. K této osadě se také vztahuje známý trampský song od Františka Prkna (Když jsem byl mlád, bývala Askalona…).

Jedu pomalu skalnatým údolím Kocáby a registruji nesmírně romanticky znějící názvy dalších osad jako Rewaston, Dashwood, Havran, Louisiana, Maják, Kansas… Kdysi dávno, ještě někdy před II. sv. válkou zde muselo být opravdu nádherně. Úzké údolí, sem tam vysoké a strmé skály, klikatící se tok Kocáby (odtud také trampský název Hadí řeka), čisté lesy. Dnes je zde bohužel "přeosadováno a přechatováno", před sruby jsou často tenisové kurty, zaparkovaná hodně drahá auta a motorky, otevřenými dřevěnými okenicemi je slyšet řev hudební produkce, která ani v nejmenším nepřipomíná zvuk kytary či banja…

Přijíždím na křižovatku, sem jsem přijel při Loudání od Masečína, koukám nový most, regulovaný tok Kocáby, auta, satelity, stavební technika… najednou se mi to tu už nelíbí… Pokračuji dál mě známou cestou až do Štěchovic. Rozhlížím se, už mi docela otrnulo, přemýšlím, že bych si zajel aspoň kousek velmi těžkého trailu (zelená KČT) po břehu přehrady, např. po Ztracenku a pak zpět, ale začíná poprchat a ty skály na březích jsou opravdu velmi nebezpečné (občas až smrtelně - při jízdě na kole), takže raději mířím lenivě po proudu do Davle.

Vychází opět slunko. V Davli chvíli pozoruji soutok se Sázavou a snažím se vzpomenout, kdy jsem sem poprvé dopádloval při sjíždění této nádherné řeky. Chvíli pozoruji závody skútrů na zde hodně široké řece, potom ještě jednou přesvědčím sám sebe, přejíždím přes Vltavu a vyrážím aspoň kousek proti proudu Sázavy, po břehu, po červené KČT až do Pikovic.

Chvíli pozoruji řeku z mostu, děti se koupou, nepotřebují žádný aquapark. Na východě pozoruji docela výrazný kopec, zřejmě známý Medník (416 m n. m). Vytláčím kolo do nesmírně strmého kopce do Petrova (asi 2 km po zelené KČT) , na chviličku se zastavuji na vlakové zastávce Posázavského Pacifiku ve skalní soutěsce. Kdysi jsem se zde projel vlakovou soupravou, kterou táhla malá parní mašinka, dnes už se to dá zažít asi jen když jsou vypravovány nostalgické jízdy, jinak zde také jezdí známá moderní žlutá souprava.

Z Petrova se "obyčejnou asfaltkou" přes Chlomek spouštím zpět do Davle, přijíždím na stejný most, kterým jsem se dostal k Sázavě. Chvíli ještě okukuji, jak "šumí" život v městečku na soutoku nádherných a slavných řek (Vltavy a Sázavy) a pomaličku pokračuji po proudu.

V dáli na kopci zahlédnu Cukrák a to je neklamným znamením, že má dnešní anabáze pomalu končí. Již je zde pozůstatek bývalé slavné plovárny v Měchenicích (betonový mostek přes silnici), ještě kousek a dojíždím ke druhé hospodě od chalupy, kde dovolenkuji a zde samozřejmě zakotvuji…

Celkem najeto pěkných 117 km podle itineráře, připraveného ve spolupráci s turistickým autoatlasem Shocart. Jo a proč právě do druhé hospody? No protože tu točili mého oblíbeného Bernarda, kdežto v té první Březňáka, který mi připadal hodně hořký a nijak mě neoslnil…

Další související články: