Výstup na Velký a Malý Plešný na Šumavě

Túra na Velký a Malý Plešný do VVP Boletice

Po podzimním barevně jásavém výstupu na Chlum padla velikonoční volba na sousední Velký Plešný (1 066 m n. m.). I on leží ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Jako bonus jsme si přidali průstup po skalnatém hřebenu hory až na kótu Malý Plešný.

Velký Plešný (1 066 m n. m.)

Sraz si sice dáváme v Třebovicích, ale protože ty jsou díky VVP za několika zákazy vjezdu, nakonec sjíždíme k penzionu u bývalé vísky Střemily. Zde vede zelená turistická značka, která od Ktiše míří k Volskému vrchu u Chvalšin, a je tak jednou z mnoha tras proznačených před několika lety do okrajů vojenského výcvikového prostoru. Využívat se mohou pouze o víkendech a svátcích, což velikonoční pondělí splňuje.

Lehce za čáru tak zůstává jen to, že ze značené stezky brzy uhneme k vrcholu Velkého Plešného. Pohybovat se v terénu budeme především po cestách, kde nám nic nehrozí. Nakonec jdeme mimo turistickou značku od samého počátku. Míjíme tím kaskádu šesti malých rybníčků a hezkou cestou procházíme mokřady Třebovického potoka, který brzy změní svůj název na Chvalšinský.

Čtěte také: Šumavské tisícovky ve VVP Boletice

Mozaika krajiny VVP Boletice je natolik pestrá, že dává příležitost mnoha vzácným rostlinám a živočichům. To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti z doby, kdy jsem na chatě poblíž vojenského prostoru zničehonic objevil ve své domácí obuvi plcha lesního, nádherné tříbarevné zvířátko s huňatým ocáskem. Ten byl, podle tehdejší červené knihy ohrožených živočichů, známý jen ze sousedního Bavorského lesa, s pravděpodobným výskytem na Šumavě. Jak je to s plchem lesním dnes, nevím.

Pokračujeme kolem vysoké oplocené ohrady, kde mne hned napadne, jestli není připravena pro zubry evropské. Ti totiž mají být ve VVP Boletice brzy vypuštěni do volné krajiny. Protože asi 40 % výcvikového prostoru tvoří bezlesí, jde o jedno z biologicky nejcennějších území v ČR. Oblast je jako stvořena pro velká zvířata, která již dávno vymizela z naší krajiny.

Díky členitosti terénu mírně zvlněných náhorních plošin a hor, a činnosti armády bez intenzivního zemědělství, se zde udržela řada společenstev a organismů, jaké jinde ve střední Evropě staly vzácnými.

Pro teplý fén v závětří hraničních hor Šumavy je zdejší klima oproti jiným oblastem o stejné nadmořské výšce výrazně teplejší a řada rostlin zde dosahuje horní výškové hranice svého rozšíření. Činnost armády dnes nahrazuje roli velkých býložravců, vytváří plochy bezlesí, podobných těm, co zde zůstaly po poválečném odsunu německých obyvatel z mnoha samot a vesniček.

Květena zahrnuje 180 chráněných, ohrožených a významných druhů cévnatých rostlin. Mezi nejvýznamnější zástupce patří druhy vázané právě na bezlesí a řídké lesy, jako je hořeček český, popelivka sibiřská, početné populace hruštičkovitých a 15 druhů orchidejí. Síť neznečištěných neregulovaných toků, zachovalá díky absenci zemědělství a vodohospodářských úprav, hostí i největší středoevropskou populaci perlorodky říční a vranky obecné.

Hnízdí zde také nejméně 136 druhů ptáků, mimo jiné chřástal polní, datlík, jeřábek lesní, kulíšek nejmenší a skřivan lesní. Ti se stali důvodem vyhlášení Ptačí oblasti Boletice - Natura 2000. Dalšími ohroženými ptáky jsou vzácní a chránění, tetřívek obecný, bekasina otavní, puštík bělavý, sýc rousný, krutihlav obecný, datel černý, kos horský, pěnice vlašská a ořešník kropenatý. Prostor Boletic tak patří mezi nejdůležitější lokality v České republice. Ze savců je významný trvalý výskyt rysa ostrovida, početné jsou populace vysoké zvěře a prasete divokého.

Na VVP Boletice navazuje na severovýchodě CHKO Blanský les a na jihozápadě CHKO Šumava, a jde tak o přirozený spojovací článek dvou velkoplošných chráněných území. Díky tomu se ještě více zvyšuje hodnota celého krajinného celku.

Právě střídání zdejších lesů a vzniklých otevřených planin s rozsáhlým bezlesím vytvořilo dohromady parkovitou krajinu podobnou té, kterou vyhynulí velcí kopytníci včetně zubra evropského obývali. Vysoké je zastoupení listnatých stromů a křovin, a ty, spolu s bylinami, jsou hlavní potravou zubra. Hustá síť malých vodních toků, mokřadů a rybníků zajišťuje dostatek napajedel, podobně jako vodní a mokřadní vegetace.

To vše jsou příznivé faktory pro udržení populace velkých býložravců v prostoru rozlehlého území, které umožňuje i dostatečné rozptýlení stád. Zubr, spolu s dalšími druhy velkých kopytníků, mohou mít velmi pozitivní vliv pro přírodu Boletic. Bude prvním zástupcem celého spektra velkých kopytníků, které zde mohou žít, jako jsou kůň, pratur a los.

Pozn.: pro vsuvku o zubru využit zdroj: Návrat zubrů (Bison bonasus) do České republiky z webu Česká krajina 2012.

Bylo by pěkné již dnes putovat krajinou a sem tam zahlédnout zubra, pratura či houštinou se prodírajícího losa. Naše pouť sice tolik poutavá není, přesto je zábavná dost. Dotýkáme se úpatí mohutného vrchu Volance (818 m n. m.) po jehož severním úbočí vede asfaltem zpevněná cesta k Lužnému potoku. Tady chvilku zkoumáme přechod přes mokřady skrze vysoké rákosí, kam vedou jednotlivé můstky a vyšlapaná stezka. Míjíme mnoho zvířecích pěšinek mizících v rákosí.

U bývalých Vítěšovic je překladiště pokácených buků, zaparkované auto dokládá, že se zde právě těží. Vzhůru k Plešnému již vede příjemnější lesní cesta. Je teplo, odkládáme postupně přebytečné svršky, a dost tvrdě a dlouho stoupáme západním směrem na Pražačku. To je vojenský název zděděný po další z vysídlených obcí, byť i zde je ze zbylých rozvalin vidět, že šlo jen o malou vísku či samotu. Zůstaly z ní jen zplanělé ovocné stromy, zarůstající loučka a stará boží muka.

Poslední úsek vede nejprve lesní cestou, která podchází Velký Plešný. Překonali jsme hřeben a nyní jdeme přímo k vrcholu, kam odbočila stezka. Otevřou se výhledy na nedaleký Chlum (1 190 m n. m.). Na vrcholu Velkého Plešného jsou skalky, z nichž ta nejvyšší, u vrcholové tyče, žádný rozhled neposkytuje.

Okolní smrčině je kolem 25 let a v tomto věku je zcela neprostupná. Pro výhled musíme kousek sestoupit na druhou, nižší skalku, odkud se otevřou pohledy k Blanskému lesu i daleko do vnitrozemí jižních Čech. Mezi vrcholy Buglata a Bulový dohlédnu až k rodné Zlivi i sousední Hluboké, s nepřehlédnutelnou siluetou známého zámku. Toto ovšem pouhým okem vidět moc není, a pouze zoom foťáku dovede zpětně vzdálená města více přiblížit.

Konečně je čas se pořádně najíst. Cestou všem dokonale vyhládlo a tak nám dobře poslouží malé kamenné ohniště, kde pečeme buřty, klobásy i chleba, prostě co kdo má. Jen s pitím musíme šetřit, cestou nebude možnost doplnit zásobu.

Malý Plešný (881 m n. m.)

Dohodli jsme se totiž na pokračování hřebenem až na vrcholek Malého Plešného, kde, na rozdíl od Velkého, nikdo z nás ještě nestál. Obrázek věnce skal vyčtený z mapy, který se má rozkládat kolem jeho vrcholu, nás dostatečně motivuje. Než se však dostaneme do sedýlka, odkud půjdeme k nižšímu bratru Velkého Plešného, musíme se spustit hluboko dolů.

Protože chceme využít cestu po východním úbočí hory, nezbývá než se trochu vrátit zpět. Nakonec nalézáme zkratku, a i když díky ní pár set metrů klesáme bukovým lesem, klopýtajíc mezi listím se skrytými kameny. Všichni nakonec tuto terénní vložku ve zdraví přečkáme. Po staré cestě, v jednom místě vystřílené do strmé skály, se jde již snadno. Bohužel i tady jsou výhledy velmi omezené.

Když dojdeme na křižovatku lesních cest, jsme již v místě, kde musíme hřebenem pokračovat po zvlněné a příjemné stezce dál k Malému Plešnému. Stezka se časem mění v pěšinku, ta postupně v kamennou zídku, po níž jdeme opatrně a pomalu dál.

Přicházíme na malou skalní plošinu s ideálním výhledem ke Kleti a Blanskému lesu. V dáli se modrají vrcholky Novohradských hor, rakouský Viehberg a Sternstein, i hraniční Šumava za Lipnem. A dole u nohou nám leží vojenské cvičiště Lomek. Dobře vidíme značnou část dnešní trasy deroucí se údolím Třebovického a Lužného potoka.

Je jasné, že vrcholkem Malého Plešného tento výhled ještě není. Ten leží asi o tři sta metrů severněji a cestou k němu musíme ještě vyplašit dvě laně a statného divočáka. Skalnatý hřebínek a kamenná zídka nás na pravý vrchol dovádí bez problémů.

Nacházíme vrcholový patník, několik dost vysokých skal, a pod nimi dokonce mohutný balvan připomínající viklan. Jen výhled znovu zcela chybí. Sestupem dolů neriskujeme kratší, ale nejistý a prudký sráz východní části kopce, a raději pohodnou cestou obcházíme vrchol ze západu. Poslední kus cesty po tvrdém povrchu již tak zábavný není, ale netrvá to dlouho a jsme před Třebovicemi, kde nás vítá obří dělová koule. Naštěstí jen z betonu.

Poslední dva kilometry rád zpestřuji vyprávěním o vojenském cvičení záložáků, kdy jsem pod Mlýnským vrchem, který zrovna míjíme, hlídal závoru do prostoru při nočních cvičných střelbách. Stále si dobře vybavuji ohňostroje z raketometů, kdy střely létaly až někam k Velkému Plešnému. Asi i do míst, kudy jsme právě prošli.

Další související články: