Pohoří Raxalpe a Schneeberg, trek v Rakousku

Přechod dvou pohoří v rakouských Východních Alpách (1)

Na úvod přichází otázka, jež zní: "Čím je důležité město Mürzzuschlag, jež najdeme ve spolkové zemi Dolní Rakousko?" V našem případě zní odpověď jasně: "Ve středisku zastavuje vlak jezdící z Prahy do Gratzu." Využíváme toho a ve večerních hodinách vysedáme na nádraží, zbývá najít značku, po níž vyrazíme do pomyslné divočiny.

Kupodivu netrvá dlouho a objevujeme ji, vydáváme se po turistické trase s číslem 821. Mezi staveními stoupáme poměrně strmě k lesu, konečně nás pohlcují stromy. Nalézáme v porostu rovný plácek k přenocování a stan rozhazujeme kolem půl desáté.

• 1. část článku Raxalpe a Schneeberg
• 2. část článku Raxalpe a Schneeberg

Protože plán přesunu dopadl na výbornou, přenesme se do dalšího rána; vyrážíme do terénu. Stoupáme lesem a v průsecích se kocháme zpětnými výhledy, pozornost věnujeme i borůvkám. Současně se prvně přesvědčujeme, že rakouské turistické značení působí občas dosti chaoticky. Znenadání se k našemu úžasu ocitáme na trase s číslem 822 a vůbec netušíme, odkud se hodnota vyloupla. Naštěstí o kousek dál znovu postupujeme podle původního čísla 821. Cesty se záhy opět prostřídají, na podobné věci nejsme z domova vůbec zvyklí.

Naštěstí se nenecháme "vykolejit" a přicházíme k chatě Scheibenhütte (1 473 m n. m.). Venku třepotají podobně jako u jiných chalup buddhistické vlaječky. Zda má objekt otevřeno, nezkoumáme, upřednostňujeme rozhledy. Hodně hluboko pod námi zůstal Mürzzuschlag a za údolím se táhne zalesněná hřebenovka, na první pohled vypadá lákavě. Přesto se shodujeme, že bychom po ní jít nechtěli. Na kopcích postavili větrníky sloužící k výrobě elektřiny, děsí nás pouhá představa, že bychom mašírovali pod otáčejícími se vrtulemi.

Radši se zaměřujeme na opačnou stranu, kde se zvedá pohoří Rax alias Raxalpe. Přestože masiv částečně zakrývají smrky, jsme předem nadšeni, kam povedou naše příští kroky, s předstihem se těšíme na návštěvu pozorovaných končin.

Odbočujeme na trasu s pořadovým číslem 827 a přicházíme pod vrchol Tratenkogel (1 565 m), kde přesedneme na cestu 830 (stezka je uváděna i jako 01A). Než tak učiníme, zase se kocháme parádním výhledem. Z mýtiny pozorujeme i masiv Schneealpe, jejž od Raxalpe odděluje údolí potoka Altenberger Bach; rázem litujeme, že nelze prodloužený víkend trochu nafouknout. Nebylo by od věci zavítat i do této části Alp.

Pokračujeme smrkovým lesem a dostáváme se k Preiner Gscheld (1 070 m), kde se nachází parkoviště a chata Edelweisshütte. Podnik je bohužel zavřen, a tak navzdory kručícím žaludkům odkládáme oběd na později. Hřeje nás aspoň skutečnost, že konečně vnikáme na svrchované území masivu Raxalpe.

Horská skupina spadá pod Východní Alpy, podloží tvoří vápenec. Vrcholová část se táhne ve výškách 1 500 až 2 007 m a nejvyšší horu představuje Heukuppe (Stoh - 2 007 m). Za průkopníka zdejší turistiky lze považovat horského vůdce Bedřicha Benesche, který jako první stanovil v Alpách obtížnost cest; jeho řada obsahovala sedm stupňů - nejtěžší byla jednička a nejlehčí sedmička.

Pohoří se také, byť ho důvod příliš nešlechtí, zasloužilo o založení první horské záchranné služby v Rakousku. Stalo se tak po smrti tří lidí, které v roce 1896 zavalila sněhová lavina. Zbývá dodat, že oblast kromě turistů navštěvují i ferratisté. I jejich stezky mají různou obtížnost.

Stoupáme vzhůru a ocitáme se v kotli, z nějž vede serpentina k chatě Karl-Ludwig-Haus (1 804 m), od níž je to kousek k nejvyššímu vrcholu pohoří Heukuppe. Přestože stezka působí lákavě, volíme jinou variantu. Zahýbáme k chatě Waxriegelhaus (1 361 m), kde dáváme pozdní oběd. Na stole přistává mrkvová polévka s chilli (kombinace dosti neobvyklá, leč chutná), knedlík s houbovou omáčkou a pivo; navíc získáváme zdarma plánek pohoří, jenž bývá na chatách volně k dispozici - dosud jsme užívali podklady vyjeté z internetu.

Dáváme nad získaným prospektem hlavy dohromady a trochu upravujeme původní plán, rozhodneme se vyrazit po žluté značce (Göbl-Kühn-Steig) k chatě Neue Seehütte (1 643 m). Jak se ukáže, neprohloupíme. Stezka působí atraktivně a otevírají se z ní výhledy do kraje i na skalnatý vrchol Preiner Wand (1 783 m), na hoře stojí obrovitý kříž. Coby bonus se ukazuje kamzík. Spokojeně se pase poblíž pěšiny a pouze občas zvedne hlavu, jako by se chtěl ujistit, že nějaký turista neopustí stezku a nezahne jeho směrem.

Jestli něco zamrzí, tak skutečnost, že se slunný den rozhodne předat vladařské žezlo horšímu počasí. Zatahuje se a spadne pár kapek, jižně od nás bouří. U hřebene s větrníky lítají blesky a hřmí, působí to nepříjemně. Usedáme proto u chaty Neue Seehütte, kam jsme se vyškrábali, a zvažujeme, jak se s nežádoucí proměnou vypořádáme. Po zralé úvaze volíme náhradní řešení. Jelikož temné mraky táhnou od severu k jihu kdesi za Heukuppe a hrozí tím směrem větší pravděpodobnost deště, rozhodneme se vypravit na opačnou stranu. Zvedá se tam přece Preiner Wand, jejž jsme pozorovali při výstupu.

Přicházíme k vrcholovému kříži a pokračujeme po pěšině, která vede nad strmými vápencovými útesy, je to paráda. Bílé stěny za našimi zády ostře kontrastují s potemnělou horou Heukuppe, za níž se táhnou hrozivě černé mraky, jižně od nás se žení čerti. Naštěstí nás nezvou na veselku, máme kliku.

Překonáváme vrchol Hohe Kanzel (1 699 m), za nímž měla být podle získané mapy odbočka (neexistuje), a dostáváme se ke kříži na hoře Jakobskogel (1 736 m). Od něj máme jen pár kroků k chatě Ottohaus (1 644 m), kde prý často pobýval Sigmund Freud. Jako by nás vyděsilo zjištění, že by zde mohly probíhat psychiatrické seance - ve skutečnosti jsem tento údaj vyčetl až po návratu domů - házíme zpátečku a po pohodlné cestě se vracíme k chatě Neue Seehütte.

Až k ní nedojdeme. Přestože se to nemá, stavíme těsně před setměním na výhledovém místě stan. Máme jako na dlani nejvyšší vrchol Heukuppe, chatu Karl-Ludwig-Haus i hřebenovky na jihu; těší nás i skutečnost, že bouřky odlétly neznámo kam, a nezdá se, že přitáhnou další.

V noci se bohužel přihlásí o slovo silný vítr, jenž pěkných pár hodin lomcuje naším stanem, k ránu se přidá silná mlha. I proto vstáváme - kvůli vichru jsme toho stejně příliš moc nenaspali - do bílé kaše, jež brání jakémukoliv rozhledu. Neznamená to však, že zůstaneme lenošit. Ve stanu, kam naštěstí nefouká, balíme batohy a chystáme se vylézt ven, výsadek nedokončíme.

V okamžiku, kdy chceme otevřít zip přístřešku, spustí déšť. Kapky bubnují na celtu jako divé a berou nám vítr z plachet, neudělaly to schválně? Určitě ano! Hudrujeme, že se mohl přírodní živel vyřádit v noci, vyčkáváme. Konečně přestává pršet. Skládáme rychle "domeček" a vyrážíme na zteč, elán nám dlouho nevydrží. Slota se vrací, a tak zalézáme do chaty Neue Seehütte. V té si objednáváme čaj a poté ještě jeden, v druhém kole přidáváme i rum, jenž nám chuťově připomíná tuzemák.

Sláva, déšť utichá, vyrážíme do terénu. Jelikož doufáme, že se husté mraky v průběhu dopoledne roztrhají, míříme k chatě Karl-Ludwig-Haus, od níž chceme vystoupit na nejvyšší vrchol celého pohoří Heukuppe. Ubíráme se po úzké pěšině a mineme kamzíka, vzápětí se dostáváme na pomyslnou mločí stezku.

V průběhu několika následujících hodin natrefíme na nesčetně mloků černých alias mloků alpských (Salamandra astra). Když zpozorujeme prvního zástupce tohoto živočišného druhu, předeme nadšením a zuřivě fotografujeme, postupem času otupíme. Kdybychom zastavovali u každého tvorečka, nikam nedojdeme, s přibývajícími minutami pouze evidujeme, že míjíme další zvířátko.

Stoupáme a přecházíme vrchol Predigstuhl (1 902 m), zesiluje vítr. Opírá se do nás v podobě rozzuřeného zápasníka, navíc se znovu rozprší. I proto přibližně deset minut před chatou Karl-Ludwig-Haus odbočujeme na stezku vedoucí k chatě Habsburghaus (1 785 m), čímž vzdáváme případný výstup na Heukuppe. V šeredném počasí nemá smysl šplhat na větrný vrchol, kde bychom kvůli nízkým mrakům stejně nic neviděli.

Na chatě Habsburghaus dáváme oběd a doufáme, že slota ustane, opak je pravdou. Déšť zesiluje. Vůbec nás to netěší, přesto nakonec vyrážíme do terénu. Stáčíme na Klobentörl (1 648 m) a sestupujeme do nižších partií, k naší radosti zase přestává pršet.

Protože jdeme na těžko, ignorujeme odbočku, na níž se dle mapy zlézají exponované úseky s pomocí žebříků a technických pomůcek, upřednostňujeme stezku Rudofsteig. Jak zjistíme zanedlouho, nejedná se o žádnou výhru. Naopak se shodujeme, že jsme podobně těžký úsek nešli ani nepamatujeme.

Nejprve se dostáváme nad zdánlivě neschůdný sráz, kde se občas nemáme v podstatě čeho zachytit; tady spadnout, už si jaktěživ nezajódlujeme. Půlky se nám stahují bázní; doufáme, že brzy bude lépe. Šeredně se pleteme. O kus níž podkluzují v prudkém terénu mokré kořeny a následně se pod podrážkami bot nepříjemně drolí kamínky, čili nic příjemného. Ačkoliv to možná vyzní podivně, patřila nakonec k nejlehčím úsekům skalnatá pasáž s nataženými lany, kterých se dalo přidržet. Bohužel jich bylo příliš málo.

Dosti ale strašení, cesta "děsu" nabízela i přírodní krásy. Za zmínku stojí menší skalní okno a působivé výhledy do skalnaté rokliny, vyšší partie nám kvůli mrakům zůstaly bohužel utajeny.

Přesto po sestupu do údolí Höllental záříme štěstím, že jsme konečně dole, a dokonce nám ani nevadí, že k chatě Weichtalhaus (563 m) mašírujeme zhruba kilometr po asfaltové silnici. Lemujeme přitom řeku Schwarza, jež od sebe odděluje pohoří Raxalpe a Schneeberg.

Abychom opustili prvně jmenovaný horský celek, vstupujeme na poměrně úzkou lávku, k našemu šoku se na mostku setkáváme s lesním živočichem. Přímo proti nám si to štráduje liška. V tlamě drží masitou flákotu, již zřejmě sebrala na blízké chatě, míjíme se sotva o metr. Zrzka spěšně proklouzne kolem nás podél zábradlí, jako by se obávala, že jí vezmeme získané sousto - nezná náhodou bajku, v níž lstivě připravila vránu o sýr? - než se pořádně rozkoukáme, mizí nám z očí. Jsme dokonce tak ohromeni, že ji ani nevyfotografujeme; tak toto se nám ještě nestalo!

• Dokončení článku