National Parc Rainier a stezka Borroughs

Horskou krajinou stezky Burroughs, turistika v USA

Stezka Burroughs je beze sporu jednou z mých nejoblíbenějších v Národním Parku Rainier. Od první návštěvy, kdy jsme s přáteli tuto trasu následovali z větší části pohlcenu v mlze a bez jakékoli šance spatřit okolní vrcholy, něco se mi na této skalnaté, větrem ošlehané krajině hluboce zarylo do srdce.

Snad to byl pocit možnosti úniku daleko od civilizace, který tato stezka nabízí, přestože je od parkoviště vzdálena pouhých 5 kilometrů. A možná to byla krása drobných vysokohorských květin roztroušených mezi kameny, snažících se přežít v tomto drsném prostředí. Kdo ví, možná to bylo něco zcela jiného, co vyvolalo tyto silné emoce. Ale ať již to bylo cokoli, od té první chvíle jsem věděla, ze se zde budu vracet často a ráda.

A když nám jednoho letního víkendu počasí hatí plán na výlet do severní části Washingtonu, stezka Burroughs přichází na mysl jako skvělá alternativa. Po více než dvou hodinách jízdy autem konečně vyrážíme do terénu. Je slunečné ráno, vzduchem se nese vůně květin a sopka Rainier, nejvyšší vrchol státu Washingtonu, dominující svému okolí, pečlivě pozoruje naše kroky.

Procházíme údolím, jímž zvolna protéká říčka, jejíž břehy jsou doslova posety fialovými vlčími boby. Nacházíme zde také bílé květy medvědí trávy a žluté tygří lilie. Dlouho se však v tomto perstrém letním světě nezdržíme. Stezka brzy začíná stoupat a vede nás do subalpínského pásma, kde převažují odstíny šedé a hnědé barvy.

Dostáváme se nahoru mezi první a druhý pahorek hory Burroughs. Odtud pak pokračujeme po hřebeni k třetímu pahorku, který je nejvyšší a tudíž je pokládán za vrchol této hory.

Na vrchol se dostáváme kolem poledne. Lepší místo k obědu bychom jen ztěží našli. Máme zde sedadla první třídy s výhledem na vulkán Rainier a zvláště pak na ledovec Emmons, který je nejrozsáhlejším ledovcem v 48 kontinentálních státech USA. Vede po něm lezecká trasa na vrchol přes kemp Shurman. Tuto trasu mame v plánu na příští rok. Musím přiznat, že z tohoto úhlu vypadá děsivě.

Rychle nám to připomíná účel dnešního výletu, a tím je procvičení self arrestu s cepínem a záchrany při pádu do ledovcové trhliny. Začínáme trénovat… A najednou je 7:00 večer. Slunce pozvolna klesá k horizontu a naplňuje okolí zlatými tóny. Kolem nás ani živáčka.

Pomalu se vracíme k parkovišti. Je tady v podvečer krásně, tak moc nespěcháme. Místní horské kozy se potulují po rozlehlých pláních a užívají si toho ticha a klidu stejně jako my. To byl zase jednou príma den na hórách!