Výstup na horu Křemelná (1 125 m), túra na Šumavě

Túra za zaniklými šumavskými vesnicemi

Když ráno vyjedu na Špičácké sedlo na Šumavě, tak si říkám, jestli to byl dobrý nápad, vydat se dnes na pěší výlet. Objevuje se více mraků, než bych si představoval, navíc podle předpovědi dnes místy hrozí i bouřky. Pokračuji směrem na Prášily, a poté parkuji na parkovišti u bývalé osady Gruberg, kde od roku 1952 sídlila tanková střelnice.

Mám namířeno k bývalé vesnici Stodůlky, která stávala na úbočí hory Křemelné nedaleko Prášil. Vydávám se po asfaltové silnici po zelené značce, když se podívám zpět, tak se nad silnicí tyčí mohutná hora Ždánidla (1 309 m n. m.), další z vrcholů, který zatím na mou návštěvu čeká.

Ze silnice za chvilku odbočím doleva na lesní cestu, kudy pokračuje zelená značka. Hned po odbočení mě zaujme tesařík (Paracorymbia maculicornis), jehož focením strávím pár minut. V příkopech roste orchidej prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) a já po úbočí hory Slunečná (996 m n. m.) pokračuji v chůzi převážně smrkovým lesem.

Čtěte také: Přes Soumarské rašeliniště na Stožeckou kapli, trek z Kunžvartského sedla

Po chvilce mě zaujme podivný "polštář" ze zelených rostlinek. Tipuji to na nějaký mech, nicméně po bližším pohledu vidím, že se jedná o plavuň pučivou (Lycopodium annotinum), se kterou se setkávám poprvé. Zelená značka poté odbočuje doprava a já začínám klesat do údolí říčky Křemelné.

Za chvíli jsem z lesa venku. Zde mi způsobí nepříjemný zážitek vzteklý německý ovčák, který na mě vystartuje z pod karavanu přistaveného přímo u cesty. Naštěstí ve chvíli, kdy už vidím, jak se rozzuřený pes blíží ke mně, slyším škubnutí řetězu, kterým je nejspíš ke karavanu přivázán. Přidám do kroku a ještě chvíli mi bije srdce jako o závod.

Bývalé Stodůlky

Pak už přicházím k mostu přes říčku Křemelnou, kde se nachází také hydrologická stanice. Na tomto místě jsem byl naposledy před deseti lety a má pro mě své zvláštní kouzlo. Hned za mostem se silnička zvedá po úbočí mohutné hory Křemelné (1 125 m n. m.), jejíž vrchol se tyčí vpravo od cesty.

Právě zde, na jejím západním úbočí nad stejnojmennou říčkou, stávala zaniklá ves Stodůlky. Jednalo se o bývalou králováckou rychtu, jejíž obyvatelé byly poddanými krále. Svojí rozlohou byla obec druhou největší v Čechách po Praze.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ve druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století měly Stodůlky kolem 2 000 obyvatel. Po válce bylo převážně německé obyvatelstvo odsunuto a Stodůlky se staly dopadovou zónou vojenské střelnice. Stále se zde může nacházet nevybuchlá munice, na což mě upozorní všudypřítomné cedule s nápisem: "Nevybuchlá munice, nebezpečí ohrožení života!"

Dnes se zde, na místech, kde dříve stály domky zaniklé vesnice, nachází pomalu zarůstající louky, mezi nimiž strmě stoupá již zmiňovaná silnička, z níž se s rostoucí nadmořskou výškou otevírají stále krásnější výhledy. Ale k těm až za chvíli. Kolem silničky se to jen hemží různými druhy motýlů.

Fotografuji zde perleťovce prostřední (Argynnis adippe), které vyruším při páření na chrastavci rolním, narazím zde na perleťovce severního (Boloria aquilonaris), jehož nález je z toho území vůbec prvním v historii, dále na vřetenušku přehlíženou (Zygaena minos) či vřetenušku pětitečnou (Zygaena lonicerae).

Z běžnějších druhů jsou zde přítomni bělásek řepový (Pieris rapae), ohniváček černokřídlý (Lycaena phlaeas), modrásek jehlicový (Polyommatus icarus) či okáč třeslicový (Coenonympha glycerion). Zajímavým je také zdejší výskyt rostlinky chrpy parukářky (Centaurea elatior).

A nyní již k vychvalovaným výhledům. Ty jsou zde skutečně úžasné a daleké. V kombinaci s dnešním nádherným počasím (od rána se vyjasnilo) jde o parádní zážitek. A jaký pohled se nám z úbočí Křemelné naskytne? Ve směru jih - západ je to Jezerní hřbet s nejvyšší Jezernicí (1 266 m n. m.), za ním je poznat podle rozhledny Poledník (1 315 m n. m.), následuje Skalka (1 238 m n. m.) a vpravo od silničky nejbližší Slunečná (996 m n. m.).

Přicházím na rozcestí Stodůlky, kde jsou na informační tabuli údaje o zaniklé obci a také zde stojí turistický přístřešek, který využívám jako místo k občerstvení z vlastních zásob a užívám si výhledů.

Poté opouštím zelenou značku a jdu tentokráte po modré. Stále stoupám otevřenou krajinou a je vidět nové a nové kopce Šumavy. Když se zastavím u turistického stolku a laviček o dalších pár výškových metrů výše, už nejsou vidět jen kopce zmiňované dříve, ale přibývají k nim i další západního a severozápadního směru - Ždánidla (1 308 m n. m.), Polom (1 295 m n. m.), Hůrecký vrch (1 099 m n. m.), Jezerní hora (1 343 m n. m.), Špičák (1 201 m n. m.), Pancíř (1 214 m n. m.), Můstek (1 235 m n. m.) či Jedlová (1 176 m n. m.).

Při cestě roste náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora) a když opět vstoupím do lesa, překvapí mě přímo uprostřed silnice skokan hnědý (Rana temporaria). Mě teď čeká další cíl - hora Březník (1 006 m n. m.) a její vrcholová Vintířova skála. Nejprve přicházím lesem k rozcestníku U Malého Babylonu, kde je turistické odpočívadlo a další informační tabule, týkající se Stodůlek.

Březník (1 006 m n. m.)

Po necelém kilometru odbočím ze silničky doleva na cestu, stále po modré a zelené turistické značce. Mířím k místu zvanému Pustina. Kdysi zde bývala stejnojmenná osada, dnes zde stojí jen hájenka, kterou obýval místní oblíbený doktor Zdeněk Kostrouch s manželkou. U chátrající hájenky se nyní nachází i umrlčí prkno, jako vzpomínka na pana doktora, který zde žil do roku 1993.

Dále procházím kolem rozcestníku Pustina, který se nachází asi 200 m od hájenky. Pohybuji se již po úbočí hory Březník (1006 m n. m.). Když přijdu k odbočce na vrchol, k rozcestníku Pod Březníkem, naskytne se mi nádherný pohled od níže položených oblastí na severu a severovýchodě. Jelikož směrem do vnitrozemí není žádná další vyšší hora a úbočí hory je zde tvořeno loukami, jsou výhledy z úbočí Březníku nádherné, v čele se Svatoborem tyčícím se nad Sušicí.

Po chvilce pokračuji směrem k vrcholu, kam je to již jen kousek, navíc i stoupání už je jen nepatrné. Těsně pod vrcholem stojí Kaple svatého Vintíře, což byl benediktýnský mnich, který zde žil v postevně do roku 1045. Z mé poslední návštěvy pamatuji kapličku v hustém lese, dnes je hned vedle poměrně rozsáhlá paseka.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Těsně nad kapličkou vás dovedou kamenné schody na Vintířovu skálu, na které se nachází vrcholový bod Březníku. Do žulové skály je zapuštěna triangulační tyč a železný kříž.

Březník je výrazný suk s žulových vrchem, který se tyčí přibližně 3 km jihozápadně od Hartmanic. Jde o dvojvrcholový hřbet, jehož nižší vrcholek měří 998 m. Od dob mé poslední návštěvy v roce 2004 poněkud poporostly smrky i listnáče kolem vrcholové skály a výhledy jsou tak čím dál omezenější. Přesto je odtud vidět na Debrník či Polom.

Sejdu zpět na rozcestí pod Březníkem a dále bude moje trasa pokračovat po zelené k rozcestníku nazvaném Rovina. Jdu opět cestou vedoucí mezi loukami a mírně klesající. Po mé levé ruce se objevuje panorama šumavských kopců - Ždánidla, Debrník, Polom či Pancíř. U cesty opět poletují motýli, opět vřetenuška pětitečná (Zygaena lonicerae) či soumračník rezavý (Ochlodes sylvanus) či moucha pestřenka tichá (Serycomyia silentis).

Chata Rovina se nachází ve výšce 924 m n. m. mezi Hartmanicemi a Železnou Rudou přímo u silnice v sedle horského hřebene. Zchátralý objekt byl od roku 2006 rekonstruován a v roce 2009 znovuotevřen pro veřejnost. Dnes chata nabízí restauraci a možnost ubytování.

Nyní mě čeká opětovný sestup do údolí řeky Křemelné a sice do místa zvaného Sklářské údolí nebo také Frauenthal. Vede tam žlutě značená cesta převážně jehličnatým lesem. Než však do něj vejdu, čeká mě ještě krátký úsek cestou mezi loukami, kde vyruším motýlka vlnopásníka kostkovaného (Scopula immorata), na pcháči babočky kopřivové (Aglais urticeae) a při okraji lesa okáče ječmínkového (Lasiommata maera) sajícího nektar na jestřábníku oranžovém.

Během mé asi dvoukilometrové cesty lesem se mi najednou ztratí žlutá značka, ale díky svému GPS přístroji vím, kam jdu a po nějaké době se na ní opět napojím. Jde se příjemně, v lese není horko, navíc cesta vede pořád z kopce. Než dorazím ke Křemelné, zaujmou mě dva zástupci žluťásků, sající nektar z květu pcháčů - žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), ale hlavně žluťásek borůvkový (Colias palaeno), s nímž se setkávám poprvé.

Bývalý Frauenthal

Pak již vede moje cesta podél toku říčky Křemelné. Nacházím se v místě, kde stála osada Frauenthal, kde se nacházely brusírny a leštírny skla. Po vysídlení občanů německé národnosti se usedlosti postupně rozpadaly nebo byly ničeny vandaly. V roce 1952 se navíc stal Frauenthal součástí vojenského újezdu Dobrá voda a armáda prostor využívala jako vojenské cvičiště. Všechny objekty byly postupně srovnány se zemí.

Na bývalou osadu nás dnes upozorní pouze zbytky základů některých domů, ruiny pilíře mostu přes Křemelnou či pozůstatky náhonů. V místě bývalého mostu přes Křemelnou bývala dřevěná lávka, která však byla odstraněna, proto je druhý břeh Křemelné pro běžného turistu v těchto místech prakticky nepřístupný.

V místech bývalého Frauenthalu řeka Křemelná krásně meandruje. Chvíli se posadím na turistické lavičky se stolkem přímo u řeky a relaxuji. Pak však v dálce zpozoruji nepříliš přátelsky vyhlížející mraky tmavé barvy a vzpomenu si na dnešní předpověď: V odpoledních hodinách bouřky. Proto nelením a opět se vydávám na cestu, neboť do Prášil mi ještě kus cesty zbývá.

Za chvíli opět ale klečím u cesty s fotoaparátem, neboť moji pozornost upoutá zajímavá a pro mě dosud neznámá květinka s modrými květy. Později zjišťuji, že se jedná o jirnici modrou (Polemonium caeruleum), která má ráda břehy, vlhké louky či luční prameniště ve vyšších polohách. A právě zde jí to svědčí.

Od rozcestí Šerlův dvůr jdu po cyklostezce kopírující silnici směrem k Prášilům. Kousek od cyklostezky vidím podobné rostlinky jako před chvílí, pouze s bílými květy. Po podrobnějším prozkoumání listů, stonku či květů je patrné, že se bude jednat o stejný druh, jirnici modrou, avšak její formu s bílými květy.

Kolem soutoku Prášilského potoka a Křemelné mířím k dalšímu rozcestníku nazvanému Prášilský potok. Zjišťuji, že z bouřky asi nic nebude, a i když už toho mám v nohách docela dost, prodlužuji si trasu oklikou po žluté trase ve směru na bývalý Formberg, nacházející se v nadmořské výšce 1 085 m n. m. na úbočí hory Ždánidla.

Cestu sem volím hlavně proto, že by se odtud měly otevírat zajímavé výhledy severovýchodním, východním a jihovýchodním směrem. Bohužel to už asi neplatí, protože výhled odtud bohužel není již žádný. Vracím se proto po zelené zpět do Prášil a pak ještě kousek k zaparkovanému autu. Celkem jsem dnes ušel 20 km.

Další související články: