Cesta do Rakůs s koňským povozem (cestopis)

Jak to chodívalo v minulosti, zajímavosti

Jako mladí a školou povinní jsme chodívali na Velký lesy. To je oblast severně od Telče, kolem hradu Roštejna a zříceniny hradu Štamberka, Velký pařezitý rybník a oblast Javořice a Míchovy skály. Spávali jsme po seníkách i pod širákem. Rodiče se o nás nebáli. Bylo bezpečno.

Cestou přes vesnice, kterými jsme procházeli Rácov, Řídelov, Řásná už z daleka jsme zdravili místní strýce a tetičky. Tenkrát se ještě zdravilo. A tito se nás ptali "kluci kam jdete" a naše odpovědi byly vždy stejné. "Do Rakouska na žně".

Čtěte také: Výstup na Grossvenediger a Grossglockner

Ano naši předci chodili za prací do Rakouska a nejen tam. Z Horňácka v podhůří Bílých Karpat, kde už čtyřicet let žiju, se chodilo pěšky až do Vídně a do vesnic kolem hranice na sezónní zemědělské práce. Opravdu na žně a obdělávání řepy. Pěšky chodili nejen do "Rakůs" ale i k "sůdu" do Strážnice a do "Špitálu" do Uh. Hradiště.

Chodili bosky. Boty svázané a přehozené přes rameno, aby jich "šanovali" a obuli je až ve městě. Turistické značky nebyly. Chodili po generacemi vyšlapaných stezkách a troufám si říct, že za svůj život toho našlapali mnohem víc než my, co šlapeme pro radost duše i oka.

Cesta do Rakůs zrála v hlavách současníků mnoho let. Až po "revoluci" se za hranice mohlo jednoduše a tím se otevírá tento příběh ve kterém prvně představím účastníky. Byla sestavena parta chlapů od "mlaďochů po staré pardy". Hlavním iniciátorem a organizátorem akce je Tonda Vrba.

Všichni na Slovácku tohoto Tondu znají. Folklorista, kameraman, sportovec a organizátor. Martin Hudeček, majitel koní a vozu, kteří nás doprovází. Jarek Slovák, "najvyší chlap" folklorista. Jan Škopík myslivec a důchodce. František Jagoš, folklorista a bývalý "koňák" ročník 1927. Víťa Hrdoušek z Tvarožné Lhoty, propagátor Oskorušovice a produktů z této jeřabiny. Já Dorek Čermák fotograf a milovník hor. To je sedmička chlapů z Horňácka, které doplňují čtyři "cuzáci. Pavel Popelka /tituly nepíšu/ ředitel muzea J. A. Komenského. Folklorista. Franta Hrňa z Buchlovic folklorista. Luboš Zelinger, obdivovatel Horňácka a Vladimír Merta folkový zpěvák z Prahy.

Podmínek účasti na cestě do Rakůs, bylo několik. Týden se neholit, na cestu se vypravit v pracovním Horňáckém kroji a co nejdelší úsek cesty jít bos. Procovní kroj jsou kalhoty "traslavice" utkané ze lnu nebo konopí a šíté doma. Košíle z téhož materiálu zvaná "žínkovica" a taktéž šitá doma. Pokrývka hlavy, klobouk. Stokilometrová cesta by měla prověřit odolnost vybrané skupiny.

Je ráno 5. července v Hrubé Vrbce a drobně prší. V sedm hodin, kdy se mělo vyrazit je v celé dědině klid. Důvod je jasný. Předešlý den se kosili Vojšické lůky a tak se dospává. Ještě jedno specifikum Horňácka. Čas je posunutý o jeden poledník, tak když se řekne v sedm tak to v osm určitě stihnete.

Postupně se chlapi slézají kolem památníku padlých hrdinů první války. Už jenom chybí Martin, vůz a pár koní, kteří nám povezou proviant. Za doprovodu muziky a čtyřnásobného počtu diváků, fotografů se pouštíme bosky na stokilometrovou pouť do Rakůs. Po pichlavé cestě se dostaneme na horské Bílokarpatské lůky a mokrá tráva dělá nohám dobře.

Otáčím se a ten pohled mě fascinuje. Vzadu hřeben Bílých Karpat a ke mě přichází chlapi oblečení v bílém vyzpěvujíc za doprovodu muziky "Když sme precházali z Uher do Moravy". Scéna jako z obrazu Úprky.

První dědina co potkáváme je Kněždub. Zastávka u hospody. Z vozu vytahujeme slaninu a klobásy. Někteří už nestihají. Ono se řekne bosky, ale naši dědové chodili bosky od jara do podzimu a měli chodidla řádně otlačené. U někoho se objevují první puchýře.

Další zastávka je u Víti Hrdouška v Tvarožné Lhotě. Patka chleba a domácí sádlo se škvarkama a před námi Strážnice do které jedeme po "polňačce". Loučí se s námi muzika i pár vytrvylých kolařů co nás doprovází. Strážnicí procházíme na Petrovské lůky a chybí nám Tonda Vrba. Všichni jsme už obutí. Největší poctivci si nesou zespodu na chodidlech puchýře, které přežívají i víc jak půl roku. To se přiznali časem.

