Hora Velka Čantoryje (995 m), vrch v Slezských Beskydech

Velká Čantoryje, Slezské Beskydy a tipy na výlet

Horský celek Jablunkovská brázda uzavírá naše hranice na severovýchodě v Jablunkovském průsmyku, kde prochází státní hranice se Slovenskem. V podstatě kopíruje údolí řeky Olše, jež však pramení až v Polsku. Na severu navazuje ještě na zvlněnou Podbeskydskou pahorkatinu (podcelek Těšínská pahorkatina).

Pod Třincem se však již nad ní vypínají postupně od severu Moravskoslezské Beskydy na západě a na východě Slezské Beskydy a Jablunkovské mezihoří s Gírovou. Nejvyšší bod Jablunkovské brázdy je Kempa (571 m n. m.) nad vesnicí Bukovec.

Pokud zde hřeben Moravskoslezských Beskyd nabízí pohledu poutníka od řeky Olše na západě hory Javorový, Ostrý, Kozubovou a Velký Polom se Skalkou, na východní straně to je Velká Čantoryje, Velký Sošov, Velký Stožek a samostatná Gírová. Je až pozoruhodné, že na všech těchto devíti vyjmenovaných vrcholech jsou turistické chaty - požehnání pro turisty všeho druhu. A nezbývá než dodat, že všechny jsou malebné a útulné. Na východní straně máme ještě navíc nad Jablunkovem horské chaty Filípka a Hrádek se sjezdovkou.

Čtěte také: Velká Čantoryje, Slezské Beskydy

A jaká je tedy známá hora - Velká Čantoryje (995 m) nad vesnicí Nýdek? Každopádně krásná - s turistickou chatou (nyní snad jen s nedůstojnou "polochatou") a s novější rozhlednou na vrcholu ve výši 995 m n. m., opředená pověstmi o spících rytířích, takže si právem vysloužila přezdívku "Slezský Blaník". Nachází se přímo na hraničním hřebenu, Poláci většinou využívají chytře lanovku z bývalého hutnického, dnes lázeňského horského městečka Ustroně.

Poslední kilometr na vrchol hřebene si ale Poláci musí vyšlapat - proto mnohdy i ve sněhu potkáváme naše polské bratry a sestry z Evropské unie v nejrůznějších úborech a obuvi, která se do hor moc nehodí. Pak si mnohé dámy vytřepávají v zimě sníh z promočených vycházkových bot, tváříce se značně rozmrzele. Cesta od rozhledny k chatě vede průsekem v lese, kam se nedostanou sluneční paprsky, takže se zde často drží sníh až do dubna. Hora je také rozvodím dvou velkých řek - Odry a Wisly.

Velká Čantoryje, turistická mapa

Možných cest nahoru na hřeben je hned několik - v podstatě ze všech světových stran. Od severu si již můžeme vyšlápnout přímo z hutnického města Třince okrajem Dolní Lištné přes horu Ostrý (709 m n. m.) stále po červené značce, která kličkuje a celkem čtyřikrát budeme stát na státní hranici. Na ní se napojuje modrá značka z Vendryně (stará vápenka) a již kousek pod chatou další červená z Nýdku (ta je nejkratší) - z Třince je to asi deset kilometrů pořád do kopce - jak jinak!

Z Nýdku je zase trasa nejprudší, ale s častými výhledy na protější západní hřeben se stejnojmenným Ostrým (1 044 m n. m.) - ten je ale vyšší. Odtud z náměstíčka můžeme rovněž vyrazit po modré značce přes Střelmu a dosáhnout tak Beskydského sedla, kde byl malý pohraniční přechod do Polska, a pak prudce vystoupat k rozhledně.

Ze Sřelmy můžeme jít rovněž poklidněji po lesní vozovce serpentinami na rozcestí pod Čantoryjí a již po červeném značení kousek nahoru. Od jihu vede červená značka po centrálním hřebeni od Velkého Stožku (chata) přes Sošov (chata) - to je již delší záležitost. Kdysi jsem to "dělával" celé přes Gírovou, Stožek a Čantoryji až do Nýdku nebo do Vendryně, dnes mi stačí okruh z Nýdku.

Nahoře na Velké Čantoryji jsou připraveny dva bonbónky - horská chata z roku 1904, která leží poněkud níže pod vrcholem na západě hřebene a hezká rozhledna z roku 2002, ze které je vidět za dobrého počasí skutečně kus světa - půl Moravskoslezských Beskyd, okolní Slezské Beskydy - Velký Stožek i Nýdecká vrchovina s Loučkou i Filípkou, Kysucké vrchy, Oravské Beskydy s Pilskem a Babí horou a také Západní i Vysoké Tatry. Paráda!

V hřebenových partiích se nachází také Národní přírodní park Čantoryja (39,5 ha), chránící karpatský bukojedlový les pralesovitého vzhledu s posledním výskytem chráněného tisu v celých Beskydech.

Geomorfologicky leží Velká Čantoryje pochopitelně ve Slezských Beskydech (celek), v podcelku Čantoryjská hornatina a v okrsku Čantoryjský hřbet. Takže samé "Čantoryje"! Někde jsem četl, že tento dosti záhadný název snad pochází od jména rostliny zeměžluč, které se lidově říká cintorie neboli čantorije. Tato sice na svazích hory roste, ale jestli je podle ní pojmenována skutečně tato hora, nevím.

Geologicky je vyvýšenina této rozložité hory tvořena zvrásněnými horninami godulských vrstev - jedná se o pískovcový tvrdoš. I místní svérázní lidé jsou zde pořádně tvrdí - jinak by asi nepřežili. Nic tady v pohraničních horách a kopcích se svými políčky a kravkami nemají zadarmo. Hovoří se zde pochopitelně místním nářečím -"po našimu", což je poněkud záhadná řeč, které rozumí Ostravák, ale ortodoxní hoch od Vltavy z pod Vyšehradu by se divil i ušima. Posuďte sami - tak zní sloky jedné místní lidové písně pro populaci nad osmnáct let:

"Taňcowala Maryjónka z Winckym,
wybila mu sztyry zymby cyckym,
czymu žes ty nie dol pozor - Wincek,
jak žes widziol rozhustany cycek!"

V praxi nám zde toto příjemné dobrodružství obvykle nehrozí, spíše jsou zde nebezpeční polští pohraničníci, kteří dříve mnoho turistů, kteří šli po polské pohraniční značce (byly vzdáleny asi metr od sebe) zatkli a pak dlouze vyslýchali až někde ve Wisle. Byla to ale spíše záležitost dob minulých Varšavské smlouvy, dnes v NATO na nás toto úskalí nečeká. Upřímně nevím, kterou z těchto dvou hrozeb - velké rozhoupané ňadro s následným úderem do čelisti či blbec pohraničník a následný výslech - bych zvolil. Možná tu první - ale zase čtyři zuby? Tak nevím!

A ještě něco o těch rytířích, kteří spí a spí a nevšímají si ničeho kolem nás, i když se tu dělo dost tragických událostí. Jen v minulém století nás napřed po Mnichovu zabrali v roce 1938 Poláci a pak již hned rok poté Němci, kteří se v místních chatách o něco později zotavovali po zraněních na východní frontě. A v roce 1968 nás zase osvobozovali Rusové i s bratry Poláky. A Němci tady tehdy u nás byli také, ale ti hodní, kteří za války stříleli do vzduchu. Ach jo!

Místní pověst tedy zní následovně: "Uvnitř Čantoryje v obrovské a zlacené komnatě za stoly spí již věky rytíři. Kdysi před mnoha lety pod Čantoryjí bydlel chudý kovář se svou rodinou, který se jmenoval Niedoba. Jednou na jeho kovárnu zaklepal rytíř ve zlaté zbroji, který seděl na bílém koni. Požádal ho, aby okoval koně rytířů (herec Václav Vydra to dnes ve svém hřebčíně nechce dělat a kopyta svým koníkům ořezává). Když to kovář udělal, tak za svou práci obdržel staré podkovy, které se mu po příchodu domů proměnily ve zlato. Chudoba z jeho domu zmizela. Rytíři nadále spí a čekají, až zazní trubka oznamující výpravu do boje, aby zničili zlo a aby lásku a spravedlivost rozseli po širém světě". Holt, něco mi to silně připomíná! Toto však je jen jedna z pověstí o rytířích, existují i další.

Na svazích Čantoryje je z města Ustroň vyznačena "Sciezka Rycerska" a z Nýdku "Rytířská stezka". Obě cesty se spojují na turistickém přechodu u chaty nahoře. Délka trasy na polském i našem území je deset kilometrů, tedy dohromady dvacet. Stezka je vybavena řadou naučných tabulí (je zde sedm zastavení), ze kterých se pak jistě dovíme ještě mnoho dalších zajímavostí - to si ale musíte přečíst sami!

