Itinerář treku na tanzanskou horu Kilimanjaro (Kilimandžáro)

Výstup s podrobným itinerářem túry na vrchol

Nejvyšší hora Tanzanie a zároveň i celého Afrického kontinentu, úchvatný, zaledněný vrchol téměř na rovníku, jeden z největších vulkánů světa.

Kili, jak je někdy familiárně nazýván, se nachází tři stupně pod rovníkem poblíž města Moshi, ve kterém je rovněž mezinárodní letiště. Tak, jako několik dalších místních, přes 4 000 m vysokých vrcholů, leží ve Velké příkopové propadlině, což je světově unikátní terénní zlom, táhnoucí se v délce téměř 5 000 km.

Zde cca před půl milionem let probíhala po dlouhou dobu intenzívní sopečná činnost, jejím výsledkem byl mimo jiné vznik masivu Kilimandžára s vrcholy Kibo (5 896 m n. m.), Mawenzi (5 149 m) a Shira (3 962 m). Kibo má vrcholový kráter o průměru 2,4 km , který je přes 300 m hluboký. Nejvyšší bod na okraji kráteru se nazývá Uhuru, náš hlavní cíl.

Čtěte také: Výstup na Kilimandžáro aneb setkání se sněhem rovníkové Afriky

Kilimandžáro je po celý rok pokryto ledovci, které tvoří charakteristickou čepičku a "stékají" až do nadmořské výšky 4 270 m. Z vrcholu je úchvatný pohled na rozlehlé africké pláně, v dálce jsou vidět okrouhlé vrcholy vyhaslých sopek. Velkým zážitkem z návštěvy Kili však nejsou jen jeho svahy, pralesy, rostliny, zvěř nebo rozhled z vrcholu. Je to také pohled z dálky na horu samotnou, zářící bělostným čepcem v pozadí travnatých savan.

Ať už se člověk dívá z širokého okolí Keni či Tanzanie, masiv Kilimandžára, ozářený Sluncem, je vždy dominantou obzoru,samozřejmě jen při dobré viditelnosti. Právě tento úchvatný pohled inspiroval Hemingwaye i další autory k stále novým superlativům při popisu jedné z nejkrásnějších hor na světě.

Masiv Kilimandžára

Na svazích Kili se rozkládá několik klimatických pásem s příslušnou vegetací. Do nadmořské výšky 1 400 až 1 800 m je kultivovaná krajina, kde se v důsledku vysokých srážek a vulkanické půdě dobře daří obilovinám i dalším plodinám. Pak následuje do výšky cca 2 900 m divoký horský deštný prales s vysokými srážkami.

Od 2 900 m do cca 4 000 m je oblast vřesovišť.Ve spodní části vřesovišť převažují mlhy a plískanice, v pásmu 3 300 - 4 000 m je již chladnější a jasnější počasí, intenzita slunečního svitu značná. Právě zde rostou jedinečné senecie, nádherné lobélie, protei a další rostliny. Senecie dosahují výšky až 5 m, což je světový unikát. Této velikosti dosahují právě jen u afrických rovníkových "pětitisícovek".

V pásmu 4 000 - 4 800 m jsou podmínky velmi tvrdé, noční teploty pravidelně pod bodem mrazu, denní až 35 °C. Rostou zde prakticky jen mechy a lišejníky. Ještě výše panují arktické podmínky, částečně jsou zde ledovce, rostliny žádné.

Kilimandžáro, mapa

Lidé na Kili

První Evropané stanuli na vrcholu v roce 1889, v roce1984 "dojeli" na Uhuru dokonce dva cyklisté. Magický vrchol přitahuje čím dál více turistů, v ročním průměru 58 za den. Místní úřady se snaží příliv návštěvníků regulovat především zvyšováním různých poplatků, nutných pro výstup. Výstup na Kili byl pro nás dlouho silným magnetem, dříve jsme si mysleli, že nedosažitelným, začátkem tohoto roku se stal realitou.

Výstupové cesty

K dosažení vrcholu Kili je možno v současné době použít 6 základních výstupových tras: Marangu (východní), Machame (jižní), Mweka (jižní), Umbwe (jižní), Shira (západní) a Rongai (severní). Jižní cesty jsou strmější a jejich výchozí stanice jsou v nižších výškách. Výstup na vrchol je nejlepší v období sucha (leden-únor, červen-říjen). Úplně nejsušší počasí bývá v únoru a září.

Cca 90 % turistů využívá pro výstup Marangu route, zvanou také Coca - Cola route. Jediná z tras je vybavena na všech stanovištích "ubytovnami", ve kterých je možno zakoupit vodu a nápoje. Obvyklý výstup je na 6 dnů s těmito zastávkami: Marangu gate (1 800 m) - Mandara Huts (2 727 m) - Horombo Huts (3 720 m) - aklimatizační výstup na Mawenzi Hut (4 600 m) a zpět na Horombo Huts - Kibo Huts (4 703 m) - výstup na vrchol Uhuru (5 896 m) a zpět na Horombo Huts (3 720 m) - Marangu gate (1 800 m).

Dalších cca 9 % šplhajících použije Machame route. Pro výstup jsou nutné stany, cestou nelze zakoupit vodu nebo jiné nápoje. Obvyklý rozpis je také na 6 dnů se zastávkami na nocleh: Machame village (1 500 m) resp. Machame gate (1 800 m) - Machame Hut (3 000 m) - Shira Hut (3 840 m) - Barranco Hut (3 950 m) - Barafu Hut (4 600 m) - výstup na vrchol Uhuru (5 896 m) a přes Barafu Hut zpět na Mweka Hut (3 100 m) - Mweka village (1 450 m). V porovnání s Marangu route jsou denní pochody delší, výstupy ostřejší, fyzicky více náročné. Při traverzování "jižním obloukem" je člověk odměněn krásnými výhledy.

Ostatní výstupové cesty jsou méně využívány, zaberou rovněž 5 až 6 dnů a vyžadují vybavení pro kempování.

Naše zkušenosti s výstupem, příprava

Pro aklimatizaci jsme zvolili 5denní výstup na Mont Kenyu po trase Naro Moro Gate (2 200 m) - Met Station (3 000 m) - Teleki Lodge (4 300 m) - přes vrchol Lenana (4 985 m) na Kami Lake (4 300 m) - Chogoria Gate (2 950 m) - Chogoria town (1 600 m). Poté jsme 6 dnů relaxovali na safari ve výškách 1 000 - 2 600 m (Lake Manyara, Ngoro Ngoro, Serengeti, Lake Natron) a následně zahájili výstup na Kili.

Je otázkou diskuse, do jaké míry se aklimatizace, získaná výstupem na Mt. Kenyu, za 6 dnů vytratila. Lepší by asi bylo, aby přestávka mezi oběma výstupy byla kratší. Lze však konstatovat, že z 18 členů naší skupiny nás 14 dosáhlo vrcholu. Někteří účastníci však měli na Kili s výškovou nemocí potíže.

Původně jsme chtěli pro výstup použít Shira route, kde se dá za ideálních podmínek vyjet džípem až do výšky přes 3 000 m a tím výstup časově zkrátit. Z důvodu velkého množství čerstvého sněhu jsme museli tuto variantu opustit. Pro výstup jsme zvolili Umbwe route, pro sestup Mweka route. Každý účastník měl jednoho nosiče, dále jsme měli ve skupině tři místní horské vůdce.

1. den - Umbwe gate (1 400) - Umbwe Cave Camp (2 850)

Na Nový rok,kdy jsme výstup zahájili, se některým nechtělo po silvestrovské noci brzy vstávat, tak vyrážíme z Arushe džípem až o půl jedenácté. Ve 13 hod jsme u brány Umbwe, prší, domlouváme nosiče. Na této bráně nelze koupit vstupenky do parku (nutno zajet k jiné bráně). Zdejší trasa slouží pouze pro výstup, sestup není dovolen.

Ve 14.15 hod vyrážíme, zpočátku je cesta pralesem celkem pevná. Za pár minut ale začíná pořádně pršet, cesta se změní v úzký,rozbahněný chodník, málo vyšlapaný, asi zde téměř nikdo nechodí. Procházíme deštným pralesem s vysokými stromy, kmeny jsou porostlé bujným mechem. Pod stromy roste divoká vegetace.

Pěšinka je čím dál měkčí, každý krok znamená více či méně se ponořit do neznáma. Musíme dávat pozor, abychom si nenabrali bahno do pohorek vrchem. Výstup částečně usnadňují kořeny stromů, zejména ve strmých úsecích. Na druhé straně to po nich velmi klouže, je riziko úrazu nebo alespoň pádu do té bahnité kaše.

Prudké stoupání v silném dešti je nepříjemné, goretexové oblečení ani obutí moc nepomůže, člověk je stejně mokrý, zevnitř i vně. Nejhorší je však to bláto, stále se hluboce propadáme, to odčerpává fyzické i psychické síly, všichni jsme špinaví jako to chrochtavé zvíře.

Stále ostře stoupáme, vysoký prales se proměnil v krásnou, nižší džungli, základním stromem je nějaký jehličnan, podobný túji či tisu, v korunách se již objevují dlouhé, vláknité lišejníky. Trochu přestalo pršet, snažím se udělat nějaké snímky, je ale velmi šero, bez blesku to ani na citlivý film nejde.

Chodník začíná být tvrdší, déšť konečně ustal, jdeme po úzkém hřebínku, les je opět vyšší, stmívá se a přestává být vidět, prudká stoupání střídají ještě prudší klesání, skupina se úplně roztrhala na jednotlivce, dlouho jsem již nikoho neviděl ani neslyšel, je tma, musíme svítit, nastupují obavy, že jsme v této divočině zabloudili.

Po 19. hodině za tmy dorážíme do "Umbwe Cave Camp", který však s naší představou o místu stanování nemá nic společného. Ve velmi členitém terénu v lese je sem tam nějaká silně rozbahněná plošinka na kterou se dá postavit tak 1-2 stany.

S baterkou na čele hledáme takové místo, všude bahno a měkko, nakonec něco najdeme, hned vedle nosičů, což není ideální, protože bývají v noci dosti hluční. Naše velké batohy, co nesli nosiči, jsou již zde, ale dosti mokré. Někteří promočení a prochladnutí kolegové však čekají na své batohy až do 22 hod, protože jejich nosiči měli na cestě problémy a zdrželi se.

2. den Umbwe Cave Camp (2 850) - Barranco camp (3 950)

Ráno naštěstí neprší, věci jsou ale mokré, nejhorší je to s pohorkami, no co se dá dělat, tak co nejrychleji vyrazit. Problém je s vodou, teče zde jen takový močálovitý potok, přesto vodu bereme a převařujeme, ale to asi nestačí, později se objevují průjmy, lepší je přidat dezinfekční tablety.

Po osmé hodině vyrážíme, prales je již nižší, nádherný, převažují jehličnaté keře "Evica Axborera". Chodník je již trochu tvrdší, více se objevuje skála, občas zasvítí sluníčko, nálada se hned zlepší. Na chvíli se nám ukázala Mt. Meru (4 566 m) a spodní část ledovců na Kili, jsou zde nádherné výhledy. Keře jsou čím dál nižší, lišejníky na nich mohutnější, vcházíme do pásma vřesovišť.

Po 10. hodině začalo opět silně pršet, později chvíli padaly i kroupy. Cestička je úplně rozvodněná, je chladno, mrznou ruce. Pokračujeme ve výstupu dosti rychle, kameny už na chodníku převažují, klouže to, procházíme oblastí vřesoviště, začínají se objevovat krásné, obrovské senecie, bohužel podmínky pro focení jsou nepříznivé. Tato rostlina, vypadající jako strom, dovede člověku učarovat.

Stále je velmi chladno, proto neodpočíváme, a již po 12. hod dorážíme do Barranco camp (3 950 m). Je zde malá kruhová, plechová bouda dokonce s palandami, ale na stojato se tam mačká kolem deseti lidí a další se tam již nevlezou.

Nezbývá nám tedy nic jiného, než si v dešti a značně prokřehlí, postavit stan, naštěstí nám nosiči pomáhají. Některé věci v batozích máme mokré i přesto, že jsou zabaleny, chce to kvalitnější pončo přes batoh.

3. den Barranco camp (3 950) - Barafu Hut (4 600)

Ráno je polojasno, balíme, opět si obouváme mokré, studené boty, po 8 hod vyrážíme. Před námi je Barranco wall, stěna s převýšením cca 400 m, prý technicky nejobtížnější úsek výstupu. Z dálky vypadá hrozivě, ale po nástupu se ukazuje, že to je jen lehké lezení, jištění není nutné.

Po překonání stěny dále stále klesáme, ztrácíme alespoň 300 výškových metrů, dostáváme se k poslednímu potoku, kde je možno nabrat vodu. Doplňujeme tedy zásoby a pokračujeme nyní již převážně vzhůru po jižním okruhu. Je řídká mlha, sem tam prosvitne trochu sluníčko, sem tam spadne pár kapek, proti předešlým dvěma dnům úplný ráj. Vřesy a ostatní rostliny zmizely, zůstávají jen lišejníky na kamenech.

Jdeme po pevném chodníku, chvílemi téměř po rovině, chvílemi do prudkých stoupání. Občas se nám ukáže ledovec na jižním úpatí Kili, je čerstvě zasněžený, zářivě bílý. Po půl druhé se mezi velkými kameny objevují stany, jsme na Barafu Hut, 4 600 m. Také se objevilo sluníčko a i když ho sem tam zakryje mlha, sušíme věci. Je ale chladno, do 10 °C. Jdeme brzy spát, ale spánek nepřichází, nosiči jsou hluční a také výška dělá své, chce to mít tablety na spaní.

4. den Barafu Hut (4 600) - Uhuru (5 896) - Mweka Hut (3 100)

Vstáváme o půl druhé v noci, venku je jasno a mráz jen několik stupňů, oblékáme se ale teple, ve dvě vyrážíme. Měsíc nesvítí, je třeba trvale používat čelovku. Prudce stoupáme, nejdříve ve skalnatém terénu, později suťoviskem. Je stále chladněji, baterky v čelovce slábnou, lepší jsou světla s menší svítivostí, která déle vydrží. Nad hlavami rozeznáváme výrazné souhvězdí Jižního kříže, romantika by ale byla lepší, kdyby tak nemrzly ruce a nohy, zde je cca -10 °C. V termosce máme jen litr čaje na dvě osoby, to je absolutně málo, další voda v Pet láhvi nám zmrzla na kost.

Po 6. hodině začalo svítat, později sledujeme krásné scenerie vycházejícího sluníčka za vrcholem Mawenzi. Slunce jako by nám dodalo novou sílu a tak pokračujeme v namáhavém výstupu. Někteří naši společníci se však již museli z důvodů výškových potíží vrátit. Po levé straně míjíme krásně osvětlený ledovec Rebman.

Kolem 7. hodiny ráno dorážíme na okraj vrcholového kráteru - Stella Point (5 720 m). Zde končí ostrý výstup, dále pokračujeme po okraji kráteru jen mírně do kopce. Mlha se střídavě otevírá a zavírá, pozorujeme mohutný kráter lemovaný kolem dokola hřebenem s převýšením asi 300 m, většinou čerstvě zasněženým. Uprostřed je pak ještě malý kráter s popelovým jícnem.

To nejdůležitější - nejvyšší bod okraje velkého kráteru - Uhuru Peak (5 896 m) je na protilehlé straně, přímo před námi. V rámci možností zrychlujeme tempo, máme obavy ze změny počasí. Pěšina je pohodlná, částečně ve sněhu, částečně po kamení, sledujeme mohutné, kolmé stěny jižního ledovce s obrovskými krápníky. Ledovec končí několik set metrů pod vrcholem, následuje jemně kamenitý, tmavý povrch, nesouvisle pokrytý sněhem, který však asi poledne nedožije.

V osmi hodinách dosahujeme vrcholu, kde nás vítá velká tabule s gratulací. Rozhledy jsou nádherné ale jen po vyšších partiích, údolí jsou zalita mlhou. Zvláště vyniká obrovský kráter Kibo a jižní ledovce. Vrcholová kniha chybí, zato jsou zde dva plechové, obrázky polepené krabice, do nichž někteří dobyvatelé dávají dary pro místní božstva. Mlha se občas protrhne i v nižších částech masivu, to si teprve uvědomujeme mohutnost této hory.

Po 20 minutách se zatáhlo a začalo lehce sněžit, tak jdeme zpět. Volíme sestupovou cestu přes hluboké suťovisko, je to namáhavé, ale mezitím se vyjasnilo, rozhledy se otevřely a tak nám to nevadí. Po 10 hod jsme v "našem" campu, stany ani věci nám naštěstí nikdo neukradl. Balíme, trochu si odpočineme a po 13. hod vyrážíme.

Kousek scházíme po stejné cestě, kterou jsme šli nahoru, později ale pokračujeme po Mweka route přímo dolů, neobcházíme masiv po "vrstevnici" Jižního okruhu. Skalnatý terén se rychle změní na vřesoviště, později na nízkou džungli. Cesta je blátivá s velmi kluzkými kameny, v některých místech jen obtížně schůdná, hodily by se hůlky.

Před čtvrtou docházíme do rozlehlého campu "Mweka Hut" (3 100 m), stany jsou rozesety na malých mýtinkách v džungli. Půda je tmavá, velmi kluzká a strašně špiní. Ve vybavení campu jsou jen suché latríny, kterým se ale každý pokud možno vyhne. Tekoucí voda zde není, jen taková bažina, kde se dá voda nabrat. Ale co by člověk chtěl za 40 USD/os/den.

Problémy s vodou, vařením, stavěním a čištěním stanu "normálního" tj. západního turistu příliš netrápí, protože každý z nich má obvykle k dispozici dva nosiče, jednoho horského vůdce a jednoho kuchaře, kteří se o něho komplexně starají. Tito "normální" turisté jsou často zkušení vysokohorští turisté nebo horolezci s dobrou fyzickou kondicí a bez uváděných služeb by se dobře obešli. Berou to však jako podporu místnímu, velmi chudému obyvatelstvu.

Sotva postavíme stan, zase lije, tak jdeme spát. Ale to je chyba, před západem Slunce se jako obvykle na chvilku vyjasnilo a bylo prý krásně vidět vrchol Kili.

5. den Mweka Hut (3 100) - Mweka Gate (1 450)

Ráno je jasno, trochu očistíme věci od bahna a o půl deváté vyrážíme po nově vybudované pěší cestě přes džungli. Bahnitá cesta je posypána tenkou vrstvou kamenné suti, ale ta vydrží tak do prvního lijáku.

Brzy se cesta stává stále více rozbahněná a kluzká. Nejhorší jsou strmější úseky, vrstvička kamenné suti zmizela, zůstalo jen hluboké, kluzké bláto. Obdivujeme nosiče, kteří mají kromě batohu na zádech často ještě na hlavě volně položený pytel a v ruce pak nádobu s vodou či petrolejem. Přestože jsou na rozbahněný teren zvyklí, viděli jsme je několikrát upadnout.

V poledne vycházíme z národního parku branou Mweka Gate a po chvíli se v Mweka village loučíme s našimi nosiči, dáváme jim část naší již nepotřebné výstroje. Oni to chápou jako dar navíc, nelze takto nahradit část jejich odměny za poskytnuté služby. Za každého nosiče jsme za 5 dnů zaplatili včetně spropitného 50 USD.

Odjíždíme do Moshi, kde v hotelu "Buffalo" večer slavíme vítězství, samozřejmě pijeme místní pivo zn, Kilimanjaro. Každý dostaneme od místních horských vůdců diplom o zdolání vrcholu. Večer před západem slunce a znovu ráno těsně po východu slunce se nám Kili ještě jednou na chvíli ukázalo ve své plné kráse, jako by se s námi chtělo rozloučit.

Na závěr

Kilimandžáro je po hmotné i spirituální stránce dominantou zcela mimořádného rozměru. Domnívám se, že každého, kdo se dostane do jeho blízkosti, musí uchvátit.

Jsem rád, že jsem společně se svou ženou a dalšími spolucestovateli podstoupil trochu té námahy a nepohodlí a mohli jsme si vychutnat pohled ze střechy Afriky. Poděkování patří CK Livingstone, která nám celou cestu i výstup zorganizovala k naší spokojenosti.