Dávno už neprší a je pařák. Chlapi posedali na tak už přeplněný vůz a jdu poctivě za vozem. Martin práskl bičem a koníci se dali do klusu. Sakra těm musím stačit, ale nestačím. Čelo orosené běžím za vozem, ale ten se vzdaluje. Koně jsou kamarádi a počkali na mě.

Přejíždíme silnici spojující Strážnici s Hodonínem. Přijíždíme na okraj Rohatce, kda nás vítá růžový dům s nadpisem "Najd klub". Koně zastavili před tou parádou a zařehtali. My se přidáváme písní "bože jak si pěkná ej ale nerobotná". Odhrnuli se "firháňky" /záclony/ ale bez potlesku. Kněžkám lásky nabízíme k prodeji ručně vyrobené hrable a kosiska, ale nemají o ně zájem.

Jedeme do dědiny. Je úmorné horko a mi co šlapeme za vozem se ohlížíme po stínu. Projíždíme kolem hospody a děcka na nás volají "zastavte, tu máte jedneho unaveného" Tonda. Pěkně si to leží na lavičce. Jak nám ve Strážnici nestihal, tak nás dohonil stopem. Už i on je obutý.

Přes centrum okresního města Hodonín se vezeme na voze všichni. I sportovci co milují hory. V ulicích je takové horko, že i koníci mají hlavy níž než ráno. Z oken na nás pokřikují děti "v rádiu hlásili, že máte jít pěšky a vy se vezete." Naši předci určitě nechodili po asfaltu. Proto naše cesta vede po polních cestách.

Až před večerem se dostáváme do Mikulčic k národnímu památníku. Dlouho přemlouváme průvodce, abychom si památník prohlédli. Dobrou myšlenku měl Laďa Merta, že další cestu bychom měli dokončit po vodě na exponátu vystavovaného člunu, že budeme pohromadě a nikdo se už neztratí.

Cesta do Moravské Nové Vsi vedla lužním lesem a pomalu se příkrádala tma. Už potmě nás vítá starosta a šup snámi do sklepa. Vinného. Táhneme to přespůlnoc a spíme vedle koní v maštali.

Ráno přemýšlím, jak daleko mohli první den dojít naši dědové. Určitě měli svoje zkratky. Snídáme za pochodu. Vlevo ve voze je slanina a vpravo pod balíky sena, které jsme přihodili na vůz pro koně jsou klobásky. Zapíjíme vínem od Franty Hrni. Proto víno jede snámi. Žádné jonťáky a energetické tyčinky, poctivá strava.

Jedeme a jdeme starou cestou do Břeclavi a starosta nás doprovází na kole. Má smutek v oku, že nemůže s námi do těch Rakůs. Po cestě ve vesnicích prodáváme hrabě s podpisama jsou dražší a i ty jdou na odbyt. Po Břeclavi vcházíme do Lednickovaltického areálu. Akátové lesy a nádherné stavby, kde v blízkosti "Tří grácií" u Nového dvora pro dnešek končíme. Koně jdou na noc do maštale a mi spíme pod hvězdnatou oblohou.

7. července se všichni v dobré pohodě vydáváme k Valticím. I koně cítí Rakousko a jsou svěží. Po překonání stoupání jsme na hraničním přechodu do Rakouska. Celníci i policajti jsou u vytržení. Je ještě Československo a danou situaci berou s humorem. Požádali koně o pasy.

Konečně Rakůsy. Pesimisti říkají, že jsou to "studené čumáky". Rakouští hospodáři měli určitě hlášky o tom, jaká skupina překročí hranici a už nás u vinných sklepů oblečení v modrých zástěrách čekali a rozebrali si nás a tím pádem se ztrácíme všichni. Těžko se dáváme dohromady a vybaveni proviantem tekutým se vydáváme k Poisdorfu, kde má být náš cíl.

Strýc Jagoš, sedmdesátitříletý, říká Martinovi: "Martin, požčaj ně tých koní". Martin říká: "tož si jich strýcu požčajte". Strýc Jagoš přezdívaný Kruciš si sedá na kozlík a bere do ruky opratě. Jdeme za vozem a hlavy plné Rakouských sklípků ani nevnímáme, že jdeme po levé straně vozovky i s koňama a spícím Krucišem na kozlíku.

Proti nám zastavuje dáma v autě a mobilem volá. Po kilometru nás zastavují Rakouští policajti. "Kdo je kočí?" "Kdo mluví německy" Nikdo. Všichni mluvíme Anglicky. Přichází na řadu posunková řeč. Tahají opratě a ukazují, čí jsou koně. Martin se k nim hlásí. Ukazují jestli pil. A Martin česky odpovídá "nic sem nepil, ale trochu sem si dal". To už propukáme smíchem.

Smějí se i policajti. Přijali tu chlapskou hru. Dýchal do čepice. Zase smích. Ukázali ne oblohu, jakože bude brzo tma abychom pohnuli, že nemáme světlo. Na vůz si sedají všichni a Martin práskl bičem a za šera jsme vy vysněném Poisdorfu.

Spíme pod hvězdami a ráno se dovídáme, že jarmark na který jdeme se konal už minulý týden. Ale však to znáte. Není důležitý cíl, ale cesta k němu. Přátelé se mě ptali, co ste tam nejeli autem? Ano auto je rychlejší, ale okrádá tě o čas o čas prožitý na cestě. Doma se na mě ze zrcadla díval úplně cizí člověk. Snad to byl některý z dědů co šli do Rakůs na žně.