Z poetického Volyňska, památky města v Pošumaví

Kulturní a přírodní památky Pošumaví

"Tam, kde Anděl Strážce stojí
a Malsičku k sobě pojí,
tam v té krásné dolině
leží město Volyně",

tak prostě, i když možná neuměle, ale jistě od srdce opěvoval neznámý rodák jihočeskou Volyni, jednu z "bran Šumavy", ležící po obou březích Volyňky při staré obchodní cestě z Volar do středních Čech.

Čtěte také: Vyšší Brod - klášter a město poblíž Čertovy stěny

Na Strakonicku patří k několika málo místům, která s malebným okolím, plným zalesněných hřbetů kopců, zelených lučin v údolí, tichých zákoutí s travnatými cestami a řekou, vroubenou olšovými porosty, jsou výhodnými východišti do střední části Šumavy.

Do dějin kraje se město zapsalo již v minulosti, zasazené historicky hluboko do pravěku. Jakmile prospektorská činnost a rýžování zlata ustalo, bylo město centrem rozsáhlého podnikání. V historických zprávách se jako středisko králováckých obcí objevuje "provincie Wolinich" v listině královny Kunhuty z roku 1271.

Poloha na průsečíku cest z Prachatic do Sušice a od hranic ku Praze dávala osadě takový význam, že probošt pražské kapituly Oldřich ji v roce 1299 ustanovil městem. Brzy po povýšení se na svůj újezd stala laskavou i Alžběta, "z Boží milosti královna česká", která "město společně s dalšími místy v krajině volyňské s povolením a rozkázáním slavného Jana Lucemburského, krále a svého manžela, prodala v právu purkrechtním chudým našim lidem, chtějíce také, aby tíž nadepsaná zboží drželi a jimi vládli".

Z pozdějších dějin nelze zapomenout na postavu Mistra Martina, jemuž Hus po odchodu do Kostnice odevzdal jako svému žáku a příteli poslední vůli. Za Jošta z Rožmberka byla v 15. století celá městská pozemková država připojena k panství strakonických křížovníků a představovala hospodářské středisko kraje s pravomocí správní, církevní a mocenskou. Dvě stě let nato prosperovala zvláště řemesla, znamenající obchod, který v 19. století přinesl městu určité svobody politické.

Pamětihodnosti města

Ze všech vývojových období najde ve Volyni turista množství pozoruhodných památek. Nejstarší - gotická stavba děkanského kostela - pochází z doby, kdy město svým zachovalým hlavním sídelním objektem představovalo ukázku středověkého opevněného venkovského sídla 14. století.

Se starými základy kostela sousedí tvrz, dnešní muzeum, kde ve sklepních prostorách bylo v roce 1912 objeveno pod žulovými deskami 25 kostrových hrobů. Lesnímu terasovitému hřbitovu "Malsička" nad Volyní, poslednímu útočišti místních, vévodí kostel stavitele Vogarela z českobudějovické hutě Fuggeralů z let 1580-1618; je tu hrobka V. Č. Bendla, našeho prvního překladatele Puškina, stavitele J. Niklase, který se postaral v Praze o původní dřevěnou stavbu Novoměstského divadla, architekta E. Lhoty, archeologa J. V. Želízka i prozaika J. Hůlky. Nejtypičtější budovou však zůstala renesanční radnice, která sgrafity, dvěma arkádami a cibulovitou věžičkou dominuje celému náměstí.

Z Volyně směrem k Vimperku

Kolem města nás upoutá nepřeberné množství zajímavostí a přírodních krás. Snad nejlépe vyniknou od Anděla Strážce, vrchu se starobylým kostelíkem, právě tak jako v mlhavém oparu dálek podhorského jehlanu sv. Vojtěcha, fungujícího v předpovědi počasí jako spolehlivý barometr.

Za některými přitažlivými místy se můžeme vypravit podél železniční tratě, vedoucí z Vimperku voňavou polní a luční cestou vedle peřejí kdysi zlatonosné Volyňky přes Nišovice a Račí, poznamenaných činnosti tvůrce selského baroka Jakuba Bursy. Z rybnatých zákrut a tůní průzračných vod Volyňky nás cestou co chvíli pozdraví vymrštěný pstruží hřbet.

Asi po 7 km leží jako první větší zastávka v překrásném údolí Malenice, stará přívětivá osada, která jako majetek vladyk z Dobrše byla připomínána ve 13. století. Na hřbitůvku - jednom z typicky jihočeských, rozloženém těsně před železniční stanicí - sní věčný sen jindřichohradecký archivář František Teplý, který v Malenicích pobýval ke konci života, a také Josef Zítek, stavitel pražského Národního divadla. Nápis na pomníku prvního z nich dává tušit, jak mocnou láskou ke kraji přilnul. Stranou Malenic stojí osamocená někdejší hamernická usedlost. Pozoruhodná Jiříčkova skála naproti bývala kdysi útočištěm tundrové zvířeny.

Stará cesta, lemovaná topoly a zdobená koberci pestrobarevných květů luk opodál, nás po hodině pozvolné chůze dovede ke Lčovicům, jejichž zámek s mansardovou střechou svítí do dáli bělostí svých zdí. Má zajímavé průčelí s arkádami a patřil staviteli Zítkovi, který se ve Lčovicích jako padesátiletý oženil v roce 1881 s osmadvacetiletou Albertinou Lippertovou, a prožil zde jako vážený zámecký pán podzim svého života.

Ze Lčovic je už jen skok na Pržmo, nejrozsáhlejší halštatsko-laténské hradiště Čech, obehnané obrovskými, z dálky viditelnými valy, kruhovitě obepínajícími akropoli; zdejší lid ji nazval Věncem. Brčálovou zeleň mechu a trouchnivějící zbytky stromů přikrývají letité kamenné kvádry, které teprve v posledních desetiletích vydaly archeologům svědectví o tolik tajemném životě těchto končin; ještě dnes sem civilizace doléhá jenom zdálky a proto si tu v klidu můžeme vychutnat ticho, potřebné k regeneraci duševních sil.

Nedaleko Čkyně (známé jako stará židovská obec) s tragickými osudy mnohých obyvatel za druhé světové války, budou našim cílem pod lesem se vinoucí Buhumilice, známé z minulosti jako bohatá naleziště železného, tzv. bohumilického meteoritu; největší kus, objevený v roce 1829, vážil téměř 60 kg byl uložen v Národním muzeu v Praze. V domě u řeky bydlel nějaký čas spisovatel Karel Klostermann, vynikající znalec šumavských krás a lidí.

V zajímavém okolí vápencových skal přírodní rezervace Opolenec se zarostlými zbytky okopů jako němých svědků předválečných let, byla zřízena naučná Sudslavická stezka, v jejíž jeskyni jako jednom z míst šestadvaceti zastavení se našly kosterní pozůstatky diluviální zvěře.

Příroda tu otevřela své krásy dokořán; mezi rozmanitou květenou je jednadvacet druhů zákonem chráněných rostlin, a v živočišstvu, vázaném výskytem teplých a suchých stanovišť Volyňky, nechybí vzácný brhlík lesní, ořešník kropenatý či konipas horský. Přiblížili jsme se k Vimperku a proto celou přibližně patnáctikilometrovou trasu ukončíme.

Pokud ke zpáteční cestě nepoužijeme z některého z absolvovaných míst vlakového spoje, stačí nedaleko výchozího zároveň konečného bodu okružní Sudslavické stezky - u chráněného přírodního výtvoru památné lípy, která svými téměř 600 lety patří k nejstarším v Čechách - počkat jednoduše ve stanici Vimperk - Výškovice na autobus. Ve Volyni jsme za necelou půlhodinku, avšak hezké zážitky, jimiž jsme nahlédli do památek a půvabů přírody šumavského předhůří, určitě prosluní naše dny ještě na dlouhou dobu.

Volyňsko na turistické mapě