Zimní Velký Choč (1 611 m), výstup na západ a východ Slunce

Zimní túra na Velký Choč, nejvyšší horu Chočských vrchů

Velký Choč se jako nebetyčná pyramida zvedá mezi zalesněnými hřebeny Velké Fatry a Chočských vrchů. A když jsem minulý týden zahlédl Velký Choč z Lysé hory při východu Slunce, byl příští cíl cesty na Slovensko jasný.

Na Velkém Choči jsem byl sice naposledy před rokem a půl, ale pokud jde o zimu, bude to již dobrých deset let. Tehdy jsem se na Velký Choč probojoval od východu od lázní Lúčky, dnes si vybírám nejfrekventovanější trasu z obce Valaská Dubová, ve které naleznete známou Jánošíkovu krčmu.

Chodník je pěkně prošlapán, takže sněžnice mohou zůstat na batohu. Hned nad obcí potkávám první dvojici, která sestupuje z Choče. Během dne pak míjím dalších asi 10 lidí. Na středu je to docela kopec lidí.

Čtěte také: Velký Choč, výstup na vrchol od severu z Jasenové

Přes Tesné skalky a kolem Jánošíkova stolu se po vcelku svižném stoupání konečně dostávám na rozcestí Stredná poľana (1 248 m). Dole v lese byla spousta sněhu a stromy krásně zahalené hustou sněhovou duchnou. Na polaně konečně krásně svítí sluníčko, které příjemně hřeje. Z Valaské Dubové jsem se sem dotrepal za hoďku a čtvrt. Docela slušný čas. Bál jsem se, že to půjde mnohem hůř.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Krátce jdu omrknout Hotel pod Chočom, kde bych eventuálně mohl přespat. Plánuji sice bivak na vrcholu, ale jeden nikdy neví. Hotel (stará salaš) je na svém místě, tři manící tady právě hledají kešku. Vím kde je, docela fikaně schovaná…

Po zimní cestě se vydávám dále. Nalevo šikmo do lesa až k prvním výhledům na Malou Fatru, jejíž hřeben od Malého Kriváně až po Velký Rozsutec mi skrze mlžný opar kyne na pozdrav. Sluníčko hřeje, jen ten ledový severák by nemusel kazit výsledný pocit. Ještě že jsem dnes nezapomněl sluneční brýle, ty se docela hodí.

Další stoupání je pěkně svižné, člověk se u toho i trochu zadýchá. Námaha je ale odměněna stále se rozšiřujícími výhledy. K panoramatu Malé Fatry přibylo nádherné panorama Velké Fatry a Nízkých Tater na jihu a jihovýchodě. O kousek výše se přidává i Kubínska hoľa s vrchem Minčol v Oravské Maguře.

Konečně je tady poslední výšvih odjištěný řetězem a hřebínek vedoucí až k rozcestníku oznamujícímu, že dále to již nejde. Vrchol Velkého Choče (1 611 m) mě přívětivě vítá. Rozhledová růžice s vrcholovou schránkou jsou stále na svém místě, stejně jako hory kolem.

Na severu vykukuje z mlžného oparu sněhová čepice Babí hory (1 725 m), nejvyšší hory Oravských Beskyd, které jsou třetím nejvyšším pohořím Slovenska. Pilsko dnes bohužel vidět není, viditelnost není úplně ideální. Na východě nemůže pochopitelně chybět rozeklaný hřeben Tater - od Sivého vrchu až po Kriváň a Končistou.

Na východě jsou tušit hřebeny Slovenského rudohoří. Spíše tušit než vidět, neboť solidní viditelnost končí na linii Královy hole v Nízkých Tatrách. Z Valaské Dubové jsem to na Velký Choč dnes stihl za asi dvě a čtvrt hodiny. Mnohem rychleji, než jsem původně počítal. Do západu Slunce zbývá spousta času…

Oblékám svetr, nasazuji čepici. Po chvíli musím nasadit i rukavice. Moc to nepomáhá, na vrcholu je kosa jako hrom. Ten ledový vichr proniká až do morku kostí a není se před ním kam schovat. Tedy dalo by se. Do spacáku.

Od bivaku mě však odrazuje stále houstnoucí clona mraků na západě. Noční chumelenici na vrcholu jsem naposledy zažil na Rakytově na Velké Fatře. Na další nemám chuť. Širákování v takovýchto podmínkách není úplně nejlepší způsob nocování v přírodě. Clona mraků stále houstne.

Když sluníčko skrze ledové cirry téměř nehřeje, začínám pokukovat po hotelu Choč dole na Střední polaně. A když jsem již skoro jako rampouch (cencúľ), balím saky paky a pádím dolů. Slunce navíc zalézá za stále hustější oblačnou clonu, takže ze západu Slunce by stejně nic nebylo. Honem do "tepla". Hoďka na vrcholu mi docela dala, rozehřívám se až v polovině sestupu.

V hotelu nikdo. To ale nevadí, dnes si rád pročistím hlavu a užiji večerní samoty. Počasí se stále ne a ne rozhodnout, na kterou stranu se překlopit. Zapadající sluníčko barví oblohu do fantastických barev, které by si ani v deliriu nevymyslel žádný malíř. Slunce muselo najít nějakou skulinku v oblačné cloně. Ale jen na chvíli, protože se opět zatahuje. Z nočního focení asi nic nebude, stativ a další serepetičky asi táhnu zbytečně…

Když se setmí, zalézám do spacáku. Odkrytým kouřovodem občas kontroluji oblohu, ale ani hvězdička. Budím se okolo půl deváté večer. Venku tma jako v pytli, na obloze ale září hvězdy. Honem ven z vyhřátého spacáku. Foťák, stativ a jde se na to. Velků vůz, Orion, Býk a množství dalších souhvězdí září na tušově černé obloze. Dole pod vrchlíkem mlhy září město Ružomberok.

Spokojeně zalézám do spacáku a opět zabírám. A přichází hloupý sen. Slyším kroky, vrzání sněhu pod vibramy. O půl desáté večer. Kroky však stále sílí a ve dveřích se dokonce objevuje kužel světla čelovky. Když mě tento kužel praští přímo do očí tak mě až ostrá bolest přesvědčuje, že nejde o hloupý sen, nýbrž o skutečnost. Jeden borec od Brezna se sem vydal na východ Slunce. Tak snad to již dnes bude vše a klid bude až do rána…

Ano byl. Až do 4.54, kdy nějaký hlas venku oznamuje přesný čas. Doparoma, tady na Velkém Choči je to téměř jako v Tesku. Také mají otevřeno nonstop! Ze spaní již nic není. Chvíli se ještě válím ve spacáku. Chtěl jsem odsud vyrážet až okolo sedmé po modré značce směr hrad Likava a Ružomberok. Tady bych sněžnice užil, trasa je téměř nechozená. Ale převalovat se ještě další dvě hodiny ve spacáku? Stejně bych již asi nezabral.

Nakonec díky neplánovanému brzkému budíčku měním plán. Opět mířím na Velký Choč. Když již nevyšel ten západ Slunce podle představ, třeba vyjde východ Slunce… Zmrzlý sníh křupe pod nohama, namodralý přísvit prostupuje lesní temnotou. Důvěrně známé světlo kuropění zvěstuje zrod nového dne.

Jeden výšvih, druhý výšvih a již je tady skalka s řetězy. A za nimi vrchol Velkého Choče. Ještě včera by mne nenapadlo, že se tady opět objevím v tak krátké době. Dnes tady ale nejsem sám, sešlo se nás tady hnedka sedm…

Slunce se začíná prodírat k obzoru, který je ale lemován vcelku hustou oblačností. Nakonec se ale probojuje skrz mraky a nasvítí vrcholky Malé Fatry a Velké Fatry. Ohromná ohnivá koule vzdálena od nás asi 150 miliónů kilometrů spalující ve svém nitru každou sekundu asi 4 milióny tun vodíku na hélium produkujíc pro pozemšťana nepředstavitelné množství energie se konečně přihlásila o svá denní práva. A dokonce mírně hřeje. Po ránu je na Choči znatelně tepleji než při včerejším pozdním odpoledni…

Tatranské hřebeny ale zůstávají pohrouženy do stínu. Včetně dominantního Barance (2 184 m) a Kriváně (2 494 m). A opět se otevírá to důvěrně známé panorama. Tatry, Oravské Beskydy, Oravská Magura a Kysucké Beskydy, Malá Fatra, Velká Fatra a Nízké Tatry. Opravdu nádhera. Najednou se zaleskla i zamrzlá vodní hladina Liptovské Mary. Honem tu krásu vyfotit, ať se o ni mohu podělit i s vámi prostřednictvím pár fotek ve fotogalerii.

Je něco po půl osmé. Přes hrad Likava bych to na polední spoj v Ružomberku nemusel stihnout. Kdo ví, jak bych dopadl v tamních lesích. Sněžnice nesněžnice. Proto volím ústup nazpět do Valaské Dubové. V devět hodin jede autobus. V Ružomberku stíhám zpožděný Čingov a v Žilině, naprosto neuvěřitelné, expres Petr Bezruč. Asi jsem trhl rekord. Z vrcholu Velkého Choče jsem se do Ostravy dostal za 4 a 1/2 hodiny. Ano, 10 minut po poledni vystupuji z vlaku na hlavním nádraží…

Velký Choč, turistická mapa