Túra kolem Vydry z Rokyty na Čeňkovu pilu na Šumavě

Jarní turistika na Šumavě

Autobus ze Sušice pomalu ukrajuje kilometry údolím proti proudu řeky Otavy. Od Čeňkovy pily se šplhá serpentinami do Srní a odtud pokračuje do nejvyššího bodu své cesty, na Rokytu (928 m n. m.). Pro nás je to cílová zastávka, ze které se jdeme podívat do rokytského informačního centra NP Šumava. I když je konec března, mají otevřeno a po prohlédnutí vystavených exponátů se ještě potěšíme rozkvetlým keřem lýkovce a můžeme jít.

Po silnici scházíme k mostu přes řeku Vydru pod Antýglem, kde začíná cesta po pravém břehu řeky. Je výhodné, že po celou dobu budeme pouze sestupovat a navíc máme slunce v zádech. První pohled na řeku slibuje hezkou podívanou, vody je poměrně dost a už tady ukazuje svoji sílu. Po pravé straně je turistický přístřešek a nad ním se zvedá západní svah Lišáka (1 113 m n. m.). Není to hezký pohled. Již několik let tu leží oloupané kmeny smrků a bude to trvat ještě dlouho než se rozpadnou.

Čtěte také: Pohodová Vydra, dramatická Křemelná: Turistika na Šumavě

Ale zpátky k řece. Její nabídka je široká. Valí se přes kameny, hučí, že není slyšet vlastního slova. Protéká každou mezerou, vrací se kolem břehů, aby se opět přelila přes hradby kamenů. Je neúnavná a se slunečními paprsky rozehrává nekonečnou pohádkovou hru, při které má hlavní slovo její tmavohnědá voda. Ta se v klidnějších zátočinách pokrývá bělostnou pěnou, jakoby si pod ní chtěla na chvíli odpočinout. Údolí řeky je v těchto místech sevřené mezi svahy a jen občas se otevře pohled nad koruny stromů.

Přicházíme ke Klostermannovu mostu. Ten byl postaven v roce 2012 a je z něj hezký pohled na řeku. Z cesty pod mostem se na chvíli otevře výhled na Hrádky nad levým břehem řeky. Jednotlivé skály mají svá jména. Panna, Bába a Mnich jsou ty nejvyšší. To již procházíme pod svahem Lišky a v těchto místech kdysi stála Hálkova chata. K té se dalo přejít po lávce, z níž zbylo torzo soklu. Řeka tu poměrně zrychlila a její píseň je o mnoho hlasitější.

Vydra pod bývalou chatou mění směr a výškový rozdíl mezi ní a cestou je o mnoho vyšší. Přicházíme k Turnerově chatě. Tady z pravé strany přibírá Vydra Zhůřský potok. Chata bývá otevřena, ale dáváme přednost Bystřině na Čeňkově pile. Pod chatou se nad pravým břehem zvedá rozlehlé kamenné moře. Řeka tady mění směr k SZ a ztrácí na rychlosti.

Údolí se postupně rozšiřuje a cesta se několikrát od řeky vzdálí. Jaro probudilo i zdejší květenu. Ve velkém kvetou devětsily, podběly a sasanky. Sem tam se objevují plicníky a tajemné sleziníky. Do šumění řeky se vtírá něco cizího. Dřevařská technika snad tady závodí s časem. Kácí se tu staleté zdravé smrky a dá se mluvit spíše o drancování než plánované těžbě. Prostě hrůza, až z toho mrazí.

Údolí je opět o něco širší, řeka si jen tak zpívá a sluníčko začíná hřát. Mezi stromy na levém břehu se objevuje elektrárna na Čeňkově pile a naše cesta dospěla ke konci. Ještě poslední pohled z mostu a zbývá řece říci, tak zase někdy na shledanou.

Cesta při Vydře je taková pohodová Šumava. Je dlouhá okolo 8 kilometrů a převýšení žádné. Sestoupí se o 280 metrů. Na jaře sem turisté skoro nechodí, potkali jsme jen několik lidí kousek od Čeňkovy pily.

Zbývá pár slov o řece. Hledat její pramen je zbytečné. Voda, která v ní protéká se dostane z podzemí na povrch na severním svahu Luzného (1 373 m n. m.), v nadmořské výšce 1 215 metrů. To je pramen Luzenského potoka. Ten proteče nepřístupným Luzenským údolím a pod Březníkem jej z levé strany posílí voda Březnického potoka. Než dosáhne Modravy přibere Ptačí potok a několik stružek či menších potůčků.

Nedaleko Modravy je soutok s Filipohuťským potokem a o něco dál s potokem Roklanským. Vydra je na světě a teče si k severu. Nějakou vodu jí ubere Vchýnicko - Tetovský kanál. Když taje sníh, ani se to nepozná. Proteče kolem Antýglu a pod ním je v celé nádheře. Délka Vydry je 23 kilometrů a plocha povodí 146 km². Pod Čeňkovou pilou je soutok s Křemelnou a dál to je již zlatonosná Otava. Mapa KČT se jmenuje Šumava - Povydří a má číslo 65.