Hochwildstelle (2 747 m), turistika v Schladmingských Taurách

Túra na druhou nejvyšší horu Schladmingských Taur (Schladminger Tauern)

Alpský vrchol Hochwildstelle je se svou nadmořskou výškou 2 747 metrů druhou nejvyšší horou ve Schladmingských Taurách, mezi českými turisty poměrně známém a hojně navštěvovaném podcelku Nízkých Taur (Niedere Tauern). Oblíbené výstupové trasy na Hochwildstelle jsou vedeny od jihu od horské chaty Preintaler Hütte. Jedna varianta míří přes Trattenkar, Wildlochscharte a vzdušný hřeben Südgrat přímo k samotnému vrcholu Hochwildstelle, druhá vede oklikou po stezce Robert Höfer Steig přes Neualmscharte a Kleine Wildstelle.

Často se na Hochwildstelle stoupá i od severu od chaty Hans Wödl Hütte, která leží v krásném údolí Grieskar s několika alpskými jezery v přírodní rezervaci Bodensee. My však pro náš výstup volíme méně používanou trasu z údolí Sattental, která vyniká velkým převýšením. Výhodou tohoto výstupu je fakt, že se lze autem dostat hluboko do hor do těsné blízkosti masívu hřebene Hochwildstelle a díky tomu se dá výstup i sestup zvládnout za jeden den. Jedná se však o velmi náročnou túru, nejen kvůli velkému převýšení (asi 1 500 m), ale i kvůli vysokohorskému terénu zvláště v závěrečné části (Südgrat).

Čtěte také: Výstup na Grosser Knallstein (2 599 m), vysokohorská turistika v…

Výstup je možné plánovat pouze za stabilního počasí a to teprve v létě či počátkem podzimu. Jelikož je výstup veden severně orientovanou trasou, leží tu sníh do pozdního jara a během pokročilého podzimu již bývá díky nízkým nočním teplotám trasa místy zledovatělá či dokonce pod prvním sněhem.

Doba výstupu k jezeru Stierkarsee je uváděna dvě hodiny, k jezerům Goldlacken to trvá od parkoviště necelé čtyři hodiny a při výstupu až na samotný vrchol Hochwildstelle to trvá ještě něco přes hodinu. Pokud vás výrazněji nezdrží lezení přes hřeben Südgrat. Celková doba výstupu 4:30, kterou uvádí rakouský portál bergfex, je tedy značně přitažená za vlasy. Spíš by měla být doba výstupu uváděna na 5:30 čistého času bez přestávek, sestup je samozřejmě trochu rychlejší.

Nejsnadnější přístup do údolí Sattental je z obce Pruggern, která leží poblíž hlavní silnice ze Schladmingu v údolí řeky Enns. V Pruggenu odbočíme poblíž nádraží na vedlejší silnici, která nás povede roztroušenou zástavbou alpských statků po severních úbočích Schladmingských Taur. Stačí sledovat směrovky na Tagalm.

Později klesneme do zalesněného údolí Sattental a necháme se dlouhé kilometry vést šotolinovou cestou až na parkoviště, které je asi půl kilometru za samotou Keinreiteralm (1 256 m n. m.). Údolí tu sice ještě nekončí, ale další průjezd je již veřejnosti zakázán a dál smí pokračovat pouze majitelé salaší či místní lovci. V turistické mapě nakladatelství Kompas č. 31 je sice vyznačené parkoviště až u asi dva kilometry vzdálené osady Sattentalalm, poblíž obhospodařované salaše Tagalm, ale jedná se o chybný údaj. A bohužel ne jediný, jak se ještě dnes ukáže.

Obcházíme závoru a po široké cestě míříme rychlým tempem okolo rozsáhlých pastvin vstříc impozantní skalní hradbě masívu Hochwildstelle, který trůní jaksi v pozadí dalších vysokých sousedů. Nechce se mi věřit, že je možné na něj odtud vystoupat, skalní srázy se zdají být nedostupné. Tušíme, že výstupová cesta povede více vlevo strmým žlabem, který vybrousil bývalý ledovec. Do vrcholových štítů se již opírají paprsky ranního slunce, zato mi tady dole okoušíme solidní mráz. Je asi půl osmé ráno a teplota je pár stupňů pod nulou.

