Túra na horu Similaun v Jižním Tyrolsku

Putování po Jižním Tyrolsku aneb po stopách Ötziho (4)

Říká se - "Nejlepší na konec!" a v tomto případě tomu tak skutečně bylo. Za příjemného polojasného počasí vyrážíme od naší "rodné" přehrady z výšky 1 700 metrů na horskou chatu Similaunhütte, jenž zde v Tyrolsku na hranicích s Rakouskem byla postavena v již úctyhodné výšce 3 019 metrů.

Po stopách Ötziho a vrcholové družstvo na Similaunu

Míjíme místo, kterým jsme se navraceli z Schröfwaldu a mezi salašemi přicházíme na typickou horskou louku, jenž je uzavřena v obrovském kotli alpských velikánů. Nechybí nezbytné krávy, které se osvěžují průzračnou bublající vodou v horském potůčku. Jedna chlampe tak hltavě, že si ji musím zvěčnit. Ale následovat ji nebudu, studená voda z Vřesové studánky v Keprnické hornatině Hrubého Jeseníku byla jedna z možných příčin mých zažívacích potíží v minulém týdnu. Holt, člověk se má držet piva! Dobře mi tak.

• Předchozí část článku
• Druhá část článku
• Úvodní část článku

Jdeme ve skupině, vykládáme vtipy a dáváme si nejrůznější hádanky. Já jsem uspěl s touto: "Malý a velký člověk šli lesem. Malý člověk byl velkého člověka syn, ale velký člověk nebyl malého člověka otec. Kdo to tedy byl?" I když v tom není žádný chyták a je to prosté, málokdo na to přijde. Ale jeden mlaďoch z Brna již za pár minut hrdě hlásí: "Matka!", číž si vysloužil mou pochvalu za bystrý úsudek.

A onen inteligentní jinoch vyřešil záhy i můj nesnadný početní úkol, který zněl takto: "100 kg okurek obsahuje 99% vody. Okurky seschly a pak obsahovaly po seschnutí jen 98% vody. Kolik vážily pak?" Správná odpověď zní - 50 kg. V prvém případě byl 1 kg sušiny 1% a v novém "seschnutém" celku již odpovídal 2%, což platí pro nový hmotnostní celek 50 kg. Tomu však mnozí nechtějí vůbec uvěřit a přou se. Ale vzal ďas okurky a sušinu, teď jsme v horách!

Dostáváme se postupně již mezi samé kameny a potkáváme několik skupin již sestupujících horalů, kteří převážně zdraví "Grüss Gott!", tedy nikoliv italsky. Vpravo na sedle se již objevuje stožár u chaty, ale pořád ještě šlapeme mezi šutry nahoru a zase nahoru. Objevují se krásné kamenné špice a jehly, které připomínají známou Ihlu v Ostrve ve Vysokých Tatrách, na kterou jsem před pár roky vylezl s přítelem horolezcem Šéďou a jeho ženou Renátkou.

Petr se také chystá na jednu z nich vyšplhat, ale Markéta ho žene dolů. Kde by vzala dalšího horského vůdce? Její otec je již na ledovec poněkud znaven. Nasazujeme si čepice a navlékáme na flisky větrovky, výška okolo tří tisíc je již pěkně cítit a nechceme prochladnout. Konečně jsme u chaty, kde je plno lidí. Přicházejí hlavně z rakouské strany. Jdeme dovnitř na nudlovou polévku, pivo a Markéta na své oblíbené "kapučino", k tomu pojídáme miňonky pro doplnění cukrů.

Je něco po třinácté hodině a Markéta, Petr a já stojíme u zdejšího rozcestníku, jenž říká, že na vrchol Similaunu (3 606 metrů) je to klasickou cestou po ledovci a pak po kamenech 1.50 h a k památníku, kde byl nalezen Ötzi 50 minut. Je polojasno, ale občas se honí mraky. Zkušený horal Petr byl již nahoře vloni a zná cestu, která je na ledovci prošlapaná a vyhýbá se zrádným trhlinám, které v těchto výškách na ledovcích zhusta číhají všude. Tvrdí, že se jedná o snadnou trasu.

Svěřuji mu Markétu, která má nějaké minimální zkušenosti s ledovcem z Walliských Alp, kdy jsme zdolali před šesti lety nenáročné vrcholy Breithornu a Allalinhornu, jenž měřily již přes čtyři tisíce metrů, vypadá zcela svěží a je strašně natěšená na vrchol. Zcela ji chápu a přeji jim "pevný krok a suchou stezku". Za tři hodiny by se měli objevit opět u chaty, já na ně budu čekat a držet jim palce.

Dvě postavy kličkují ledovcem a pak mizí za žebrem, já vystupuji asi o sto padesát metrů výše k vrcholové tyči na hřebínku nad chatou a kousek za mnou na západ je již onen památník veterána Ötziho (Fundstelle der Gletschermumie Ötzi či Punto di ritrovimento Ötzi), ke kterému se mi však již vůbec nechce a sedím dlouho na vrcholovém kameni a kochám se jako o život. Fotím a fotím. Je stále vidět "naše" přehrada. Počasí se umoudřilo, mraky se rozestoupily a nádherná vrcholová pyramida Similaunu se odvážně tyčí k nebesům. Je to jeden z nejoblíbenějších snadnějších vrcholů Východních Alp.

Severní svah Similaunu se tyčí již nad údolím Niedertal v Rakousku a poprvé ho zdolal v roce 1865 farář Franz Senn se svými dvěmi průvodci z Ventu. Za chvíli bude stát na vrcholku u kříže i Markéta s Petrem. Ze srdce jim to přeji, při zhoršeném počasí mají úkol se okamžitě navrátit. Po další hodince je mi již pořádná zima i v rukavicích, kulichu a bundě, tak sestupuji opatrně po kamenech a znovu vnikám do teplého a útulného lůna chaty, kde se již poněkud vyprázdnilo.

Na můj zvídavý dotaz, kolik stojí nocleh, mi je řečeno, že 21 euro. Při objednávce dalšího čepovaného piva se překvapivě seznamuji se sympatickou mladičkou Slovenkou z Popradu, jenž je zde na brigádě a společně vzpomínáme se slzou v oku na borovičku s hořcem a "československé" Vysoké Tatry. U toho popíjím průběžně zdejší předražený pěnivý mok nevalných kvalit.

Před šestnáctou hodinou konečně vidím dvě postavičky, kterak vylézají zpoza hřebene a poměrně rychle kličkují po Similaunském ledovci zpět k chatě. Hurá! Venku je u stolu na terase čekají dvě kouřící se "kapučína" a mé blahopřání k zdolání vrcholu, Markéta je šťastná jako malé děcko. A já s ní, byvši již mám z těch piv poněkud "naváto". Chce to tedy rozběhat a znovu okysličit krev.

Do "nížin" již následuje zrychlený přesun, kdy jsem si zavzpomínal na své bohatýrské doby, kdy jsme časy v Tatrách "redukovali" s Mirkem i Dubem na polovinu. Dole jsme ze třech tisíc ve výšce tisíc sedm set metrů za hodinu a čtvrt, což je slušný výkon. A do hotelu Rainhof je to již jen skok.

Následuje poslední večeře o čtyřech chodech, závěrečný džbánek italského červeného vína "nalegovaný" posléze hruškovicí pana Jelínka z Vizovic a moje říkanka na rozloučenou o našem týdenním pobytu, za kterou mi bylo dokonce kupodivu účastníky zájezdu zatleskáno.

Co si člověk může přát více? Asi nic. Vždyť v Tyrolsku bylo krásně a užili jsme si to každý dle svých chutí a představ. A tak se opět za rok mohu těšit na další pobyt s CK Juhász a zase to bude někde jinde v Alpách, kde jsem ještě nebyl. A těch míst je stále po čertech dost, což je proklatě dobře. A Markéta možná zase pojede se mnou. Člověk se musí pořád na něco těšit!