Letecká havárie na Šumavě, z dávné historie Šumavy

Pád letadla na Huťské hoře u Kašperských Hor

V prostředí pásma Šumavy s jejími mocnými křivkami hor, tolik vyhledávaných zejména v době zimní, zvýrazněné zde mrazivými dny na bílém sněhu, kdy azurově modrá klenba nízké oblohy je podepřena mramorově bílou stěnou kuželů zasněžených smrků, zaujímá jedno z nejkrásnějších míst snad méně známá, za to ale krásná, mírně zvlněná plošina šumavských Plání. S lesy a rozrytými údolím, a bílých plání s nekonečným lesním královstvím se nám přitom otevře i nedaleko odtud, z jednoho z nejmalebnějších šumavských vyhlídkových bodů, z bývalé osady Zhůří na Churáňovsku.

Ta je tvořena třemi chalupami, které jsou spojené se světem pouze úzkou silnicí, vedoucí sem od Rejštejna. Je rozložena na Zhůřské planině pod Huťskou horou, jež svoji siluetou (1 185 m) lemuje zdejší rozsáhlou parovinu Kvildských plání. Jméno tohoto vrcholu, stínícího pak i přírodní hodnotu nedaleké Zhůřské slatě s jejími rašeliništními keříčky a bylinnými druhy s tropickou zdejší vegetací, vstoupilo do historie ve spojitosti i s jinou událostí, která otřásla ve své době celou veřejností.

Přesně na Štědrý den v roce 1937 se odehrála jediná letecká katastrofa na Šumavě

"…pilot ČSA František Lehký pocházel ze severovýchodních Čech, kde se v Lukavci narodil 13. října 1901. Jeho Otec měl menší hospodářství. Od útlého mládí zajímaly Františka stroje a tak v roce 1924 absolvoval vojenskou pilotní školu. Brzy na to získal Československu dva z prvních čtyř světových rekordů v letectví. Vlastnil Zlatý odznak za milión nalétaných kilometrů. Byl to člověk skromný a přátelský…"

Osudný povel k cestě na smrt

Psal se rok 1937. Na plochu vídeňského letiště přistávalo pod zamračenou oblohou na Štědrý den ve 14:32 hodin třímotorové osvědčené dopravní šestnáctimístné letadlo F-AMYD typu Wibault letecké společnosti Air France, zajišťující provoz na pravidelné lince Bukurešť - Vídeň - Praha - Paříž. Na palubě se nacházel jediný cestující, JUDr. Karel Flanderka, bratr pařížského advokáta a předsedy čs. kolonie ve Francii, který týden předtím odcestoval vlakem k obchodnímu jednání do Bukurešti, odkud měl již předem zakoupenou zpáteční jízdenku.

Vyřizování účelu jeho běžné pracovní cesty se však nezvykle protáhlo a tak Flanderka ve snaze dřívějšího návratu se rozhodl použít leteckého spoje. Jeho smysl snad stejně jako šéfpilota Čs. aerolinií šestatřicetiletého Františka Lehkého, jednoho z nejzkušenějších, majícího nalétáno téměř dva milióny kilometrů, i jeho kolegy, francouzského radiotelegrafisty Pierra Austruce, byla jistě již planě ovládnuta příjemnou představou nastávajících svátků a zatím také nic nenasvědčovalo tomu, že je se svými nejbližšími neprožijí.

Drobný defekt podvozku byl letištními mechaniky brzy odstraněn a tak letadlo opět odstartovalo v 15:55 do čtyřsetmetrové výšky mraků na další cestu. S vídeňskou rádiovou stanicí udržovalo pravidelné spojení až do 16:10, avšak krátce na to, v 16:20, jej převzaly gonia v Č. Budějovicích, Brně a Mariánských Lázních. Svůj kurz - 326 - udala později ruzyňská věž a tak letoun ve výšce 1 900 metrů s rychlostí až 250 kilometrů v hodině zamířil nad hlavní město. Tady na letišti čekala pilotova manželka s dvěma dětmi, desetiletým synem a šestiletou dcerou; nikdo z nich ještě netušil, jaké drama jim osud na ten večer přichystal.

Mlha, projevující se od počátku cesty, za letu ještě zhoustla, a rovněž množství sněhových vloček, začínajících se divoce kroutit kolem trupu stroje přibývalo. Proto posádka, nacházející se v té době v blízkosti Benešova, znovu požádala pražskou stanici o zaměření polohy. Navigátorova odpověď sestupem z výše tisíc dvěstě na sedmset metrů nařídila udržování daného kurzu, avšak těsně před Prahou pro další zhoršení povětrnostních podmínek požádal Austruc o potvrzení kurzu znovu. Tentokrát však obdržel zprávu nečekanou - příkaz změnit směr kurzu 215, což v daném okamžiku znamenalo návrat zpět do jižních Čech směrem k Pasovu.

Letová odchylka činila 120 km

Letovou odchylku, činící skoro stodvacet kilometrů, letadlo dodrželo, avšak místo do Prahy se tak dostalo do šumavského prostoru nad Sušici a Kašperskými Horami, jejichž bílou tmou probleskující světla pilot pod sebou zahlédl a snad v domnění, že míří k osvětlené pražské letištní dráze, začal s letounem klesat, až se rozhodl pro přistání. Mezi šumavskými vrcholy tak došlo v 17:39 ke katastrofě, neboť blíže Podlesí, v místě zvaném tehdy Knappenberg, narazilo letadlo ve výši 1 080 metrů do příkře stoupající stráně Zhůří.

Dunivý pád byl slyšitelný daleko do kraje (mnozí pamětníci vzpomínali na hukot motoru letadla, nízko přelétávajícího nad oběma městy), avšak pro nepříznivé podmínky z důvodu značného množství čerstvě napadaného sněhu nebylo možné vypravit okamžitou pomoc. To vše se odehrávalo v době, kdy pilotově čekající rodině v Praze bylo oznámeno, že letištní provoz toho dne skončil, neboť žádny spoj není očekáván. Mezitím po celé trase až k Vyššímu Brodu pátraly po letadlu všechny četnické stanice.

Hromadu vysokou sněhovou pokrývkou zasypaných trosek letadla s potlučenými mrtvolami tří mužů objevil druhý den na Boží hod v 11:15 hajný polesí Seller. Naskytnuvší se mu obraz zkázy letounu byl dokonalý. Stroj si nárazem na stromy, z nichž dva mohutné kmeny vyvrátil, urazil obě křídla. Součásti, stejně jako trup, po dopadu letící setrvačností ještě přes třicet metrů, byly rozmetány až sto metrů od místa zřícení a zničeny tak důkladně, že z okolních rozházených zásilek letecké pošty, která se v kabině nacházela, zůstala v jiskřivém sněhu neporušena pouze láhev šampaňského, ležící opodál.

Přivolaná komise se sem prodírala sněhem přes tři hodiny a zjistili, že k vypuknutí požáru nedošlo, neboť přívod benzínu byl uzavřen, což nasvědčovalo tomu, že vrcholného nebezpečí si v poslední chvíli byl pilot možná vědom. Těla cestujících byla převezena do Prahy, kde k vyšetření případu byla ustanovena zvláštní letecká komise. Událost upoutala značný zájem veřejnosti a 286. výtisk deníku "A-ZET" z 29.12.1937 o ní své čtenáře informoval také proto, že panovaly oprávněné obavy, aby se nestala případnou záminkou nastupujících fašistů k narušení našich přátelských vztahů s Francií.

Proč vlastně letadlo nedoletělo?

Průběh později zahájeného vyšetřování přinesl některé zajímavé okolnosti. Jeho úvod potvrdil, že poslední vzájemná výměna zpráv mezi palubou letadla a pražským goniometrem se skutečně udála před Prahou, ale pak spojení ustalo. Tady Austruc hlásil: "Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely", a po potvrzení kurzu pražskou věží pilot s letadlem dokonce sestoupil, očekávaje příkaz k přistání; ten však nepřišel. Goniometrická stanice chybně udanou zprávu vysíláním poplachu sice možná dodatečně opravovala, však ten již letoun nezachytil.

Na nesvědomitého úředníka obsluhy letištních přístrojů, hájícího se domněnkou, že letoun Prahu přelétl a nacházel se severně odtud nad prostorem Mělníka, bylo sice podáno trestní oznámení, avšak před soud postaven nikdy nebyl; později jej vzala pod ochranu policie, za války pravděpodobně kolaboval s nacisty, ale zcela určitě se mu po osvobození v roce 1945 podařilo uprchnout do zahraničí. Jeho jméno ani iniciály v dostupných materiálech té doby nikde nenajdeme. Teprve poslední doba přinesla do případu zřejmě jasno osobou J.K., rodáka z Písecka. Konec měl tragický - jako radista-navigátor jedné mezinárodní linky zahynul v troskách dopravního letadla nad Řeckem.

Ukončení nejenom vlastního vyšetřování (sesazením tajemníka pražského letiště Živsy a jeho asistenta Šorny z funkcí byla celá záležitost spěšně uzavřena), ale i všech dalších možných dohadů o skutečných příčinách nehody, odsunuly do pozadí blížící se válečné události. Teprve před časem se nad celou tragedií vynořili další otazníky. Týkaly se hlavně Flanderkovy osoby, z jehož horečného spěchu s návratem do Prahy je možné soudit na existenci závažného obsahu nikdy neidentifikované letecké pošty.

S nejnovějšími závěry různých šetření, uskutečňovaných při objasňování jiných válečných událostí, se totiž objevily dohady, že na palubě letounu mohly být kompromitující materiály vůči samotnému Hitlerovi ohledně jeho někdejší rakouské státní příslušnosti a možném podílu na smrti nevlastní neteře Geli Raubalové, s níž udržoval milostný poměr. Flanderka se tak ve Vídni (Rakousko bylo těsně před okupací) mohl cítit v tušeném nebezpečí a nemusel tudíž ujít sledující teroristické špionáži; v tom případě měla možnost zasahovat do průběhu letu stanice z letiště Luftwaffe ve Strabingu.

Nejasné okolnosti pádu letounu

Do nejasných okolností pádu letounu již sotva budou vneseny nějaké nové okolnosti, ale o tom, že neštěstí není zapomenuto dodnes, svědčí oznámení, zveřejněné v denním tisku: "Vzpomeňte se mnou tragické nehody z vánoc 1937, kdy v troskách letadla u Kašperských Hor zahynul můj manžel a náš tatínek František Lehky, pilot letecké společnosti Air France".

Malou mýtinou pod Huťskou horou, dějiště nehody, rozloženou uprostřed těžké modře hlubokých šumavských lesů dělí průsek, jímž jako řada vztyčených prstů k nebi ční vysoké sloupy elektrického vedení. Pokud sem do těchto odlehlých končin náhodný turista zavítá, upoutá jeho pozornost zdálky již viditelná, před nepohodou pečlivě plechovou stříškou ukrytá trojúhelníková tabule, na které pod sklem pomalu již bledne výstřižek s novin té doby, zmiňující se krátce o události.

Stejně tak překvapí udržovaná cesta, vedoucí k malému, z podnětu pilotovy manželky Miroslavy postavenému kamennému památníku. Jsou na něm vyryta tři jména (pilot Lehký byl vyznamenán francouzským řádem Rytíř čestné legie In memoriam) a nedaleko leží zbytek letecké vrtule jako věčná památka neobjasněné události Štědrého večera tří lidí uprostřed ztemnělé náruče záplavy šumavského sněhu.

Pomník pádu letadla na Huťské hoře, turistická mapa