Míjíme Perneralm (1 339 m n. m.), kde se v sezóně poskytuje občerstvení, a přicházíme k závěru údolí, kde stojí dřevěné chaty a salaše osady Sattentalalm. Většina dobytka je již teď na konci září pryč, ale přesto nás překvapuje, že se tu popásá na zmrzlé uschlé trávě ještě několik krav. Míjíme zavřenou salaš Tagalm, která také poskytuje občerstvení, ale je ještě příliš brzy.

Naše značená výstupová trasa číslo 26 se zde stáčí vpravo a přes pastvinu míří do l esa. Sledujeme značení, které nás vede okrajem téměř vyschlého řečiště do skalního žlabu Langschneerinne. Pěšina, místy stržená povodní z roku 2010, šplhá dále přes strmý zalesněný stupeň horskou smrčinou a později pásmem modřínového a limbového lesa. Posléze se stáčí vpravo a vede nás ze žlabu na travnatý hřbet k turistickému rozcestí.

Začíná tu krátká odbočka k jezeru Stierkarsee. Většina turistů tuto odbočku míjí bez povšimnutí, jezero totiž není přímo z rozcestí vidět a musí se k němu navíc trochu sestoupit, jelikož leží o 100 výškových metrů níže než rozcestí. Jelikož nám ale dnes přeje nádherné slunečné počasí, byla by věčná škoda toto místo vynechat.

Sotva jsme po odbočce přešli okraj návrší, odkryl se nám kouzelný pohled na nádherně položené jezero, v jehož zelené hladině se odráží více jak 600 metrů vysoká skalní stěna bočního hřbetu Hochwildstelle. Sestupujeme až k hladině jezera Stierkarsee (1 810 m n. m.), které zdobí malý skalní ostrůvek. Pěkný pohled je od jezera především na špičatý vrcholek hory Umlauter (2 664 m n. m.), který je severovýchodním výběžkem masívu Hochwildstelle a zakrývá nám pohled na jeho nejvyšší část.

Vracíme se zase na rozcestí a stoupáme travnatým hřebenem stále výš. Při pohledu zpátky se nám odkrývá ničím neomezený výhled nejen do údolí Satteltal, které se již také koupe ve slunečních paprscích, ale i na bělostný Grimming a sousední pohoří Totes Gebirge. Postupně procházíme alpínským stupněm a postupně stále více skalnatým terénem. Stezka různě kličkuje a je nutné sledovat pozorně značení.

Poměrně rychle nabíráme výšku, otevírá se nám stále širší výhled k severu a postupně zdoláváme skalní prahy, které důkladně obrousil ledovec. Konečně přicházíme na skalní plošinu, která je posetá větším počtem malých jezer a ples. Mají společné jméno Goldlacken. Touláme se cik-cak od jednoho jezírka ke druhému a každé z nich je trochu jiné. Některá jsou mělká, obrostlá mechem a trávou, jiná jsou hlubší a štěrková. K jezerům Goldlacken stoupá z údolí Kleinsölk od chaty Breitlahnhütte i značená trasa číslo 702, po které je vedena i dálková trasa číslo 02 (Tauern Höhenweg), na kterou se tu napojujeme.

Nejdříve musíme vystoupat nepřehledným suťovištěm do sedla Trattenscharte (2 408 m n. m.), které odděluje skalnatý vrchol Hohes Schareck (2 575 m n. m.). Odtud se nám poprvé otevřel výhled na jih a západ do centrální části Schladmingských Taur. Náš cíl Hochwildstelle se již zdá nadosah, nejdříve ale musíme traverzovat horním okrajem Trattenkaru okolo miniaturních jezírek až do sedla Wildlochscharte.

Dálková trasa odtud sestupuje k horské chatě Preintalhütte, my se však držíme značení a stoupáme po prudkém kamenitém svahu až na začátek skalnatého hřebene Südgrat. Zde nás čeká další překvapení, které si na nás nachystala "kvalitní" mapa nakladatelství Kompas. Ostrý hřeben je na ní vyznačen jako skialpinistický terén!!! Přitom se jedná o náročné vzdušné lezení, jak jsme se měli vzápětí možnost přesvědčit.

Stezka nejdříve obchází po úzké římsičce první skalní blok. Toto místo spolehlivě odradí každého, kdo má závratě či strach z výšek. Tím to však nekončí, následuje vzdušné lezení po ostrém skalním žebru, hluboké propasti po obou stranách, jištění téměř žádné, narazili jsme pouze na několik málo kramlí. V žádném případě se nejedná o klettersteig, kde byste měli možnost se jistit vodícím lanem!

Po prvotní krátké prohlídce hřebene váháme, zda budeme vůbec pokračovat. Ale vrchol je už téměř nadosah a láká. Kupodivu podobné dilema neřešíme sami, přichází smíšená česko-slovensko-rakouská skupinka a je dalším vývojem trasy zaskočená stejně jako my. Přišli od Preintalhütte a mají místo mapy jakýsi plánek, který obdrželi v informačním centru. A trasu mají zakreslenou jako běžný turistický terén. Plánují tudy přejít na chatu Hans Wödl Hütte.

Někteří pokračují dále, aby se po chvíli zase vrátili nazpět, jiní raději rovnou zůstávají a pomýšlí na návrat. I naše trojice se rozdělila, menší část (já) zůstává a větší pod záminkou, že se jde podívat, jak to vede dál, pokračuje po zubatém hřebeni k vrcholu. Nakonec po delší době mávají od vrcholového kříže na Hochwildstelle (2 747 m n. m.).

Hochwildstelle (2 747 m) je považována za nejvyšší samostatně stojící horu spolkové země Štýrsko. Vyšší je sice Dachstein (2 995 m) i Hochgolling (2 862 m), ale obě jmenované hory leží na hranicích s jinými spolkovými zeměmi - Dachstein na hranicích s Horním Rakouskem a Hochgolling na hranicích se Salcburskem. Teprve Hochwildstelle, které se také někdy říká Hohe Wildstelle, je čistě štýrskou horou. Pamětní deska připomíná, že zde 19. srpna 1814 poctil vrchol svou první návštěvou urozený arcivévoda Johann, průkopník alpinismu a bratr císaře Františka I.

Výhled z nečekaně prostorného vrcholku je naprosto neomezený, je nádherně vidět zubaté moře vrcholků Nízkých Taur, které se táhne daleko z východu směrem na západ a kterému vévodí nejvyšší hora Hochgolling (2 863 m n. m.). Daleko na západě se táhne zasněžené pásmo Vysokých Taur a nádherné horské panorama doplňují vápencoví obři Hochkönig, Dachstein a Grimming.

Následuje povinné foto u železného kříže, do kterého se opírá ostře slunce a pak náročný návrat po hřebeni Südgrat. Nebylo to o nic jednodušší, jen už člověk věděl, co ho asi tak čeká. Každopádně pro sestup se tato trasa vůbec nedoporučuje, jak jsme se později dozvěděli z rakouských internetových zdrojů. Takže podle mapy Kompas skvělý skialpinistický terén!

Čas docela pokročil, Südgrat nás docela zdržel a je už asi půl páté odpoledne. Loučíme se se sympatickým mladým Slovákem, který nakonec jako jediný ze skupiny zdolal celý hřeben Südgrat, ale musel pak neplánovaně kvůli ostatním i zpátky. Pospíchá za zbytkem skupiny, která nakonec znovu sestupuje nocovat na chatu Preintalhütte. My bohužel nemáme zítra volno jako oni a musíme tedy sestoupit nazpět do údolí Satteltal a to opět přes Trattenscharte a Goldlacken, protože jiná varianta není.

Sestup probíhá hladce, jen se zdá trochu nekonečný, převýšení 1 500 výškových metrů je přece jenom znát. V závěrečné části sestupu nás již zastihla noc, ale houstnoucím šerem jsme stihli sejít ještě na pastviny u Sattentalalmu a nakonec jsme ani baterky nevytáhli a užívali jsme si nádhernou mrazivou jasnou noc, plnou zářivých hvězd i s troubením jelenů z okolních lesnatých svahů.