Letos to máme již natrénováno. Ráno se s Dejvem a Aljošou scházíme ve Vřesině na hřišti. Dnes se k nám přidává dcera Míša, která se nejvíce těší na špekáčky. Mám k opékání vyhlédnuto fajn místo v údolí Polančice. Kolem bývalé hájovny a zkratkou přes vrch Mezihoří (383 m) a rozcestí Vlčí kout (338 m) vyrážíme do údolí Polančice. V lese chroupeme borůvky, které konečně dozrávají. Letos hodně opožděně.

Z rozcestí Vlčí kout zmizel turistický přístřešek. Nezdržíme se tedy a míříme rovnou ke Kouzelné studánce v údolí Polančice. Vítá nás tam hezký palouk, upravené ohniště a posezení u "12 měsíčků". Rozdělat oheň není problém, dřeva je v okolním lese spousta. Dokonce nemusíme ani chystat pruty na buřty, nějací dobrodinci před námi je již připravili. Nejvyšší čas vydatně posnídat. Aljoša se opět vytasil se skvělou slaninou, takže buřty nemizí tak rychle jak jsem si představoval a po uhašení ohniště část z nich putuje nazpět do batohu. No fajn, zítra bude na oběd buřtguláš…

Vracíme se na turistickou stezku a plánujeme podzimní prochajdu po okolních studánkách, kterých je tady podle rozcestníku spousta. Třeba studánka v Pekelném dole, slibně znějící Lihovarská studánka, ale i studánka Habrová či Liduščiny studánky. Za chladných a krátkých podzimních dnů to může být fajn výlet.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na rozcestí Údolí Polančice (300 m) odbočujeme vpravo a svižně nabíráme výšku. Brzy jsme na loukách na vrchu Podklan (376 m) nad Zbyslavicemi, ze kterých se otevírají hezké výhledy na Beskydy a na okolní nevysoké vršky Nízké Jeseníku. I na Jodová sanatoria u Klimkovic. Ve Zbyslavicích se marně snažíme najít otevřenou hospodu. Ta na okraji obce se tváří, že nefunguje, vchod je zatarasen motorkou. Otevírací doba nikde, takže se vzdáváme naděje na tekuté osvěžení a Míša na nanuk. Patrně to tady nějak funguje, venku jsou slunečníky, ale asi jen "nějak", ale dopoledne prostě máme smůlu…

Kovidisté měli na nejen na pohostinství doslova zhoubný vliv. V posledním roce jsem to na vandrech i na jen "krátkých" procházkách pocítil již vícekrát. Scházíme proto kolem kapličky k rybníkům, které byly asi před 10 léty vybudovány na toku říčky Sezina. Dnes nás vítají nebojácná housata. Husy velké jsme tady letos potkali pokaždé, Jistě, není to úplně ideální čas na procházky. Již nyní mám neblahé tušení, že dostanu sprda za tento "ded marš" aneb "pochod smrti. Zejména David mé procházky takto s oblibou "dehonestuje"…

Od rybníků míříme proti proudu Seziny. Na chvílí se zastavíme u potoka, osvěžit se v chladivé vodě určitě nebude na škodu. Míša opět našla super zkratku, takže její boty lovím z bláta. Nu což. Je hodně teplo, však brzy vyschnou… Na břehu nám společnost dělá skokan zelený, kolem vody poletuje spousta motýlic lesklých, které patří do řádu Odonata. Tedy mezi vážky. Příjemné to místo ve stínu stromů a skal.

Následuje stoupání, houbařská vložka a již jsme kousek od bývalého Bítovského mlýna. Navštívíme zdejší osadu, chvíli posedíme, ale pak pokračujeme dále. Opouštíme údolí Seziny a míříme nazpět do údolí Polančice. Kolem hájovny na naučné stezce Zbyslavice. Cestou trháme slaďoučké a fantasticky vonící lesní jahody a obdivujeme ohromné stavby neúnavných lesních mravenců.

Hájenka na dohled Zbyslavic byla postavena v letech 1897 až 1900. Tehdy zdejší území patřilo panství hraběcího rodu Blücherů z Wahlstattu, který zde sídlil na nedalekém kouzelném zámku v Raduni. Dnes je hájovna v soukromých rukou. Za zmínku stojí i jedna zajímavost. Zdejší hajný v této lokalitě odlil 24centimetrovou stopu medvěda, který tudy procházel v roce 1996 (jak zmiňuje i informační tabule).

Dobře si na toho medvěda pamatuji, byla toho plná média. Já tehdy byl v Tatrách fotit medvěda, který si oblíbil Chatu pod Rysmi. A zatím nám medvěd chodil kousek za domem… Jestli mne paměť neklame, medvěd tehdy poničil nějaké včelíny u Čavisova, kam nyní míříme i my.

Po pravici se rýsují siluety beskydských hřebenů. I na ně brzy dojde. Nyní ale scházíme do údolí Polančice, kde nás na starém mokřadu s brčálově zelenou hladinou vítá hejno divokých kachen. Zvědavě po nás pokukují, ale jsou klidné. Na přítomnost člověka jsou zjevně zvyklé. Nacházím i poměrně čerstvé stopy divočáků. Však jich je v okolí spousta. Ve zdejší honitbě je prý ročně uloveno až 80 divokých prasat…

Následuje další rybník. Na jeho břehu nás vítá zelený vodník s červenou čepicí třímající v sevřených rukách obří štiku. Naštěstí je vodník dřevěný. Stejně jako ona štika. Hezké místo mimo turistické značky, které je známé téměř výhradně domácím.

Je horko, dopíjíme poslední zásoby vody. David se již chce pouštět do puškvorcové vody z rybníka. Raději mu ale nabídnu zbytek kofoly. Není čas na otálení, musíme dále. Do krčmy uhasit pekelnou žízeň. Opouštíme hranice Přírodního parku Oderské vrchy a podél lesa s výhledem k Čavisovu a Mezihoří míříme na východ.

Přes les Okluk scházíme k rybníčku, kde jsme v předjaří i na jaře rovněž opékali špekáčky, a dále přes rozcestí Okluk (280 m) zamíříme k hájovně a do hospůdky U Strakošů. Je to velice příjemná hospůdka s venkovním posezením, kde se během našich procházek rádi zastavujeme. Zde na pomezí Krásného Pole a Vřesiny se chvíli zdržíme. Není kam spěchat. A zde pod lípami se opravdu sedí hezky.

Když jsme sem docházeli, Míša metala málem hromy a blesky, jakou měla žízeň. No znáte ženské. Pohled by zabíjel. Po druhém nanuku a druhé kofole ale notně pookřála a konečně s ní byla řeč… Nálada se ale lepší i parťákům, takže to za ten asi 18kilometrový "ded marš" schytávám jen trochu. Nakonec - termín s extrémními letními teplotami si vybrali sami, já naplánoval pouze trasu. Prostě lemra čundr, který končíme opět ve Vřesině na trase tramvajové linky č. 5.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie