Africký islám 2/2: Současnost

Africký islám: Afričtí sunnité, šíité a bezkonfesní muslimové

Vyznavači islámu tvoří přibližně 42 % celé africké populace. Geograficky islám kraluje severní tzv. saharské Africe a sahelskému pásu. Významně je rozšířen také na svahilském pobřeží a v západní Africe. V jižní Africe je islám výrazně menšinovým náboženstvím - v celém jihoafrickém regionu je muslimů přibližně 1 až 2 % obyvatel. Toto číslo ostře kontrastuje se statistikou v severní Africe, kde se k islámu v zemích jako je Alžírsko, Libye nebo Maroko hlásí až 99 % obyvatel.

Uvádí se, že většina muslimů v Africe jsou sunnité, ovšem mnoho muslimů v Africe je rovněž tzv. nekonfesních. Třináct afrických zemí hlásí počet nekonfesních muslimů nad dvaceti procenty: v Mali je to 55 % muslimů, v Nigéri 42 %, v Kamerunu 40 %, v Tunisku 40 %, v Guinei Bissau 36 %, v Ugandě 33 %, v Maroku 30 %, v Senegalu 27 %, v Čadu 23 %, v Etiopii 23 %, v Libérii 22 % v Nigeru 20 % a v Tanzanii 20 % z celkového počtu muslimů. V Africe žije velmi přibližně půl miliardy muslimů. Šíitská menšina africké ummy je relativně nepočetná.

Počty věřících podle sčítání obyvatel je ovšem (zejména) v subsaharské Africe třeba brát jen orientačně. Synkretismy a vícečetné náboženské identity - v subsaharské Africe poměrně rozšířený přístup k náboženské oblasti života - se zatím jednoduše nepropisují do sčítání obyvatel, neboť na ně v dotaznících není pamatováno. Přístup Afričanů k náboženství je velmi kreativní, což ovšem prozatím statistiky nereflektují, a proto je třeba konečná čísla výzkumů vnímat spíše orientačně. Statistiky jednoduše nereflektují bohatství afrického náboženského života.

Africký súfismus, koránismus a salafismus

Nemalý počet muslimů se v Africe kloní k súfijské tradici: zaměřují se na mystickou rovinu islámu, avšak dále se dělí do řady směrů. Jeden ze známých súfijských směrů západní Afriky je Tidžáníja s velkým počtem vyznavačů v Mauretánii, Mali, Nigeru, Senegalu a Gambii. Mnozí súfijci pocházejí ze synkretických kruhů, kde je islám propojován s tradičními africkými náboženstvími. Tyto synkretismy jsou v Africe na druhé straně ostře kritizovány africkými salafisty, kteří hovoří o přílišné afrikanizaci islámu. Salafismus se v Africe začal významněji šířit poměrně nedávno.

Výčet by nebyl úplný bez zmínky o tzv. koránistech (quráníjún): Koránismus je myšlenkový proud, který odmítá božskou valenci hadíthů a jedinečně ji přisuzuje jen Koránu. K nejvýznamnějším africkým koránistům je možné počítat osobnosti jako Mohamed Shahrour nebo Ahmed Subhy Mansour. Dále je v Africe nemalé množství íbádiů, zejména na Zanzibaru, v Alžírsku, Tunisku a Libyi. V severní Africe má značný - nejen politický - vliv Muslimské bratrstvo.

Afrika je unikátní i v přístupu k pěti pilířům islámu. K prvnímu pilíři, který rozhodně není nijak samozřejmý, se dostaneme níže. Druhý pilíř - salát (modlitba) - je podle mého terénního výzkumu téměř všude dodržován. Třetí pilíř islámu - zakát (almužna) - je dodržován pouze v oblastech, kde muslimové netrpí existenciálním nedostatkem. Muslimové v téměř celém Sahelu a subsaharské západní Africe žijí v takové bídě, že zde hledí zejména na zachování života svého a nejbližší rodiny, případně klanu. Hovoříme o nejchudších zemích světa, kde neexistuje nezávadná pitná voda a jakékoli jídlo je vzácné.

