Hřebenovka: Oravské Beskydy, přechod pohoří

Přes nejvyšší vrchy Oravských Beskyd / přechod hřebene

Kopce Oravských Beskyd se zvedají v hraničním pásmu mezi Slovenskem a Polskem a jsou tvořeny souvrstvími flyše. Převažují zde smrkové lesy či klečové porosty a ze zvířat se v oblasti daří i medvědům či vydře říční. I proto není divu, že území náleží pod chráněnou krajinnou oblast Horní Orava, do níž spadají též celky Podbeskydská brázda a Podbeskydská vrchovina, část Oravské Magury i Oravské kotliny a velmi okrajově i Skorušinské vrchy.

My se toto pohoří rozhodli navštívit hlavně proto, že po Tatrách Vysokých (včetně Tater Západních a Belianských) a Nízkých Tatrách běží o třetí nejvyšší pohoří na Slovensku. A tak se na úvod odeberme na nádherné louky kus nad obcí Oravské Veselé, do níž nás k chatě Pilsko zavezl minulý den autobus z Námestova.

Ráno vypadá velmi nadějně, a tak balíme fidlátka a vyrážíme na druhou nejvyšší horu území, jež se podobně jako zmiňovaná chata nazývá Pilsko (1 557 metrů). Zprvu stoupáme smrkovým lesem, jenž následně přechází v kleč, odměnou za slušné převýšení se nám stává plochý výhledový vrchol. Na východě se nad okolní krajinu vypíná "královna Beskyd" Babia hora, jež, jak vyplývá z přirovnání, se stává nejvyšším bodem celého pohoří. K ní se přidávají i další kopečky, které však výškou, jako by se uctivě klaněly před svou panovnicí, dosti zaostávají.

Vyšší hory bychom našli až dále na Slovensku, ty nám však kvůli oparu není přáno zhlédnout. Dohlédneme totiž pouze na hřeben Oravské Magury a spatříme i vedle se rozprostírající Oravskou přehradu, další pohoří se nám neukáží. Jinak na vrcholu Pilska kromě rozcestníku stojí i kříž, poblíž něhož se v době naší návštěvy u jakéhosi stolce třepotala vlajka Vatikánu, což na nás působilo tak, jako by na vrcholu nedávno proběhl náboženský obřad. Zbývalo na desku jenom položit kalich či jiné křesťanské náležitosti a dalo se kázat shromáždivším se věřícím ovečkám, zvláštní.

Přesunujeme se k hranicím s Polskem, kde se pohoří nazývá Beskyd Žywiecki, a poté strmě sestupujeme podél hraničních patníků do sedla Hliny, jež se nachází v nadmořské výši zhruba osm set metrů. Zprvu postupujeme po modré slovenské značce a posléze přejdeme na polskou červenou, stezka nás vyplivne u celního přechodu.

Budova příhraniční policie zeje prázdnotou, neb máme Schengenskou dohodu, pročež nerušeně přecházíme zpět na slovenskou půdu, z níž jsme se prve odchýlili. A jelikož se blíží poledne, zajímáme se, zdali bychom někde nesehnali něco dobrého k snědku. Restaurace má zavřeno a nabízejí se pouze dvoje potraviny, jejichž vybavení vzhledem k našim záměrům poněkud pokulhává. Kromě alkoholu nabízí pouze oříšky, lupínky a podobné pamlsky, nakonec si dáváme pouze studené láhvové pivo a pojídáme z vlastních zásob.

Jak sedíme venku, brzy pochopíme, proč krámky nabízejí právě takovýto a ne jiný sortiment. U potravin zastavuje polské auto a jeho majitelé si za chvíli vynášejí basu plnou různorodého tvrdého chlastu, zanedlouho se situace opakuje s tím rozdílem, že basa obsahuje pouze různé druhy piva.

Dobíráme ještě do lahví pitnou vodu a pokračujeme po hranicích. Zprvu se ubíráme převážně po polské červené značce, která vyznívá mnohem schůdněji než slovenská modrá, ostatně potkáváme celý den výhradně Poláky, k částečné změně dojde až časem. Nejprve stoupáme na Vesku a poté na Beskyd, přičemž kolem nás roste plno borůvek, jejichž volání, že si přejí skončit v našich žaludcích, nelze odolat.

Následně zdoláváme Javorinu a zastavujeme na Horních Gluchačkách, rozhodujeme se zkrátit si cestu. Vypouštíme Medralovu, kde se nachází nejsevernější cíp slovenských hranic, a stáčíme na žlutou. Sejdeme a odpočíváme na lavičkách u chaty na Vyšném Tajchu, zvažujíce, kam dojdeme dnešní den. Nakonec padá rozhodnutí, že vystoupáme do Jaloveckého sedla, a pokud u něho nenajdeme vhodné místo na přespání, budeme pokračovat na Malou Babiu horu (1 515 metrů).

Ta se krčí vedle své vyšší spolujmenovkyně, proto se nazývá malá, a měli bychom na ni dle časových údajů z mapy dorazit před setměním, to by v tom byl čert, aby se nám odtamtud nenabídly pěkné večerní výhledy. A jak jsme si usmyslili, tak i učiníme. U Jaloveckého sedla doopravdy vhodný plácek nenalézáme, a tak opět po hranicích zdoláváme téměř sedm set metrů převýšení. Stoupáme a ubývá smrků, náhle se v porostu nalevo od nás cosi velikého valí dolů. Že by medvěd, o němž se nedávno zmiňovala jedna z naučných cedulí? Dost možná, zkoumat to nemíníme.

Procházíme klečí a dosahujeme vrcholu, zvládli jsme to. Sice fouká studený vítr, a tak se hned oblékáme, co je však hlavní, nabízí se nám slušný výhled na již zmiňovanou královnu Oravských Beskyd, čili na Babiu horu. Zapadající slunce zbarvuje její svahy do růžova a protahují se stíny, fotíme. Tak tohle představení stálo za námahu, byť musíme rozlousknout ještě jeden oříšek. Potřebujeme najít úkryt na noc.

Na vrcholku přece jen fučí víc, než je zdrávo, a tak scházíme do sedla Brána (1 420 m), jež bylo v historii považováno za nejvyšší bod staré obchodní cesty z Krakova do Uherska. V něm nakonec, doufajíce, že nezačneme být lynčováni náhodně se zjevivšími ochránci přírody za vybrané nocležiště, stavíme stan jen kousíček od rozcestníku, neboť o něco příhodnější místa dál zaneřádily výkaly do kleče si odskakujících výletníků.

V noci neustále fučí a vítr otřásá konstrukcí stanu, ta však vydrží. Ještě za hluboké tmy pak zaslechnu hlasy. Z polské strany jdou zřejmě turisté na Babiu horu pozorovat vycházející Slunce, načež, než odejdou, dvakrát i bleskne. K bouřce máme však daleko, z čehož plyne, že je nejspíš ohromil náš stan a pořizovali si na památku jeho fotky. Zajímavé, zbývá nám jenom doufat, že si dají v albu snímky na čestné místo.

Vstáváme celkem brzy, balíme a stoupáme na Babiu horu. Čím se dostáváme výš, tím silněji duje studený vichr. Škodolibě se do nás opírá, podlamuje nám nohy a očividně se baví naším vrávoráním, závěrečnou pasáž po kamenech lezeme téměř po čtyřech. Naštěstí, podle všeho fouká na hřebeni často, vybudovali jacísi dobrodinci na vrcholu kamennou zeď, jež slouží coby větrolam a lze se za ní skrýt. Vedeni vzorem několika Poláků toho neprodleně využíváme.

Zalézáme a odpočíváme na nejvyšším bodu Oravských Beskyd, jenž dosahuje výšky 1 723 metrů. Současně se, dopřávajíce si malé občerstvení, rozhlížíme po okolí. Hned vedle zdi stojí sloup postavený na počest 70. výročí výstupu arciknížete Josefa Habsburského na Babiu horu v roce 1876, nás však mnohem víc zaujme památník vybudovaný na počest výšlapu papeže Jana Pavla II. Současně se nám otvírá i výhled na včera pokořenou Malou Babiu horu a Pilsko, načež stejně jako minulý den litujeme, že nám v dalších rozhledech brání opar. Jak totiž uvádějí knižní průvodci, nemají zdejší panorámata žádnou chybu.

Nic s tím ale nenaděláme, a tak se s vrcholem loučíme, pročež ještě dodám, že v roce 1974 v dané oblasti vyhlásili Národní přírodní rezervaci Babia hora o rozloze 530 ha, na niž z polské strany navazuje Babiogórski park Narodowy. Opouštíme hraniční patníky, podél nichž jsme šlapali vzhůru, a sestupujeme po žluté turistické značce. Sotva sejdeme asi o sto metrů níž, vítr v podstatě ustává, jeden by až nevěřil, co způsobí nepatrné převýšení. Posléze mineme tři dřevěné přístřešky, přičemž u prostředního z nich lze dobrat pitnou vodu, též zaznamenáme naučné cedule.

Následně se proti nám škrábe vzhůru čím dál víc slovenských turistů. Vypustíme-li jejich nechápavé dotazy, v kolik ráno jsme vstali, že scházíme tak brzy, chce vědět většina z nich, jak dlouho ještě půjdou nahoru. Odpovědět je někdy těžké, neb záleží i na kondici, u poslední skupinky výletníků se shodujeme, že nedolezou ani do půlky svahu. S rozměry jejich pivních bachorů by totiž bylo obtížné vystoupat i do pátého patra paneláku.

To už jsme ale víceméně dole. Zdraví nás Hviezdoslavova horáreň alias hájovna na Rovniach, kde slovenský básník čerpal náměty pro své dílo Hájníkova žena. V budově je zřízena stálá expozice tohoto díla, my však pokračujeme a Hviezdoslavovou alejí se dostáváme k chatě Slaná voda, u níž se kdysi v koupelích léčilo slanou jodobrómovou vodou.

My si místo vody dopřejeme pivo, abychom nevyprahli, neb se neskutečně otepluje a slunce praží jako divé, a pak se přesunujeme pěšky na autobus do obce Oravská Polhora. Z asfaltky se nám ještě nabídnou v rámci rozlučky s Oravskými Beskydami zpětné pohledy jak na Babiu horu, tak i na Pilsko, tím ale naše návštěva třetího nevyššího slovenského pohoří nadobro končí. A proto, co naplat, končím i já.