Šumavské tisícovky, turistika ve VVP Boletice

Horská turistika na Šumavě

Želnavská vrchovina je turisty nejméně prozkoumanou oblastí Šumavy. Je to proto, že většinu jeho území po "odsunu" německy hovořících obyvatel zabralo vojsko a přetvořilo ve vojenský výcvikový prostor Boletice. I díky tomu je zde dnes jedno z míst ptačích oblastí Natura 2000.

Uvolnění části tohoto velkého prostoru, k němuž má brzy dojít a který v poslední době ani nebyl vojensky celý využíván, povede k možnosti proniknout do míst, kde vládu měla desetiletí jen příroda. Pojďme tedy již nyní na malý průzkum zvláštní krajiny a vystoupejme na vrcholy Mechového vrchu, Křemenné, Špičáku a Knížecího stolce. Na vrcholy výrazně převyšující magickou kótu 1 000 m.

Na Křemennou přes Mechový vrch

První den, ještě před příjezdem do přívětivého penzionu U Pešků v Horní Plané, věnujeme výstupu na Křemennou. Je to hora, kterou jsme měli v úmyslu zdolat již v roce 1987, při naší tehdejší "hurá" akci dobývání 14 nejvyšších přístupných vrcholů Šumavy.

Čtěte také: Vzhůru na Knížecí stolec

Na vrchol Křemenné jsme tehdy šli z vlakové zastávky ve Spálenci a dopadlo to nevalně. S jedinou dostupnou (stovkovou) mapou jsme zabloudili mezi Dvojdomím, Čtyřdomím a Sedmidomím a po dvouhodinovém postupu ke Křemenné stanuli tváří v tvář opět boudě u nádraží ve Spálenci. Druhý pokus trefit správný vrchol nás pak dovedl nad Volary, kde jsme to vzdali. Do zápisníčku se díky tomu dostala pouze strohá zpráva o tom, že vrchol je nepřístupný a byl proto nahrazen jiným.

Tak docela pravda to však nebyla. Vrchol byl, spolu se sousedním Větrným vrchem (1 051 m), Doupnou horou (1 029 m) a několika vedlejšími vrcholky převyšujícími 1 000 m, přístupný.

Dnes bude jeho zdolání mnohem snazší. Zanecháváme auto u samoty v Chlumu a podle vytištěné podrobné mapy jdeme najisto. Po lesní svážnici stoupáme k vysílači mobilního operátora a kamenným hřebínkem i nad něj k blízkému Mechovému vrchu (1 012 m).

Na vrchol ještě musíme vylézt těžším terénem skálu a za to jsme odměněni nejen menší svačinkou, ale i dalekým výhledem směrem k Lipnu. To je překryto hustou mlhou, opět se totiž na několik dní vrátila do hor inverze. Nás slunce díky tomu příjemně hřeje, i když okolo ve stínu lesa stále zůstává silná námraza, které se vytvořila v mrazivé noci.

Další postup ke Křemenné je dost náročný. Stále se držíme stoupajícího skalnatého hřebene a stezka po kamenech brzdí naše tempo. Až na náhorní plošině, kde již je volně průstupný les, si oddechneme. Dohlédneme díky tomu k Volarům a na Bobík s Boubínem.

Míjíme první vrcholové skalky a pohledem poměřujeme terén. Není totiž jasné, kde nejvyšší bod hory leží. Nakonec nás správný směr vede k těm pravým skalám. Tady nacházíme jménem hory označenou vrcholovou tyč a knihu, do které se zapisujeme. Ve vrcholové knize převažují záznamy lovců tisícovek, např. "dnes je Křemenná naší sedmou zdolanou tisícovkou…", atp.

My úpornými lovci tisícovek sice nejsme, ale vystoupat sem tam na nějaký vršek marné není. Od vrcholů se však čekají daleké výhledy, které zde bohužel zcela chybí.

Sestupujeme lesem a podmáčenou loukou na žlutou turistickou značku. Ta vede nádhernou přírodou z Dolní Sněžné až do Pěkné a dalekými výhledy nešetří. Snaží se nám vynahradit to, co vrcholu Křemenné chybí. Opodál fotím bývalou školu v Nových Chalupách, které zde dnes zůstaly jen tři.

Zde je dobré zmínit možnost pokračovat po žluté TZ vlevo a značenou modrou odbočkou zdolat další zajímavou tisícovku, Větrnou. Tu totiž zdobí hluboká skalní rokle. Zřejmě vzniklá v minulosti lidským přičiněním.

My pokračujeme kolem Korunáčku (994 m) a klesáme k o něco nižšímu Korunáči (955 m). Oba vrcholky, které mají kamenné koruny na vrcholech - odtud i názvy, jen podcházíme. Žlutá značka pokračuje dolů do Pěkné, my si ale vybíráme zkratku zpět k Chlumu a po vrstevnici v pohodě přicházíme lesem zpět k autu.

Kolem bývalých Starých Hutí na Špičák

Jako ideální zázemí pro náš třídenní podzimní průzkum západní části vojenského prostoru jsme vybrali penzion U Pešků v Horní Plané. Z okna tak přehlédneme snadno celé náměstí, kde naše pohledy zaujme na jeho horní straně kostel Sv. Markéty. Raně gotická stavba, o které se dochovala první zmínka z roku 1374, je dnes novogoticky přestavěna a může se pochlubit hlavně zachovanými renesančními nástěnnými malbami z let 1530 - 1580.

Mezi další památné stavby Horní Plané a jejího okolí patří pozdně barokní kaple Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě, památník a rodný dům Adalberta Stiftera, pranýř a kašny na náměstí, a také původně barokní fara a novobarokní radnice z roku 1896.

Druhý den ráno míříme z Horní Plané po červené značce k Maňávce. Je mrazivo, mlhy zůstaly pouze nad Lipnem a i ty rychle mizí. Bíle oděné stromy vytváří pravou zimní náladu a první fotky patří náměstí i ostrým sluncem osvětlenému kostelu.

Stoupáme nad město, kde nás okouzlují pohádkové scenérie. Jinovatkou pokryté listnaté stromy zde kontrastují se vzdálenými tmavými smrčinami a blankytně modrým nebem. Euforie mě uchvátí až tolik, že zapomínám přestavit vysoké nastavení ISO ze včerejšího odpoledne a fotím tak desítky fotek. Když to zjistím, skřípu půl hodiny vzteky zuby. Snad to nebude tolik vadit.

Pod Maňávkou se opět krajina stává nedobrovolnou příčinou fotografických orgií. Asi i díky tomu nakonec míjíme správnou odbočku k sedlu mezi Špičákem a vrchem s podivným jménem - Nad Hospodárnicí.

Říká se však, že vše špatné je pro něco dobré a to se potvrzuje i nyní. Díky tomuto "kufru" se dostáváme na příjemnou cestu, která nás mírným stoupáním vede k opravené kapli u bývalých Starých Hutí. To slůvko bývalých je zcela na místě.

Z desky na zdi kaple i z informační tabule je patrné, kolik domů původně v okolí bylo. V boletickém VVP se však domy, kostely a kapličky stávaly po odsunu německy mluvících obyvatel cílem dělostřelecké palby a často tak zbyly z budov jen ruiny. Zde po domech dokonce není ani památka, jen přítomné louky a kaplička sdělují, že tady kdysi bydleli lidé.

Z cesty nad kaplí se otevírá nádherný výhled jižním směrem. Dohlédneme na okolní kopečky i vzdálené Alpy. Konkrétně na dva a půl kilometru vysoký Gross Priel.

I zde, jak je dobrým zvykem ve VVP Boletice, jsou všechny cesty popsány úhlednými cedulemi. Dostáváme se tak k cestám U trojúhleníku, kde nás opravdu čeká cik cak stoupání. Opět se nám jen díky podrobné mapce daří postupně přibližovat Špičáku (1 221 m).

Přes malebnou loučku s omezeným výhledem přicházíme k hřebenu končícím Vlčím kamenem (1 136 m). Skály viditelné z cesty nás donutí udělat malou odbočku. Je možné, že vrch Vlčí kámen se jmenuje právě podle nich, přestože vlastní vrchol je podle mapy o kus dál.

Hned za zatáčkou z cesty uhýbáme vlevo a po vyjetých kolejích zdoláváme poslední výškové metry na Špičák. Na vrcholu je skalnatá plošina a překvapivě i železná konstrukce bývalé rozhledny. Ta jistě kdysi dávno sloužila vojsku k ostraze, dnes okolí jen hyzdí. Přestože jsme na výrazném vrcholu, knihu zde hledáme marně. Asi je to pro to, že sem není přístup zatím povolen.

To se ale zřejmě brzy změní. Výcvikový prostor se má zmenšit a právě od Horní Plané by sem mohl být výstup povolený. Původní návrh udělat odsud sjezdovku, podobně jako je tomu na stejnojmenném vrcholu u Železné Rudy, neprošel a tak se zde budou moci realizovat hlavně pěší turisté.

Pozvolna sestupujeme zpět na cestu a přitom míjíme na hřebeni několik výrazných, mohutných skal. Netrvá to dlouho a jsme v sedle. Máme ještě čas pokračovat hřebenem, který vede na vrch Nad Hospodárnicí (1 182 m) a Hvězdu (1 145 m). Jdeme po nevýrazné cestě, která se postupně v těžším terénu vytrácí.

Poslední úsek vede ve skalách a je strmý. Obcházíme je proto zprava a zdoláváme z opačné, přístupnější strany. Tento vrchol má sice nejvyšší bod na rozlehlém temeni ještě o kousek dál, my ale už tyčku v terénu nehledáme a po vyjetých kolejích jdeme zpět na cestu.

U nově opravené chaty správy vojenských lesů Horní Planá je ideální místo pro delší odpočinek. Můžeme si tak vyzkoušet mohutná křesla vyřezaná z obřího stromu a přistavená k podobně vyrobenému stolu.

Na křižovatce u chaty vybíráme přímý sestup cestou K chatě, která nemá asfaltový povrch, je však o poznání strmější. Nohy to také brzy začínají pociťovat. Podle potoka Slatinka dosahujeme další výraznou lesní křižovatku. Kousek vpravo od nás je nejjižnější, bezejmenná tisícovka (1 001 m), která leží na klesajícím hřebenu Kapradince (1 083 m).

Bereme již za vděk asfaltkou a po ní postupně scházíme k Maňávce, kde se mezitím od rána úplně změnila okolní krajina. Slunce přes den zlikvidovalo ledové ozdoby větviček stromů i stvolů trav a jen ve stínu lesa zůstal jejich nepatrný zbytek. Poslední část pochodu se tak stává trochu fádní, a přímá, stoupající cesta lesem k Horní Plané nekonečná.

Naučná stezka Knížecí stolec

Třetí den se loučíme s Horní Planou a po odstranění ledového krunýře ze skel auta jedeme do Záhvozdí. Odtud vede nově vyznačená modrá turistická značka. Okruh začíná nad Uhlíkovem, kde se nechá u informačních cedulí zaparkovat. Výš je vjezd zatím zakázán, přesto se tudy běžně jezdí na Křišťanov.

Od Uhlíkova vede značka po cestě k Arnoštovu podle Záhvozdenského potoka. U Uhlíkovského mostu vede odbočka po cestě Adolfka, kterou se nechá jít kolem vrcholu Černého lesa (1 007 m) k Suchému vrchu (1 088 m). Tuto cestu si nakonec vybíráme, i když je zde upozornění o zákazu vstupu (?) kvůli opravě můstku. To je jistě nějaká mýlka, zdejší potůčky jdou jistě pěšky překonat i bez mostů.

Zanedlouho se moje slova o zbytečné buzeraci potvrzují. Rozestavěný most bez nejmenších problémů obcházíme a pokračujeme vzhůru kolem hřbetu Suchého vrchu, z něhož na nás probleskují mezi stromy kamenné skalní bloky.

Přicházíme k Adolfově kamenu, kde je jedno z odpočívadel a informační cedule. Ty se zde však bohužel nevěnují místům, kde jsou umístěny, ale jen všeobecně přírodě okolní krajiny. Je to škoda, že se o Adolfsteinu nedovíme víc. A tak jen fotím skalní vyhlídku a do kamene vytesaný ornament.

Vysvětlení k původu nápisu vytesaného do skalky, a ke vzniku jejího názvu, nalezneme v knize "Řivnáčův průvodce po Šumavě - Šumava před sto dvaceti lety 1883" (reedice původního vydání z roku 1883, nakladatelství Baset, 2002). Výňatek z popisu cesty ze Želnavy na Knížecí stolec:

"Z Uhligsthalu lze s vůdcem skoro přímou, ale příkrou cestou dojíti za 1 1 hod. na Liščí Louku (dnes Knížecí stolec - pozn. Rony), lépe však učiní ten, kdo volí delší ale pohodlnou a příjemnou cestu okolo Adolfova kamene. Skoro na konci Uhligsthalu dáme se v p. se silnice pěknou cestou, při níž stojí slop s nápisem "Zum Adolfstein", nápis tento opakuje se pak několikráte.

Krásná travnatá cesta dovede nás za hodinu k Adolfovu kameni, malé skalce, do níž vytesán jest nápis: "Adolfstein 18 15/6 71" a nad tím knížecí koruna. Opodál jsou dvě boudy se stoly a lavicemi, kde bývá připravena pro knížete Švarcenberka a hosti jeho o honech malá hostina."

Zdroj: Václav Šilhavý, Tisícovky (duben 2011)

Čím víc stoupáme, tím máme lepší rozhledy. Je to proto, že zde orkán Kirill udeřil v lednu 2007 s netušenou silou a zanechal za sebou spoušť. Následné řádění kůrovce pak dokonalo dílo zkázy.

Umrlčí hlavu, skalnatý hřeben, který sem zbíhá z vrcholu nedalekého Knížecího stolce, proto žádné smrky nestíní a já mohu volně měnit kompozice fotek. Kamenné útvary jsou rozesety na mnoha vyvýšených místech a můj Nikon je postupně vyzobává jako rozinky z dortu. Pohodlně se přibližujeme nadosah vrcholu, který zde přitahuje největší pozornost turistů. Je nutno říci, že oprávněně.

Knížecí stolec (1 226 m), je sice o 2 m nižší než sousední Lysá (1 228 m), ale svými kamennými vrcholovými partiemi se skvělým výhledem strhává pozornost jen na sebe. Ta je dnes umocněna i rozhlednou, která vyrostla na jeho vrcholu. Není proto divu, že i v polovině listopadu je tu spolu s námi několik dalších obdivovatelů zdejší krásy. Mé kroky sem z různých stran zamířily v posledních letech hned třikrát.

Rozhledy jsou díky končící inverzi bohužel špatné, přesto se kocháme pohledy kolem sebe a snažíme se určit vrcholy, které vidíme. Je skvělé, že značka na Knížecí stolec tvoří okruh (dokonce s určením směru pochodu šipkami v mapě) a my tak můžeme pokračovat zpět k Záhvozdí jinou cestou než nahoru.

Hřebenem sestupujeme po stezce, která byla viditelně rozšířena autem, dopravujícím vzhůru materiál na stavbu rozhledny. Dole na cestě je u rozcestníku Skalky nový bytelný přístřešek, kam se na chvíli uchýlíme.

Podcházíme Dlouhý hřbet, kterým jsme někdy kolem roku 1986 poprvé dosáhli vrcholu, tehdy ještě zcela zalesněného Knížecího stolce. Po nové asfaltové cestě, které bohužel na celém okruhu naučné stezky Knížecí stolec převažují, sestupujeme k pramenům Záhvozdeckého potoka. Ten nás dovede Tyrolskou cestou k Uhlíkovskému rybníku a po "hlavní" zpět k parkovišti v Uhlíkovu.

Cestou zkoušíme uhodnout počet zaparkovaných aut. Ráno před devátou tam stálo jedno, nyní napočítám čtrnáct! Neuhodl nikdo… Nová stezka na Knížecí stolec a jeho okolí zjevně turisty přitahuje.

Pro doplnění: Další významné tisícovky - Chlum (1 192 m) a Velký Plešný (1 066 m)

Mezi ty vysoké a známé patří především mohutný Chlum (1 191 m) a sousední Velký Plešný (1 066 m), vrcholy ležící v severozápadní části VVP Boletice. Jejich mohylový tvar je dobře viditelný z mnoha míst jižních Čech. Při troše drzosti jsou i ony bez problému přístupné.

K Chlumu míří dokonce žlutá turistická značka z Markova. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme na jeho vrchol podnikali pravidelně silvestrovský výstup z ktišské strany a tak ho velmi dobře znám. Rozhledy z něho jsou jen omezené, podobně jako z Velkého Plešného, kde po vykácení vrcholových partií vzrostlého lesa mladé smrčiny již přerostly skalky, ze kterých byly nějaký čas velmi dobré.

Není od věci spojit si výstup na Velký Plešný s výstupem na Chlum. Nejsnadnější postup mezi vrcholy však vede kolem Ondřejova, kde na vojsko občas narazit můžete. Platí tedy, že je dobré vybírat si volné dny, ve kterých je po turistických a cykloturistických značkách přístup povolený a necvičí se. Značení dnes vede ve všech okrajových partiích vojenského prostoru Boletice a příroda je zde opravdu krásná.

V popsaném prostoru se nachází většina z tisícovek Želnavské vrchoviny, z nichž některé jsme měli možnost poznat. Protože však v nadmořské výšce kolem tisíce metrů leží celá jádrová část vojenského prostoru, je zde i mnoho dalších tisícovek, které vystupují z náhorní planiny bez viditelného převýšení. Jejich počet jde do desítek.

Další související články: