Bayerwald-Tierpark Lohberg, Bayerischer Wald aneb Bavorský les

Za kopečky do Bavorského lesa, Bayerischer Wald

To, že Šumava nekončí hranicemi s Rakouskem a Německem je dobře známo. Za nimi pouze změní své jméno na rakouský Böhmerwald a německý Bavorský les (Bayerischer Wald). Jedná se o geologicky stejné pohoří, které svojí celkovou velikostí nemá ve středoevropském prostoru obdobu. Mnoho značených cest je dnes přes hranice propojeno a tak lze volně putovat mezi všemi třemi uvedenými státy.

Atraktivní a nejvyšší vrcholy pohoří leží v sousedním Bavorsku nedaleko našich hranic. Zajímavé však nejsou jen ony, neméně působivé jsou i ledovcová jezera, chráněná jádra pralesů a areály zvířecích výběhů.

Naštěstí dnes, kdy znovu vzýváme komunisty k návratu a 17. listopad 1989 se zdá tolik vzdálený, již za překročení hranic u Železné Rudy nehrozí zastřelení a my můžeme volně i za "ty kopečky".

Čtěte také: Za unikáty Šumavy a Bavorského lesa

Na poznávání této části Bavorského lesa máme tři dny. Předpověď počasí však nevěstí nic dobrého a tak podle toho průběžně upravujeme svůj plán.

První den: ZOO Lohberg a Javorská jezera

Bayerwald-Tierpark Lohberg

Již cestou autem přes Hartmanice a Železnou Rudu je jasné, že z dalekých výhledů nebude nic. Proto jako svůj první cíl určujeme ZOO se zvířecími výběhy v Lohbergu. Ten leží nedaleko našich hranic pod vrcholky Ostrého. Překonáváme tak autem sedlo v Brennes, kde je velké parkoviště využívané především v zimní sezóně lyžaři a serpentinami sjíždíme ke vstupu do Bayerwald-Tierpark Lohberg.

Velikostí i složením zvěře je zdejší ZOO podobné hlubocké Ohradě a trochu mě tak zklamalo. Fotit se dá většinou jenom skrz plot a to není dobré. Výjimkou je velký výběh jelení zvěře, kde si jeden jelen prodloužil říji až do posledních dnů října.

Malé Javorské jezero

Prohlídka nám zabrala necelé dvě hodiny a my po ní stoupáme zpět k Brennenu. Cestou ještě zastavujeme u parkoviště, nad kterým je torzo strážního hrádku. Výhled k oběma vrcholům Ostrého je sice omezený mlhou, ale na rozdíl od vyššího Javoru je vidět alespoň něco.

Ze sedla Brennen nakonec ještě kousek sjíždíme směrem k Malému Javorskému jezeru, protože se nám nechce platit poplatek za parkování. To je ale na celý den za 2 €, tedy levnější o 50 % než na mnoha místech české strany Šumavy.

Upravenou cestou přicházíme lesem k jezeru, které se již zbarvilo do světlejších podzimních barev. Kolem něj vede stezka a tak máme možnost vychutnat si ho dokonale. Malé ostrůvky a kameny u břehu vytváří neustále se měnící zákoutí a stále je co obdivovat. Z druhé strany jezera dohlédneme i na vrchol Velkého Javoru (Grosser Arber 1 456 m), nejvyšší hory Šumavy. Nahoře se stále převalují mlhy a jen občas odhalující dvě obří polokoule věží radarové základny NATO.

Zničeho nic nás překvapí zpola ohlodaný kmen. Tohle musí být dílo bobra! Rozhlížíme se kolem, jestli ho nespatříme, nebo alespoň hráz, kterou si staví, ale bohužel marně. Pomalu dokončujeme okruh kolem jezera, když se znovu přesvědčujeme o jeho přítomnosti. Tady již ve vodě leží kmen, který bobr podťal. Otisky jeho řezáků jsou jasně patrné.

Vracíme se k autu s cílem objet Velký Javor a prohlédnout si i druhé jezero, Velké Javorské.

Velké Javorské jezero

Tentokrát bez řečí platíme poplatek 2 € a hned se vydáváme na pouť kolem o něco většího Javorského jezera, než je to Malé. Asi jen díky nevlídnému počasí a pokročilejší době je stezka zcela volná. Spousta pohozených papírových ubrousků tady, podobně jako u Malého Javorského jezera, dávají tušit velké letní návaly. V sezóně se zde můžete dokonce projet po části jezera loďkou.

Nad Velkým Javorským jezerem je dobře viditelná kamenná stěna, kde se udrželo jen pár žloutnoucích mechů. Prolézáme kamenné bloky odvrácené strany stezky a vychutnáváme si toto dokonalé místo divoké přírody. Krok za krokem, pomalu a uvolněně obcházíme jezero, které zde vytvořil ustupující ledovec v poslední době ledové.

Večer se díky ubytování v Lesním hotelu v Bayerische Eisensteinu nemusíme vracet zpět do Čech a zítra nás snad počasí, které neustále hrozí sněžením, pustí na vrchol Falkensteinu.

Druhý den: Jádrovým územím pralesa na Malý a Velký Falkenstein

Prales Mittelsteighütte

Ráno jen lehce poprchává, přesto hned po snídani popojiždíme do Zwiesllerwaldhausu, kde necháváme auto drze za posledním domkem u rozcestníku turistických značek. Jdeme po několika obrázcích najednou, ale ten náš, který vede vzhůru k Malému Falkensteinu, má zobrazenu větvičku tisu.

Hned jak vlezem do lesa, jsme v přísně chráněném území jádrové zóny pralesa Mittelsteighütte. Procházíme bučinou kolem neskutečných velikánů, padlých a pozvolna se rozpadajících. Je opravdu co obdivovat a co fotit. Opět nás pohlcuje euforie a ani nevnímáme, že se nám na hlavy snáší spršky kapek z okolních stromů. Vůbec jsme něco takového nečekali, celý první úsek cesty nám tak příjemně a rychle uběhne.

Až když opustíme ostatní značky a začneme stoupat, les se promění. Staleté buky postupně mizí a pouze jeden prastarý tis, podle něhož je stezka označena, nás donutí k malé zastávce. Pokroucený kmen dává tušit jeho stáří, které odborníci odhadují na tisíc let! Klobouk dolů.

Falkenstein

Déšť mezitím houstne a postupně se mění ve sněhovou přeháňku. Stezka ostřeji stoupá až k vodopádu Steinbachfälle. Ten si vytvořil kaskády v rulových skalách a po nich spěchá dolů k řece Řezné. Značka tisu nás vede pod Malý Falkenstein (1 190 m). Sněží a my z vrcholové plošinky vidíme jen blízký, Velký Falkenstein.

Poslední úsek již není tak strmý, a netrvá to dlouho a stojíme na platu Velkého Falkensteinu (1 313 m). Výhledy, které za dobrého počasí slibují mnoho, musíme opět oželet. Chvíli váháme jestli máme zkusit pohostinnost zdejší horské chaty a nakonec neodoláme. Přece jen výstup ubral sil a usušit provlhlé svršky také nemusí být marné.

Uvnitř je teploučko, veselá nálada, a tak si objednáváme čaj s polévkou, kterou pomalu konzumujeme u výhledu do kůrovcem požraných smrčin. Venku stále hustěji sněží a tak se rozhodneme neriskovat sestup pralesem kolem vodopádu Hollbachfälle, jak jsme měli původně v úmyslu. Podle mapy jde o velmi strmou část, a protože pod sněhem skryté kameny a kořeny jsou stále nebezpečnější, nemáme moc na vybranou.

Využíváme proto cyklostezku, po které v pohodě sestupujeme zpět dolů. Zpočátku to až taková pohoda není, z vyhřáté hospody vyjít na tuhý mráz, ale za chvíli se to srovná.

Po zelené šipce odbočujeme z cesty a svahem prudčeji klesáme znovu k pralesu Mittelsteighütte. Tady sněhu není tolik jako nahoře a tak se znovu pouštím do focení.

Třetí den: Tier-Freigelende - zvířecí výběhy u Neuschönau

Celou noc sněžilo a tak nás, dříve než se rozjedeme ke zlatému hřebu celého víkendu, čeká odkrývání zapadaného auta.

Nakonec to není tak hrozné, cesty jsou jen mokré a tak do Altschönau dorážíme po necelé hodině cesty v pohodě. Právě u Altschönau je jedno z parkovišť, od něhož se dá vstoupit do areálu zvířecích výběhů. Platí se pouze 2 € za parkovné, vstup je zdarma! Jistě i proto je zdejší areál tolik známý a oblíbený u nás. Je to ale hlavně díky možnosti pořídit krásné fotky divoké zvěře v atraktivním prostředí.

Já se svým zoomem 18-200 moc šancí nemám, ale nejsem specialista wildlive fotograf. Kdybych náhodou byl, nečetli byste tento článek, protože bych neměl čas volně se toulat přírodou. A to mě baví stále víc.

Hned se dostáváme k výběhu medvědů. Je dost nevlídno, slibované polojasno se bohužel nekoná a tak musíme vzít zavděk tímto, pro focení nepříliš vhodným počasím. Snažím se o několik záběrů, šero je hodně limitující. Chvíli uvažuji o tom, že budu fotit jenom pěšinky se spadaným listím, ale nakonec se přece jen snažím nějakou zvěř na kartu dostat.

Pokračujeme v průzkumu a postupně jdeme kolem menších výběhů k hlavnímu vchodu. Nedaleko od něho je Stezka korunami stromů, kterou i pro stále špatnou viditelnost jen míjíme. Zacházíme ale do domu Hans-Eisenmann-Haus, kde je umístěno mnoho zajímavých věcí i údajů o Bavorském, ale i Šumavském NP. Většinou je možné číst, nebo si pustit titulky i česky.

Díky tomu si můžu na vlastní uši vyslechnout, jak místní lesníky děsí stav především české Šumavy a to, kam až politika nezasahování dovedla šumavské lesy. Bohužel hlupáci, kteří neváhali zlikvidovat ty nejcennější lesy horského pralesního charakteru, se stoletými smrky, jsou stále u nás slyšet.

Vstupujeme zpět do areálu divoké zvěře a jdeme kolem výběhu zubra, který je však kdo ví kde, k rysům. Jednoho přitahuji obtížně zoomem, druhý je z jiné vyhlídky přímo pod námi, bohužel hned u plotu. Další zastávkou jsou vlci. Ty jsou vidět jen z velké dálky a ani oni se nechystají přiblížit.

Těšíme se tak na divoká prasata, která se prý nechají i podrbat za ušima. Výběh totiž vede přímo skrz jejich území a tak si na lidi zvykly. Avšak ani u prasátek nám pšenka nekvete, vidíme je jen zpovzdálí odcházet někam do houští. Chvíli se ještě zastavíme u vydry a delší dobu ve výběhu jelení zvěře. I ten se prochází přímo. Poslední záběry tak patří jelenům a laním. V lese je již velké šero a tak moc nepomůže ani vytažení ISO na hodnotu 1000.

Bavorská strana Šumavy určitě má své kouzlo. Příkré srázy i vysoké vrcholy lákají k objevování a tak doufám, že příští léto se mi konečně podaří zopakovat některý z přechodů této vděčné části pohoří. Roklan a Luzný stále čekají a jsou tou jasnou výzvou.

Další související články: