Národní parky Sarek a Stora Sjöfallet

Výstupy na 3 vrcholky v divočině švédského Laponska

Národní parky Sarek a Stora Sjöfallet s celkovou rozlohou 3 248 km² tvoří ucelené území rozdělené jen v severní části jezerem Akkajaure. Je tvořené hornatým terénem rozbrázděným četnými údolími s divokými ledovcovými řekami, morénami a značně bažinatým terénem v širších údolích. Vrcholky jsou i v létě kryty sněhovým příkrovem a ledovci.

Podnebí je chladné, větrné a v létě i v zimě bohaté na srážky. Vegetační úrovně jsou typicky odstupňované, byť lesní pásmo prakticky chybí, jen v údolích rostou nízké břízky,vrbičky a u jezera i jedlové lesy. V letním období jsou louky pokryté porosty horských bylin, z nichž mnohé jsou léčivé a byly tradičně využívané Sámy - původními obyvateli Laponska. Stáda sobů se prohání napříč územím a při velkém štěstí je možné zahlédnout medvěda, vlka nebo rysa.

Místní krajina nabízí nefalšovanou a člověkem málo dotčenou severskou přírodu s možností putování oblastí bez cest a mobilního signálu. Pár kilometrů severně od polárního kruhu v horách s nejvyššími vrcholky jen o málo vyššími než 2 000 metrů lze strávit mnoho dní bez doteku civilizace. Cesty procházejí jen hlavními údolími, přímo v horách a v bočních údolích je člověk odkázán na práci s mapou a občas i GPS. Divoké a rychlé řeky z kopců a ledovců nutí k častému brodění, oblast proslulá deštivým a větrným počasím klade nároky i na výstroj a vybavení.

Po přechodech pohoří v minulých letech jsme se tentokrát rozhodli pro výstupy na vrcholky v severní části Sareku a ve Stora Sjöfallet.

Lodí přejíždíme z Ritsemu přes jezero Akkajaure a v pozdním odpoledni vyrážíme po stezce směrem k jihu . Po 3 hodinách stavíme stany na plácku u cesty a večer trávíme vařením a odháněním komárů. Brzy ráno pokračujeme a velkým obloukem obcházíme horu Akka a postupujeme do údolí po Ruohtesvágge. Počasí se zřetelně začíná horšit, obloha se zatahuje, zvedá se vítr a začíná pršet. Po dlouhém dni a 37 km od jezera stavíme stany v údolí u Ruohtesvágge.

Plán na dobytí jednoho z plánovaných vrcholů bere za své hned ráno. Vzhledem k hustému dešti a vichru zůstáváme ve stanech, posloucháme bubnování deště a kníkání kulíků, ujídáme zásoby a k večeru se vydáváme na průzkum směrem k prvnímu vrcholu. Nejprve obcházíme nízký vrcholek a směrem k jihu postupujeme k ledovci.

Brodíme menší říčky a hledáme sušší cestu v podmáčeném plochém údolí. Když se terén začne zvedat, podél šedé divoké řeky po moréně stoupáme k ledovci. Mrholení a vítr nás provázejí celou cestu a po chvíli staneme u splazu ledovce. Krátkou procházkou po ledovci a observací terénu za ním ukončujeme průzkum a vracíme se zpět.

Další den ráno se počasí trochu zlepšuje, a tak vyrážíme na celodenní výstup na Ruohtes, masiv v srdci Sareku s vrcholkem slibujícím výhledy do všech koutů hor. Chceme se vyhnout bažinatému terénu, takže z údolí odbočujeme až v místě soutoku a brodíme značně ledovou kalnou řeku a její menší přítoky. Po břehu stoupáme k ledovci a po a od něj nahoru k jezeru. Ze suťového svahu shlížíme dolů na šedomodrý povrch ledovce a noříme se do mlhy.

Začíná opět drobně pršet a my odpočíváme za větrem na břehu jezera Boájsájávrásj ve výšce 1 262 m. Na obou stranách jezera se zvedají prudké svahy, vpravo s menším ledovcem a značným množstvím sněhu. Obcházíme jezero zleva, brodíme říčku a po moréně a sněhu podél ledovce stoupáme na hřeben. Měkký sníh se lehce boří pod nohama, mačky zůstávají v klidu v batohu. Terén tvoří suť z velkých kamenů porostlých tenkou vrstvou lišejníků, která z nich dělá kluzké a slizké stupně. Vzhledem k houstnoucí mlze se orientujeme podle modrého ledovce a pod hřebínkem už jen dle GPS.

Viditelnost je sotva na 10 metrů, ale v tuto chvíli už jsme tak blízko vrcholu, že návrat bez jeho dobytí je nemyslitelný. Posledních pár výškových metrů po hřebeni už prudký vítr a déšť málo vnímáme. Dojem konce světa je dokonalý. GPS a konec stoupání nás ujišťují o tom, že jsme na vrcholu Ruohtes (1 804 m n. m.).

Po rychlém vrcholovém focení sestupujeme zpět k jezeru. Volíme údolí s říčkou ve východním směru, cestou potkáváme několik skupinek sobů a fotíme horské květiny v podmáčených loukách. Za trvajícího drobného deště občas mezi mraky vykoukne slunce a vykouzlí nádhernou duhu. K Ruohtesvágge přicházíme poněkud východněji, a tak nás ještě čeká 7km pochodu a jedno brodění. Večer odpočíváme a plánujeme další den.

Ráno a celý zbytek dne vytrvale prší, takže další vrcholek je nutné odložit. Navíc zjišťujeme, že Lukášův starší stan dosáhl svého limitu a jeho obyvatel bude nucen další noc strávit v blízké polorozbořené záchytné boudě. Večer ještě přichází indicko-italská dvojice a trávíme jej v družném rozhovoru. Další den po polední přestává pršet, a tak nazouváme promáčené boty a vyrážíme směr Kantberget. Vzhledem k polárnímu dni a světlu po celou noc není nutné spěchat a řešit včasný návrat.

Hřeben se zvedá kousek asi 2 km západně od našich stanů, po přebrodění řeky stoupáme po hřebínku východním směrem. Asi po dvou hodinách shlížíme na naše stany a po vzdušnější skalnaté hraně postupujeme k vrcholku. Na jih a na sever se nám částečně otevírají výhledy na masiv Ruohtes, Niják a severním směrem přes ledovec až k jezeru Akkajaure. Pozorujeme, že mraky a mlha sedí vrcholcích Sareku, zatímco u jezera si ve vesnici zřejmě užívají slunce a modré oblohy.

Po skalní hraně a krátkém hřbetu nakonec přicházíme k vrcholu. Modrý ledovec pod námi, vrchol Gavelberget, skály, masivní sněhová pole a vrcholová převěj tvoří dokonalé horské prostředí. Pocit po dosažení vrcholku je známý a mockrát prožitý, ale tady v málo dotčené divoké přírodě a nevyzpytatelných podmínkách ještě jiný, třebaže jsme ve výšce "jen" 1 857 m.

Po vstřebání atmosféry sestupujeme prudkým a nepříjemným suťovým svahem, když při každém krkou se snažíme nespustit lavinu kamení pod nohama. Po sněhovém poli se vracíme zpět do údolí a v pozdních hodinách uléháme ke spánku. Večerní přechodné vyjasnění a paprsky slunce nám přijdou jako zázrak a příslib do dalších dnů.

Vstáváme za deště, ve společnosti malého sobího stáda balíme stany a vracíme se zpět k jezeru Akkajaure. Dlouhý den trávíme pochodem a večer staneme asi 1,5 km od jezera. Po sestupu k jezeru se počasí značně vylepšilo a večer se kocháme výhledem na jezero a burácející řeku Vuojatädno. Ráno docházíme k jezeru a přejíždíme lodí do Ritsemu. Promáčenou výzbroj sušíme v turistické chatě a nocujeme v lijáku ve stanu před chatou. I přes večerní výběr místa pro stan na mírném vršku je ráno je všude po kotníky vody, spěšně balíme věci a přesunujeme se do Vietas.

Na levém břehu jezera se od silnice zvedají svahy Nieras, masivu táhnoucího se jihovýchodním směrem. V něm jsme si vyhlédli poslední vrchol. Od jezera se vydáváme v krásném slunečném počasí na sever po úzké stezce, prodíráme se nízkými břízami a vrbičkami, překračujeme potoky a pásmo lesa opouštíme ve výšce kolem 600 m. Zároveň se ztrácí i stezka a po skalnatém a travnatém terénu pokračujeme k vodopádu na východním svahu. Trochu obtížněji podél skalní stěny a po hraně sněhového pole se dostáváme nad vodopád.

Před námi se odkrývají dva bezejmenné vrcholy, vybíráme si ten vyšší z nich a míříme k němu. V širokém žlabu po hřebenem vstupujeme na sněhová pole a postupujeme vzhůru. Měkký sluncem povolený sníh křupe pod nohama, vpravo se díváme na jezero Teusajávrre a před námi se tyčí skalnatý vrchol. Stáčíme se k západu a po několika stech metrech už není kam stoupat a my stojíme na skalní hraně. Odměnou za výškové metry je úžasný výhled na celou oblast jezera Akkajaurre a severního Sareku.

Všechno se před námi otevírá jako variace na nejrůznější odstíny modré a zelené barvy, nad sněhovými čepicemi hor sedí mraky jako deka, ve které jsme strávili posledních pár dnů. Vrcholek ve výšce 1 460 m je dokonalé místo a v kontextu zážitků z výstupů v Sareku nám kombinace výhledu a slunečného počasí přijde jako odměna za předchozí úsilí. Po sněhu kloužeme dolů a po slezení skály u vodopádu sestupujeme na stezku a vracíme se k jezeru.

Nieras je naším posledním vrcholkem a ukončuje osmidenní putování po horách.

Jakkoliv se hory v Sareku a Stora Sj. svou nadmořskou výškou nemůžou srovnávat s Alpami nebo jinými evropskými velehorami, právě jejich poloha daleko na severu umožňuje pobývat ve vysokohorském terénu i pod 2 000 m. Odlehlost krajiny a její minimání ovlivnění člověkem poskytuje zážitky, které v mnohém pobyt ve známých a vysokých pohořích převyšují. Tak jak třeba i na himálajských trecích potkáte desítky lidí za den, zde nemusíte celý týden narazit na jediného člověka.

Nutnost zcela se spolehnout na sebe a na svoje schopnosti, kondici, zkušenosti a vybavení je jedinečnou příležitostí prověřit sama sebe. I když počasí je zde nevyzpytatelné a často komplikuje pohyb v horách, dá se tu s dobrým vybavením a chutí do pohybu v přírodě zažít dobrodružství v těsné blízkosti divočiny. I my se sem vracíme a pokaždé se setkáváme s něčím novým a nečekaným. Taková je příroda a ta zdejší severská obzvlášť.