Čoklovina, Rumunsko a horská turistika

Na návštěvě v Čoklovině (3) - Paring, Čoklovina a hory Šureánské

Těsně pod sedlem Prihodişte se ozývá hlasitý štěkot. Naši dva psi neváhají a vyráží dalšímu psovi vstříc a normálně ho zaženou. Vypadá to, že nás přijali a dokonce nás brání! V sedle však končí značka a my máme problémy s orientací. Můj návrh pokračovat tou nejméně zřetelnou pěšinou přes hřeben do dalšího údolí nevypadá moc populárně, ale o správnosti cesty jsem přesvědčen.

Po pár minutách sestupu nás o správnosti rozhodnutí ujistí i jakási žena. Sestup do vesnice Gradiştea de Munte prý trvá 40 minut. Opět procházíme kolem několika usedlostí, jejichž psi se nás pokouší napadnout. Naši psi nás však brání. Jediný koho přijali bylo odrostlé štěně, které se k nám přidalo, takže teď máme tři chlupáče.

V srdci zmizelé říše

Asi v půlce sestupu, který je stále strmější, se najednou všichni psi šíleně rozštěkali a zmizeli v lese. Chvíli přemýšlíme, jestli je tu máme nechat, ale nakonec doufáme, že buď najdou nás, nebo se vrátí domů. Jdeme tedy dál a brzy dosahujeme údolí rozvodněného potoka. Lije jak z konve, zároveň je neskutečné parno a mně se podařilo totálně promoknout.

Čtěte také: Minulá část článku Na návštěvě v Čoklovině (2)

Rozvodněnou říčku musíme několikrát přebrodit a část cesty dokonce vede přímo hnědě zbarveným potokem. Po dosažení cesty však trvá jen pár stovek metrů, abychom se ocitli u první usedlosti Gradiştea de Munte. Máme trochu obavu ze psů, naší obránci se ztratili v lese a možná je roztrhal medvěd. Naštěstí nás nic nenapadá a po chvíli vidím povědomý velký chlupatý ocas naproti přes rozvodněnou řeku. Tady dole bych si to netroufl přebrodit ani já, takže doufáme, že to psa nenapadne.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po pár metrech je lávka a konečně jsme v centru vesnice. Z naší smečky však zůstal jen jeden velký pes a nové štěně. Druhý se ztratil kdesi v lese. Míříme rovnou do budovy, která vypadá jako hospoda. Paní uvnitř nám sděluje, že v důsledku silných srážek nefunguje proud, takže sedíme potmě. Pivo v lednici je však vychlazené, což nám dělá alespoň nějakou radost ze života.

Jsem zmáčený, jako bych se v potoku koupal a čůrkem ze mě teče voda tvoříc pode mnou velkou louži. Z oblečení se nám voda vypařuje a stoupající pára je vidět nad každým z nás. Marián se zde definitivně rozhoduje pro ústup z hor, no a my ostatní čekáme až déšť trochu pomine. Odpoledne se tomu tak skutečně stane, takže vyrážíme po asfaltové cestě do mírného kopce k archeologické lokalitě Sarmizegetusa Regia.

Marně zkoušíme stopovat a cesta nemá konce. Z vesnice k památce to je asi 10 km stále po asfaltu, což je vražda. Promočené nohy mi kloužou v botech, po zádech tečou čůrky potu až mezi půlky a i přesto, že jsem se v restauraci převlekl kompletně do suchého, mám brzy problém se zapařením celého těla. Jde se mi hrozně mizerně a poslední 3 km se táhnu úplně vzadu a melu z posledního.

Konečně jsme u parkoviště, odkud se doploužím ke vstupní bráně památky. K mému velkému překvapení je zde hromada ochránců parku - všichni ozbrojeni pistolemi a rovnou se ptají, kde budeme spát. Odpověď "tady někde v lese" je vůbec neuspokojuje a velmi razantně nás přesvědčují, že to není dobrý nápad. Jeden z nich hovoří celkem dobře anglicky, takže se dozvídáme o podmínkách dotací EU na opravu cesty a infrastruktury. Mimo jiné i to, že správa oblasti zajistí pořádnou ochranu archeologickým nalezištím.

Nejprve nás chtějí poslat zpět do vesnice, kde se nacházel kemp, nakonec se i ochráncům parku zničených Čechů zželelo, takže nám jeden z nich dává tip na místo, kde lze přenocovat. Kromě toho nás varuje před zrádností hor. Loni prý museli hledat ztracenou skupinu Čechů, kteří sešli v odlehlé oblasti Culmea Meleia z cesty a absolutně nedokázali určit svou polohu a jen se štěstím nalezli místo se signálem mobilů. Po této diskusi se konečně noříme do areálu bývalého hlavního města dácké říše.