Zatímco v saharské oblasti Afriky mě muslimové velmi často zvali přinejmenším na čaj a kávu, často ale také ke společnému stolu a bezpečnému přenocování, v Sahelu jsem tuto pohostinnost nezaznamenal prakticky vůbec a vzhledem k situaci tamějších obyvatel je to více než pochopitelné. To souvisí i s půstem v měsíci ramadánu - sawm -, který bývá přísně dodržován v afrických zemích při jižním pobřeží středozemního moře, kde je jídla hojnost, ale jinak je k němu přistupováno v zemích, kde lidé běžně hladoví a bojují s nedostatkem všeho o holé přežití (Mali, Čad, Niger...) v průběhu celého roku. Pátý pilíř islámu - hadždž (pouť do Mekky) - je obecně ctěn zejména v ekonomicky stabilních oblastech a ponejvíce v zemích, které jsou Mekce nedaleké, jako je Egypt, Súdán, Eritrea, Džibutsko nebo Somálsko.

Naopak ve vzdálených a chudých zemích jako je Mauretánie, Západní Sahara, Mali nebo Burkina Faso je pro většinu tamějších muslimů hadždž jen nesplnitelným snem. Na druhé straně význam slova islám, tedy odevzdání se do rukou Božích (Alláhových), zde nabývá absolutního významu, neboť přežití je velmi nesamozřejmé. Vztah člověka k Bohu (ibádát) i vztahy mezi lidmi (mu´amalát) jsou tady dle mé opakované a dlouhodobé zkušenosti ryzí (i když se finančně podporovat zkrátka nemohou).

Africký islám a synkretismy

V subsaharské Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a křesťanství či islámu. Hovoří se o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali islám, ovšem neopustili původní víru, a vznikly tak náboženské synkretismy i unikátní kulturní tradice v rozličných podobách. Zdaleka však nejde jen o synkretismy: i samotný islám v jednotlivých regionech zaznamenává jisté proměny podle kulturně-náboženského kontextu, do kterého vstoupil. Odlišnosti jsou často pouze v důrazech na určitá témata, jindy odrážejí kulturní specifika daného regionu nebo reagují na dobové proměny společnosti. Islám se do afrických kultur nejen inkulturuje, ale je jimi v daných oblastech rovněž zpětně ovlivňován (což je jev, který se týká i jiných náboženství). Vzniká tak unikátní kultura a specifická tvář lokálně ovlivněného afrického islámu.

Některé synkretismy islámu a původních náboženství jsou z hlediska islámské věrouky relativně nekonfliktní, jako je tomu např. v Senegalu u synkretismu islámu a tradičního náboženství serer. Sererský Bůh stvořitel nazývaný Roog je mezi Serery v Senegalu identifikován s jediným Bohem islámu. Dnes je většina Senegalců muslimského vyznání a náboženství serer tvoří jen nevýznamnou příměs mezi věřícími z etnika Sererů. Vzhledem k tomu, že Sererové vyznávali před příchodem islámu jediného Boha, lze je označit za hanífy, tedy přirozené monoteisty.

Není nezajímavé, že mnozí ze sererských muslimů v Senegalu se hlásí k súfismu. V Sahelském pásu, zejména na jeho jižním okraji, lze vysledovat určité tendování muslimů, kteří zcela neopustili tradiční africká náboženství právě k mystickým formám islámu. Jde zejména o jižní Mali, Burkinu Faso, jižní Niger, Nigérii a Čad. Typickou postavou tohoto synkretismům otevřeného mystického islámu je západoafrický marabut. Jižně od Sahary je rovněž mezi muslimy stále přítomný kult zemřelých předků. Věroučný rozpor v této tradici tamější muslimové nespatřují.

Složitější situace je v případě synkretismu islámu a vodunu v Mali nebo islámu a bori v Nigeru. Zde už islámská věrouka zaznamenává zásadní vychýlení: tato tradiční africká náboženství, ke kterým tamější obyvatelé přijali islám jsou totiž polyteistická a to je v příkrém rozporu s islámským striktním učením o jedinosti Boží (tawhíd). Z pozice islámské teologie jde o tzv. širk, nepřípustnou modloslužbu a přidružování dalších bohů či božstev k jedinému Bohu. Navíc se v případě vodunu hovoří o jeho provázanosti s čarodějnictvím, což je mnohými muslimy vně tento region nahlíženo jako nepřípustné a v zásadě považují synkretismus islámu a vodunu za participující na čarodějnických a tedy satanistických praktikách, což Korán velmi tvrdě odsuzuje (např. 36:60-62; 24:21; 43:61-63 a další).