Co se týče turistické chaty, která je již mnoho let mimo provoz a je provozován pouze ne příliš sympatický bufet se základním občerstvením a gorolskými suvenýry, je možno říci, že je to velká škoda a ostuda zároveň. Chatu vystavěla již v roce 1904 těšínská sekce Beskidenvereinu a na počest manželky patrona spolku se chata jmenovala "Erzherzogin Isabella - Schutzhaus" - tedy útulna arcivévodkyně Isabelly.

Po vytvoření Československa se stala předmětem sporu, ale v roce 1920 připadla k našemu území. V kritickém roce 1938 chata zase sloužila Polsku, v roce 1940 se vrátila nově zreorganizovanému spolku Beskidenvereinu a v letech 1941 -1943 prošla opravami a lízali si zde rány příslušníci wehrmachtu. V roce 1948 byla chata znárodněna, v roce 1956 proběhla generální oprava.

Později byla budova rozšířena o zděnou přístavbu. A od té doby se nedělo nic a jen čekáme, kdy se na opravu a její dokončení najdou peníze. Posledním vlastníkem před "zvoněním klíči" byly Beskydské hotely a restaurace, dnes je chata v soukromém vlastnictví. Hned kousek vedle stojí na polské straně sympatická koliba "Rancho - Mala Czantorija", kde je také venkovní posezení a bývá tady veselo. Samotný vrchol Malé Čantorje měří o něco méně - 865 m n. m.

Takže alespoň, že máme tu hezkou rozhlednu, která byla postavena v roce 2002 - kmotrem byl tehdy R. Král - samotný kapitán třineckých hokejistů. Věž z kovu je dvacet devět metrů vysoká, má pět vyhlídkových plošin - nejvyšší ve výšce dvacet jedna metrů. Po zdolání sto osmnácti schodů máme za odměnu široký kruhový rozhled hned do tří zemí.

U rozhledny je pro turisty postaven nově také dřevěný srub s občerstvením, turistickou známkou, razítkem i pohlednicemi a na polské straně stojí malý bufet, kde je jako specialita podáváno "horké pivo" v kelímku za pět zlotych. V zimě to člověka docela zahřeje - my jsme se z toho jednou v mrazech v zimě napili hned tři. A mají tady také možná největší turistické razítko na světě - alespoň já jsem nikde větší neviděl. Je zajímavé, že Poláci pro razítka téměř všude na horských chatách volí zelenou barvu.

Z vrcholu se pohraniční hřeben prudce stáčí na jih a následuje proklatě drsný sestup do Beskydského sedla ve výšce 675 metrů (na úseku asi jednoho kilometru klesneme téměř o čtyři sta metrů), kde je malý pohraniční přechod a "domeček" pro vojáky. Ještě před pohraniční budkou bývala na polské straně další možnost občerstvení - za plotem u rodinného domku v malém dřevěném bufetu se podávalo pivo, káva i minerálky. Za "zlotuvky" i za koruny. S krásným výhledem do Polska jako bonusem!

Obsluhovala tam starší sympatická Polka - říkal jsem ji "Babuša". Jednou v lednu jsem byl nahoře s vnoučkem Vaškem (1998), který měl již ze sněhu zcela promočené boty, takže Beskydské sedlo bylo vítaným místem k odpočinku. V zimě bufet nefunguje, ale "Babuša" nás po zazvonění pozvala dovnitř. Napřed vyplísnila mne, že klouček má špatnou obuv do sněhu a pak nám uvařila čaj. Vašek si sundal mokré boty i promočené ponožky a ty se daly sušit k velkým kachlovým kamnům. Jen se z nich kouřilo! Taková byla "Babuša".

A pak jsme si to ještě jednou zopakovali s kamarády Mirkem alias Králem Miroslavem (1946), Jardou alias Šulejkinem (1946) i synem Štěpánem (1978) a to také v zimě, kdy mrzlo, až praštělo. Sněhu nahoře bylo asi metr. Seděli jsme tehdy spokojeně v kuchyni a pili horký čaj s rumem u kamen asi hodinu. Dýchalo to tam "člověčinou" a navíc jsme si velmi dobře rozuměli. Tuším, že nám "Babuša" nabídla i něco k jídlu, ale co, to jsem již zapomněl. Byl to docela dobrý eskymácký a lidský zážitek. Jestli to funguje stále - nevím, je to třeba vyzkoušet.

Takže Velká Čantoryje je vhodným místem k rozhledu i občerstvení snad v každou dobu. Ze spících rytířů ani z polských pohraničníků již dnes nemusíme mít strach - ti i oni jsou dnes v hlubokém útlumu!