Město bylo hlavním centrem dácké říše až do roku 106, kdy bylo zdevastováno Římany. Celková plocha areálu je 30 000 m², místo je dostatečně slavné, takže nebudu popisovat slávu ohromných paláců a sálů. Jen podotknu, na dlouho rozšířený omyl, že původně bylo za hlavní město dácké říše považováno 40 km vzdálené sídlo Ulpia Traiana Sarmizegetusa. Toto však založili vítězové na počest vyhrané války a nastěhovali sem veterány z konfliktu. V mnoha mapách se však v Rumunsku nerozlišuje mezi Sermizegetusami, takže dejte pozor, ať neskončíte u nesprávné. Nicméně i římské město je nádherné!

Z pevnosti se vracíme zpět k novému parkovišti a dle doporučení jednoho ze strážců parku vyrážíme velmi strmě vzhůru po znatelné cestě podél potoka. Cesta ho jedenkrát křižuje, poté se dělí a nadále prudce stoupá v traverzu pod kopcem Culmea Muncelului. Na místě, kde se lomí hřeben by měla stát jakási opuštěná budova vhodná k noclehu.

Spaní v hovnech a šureanské pastviny

Zpočátku jsem se trochu vzpamatoval, ale po kilometru jsem zase dost zničený a opět se propadám ke konci skupiny. Kluci jsou naštěstí tolerantní a občas na mě i počkají. Po čtyřech kilometrech nekonečného stoupání přícházíme ke křižovatce cest. Cesta vpravo strmě stoupá k holým hřebenům kopce Godeanu, cesta vlevo nadále traverzuje svahy Culmea Muncelului. Kromě toho je zde i několik vhodných plácků k postavení stanů a zdroj vody. Zatímco já zahajuji stávku, část skupiny jde doprava vzhůru a Vajgar se vydává dál po traverzující cestě. Po pár minutách je zpět s tím, že našel tu budovu, o které mluvili strážci.

Vydáváme se tedy dál a po 100 metrech skutečně nacházíme cihlový domek o třech místnostech. Okna jsou vymlácené, dveře chybí, ale uvnitř se pár míst ke spaní určitě najde. K mé hrůze je uvnitř docela dost bordel, ale hlavně se všude možně po zemi i po zdech válí podezřele hnědé skvrny, které nápadně připomínají lidská hovna.

Zpočátku na to nevěřícně koukám, po chvíli obcházím možnosti spaní venku. Všude kolem je docela dost bahna, samá louže a navíc se nikomu nechce spát ve stanech. V jedné z místností jsou i jakési palandy (kromě exkrementů), na kterých lze bez úhony spát. Po krátkém dohadování si každý nachází své místo a uléhá k zaslouženému odpočinku. K večeři jsem tehdy zbaštil 250 gramů Nutelly s chlebem, nicméně noc byla hrozná. Všechno mě bolelo a bylo to i předzvěstí nadcházejících zdravotních problémů s klouby, které jsem si z Rumunska dovezl.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Druhý den ráno se cítím relativně dobře, takže rovnou vyrážíme hledat vhodný směr nástupu na samotné poloniny pohoří Šureanu. Nejprve pokračujeme po cestě dál v traverzu, ale po 50 metrech se zjevuje velmi strmě stoupající průsek v lese, kudy se rozhodujeme jít. Je to dobrá ranní rozcvička, po necelých 2 kilometrech skutečně dosahujeme pastvin. Směr dalšího postupu je jasný.

Kolem salaše stále strmě stoupáme na hřebeny a po dalším kilometru dosahujeme vrcholu Culmea Muncelului, 1 564 metrů vysokého. Od výrazného vrcholového kříže lze obdivovat výhledy na pohoří Apuseni na severu, Poiana Rusca na západě a Retezat s částí Šureanu na jihu a jihozápadě. Východní pohledy jsou kryty mohutnou hradbou hory Godeanu, kam směřují naše další kroky.

Po překonání plýtkého sedla začínáme stoupat na rozložitý kopec Godeanu. Od předchozího vrcholu je to jen dva kilometry, takže dosažení 1 656 metrý vysokého kopce není žádná hrůza. Výhledy jsou o dost slabší, kopec je neobyčejně rozložitý, takže se moc nekocháme a jdeme dál. V následném sestupu nacházíme modrou značku, která nás dovede až do zalesněného sedla Zebru.

V sedle obědváme a zároveň řešíme další postup. Po modré značce bychom mohli pokračovat na hlavní šureánské hřebeny, přičemž celkový přechod hor lze odtud odhadnout na pět dní. Vzhledem k tomu, že nás už docela tlačí čas, volíme dalším cílem sedlo Prislop na jednom ze severních hřebenů hor, kde by měla podle 50 let staré mapy hor stát jakási hospoda "Cabana Prislop". Ostatně je to jediná možnost, kde bychom mohli spát v suchu, takže to bereme téměř jednohlasně (až na Vajgara, který se rozhoduje hory přejít - nebo příště).

Docela brzy se dostáváme na předvrchol hory Steaua Mica zvaný Seirna, kde dosti složitě nacházíme značku červený trojúhelník. Je třeba sejít po poloninách severovýchodním směrem po cestě až k prvním stromům a poté traverzovat horní hranici lesa. Po 300 metrech naleznete velmi zašlou značku na stromě a po dalším kilometru úplně rezavý rozcestník se značkou. Tato místa jsou neobyčejně náročná na orientační schopnosti. Už od první značky se nad vyššími částmi hor honí bouřkové mraky a během traverzu se další bouře ženou údolím vzhůru. Ze všech stran zní hromy.

Po nalezení druhé značky jsme rádi, že klesáme z odlesněných pastvin do lesa, kde je značení červeným trojúhelníkem na relativně dobré úrovni. Bouře však stále sílí. Následně klesáme po hřebeni Culmea Certezului. Tato cesta je očividně velmi málo chozená, medvědí stopy v blátě a čerstvá hovínka jsou jen utvrzením naší bezvýznamnosti. Docela se zatahuje, snažíme se dělat povyk, abychom nepolekali nějakého Méďu. Prozatím nás bouře obchází. Téměř dvě hodiny poté klesáme hlubokým lesem až do sedla Lupşei. Zmrzla je velmi unavený, já se zatím držím.

V sedle dáváme krátkou pauzu a řešíme další postup. Bouře se stále zdá být na dosah a další cesta červeného trojúhelníku vede přes holé pastviny Lupşea až do výšky téměř 1 500 metrů. Za tohoto počasí se mi nahoru vůbec nechce, naštěstí i ostatní jsou stejného názoru, takže volíme sestup do východně položeného údolí řeky Cugir.

Nejdelší údolí, jaké si lze představit

Ze sedla je to jen 200 metrů daleko, abychom se ocitli na široké cestě vedoucí podél řeky Cugir. Velice brzy nás míjí terénní auto a nabízí odvoz. Je nás moc, takže s díky odmítáme. Toto setkání nás naplní mylným dojmem, že je cesta frekventovaná. Bohužel tomu tak není a nás čeká nekonečně jednotvárný a jednotvárně nekonečný sestup údolím říčky Cugir. Zpočátku si to docela užívám, ale po pár kilometrech mě začíná bolet koleno. Tento problém se rychle zhoršuje a ke konci se brzy se strašně vleču.

Naneštěstí není ani po několika hodinách chůze konec. Den se chýlí ke konci a my jsme sotva ve čtvrtině úzkého údolí. Míst na spaní moc v okolí není (vlastně žádné). Po 10 km nacházíme místo zvané Frasinul, kde stojí moderní chata. Právě zde probíhá svatební hostina, na kterou se vetřeme.

Všichni vypadáme značně zbědovaně a shodou okolností se nás ujímá ženich hovořící dobře anglicky. Dává nám napít vína a nabízí možnost noclehu v blízkých loukách. Kdybych věděl, co mě čeká, tak bych hlasoval pro setrvání, ale téměř všichni se rozhodujeme pro pokračování v cestě. Bohužel jsme tedy šli a propásli možnost účastnit se rumunské svatby (náš zjev, odér a kondice nás však předem vylučovaly).

Na cestu nám ženich dává láhev vína, kterou za první zatáčkou otevíráme a přímo z lahve se posilňujeme. Najednou se mi jde líp. Tento stav netrvá dlouho a začínám opět brzdit. Po cca 5 km nacházíme vhodná místa k noclehu, údolí se rozšiřuje, ale všichni kromě mě mohou a chtějí pokračovat dál. Tak tedy jdu taky.

V tomto okamžiku nás k mému velkému štěstí předjíždí auto a mně se ho podaří stopnout. Všichni se skládáme dovnitř a posledních 5 km nás veze terénní vůz. Je to záchrana v poslední chvíli. V Cugiru sedáme na pivo, potom zjišťuji, že nemohu chodit. Pravé koleno mám úplně mrtvé a každý krok bolí jak čert. Domlouváme se s Mariánem na noclehu v sousedním městečku Oraštie. Sotva se dobelhám k taxíku. V Oraštie toho moc k vidění není, tak alespoň navštěvujeme místní restauraci a projdeme miniaturní historickou čtvrť.

Druhý den vyrážíme do města Deva. Každý, kdo někdy jel vlakem nebo autem do Transylvánie ten pohled jistě zná. V nenápadném městě se na vysoké skále vypíná ohromný hrad až do nebes. Jde o strmou sopku, která už svým tvarem lákala ke stavbě hradu. Pevnost byla založena ve 13. století a o 300 let později značně rozšířena. V 19. století byla pevnost zdevastována válkami a v tomto stavu zůstala dodnes.

Je tedy zřejmé, že i pro nás bude výstup na skalní suk hlavním programem pobytu v Devě. Nejprve se krmíme v restauraci na hlavní křižovatce ve městě. Úroveň byla dost mizerná, naštěstí po cestě zpět jsme nalezli jídelnu, kde se stravují místní a kde to byl pravý opak. Za málo peněz opravdu hodně muziky! Nalézt tuto jídelnu je však natolik složité, že to dále rozepisovat nebudu. Po obědě se vydáváme dobýt hrad. Je to docela problém. Strašně mě bolí noha a naneštěstí se po cestě ztratíme. Strmý kopec je totiž zarostlý náletovými křovinami, ve kterých se větví spousty cest, no a my jsme skončili na špatné cestě. Za strašného nadávání se dolpoužíme ke kříži na skalisku pod hradem a výstup na samotný hrad vzdávám. Část naší výpravy tam došla a prý to nestojí za nic.

Zbytek dne pobýváme v parcích pozorujíce maminky s dětmi a čekáme na odpolední vlak domů. Střídáme nanuky a pivo, což je ideální kombinace chuti. Já mám problém chodit, takže mi i ta lenost docela vyhovuje.

Shrnutí

Čoklovina byla takovou nouzí vzniknuvší z neprůchodnosti a přílišného rizika na Paringu. Během dní jsme si častokrát říkali, že jsme to i měli zkusit, ale na druhou stranu mrtvých turistů v horách je dost. Pokud jde o srovnávání, rád oblast přirovnám k plošině Padiš v Bihoru nebo ke Slovenskému krasu. Ve srovnání s oběma lokacemi je však Čoklovina mnohem skromnější. Přesto i zde člověk naleznete úchvatná místa. Soutěska Băniţei svou krásou předčí většinu soutěsek v Rumunsku, jeskyně Sura Mare je tak ohromná a nedostupná, až se tají dech a dácké pevnosti v lesích Oraštijských hor působí jako odstrašující mementa.

Fyzická náročnost terénu je relativně nízká, srovnal bych to snad s přechodem Beskyd. O to víc mě překvapily zdravotní problémy, které mě potkaly. Přešel jsem mnoho náročnějších hor a nikde jsem neměl sebemenší problém. Buď stárnu, a nebo je to upozornění, že i na malých kopcích se může přihodit všelicos. Ostatně machři z Himalájí nebo Alp se častokrát zabijí při výstupu na Lysou horu nebo pádem ze skalky na Rabštejně. Já jsem po Čoklovině nemohl dva týdny chodit z důvodu šílené bolesti pravého kolene (první dva dny doma byl problém vůbec dojít na záchod).

O technické náročnosti rovněž nemůže být řeč, jediným místem, které bylo hůř dostupné byla soutěska pod jeskyní Sura Mare. Samostatnou kapitolou je však orientační náročnost. Čoklovina není úplný prales, je poměrně obydlená, ale vyznat se v bludišti cest, lesíků, závrtů a lesů je téměř nadlidský úkon. Jsem moc vděčný klukům, že mi důvěřovali i v okamžiku, kdy jsem vůbec netušil, kde vlastně jsme. Přesto jsme se nakonec vymotali a našli i čoklovinskou jeskyni.

Celkově to bylo příjemné překvapení, pro milovníky opuštěných a neznámých koutů Evropy učiněný ráj. Doslova Agromantika.