Prakticky v celé západní Africe lze pozorovat skutečnost, že mnozí muslimové nosí viditelně na krku ochranné kri-kri, amulety připravené vodunským (případně jiným) knězem nebo čarodějem. Mnohdy obsahují úryvek z Koránu, pokapaný krví obětovaného zvířete (často kohouta) začarovaný zasvěcencem k ochraně nositele. Ve výzkumu jsme zaznamenali pojmenování tohoto synkretismu islámský vodun (Islamic Vodun), což je termín, který používají i další autoři. První pilíř islámu - šaháda (vyznání víry v jedinost Boží a Muhammadovo proroctví) - je v tomto a podobných případech přijímán jaksi kreativně.

Mnozí Afričané ctí polyteismy svých předků. Je třeba si uvědomit, že Afričané vycházejí z jiných filozofií, z jiné kosmologie a také ontologické kategorie jako je např. lidská osoba chápou odlišně. V tradičních afrických náboženstvích a kulturách, které definují identitu Afričanů se plnohodnotnou osobou člověk stává až v průběhu života díky iniciačním a přechodovým rituálům a mravně vyspělému životu v náboženské úctě k předkům. Vyznat víru v jedinost Boží je možné, ovšem vzdát se své identity, vystoupit z linie svých předků, odmítnout generacemi ctěný mrav, zavrhnout tradiční božstva, to je ve společnosti, kde pouze příslušenství ke skupině zajišťuje status osoby a de facto přežití, velmi složité až nemožné. Afričané také o původních afrických náboženstvích nepřemýšlí jako o polyteistických, neboť to je cizí pojem, který přinesli monoteisté a aplikovali jej na tradiční náboženství.

Mezi Joruby v Nigérii se islám významně rozšířil ve 14. století zejména díky obchodu s rozvinutými říšemi v oblasti dnešního Mali - s určitým duchovním centrem v Timbuktu -, které s Joruby spojovala řeka Niger, ovšem do oblasti dnešní Nigérie se první muslimové dostali již v 8. století. Křesťanství se mezi Joruby rozšířilo až o mnoho staletí později a to postupně s výraznějším impaktem na společnost až v 19. století. Hovoříme-li o islámu a křesťanství v Nigérii, musíme zvýraznit nigerijské hnutí chrislam, které v zemi existuje od sedmdesátých let 20. století. Jedná se o náboženské hnutí mimo jiné synkretizující islám a křesťanství.

Nigerijský chrislam je označován za typicky jorubský fenomén. Chrislam odmítá vnímat křesťanství a islám jako dvě výlučná náboženství a hledá společné rysy, společné cíle a inkluzivní sjednocení. V pozadí vzniku chrislamu bylo rostoucí napětí mezi muslimy a křesťany v Nigérii. Počátek chrislamu bývá datován do roku 1976, kdy jeho zakladatel, pan Tela Tella, vystoupil s tvrzením, že je posel Boží, který přináší nové náboženské hnutí Ifeoluwa (v překladu: mise lásky k Bohu). Tella byl původně muslimem a nové hnutí vystavěl na pěti pilířích, jimiž jsou: láska, milosrdenství, radost, dobré skutky a pravda.

Později Tella předložil jednoduché základní vyznání: Bůh Ježíšův je jeden, Bůh Muhammadův je jeden, lidstvo je jedno - chrislam, chrislam, chrislam. Někteří vyznavači chrislamu potom zejména v posledních letech obnovili úctu k tradičnímu jorubskému náboženství a tradice propojili. Tři velké tradice v jednom vytváří unikátní náboženskou nauku, podepřenou touhou po jednotě, pokoji a míru. Synkretismus plodí rovněž pozoruhodné kulturní jevy a velmi komplexní etiku. Chrislam je ovšem z ryze islámských pozic chápán jako nepřípustná hereze.

Afrika od samého počátku spoluutváří světovou tvář islámu, což je zjevné i proto, že polovina islámského zeměpásu se nachází právě v Africe. Vedle uchovávání nauky Afrika přispívá i k rozvoji islámu a vzniku některých jeho originálních forem. Islám je v Africe dynamickou skutečností, rozvíjí se, formuje a ovlivňuje jeho světovou tvář.

• Předchozí (1.) část článku