Túra na horu Slunečná a sopky Nízkého Jeseníku

Dvoudenní entomologická výprava (2)

Noc na vrcholu Velkého Roudného (780 m) byla jasná, avšak z nočního focení nebylo nic. Měsíc téměř v úplňku ve spolupráci s mlžným zákalem atmosféry svit hvězd jasně přezářil. Nevadí, vyjde to jindy. Rozbřesk však vše vynahrazuje. Ta hra nachové a modrých barev ranní oblohy byla úžasná.

A východ sluníčka, byť cloněného vzrostlými stromy, byl rovněž skvělý. Nejlépe byla ale hra světel a stínů vidět v okolí vodní nádrže Slezská Harta, jejíž západní část mám z Velkého Roudného téměř jako na dlani. A aby to nebylo třeba málo, neopakovatelnou atmosféru umocňují ranní mlhy válející se v některých údolích a na hřebeni s větrníky nad Starou Libavou, ze kterých ční jen samotné vrcholky s listy rotorů.

Budím Láďu, že je potřeba pokračovat. Dnes toho máme na programu ještě hodně. Pod Malým Roudným (771 m) se musíme přesunout po zelené turistické značce přes rozcestí Červený kříž (683 m) s přístřeškem a rozcestí Pod Rychtářem pod vrchem Rychtář (753 m) pod nejvyšší horu celého pohoří, geomorfologického celku Nízký Jeseník. A tou je hora Slunečná vysoká rovných 800 metrů.

Na rozcestí Vysoký kámen (738 m) je další velký turistický přístřešek, který by se dal využít k bivaku. Upravené ohniště před přístřeškem svědčí o tom, že k tomuto účelu je přístřešku alespoň občas využíváno. Po zpevněné cestě se suneme vzhůru. Ovšem hezky pomalu, protože cestou je tolik co fotit. Brouci, motýli, blanokřídlý hmyz i něco z malakofauny. Největší radost mi asi udělal lumek veliký, který měl při focení neskonalou trpělivost.

I na svazích Slunečné probíhá rozsáhlá těžba. Drancování lesa sice příliš nevítám, ale zase na druhou stranu máme přes četné paseky hezké výhledy do okolního kraje. Jako na dlani máme hřeben Hrubého Jeseníku, přes který se však převalují temné mraky. Jaký protiklad ke slunečnému počasí na Slunečné… Dále se otevírají výhledy na Hanušovickou vrchovinou i k hřebeni Orlických hor. Za zmínku snad stojí i to, že přes vrchol Slunečné vede evropská dálková trasa E3 a také hlavní evropské rozvodí řek Odra - Dunaj.

Míjíme hranici chráněného území geodetického bodu. Jsme kousek od samotného vrcholu. Vrchol Slunečné, který hyzdí stožár po technologii terestrického šíření televizního signálu využívaného dnes jen mobilními operátory, je již na dohled. Na vrcholu je velký rozcestník, či spíše několik rozcestníků a upravené zastřešené posezení. Tzv. krmítko pro turisty. Připomínku si zaslouží i úzkorozchodná železnice, která se nacházela kousek odsud a byla v provozu mezi lety 1904 až 1968. Vozilo se po ní dřevo ze zdejšího polesí, ale i od Nových Valteřic a Roudna do Dětřichova.

Na chvíli na Slunečné posedíme, produmáme další cestu a pak zamíříme k dalšími cíli. Po krásných loukách a pastvinách za úchvatných výhledů míříme opět k severu. K sopce zvané Venušina sopka. V cestě nám však stojí vrchy Kamenec (737 m), Chlum (693 m), Tylov (679 m) a Měděný vrch (687). Za Slezskou Hartou jsou to ještě vrchy Měděnec (650 m) a Návrší (679 m). Teprve pak následuje rozcestí Pod Venušinou sopkou (625 m), ze kterého je to do bývalé kaldery Venušiny sopky (654 m) již jen skok.

Za výhledů na Velký Roudný po pravici si jdu zopáknout něco z geologické historie Bruntálské vrchoviny. Sopky jsou opravdu vděčným a atraktivním cílem. Lavičky, ohniště i informační panely jsou stále na svém místě, stejně tak kaldera Venušiny sopky, která je plná strusky a zpevněného sopečného popele. Jsem tady sice po x-té, přesto jsem tady rád.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Vrchol aktivity tohoto stratovulkánu datují geologové do období před asi 1,8 milióny lety. Z geologického hlediska je tak Venušina sopka vskutku mladinkým útvarem. Horniny tohoto stratovulkánu se petrograficky řadí jako nefelinický bazanit a olivinický nefelinit, výjimečně limburgit. Na některých místech lze nalézt nápadné nazelenalé vyrostlice olivínu.

S horninami tohoto stratovulkánu se nejlépe seznámíme v kaldeře a nebo v nedalekém lomovém odkryvu - lávovém proudu u Meziny. Ten jsme však při tomto výletě vynechali. Za návštěvu ale rozhodně stojí. Sloupcovitá odlučnost čediče je zajímavým přírodním fenoménem.

Při návratu omrknu výhledy k Bruntálu, do Velké kotliny se zbytky sněhu i na Praděd, chvíli se věnuji broučkům a motýlům. Snad nebude Láďa, který jsa trochu znaven čeká dole na rozcestí, nadávat, že jsem se zase příliš zdržel. Ale odtrhněte se od všech těch okáčů, modrásků, baboček, soumračníků a všeliké té další havěti. A navíc - však jsme tuto výpravu pojali jako výpravu entomologickou…

Scházím k velkému hospodářství s lípou U Kohoutů. Tento památný strom má zhruba 250 let, obvod kmene přes 440 cm a výšku 27 metrů. No prostě pořádný obr, v jehož stínů čeká parťák. A bez připomínek, kde že jsem se zdržel. No prostě krásný strom…

Před sebou máme poslední bod na naší trase. Tím je Uhlířský vrch (672 m), poslední ze sopek v Bruntálské vrchovině. Spolehlivě nás sem přivádí žlutá a následně z Moravskoslezského Kočova zelená turistická značka. Slunce pere jako zběsilé, jsme rádi, když se konečně dostaneme do lesa s blahodárným stínem.

Bývalým lomem, kde se těžil tuf tohoto stratovulkánu (či snad bych měl napsat vrstvené sopky) k výrobě tvárnic, se vyhoupneme na vršek ke kostelu Panny Marie Pomocné. Její bílá silueta je vidět z velké dálky. Ať již cestou od Olomouce a nebo od Rýmařova při návratu z Jeseníků.

Těžební činností byl v tělese Uhlířského vrchu odkryt jedinečný profil se všemi druhy sopečných vyvrženin - od drobných hráškových tufů, po sopečné pumy i sopečné balvany. Ty největší z nich dosahují v průměru i více než jeden metr. Lomové stěny Uhlířského vrchu mají výšku až 40 metrů a jsou učebnicovou ukázkou řezu sopečného tělesa s vystupujícími a nápadně červenými vrstvami sopečných popelů.

Dlouho sedíme na jedné z laviček před kostelem a kocháme se výhledy ke Slunečné i dalším vrchům, po kterých jsme se poslední dva dny toulali. Úžasný výlet, krásná trasa po nádherném kraji. A úspěšný fotografický lov. Všechny ty šestinohé tvorečky, které se mi podařilo "ulovit" objektivem fotoaparátu budu popisovat určitě ještě na podzim…

Na zpáteční cestu se vydáváme tak trochu nelogicky. Přes Krnov. Láďa mě přemluvil, ať se sním jdu podívat na Cvilín a Kudlichovu rozhlednu. Přemluvil. Vlastně mě ani přemlouvat nemusel, protože jsem pro každou špatnost. No a když již jsme byli na Cvilíně, přibrali jsme to rovnou vše - i hrad Cvilín zvaný také Šelenburk a nebo Lobenštejn. Taková krásná tečka za putováním Nízkým Jeseníkem. I přesto, že obě rozhledny, jak Cvilín tak Kudlichova nad Úvalnem, byly zavřené…

• První část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie