Pohoří Šar planina, přechod v Makeonii

Poznávání života v Makedonii, trek přes Šar planinu a výstup na Golem Korab (2)

Je 5. 8. 2015, jsme u našich nových přátel Ve Vratnici v Makedonii, což je na samém počátku pohoří Šar planina, které jsme se rozhodli překonat v celé jeho délce po hřebeni. Z různých zdrojů jsme se dočetli, že hřeben se táhne v délce 80 km, ovšem celkově nevíme, co nás čeká.

Naše představa je asi taková, že po zdolání prvního vrcholu se již budeme pohybovat ve výšce okolo 2 500 m n. m. a samotný hřeben se bude jen mírně vlnit. No nechejme se překvapit.

Výstup na Ljuboten

Jimbo ráno vstal v 7:00, já asi v 7:20. Snídani si dáváme již z vlastních zásob, abychom konečně odlehčili krosny. Jídlo máme na 5 - 6 dní. Angelu jsme poprosili jen o čaj a kávu. Poté jsme se s ní rozloučili, i s její babičkou, která nám popřála, ať nás všichni svatí ochraňují a vyrazili jsme vstříc neznámu.

Čtěte také: Předchozí část článku - Výprava do Makedonie, návštěva měst Skopje… (1)

Oficiální start jsme určili miniaturu kapličky u mostu, kde jsme potkali Živa. Vyrážíme odsud v 8:45. Hned za mostem odbočujeme doleva a posléze hned doprava po polňačce nad jakousi místní fabrikou. Je to v podstatě zkratka do vesnice Staro Selo. Polňačka nás vede až na okraj vesnice Staro Selo, kde se nachází kaplička s vodou a posezením.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po dlážděné cestě pokračujeme až do středu vsi, kde je obchod. Jelikož nás čeká několik dní v horách a je už značně horko, dáváme si poslední Skopsko a po plechovce si bereme s sebou. Dále pokračujeme po asfaltce přes obec. Lidé, které potkáváme, se nás ptají, odkud jsme a kam jdeme, asi až tak ještě nejsou zvyklí na turisty v těchto končinách.

Na konci vsi potkáváme ještě místního dědu. Hned padá otázka, odkud jsme. Na to odpovídáme: "Češka, jdeme na Ljuboten." Děda jen odvětí: "Dobro," a s přáním hodně štěstí nás pouští dál. Na konci vesnice začíná značení v alpském stylu (nad sebou červený, bílý, červený pruh, později pak jen červený a bílý pruh nebo červený terč s bílým středem), navíc tudy nedávno vedl běh z Kosovské Brezovice do Stareho Sela přes hřeben a trasa byla taky vyznačena fáborky.

Až k Planinarskemu domu Ljuboten (asi 1 620 m) vede štěrková cesta pro auta. Naše cesta vede částečně po ní, občas značka odbočí do lesa do prudšího stoupání. Po cestě se sem tam otevírají výhledy na vrchy Kule (2 324 m), Livadica (2 497 m) a samotný Ljuboten (2 498 m). Po cestě míjíme odbočku na Livadičko ezero (starý název Štrbačko ez.) a na vesnici Rogačevo.

Kousek před pl. Domem nám kříží cestu stádo ovcí s mohutným šar planincem (místní pastevecké plemeno psa pověstné svou útočností). Nás si ani nevšímá, raději odchází bokem (vzali jsme si kameny do ruky, kdyby chtěl útočit, prý to na tyto psy platí).

Před pl. domem se ještě nachází vila Ljuboten, podle informací od Živa je vila od jeho známého a dá se zde přespat za necelých 500 MKD. Kousíček nad ní je Planinarski dom Ljuboten, je zde i pár bungalovů, bohužel je zrovna zavřený, tak nemáme možnost zjistit, jak to zde chodí. Došli jsme zde v 11:00 a dáváme si pauzu do 12:20. Je 22 st. C, fouká vítr.

Kousek nad pl. Domem se nachází na rozcestník. Doleva směřuje na Kozju stenu a Livadičko ezero, doprava na Ljuboten, takže náš směr je jasný. Nad pl. Domem teče potok, ve kterém dobíráme vodu. Cesta vede podél potoka, vyšlapanou pěšinou od turistů či ovcí, stále dobře značenou.

Cesta je do kopce, jen občas jsou zde vyklusávací rovinky. Posléze se napojujeme na širokou cestu, vyšlapanou asi od stáda ovcí, po ní jdeme jen kousek, cesta po chvíli odbočuje prudce doleva do kopce. Po jeho překonání se dostáváme na malou plošinku, kde ztrácíme značku.

Cesta na Ljuboten je jednoznačná (my jsme jej podešli zprava, proto musíme doleva do kopce stále nahoru). Stoupáme po alpských loukách, plašíme zajíce ve více než 2 000 m výšce. Vrchol Ljubotenu se objevuje až na potřetí. Nutno podotknout, že cesta byla ne až tak prudký, ale za to táhlý krpál.

Ljuboten jsme dobyli přesně ve 14:30. Dáváme si zde pivo v plechu a vrcholové foto. Na oběd vepřovou konzervu. Na vrcholu značně fouká od Kosova a je 17 st. C. Pokračujeme tedy dál v cestě, nyní již po hřebeni.

Přes vrch Kule až k místu bivaku

V 15:00 vyrážíme dále po hřebeni Šar planiny. Z Ljubotenu prudce klesáme po chodníku, po značně nepříjemném suťovisku. Je to záhul na kolena i na udržení rovnováhy. Scházíme až do sedla, ve kterém je rozcestník. Na jednu stranu směřuje na Kozju stenu, na druhou na Piribreg. Napojili jsme se tedy na chodník od Planinarskeho domu.

Pokračujeme přes další, v mapě neoznačené kóty. Ikdyž působí jako hrozné krpály, nakonec jsou v pohodě. Jediná označená kóta je Kule (2 324 m). Na hřebeni je sem tam staré značení, ovšem ten je jednoznačný. Kolem 16:30 slyšíme, jak za námi (asi někde od Srbska), začínají prát hromy.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zrychlujeme tempo a míjíme baču s ovcemi. Jeho šar planinci na nás sice štěkají, ale nic nám nedělají. V dálce vidíme jezero mezi horami - dobré místo na bivak. Jak se přibližujeme, zdá se, že k němu nevede cesta. Ovšem my si všímáme, že pod námi (na Kosovské straně), kousek pod hřebenem, vede pěšina. Sestupujeme k ní tudíž po úbočí.

Poté se po ní dáváme směrem k jezeru a zjišťujeme, že je na ní i značka. Navíc narážíme i na vydatný pramen s vynikající vodou. V 18:00 máme postaveny stany. Podle mapy zjišťujeme, že jsme u Livadičko (starý název Štrbaško) ezera (2 173 m). Místo připomíná Račkovo pleso v Západních Tatrách. Bouře nás nakonec míjí, spadne jen pár kapek. Odměnou je pro nás polívka a čaj, které vaříme na vařiči. Teplota ve 20:00 je 15 st. C a fouká studený vítr.

Výstup na Livadicu

Ráno vstáváme v 7:00, je 16 st. C a stále fouká chladný vítr. Mě osobně se v noci spalo dost špatně, jelikož jsem musel mít krosnu pod hlavou. Ukazuje se, že můj Ferrino lightent 1, je opravdu jen pro jednu osobu.

Po reorganizaci celé krosny (to už je úděl treků), v 9:00, při teplotě 28 st. C a příjemném větříku, vyrážíme dále. Kolem jezera se nevracíme, jdeme za něj, jelikož má přítok, ve kterém dobíráme vodu a následně stoupáme na hřeben nad jezerem, prudce do kopce, mimo jakékoliv stezky.

Po cestě na nás volá nějaký člověk, jdeme za ním. Je to kosovský borůvkář a nerozumí ani slovo, jen Czechoslovakia a náznakově se ptá, jestli jsme byli na ryby. Kroutíme hlavou, že ne a snažíme se mu vysvětlit, že jsme planinari. Pravděpodobně nepochopil.

Loučíme se s ním a pokračujeme dále, až na hřeben rozsochy, oddělující se od hlavního hřebene. Čeká nás další prudké stoupání na hlavní hřeben, stále naprosto mimo stezku. Po cestě narážíme na jednu zmiji obecnou bosenskou (pozor na ně, mají prudší jed než naše zmije).

Brutálním stoupáním jsme vyšli až na vrchol Livadica (2 497 m) a konečně jsme zpět na hlavním hřebeni. Před námi se již zřetelně rýsuje stanice lanovky na kótě Kukinogledski vrv (2 524 m). Pokračujeme do sedla Piribreg, ze kterého vidíme na Kosovské straně další stanici lanovky.

Na Kukinogledskem vrchu zkoumáme sedačkovou lanovku. Pravděpodobně je nefunkční, jelikož je celá zrezlá, budka s náhradními akumulátory je otevřená, další je rozbitá. Nachází se zde i jakási věžička (ocelová konstrukce). Jestli je druhá, nižší, lanovka, na kosovské straně, funkční aspoň v zimě, je nám záhadou.

Další setkání s šar planinci

Před další kótou se začínají přes hřeben převalovat mlhy. Na vršku sedáme a pozorujeme baču dole v sedle, jak nahání s pomocí šar planinců ovce, které se mu zaběhly na kosovskou stranu. Jakmile je nažene zpět do Makedonie, pokračujeme v cestě. Ovšem jen chvíli, jelikož se přihnala hustá mlha s jemným deštěm a prudce se ochladilo.

Schováváme se tedy za skálu a přioblíkáme se. Raději vyčkáváme, až se mlhy aspoň trochu rozplynou - přece jen neznáme terén a neradi bychom sešli s hřebene špatným směrem.

Jakmile se vyjasňuje, pokračujeme. V sedle pod námi, nás překvapuje jeden šar planinec, který zde zůstal. Ovečky jsou již dávno rozesety po celém svahu pod náma, ale on svým štěkotem svolává celou smečku. Marné je bačovo pískání. Před námi je 6 hrozivě vypadajících psů.

Podle informací, které máme, bereme do rukou kameny a házíme je po psech. Ti z nich mají respekt. Nakonec na hřebeni zůstávají tři psi, tak jdeme pomalu proti nim a zvolna je obcházíme, oni nás raději také a stále štěkají. Prošli jsme bez újmy na zdraví.

Na vrchu Gabrovnica (2 536 m) dáváme oběd. Překvapuje nás v dáli znějící hrom. Pokračujeme dále a bouřka se přibližuje. Jelikož blesků se bojíme asi nejvíce ze všeho, dáváme se na úprk po svahu kopce Ezerski Virovi. Spíše teda rychlejší sestup v rámci možností, protože cesta je asi taková, jako byste se rozhodli někde v Roháčích sestoupit z hřebene k plesu přímou cestou - prudký travnatý kopec, střídaný suťovisky a skálami.

Přícházíme až k Dobroški ezera (2 340 m) a narychlo stavíme stany, již v mírném dešti. Opět si nás všimli šar planinci, tentokráte dvěma a opět hned se štěkotem běží za námi. Moc si jich nevšímáme a oni se nesměle přibližují. Nakonec to vypadá, že by chtěli jen něco k snědku, jelikož se olizují až na čumáku. Když jsou tak tři metry daleko, kynu na jednoho z nich rukou, jakože k noze, ale oba se lekají, stahují ocasy mezi nohy a odcházejí.

Závěr druhého dne na Šar planině

Po patnácti minutách strávených ve stanu bouřka přechází. Je 16:15, tak se balíme a pokračujeme v cestě. Jezero má přítok, navíc je zde i nainstalovaná trubka (asi se činili bačové), takže neváháme a dobíráme vodu. Potom se dáváme přímo hore kopcom a přicházíme na vrchol Ezerska Čuka (2 586 m).

Nezdržujeme se a snažíme se jít, co nejrychleji dolů, již po hřebeni. Po obřích balvanech to jde blbě. Jedna z horších částí cesty. Následuje stoupání s hrozivě vypadajícím kopcem (prostě holá skála). Pod ním na malé plošince stavíme stany. Je 18:00, teplota 14 st. C a jsme cca 2 500 metrů vysoko. Kafíčko, čajík a čínská polévka jsou balzámem na duši. Ve 20:30 je teplota již jen 9 st. C, ovšem je jasno a bezvětří.

Shrnutí prvních dvou dnů na treku přes Šar planinu

První dva dny nám ukázaly, že Šar planina není zdaleka tak jednoduchá, jak jsme očekávali. Terén na hřebeni jsme si představovali asi jako v Krkonoších - vylezeme nahoru a dále půjdeme po rovině, či mírně vlnitou krajinou. V tom nás zmátl vlastně název planina (on totiž neznamená planina, ale hory, nebo pohoří). Nakonec to byla spíše taková Malá Fatra - terén sice převážně travnatý, ovšem z krpálu, do krpálu.

I když se podle mého psaní může zdát, že jsme žádné kopce neprošli, nenechte se mýlit. Píšu jen názvy kót, které jsem zjistil, mezi nima byla spousta jiných kót, vrcholů a vršků.

Cesta vedla od Ljubotenu celou cestu po hranici se Srbskem (respektive Kosovem). A když jsem potom doma alespoň přibližně na internetových mapách měřil vzdálenost, jakou jsme ušli, byl jsem sám překvapen, pouhými cca 25 km po místo druhého bivaku, ale také převýšením cca 4 436 m a klesáním cca 2 690 m. Tudíž terén, pro toho, kdo jde na těžko, opravdu tvrdý. A to jsem do toho nezapočítal různé odbočky z hřebene, kdy jsme utíkali před bouřkou a podobně.

Co se týče vody - bez problému. Stačí vždy zajít někde pod hřeben a určitě člověk narazí na pramen. Je jich zde opravdu dost, do výšky skoro hřebene. Navíc, pokud si stáhnete staré jugoslávské mapy, prameniště, která jsou v nich vyobrazena, sedí.

Co se týče bouřek, vždy odpoledne se nějaká přihnala a člověk tudíž musí být opatrný, protože na Šar planine se pomoci jen těžko dovoláte. Signál na mobilu je nulový a člověka zde potkáte jen zřídka. V podstatě jen bače s ovcemi. Schovat před bouřkou by se dalo i v salaších, myslím, že místní osazenstvo by planinarce v klidu přijalo. Salaše sedí také podle starých map - jsou vždy nazvány jako bačilo.

• Pokračování článku

Další související články: