Treky: Monti Sibillini v Apeninách

Rozkvetlou zahradou do bouřlivého pekla Monti Sibillini, Apeniny

Monti Sibillini jsou jen jedním z velké řady pohoří, které tvoří zhruba 1 200 km dlouhé pásmo Apenin, které se jako páteř táhnou celým Apeninským poloostrovem ve směru jihovýchod - severozápad. Nejvyšším vrcholem celých Apenin je Corno Grande (2 912 m) ve skupině Gran Sasso, kde se nachází i nejjižnější evropský ledovec - Ghiacciaio del Calderone.

Apeniny jsou překvapivě pestré a malebné, plné zeleně a hlubokých lesů. To vše dokreslují ostré skalní hřebeny, travnaté horské stráně a doslova karpatské rozlohy.

• Monti Sibillini, počasí online
• Počasí online, Forca Canapine

Ale také města a městečka v hlubokých horských údolích, zdánlivě skrytá před světem. Ovšem jen zdánlivě, neboť i Apeninami kráčela bouřlivá a obvykle značně krvavá historie.

Bouda v l´Infernaccio

Bouda za soutěskou l´Infernaccio v dolině Val Tenna je jednou ze dvou možností bivaku v této dolině. Bouda se nachází v těsném sousedství turistického chodníku. Kapacita boudy je asi 10 lidí, v boudě je možnost rozdělání ohně. Zdroj pramenité vody se nachází asi 100 metrů dále po chodníku.

Monti Sibillini, stejně jako celé italské Apeniny se formovaly ve třetihorách. Jedná se tedy o poměrně mladé pohoří. Celá oblast je tak dodnes ještě poměrně tektonicky aktivní a čas od času se v Apeninách objevují poměrně silná zemětřesení. Podobně jako například v historickém městě L´Aquila. Velká část Apenin je budována druhohorními vápenci, které dosahují mocnosti i přes 2 000 metrů. To je případ i v titulku zmíněných Sibyliných hor - Monti Sibillini.

Monti Sibillini dosahují tatranských výšek. Jejich nejvyšší hora Monte Vettore se tyčí do výše 2 476 m. Zahanbit se ovšem nedá ani řada dalších vrcholů jako je Cima del Lago (2 422 m), Cima del Redentore (2 448 m), Quarto S. Lorenzo (2 247 m), Monte Torrone (2 117 m), Monte Argentella (2 200 m), Monte Porche (2 233 m), Monte Sibilla (2 173 m), Monte Priora (2 332 m), P. Berro (2 259 m) a řada dalších.

Monti Sibillini svým charakterem připomínají prazvláštní mix slovenských Roháčů a Nízkých Tater, hřebeny jsou ale o poznání ostřejší a strmější. Navíc je téměř celé pohoří tvořeno vápenci a dolomity. To pro přibližnou představu o charakteru pohoří.

V roce 1993 byly Monti Sibillini vyhlášeny národním parkem zvaným Parco Nazionale dei Monti Sibillin (www.sibillini.net) o rozloze asi 70 000 hektarů, jehož úkolem je ochrana unikátního přírodního celku a především bohaté a vzácné fauny a flóry v této části Centrálních Apenin.

Na formování reliéfu pohoří se v menší míře podílely v posledních dobách ledových i ledovce, které vytvořily typická karová údolí, jako je Valle del Lago di Pilato se známým jezerem Lago di Pilato. Respektive jezery, neboť v karovém závěru tohoto údolí, které je obklopeno krásným hřebenem ve tvaru podkovy, se nacházejí jezera dvě.

Monti Sibillini dosahují ve směru sever - jih délky asi 40 km a patří k nejdivočejším a nejkrásnějším oblastem Apenin. To sem přitahuje zástupy turistů. Ovšem turistika v tomto pohoří je do značné míry ovlivňována tak trochu nevyzpytatelným počasím, které jsme měli možnost důkladně poznat i my při naší květnové návštěvě.

Zastihly nás drsné zimní podmínky se sněhovými vánicemi a bouřkami, jarní dny plné pohody i krásné slunečné a doslova letní dny. Roční úhrny srážek na návětrné straně pohoří dosahují až 2 000 mm. V letních i jarních měsících jsou běžné odpolední bouřky i sněhové přeháňky.

Monti Sibillini na mapě

Náš přechod pohoří Monti Sibillini se podařil až na druhý pokus. Při tom prvním nás z hřebene doslova sfouklo ďábelské počasí a silné vrstvy čerstvého sněhu. Při návratu z Gran Sassa o pár dní později nás naopak přivítalo krásné slunečné počasí a nádherná panoramata hlavního hřebene. O tom druhém pokusu se budete moci dočíst v červencovém vydání časopisu Treking, o tom prvním pokusu v pokračování tohoto článku.

Přes historickou opevněnou vísku Montefortino se dostáváme do ještě zastrčenější vsi Rubbiano, kde doslova a do písmene dávají lištičky dobrou noc. Tady necháváme na parkovišti odstavené auto a vydáváme se s plnou polní na třídenní přechod Monti Sibillini. Míříme do bájné soutěsky l´Infernaccio v údolí Val Tenna. Po široké zpevněné cestě nám jde naproti školní výlet. Dětičky asi byly v Pekelné soutěsce.

Soutěska l´Infernaccio dělá čest svému jménu. Úzká průrva je lemována stovky metrů vysokými skalními útesy a celá rezonuje bouřícími vodami dravé říčky Tenna. Ty se v nejužším místě prodírají sotva metr širokou průrvou, do které snad sluneční paprsky nikdy nedosáhnou. Opravdu úchvatné. Vstup do soutěsky je lemován krásným závojovým vodopádem a dlouhým zamřížovaným tunelem, jenž umožňuje průjezd celým údolím.

Při průstupu soutěskou se dává do deště. Zprvu mírného, ale déšť postupně nabývá na síle. Ke slovu nakonec přichází goretexová bunda. Naštěstí asi po dvou a půl hodinách přicházíme k očekávanému bivaku - otevřené boudě tak pro asi deset lidí. Ze zápisů na stěnách se dozvídáme, že při dobré organizaci "matrazenlager" tady přespí až 18 Italů…

Pomalu se naše pětice rozkládá a začíná sušit věci. K tomu by určitě napomohl plápolající oheň. Krb tady je, takže neodolám a nakonec roztápím ohnivé divadlo, které je zajímavější, než stupidity vysílané na českých televizích. Poskakující plameny s uhrančivou načervenalou září a příjemné teplo najednou vykouzlí v nepříliš útulné stavbě doslova romantický večer. Déšť nedéšť.

Casaletto pod M. Argentella

Bouda pod Monte Argentella (2 200 m) se nachází ve výšce asi 2 060 m na jihozápadním úbočí uvedené hory. Přístřeší může poskytnout až 8 turistům na obvykle vlhké podlaze. Bývalá salaš je bez jakéhokoliv vybavení, zdroj vody se nachází asi 200 m od salaše ve vybetonovaném korytě.

Ráno nevypadá počasí nejlépe, nakonec se ale vyčasí. Balíme a vyrážíme vstříc hlavnímu hřebeni Monti Sibillini. Širokou dolinou Valle Lunga se vydáváme vstříc hlavnímu hřebeni pohoří. Naproti přes potok se nachází stará rozpadající se salaš Casaletto di Rosi (1 182 m) a o kousek výše další podobná bouda, v jaké jsme přespali. Tu však již prozkoumat nestihneme.

Kolem nás se rozkládají nádherné louky plné květin. Těm kralují omamně vonící narcisy a světe div se - pivoňky. Divoce rostoucí pivoně jsem nikdy nikde neviděl a z kolegů rovněž nikdo ne. Opravdu unikátní lokalita, jíž podobnou za celou dobu pobytu v Apeninách již nepotkáme.

Postupně stoupáme do sedla mezi vrcholy Cima di Vallifante (2 113 m) a Monte Porche (2 233 m). Tady se napojujeme na hlavní hřeben pohoří. Jarní pohoda Valle Lunga postupně mizí a nastupují tvrdé zimní podmínky. Hřebeny jsou sevřeny v bílém rounu paní zimy, na vyšších vrcholech je tak odhadem půl metru sněhu. Na druhou polovinu května poměrně neočekávané.

Traverzem pod Monte Porche přecházíme na první výraznější vrchol hřebene - Palazzo Borghese (2 145 m). První vrchol v pohoří Monti Sibilliny. Počasí ale bohužel příliš nepřeje. Ledový vichr začíná pomalu a jistě doprovázet nepříjemné sněžení a krupobití. Navíc se přidává další nepříjemný atmosférický úkaz - bouřka. Atmosférické podmínky opravdu nejsou příliš příznivé.

Pod vrcholem Monte Argentella (2 200 m) objevuji kamennou boudu a společně s Láďou se rozhodujeme k ní sestoupit. Zbývající trojka ve složení Jura, Franta a Petr chtějí pokračovat dále po hřebeni k plánovanému bivaku Rifugio Tito Zilioli (2 238 m). Avšak hromy a blesky je po ani ne minutě rovněž otáčejí nazpět.

Rifugio Tito Zilioli

Rifugio Tito Zilioli se nachází těsně pod sedlem Forca delle Ciáule (2 240 m) na hlavním hřebeni Monti Sibillini. Větší část bivaku CAI je sice uzavřena, avšak zimní prostor, jenž je velice neútulný a krom dvou lavic bez jakéhokoliv vybavení je naštěstí otevřen celoročně. Krom sněhu v jarních a zimních měsících se tady nenachází žádný zdroj vody. Bivak byl obnoven v letech 2004 - 2005 dobrovolníky z CAI.

Bouda (salaš - casaletto) ve výšce 2 060 m není vůbec útulná a podlaha je velice vlhká. Dveře se dají otevřít až po otevření pojistky v petlici. Podle množství článků na webu, které uvádějí, že je bouda uzavmčená se dá soudit, že na tento "grif" řada lidí nepřišla…

Později po odeznění bouřky se necháváme "bábou Tutovkou" přemluvit k cestě k bivaku, na který to je tak čtyři hodiny chůze. Za ideálních podmínek. Ty dnes však rozhodně nepanují. Určitě to není slíbená hodina a půl … Na hřebeni panuje doslova bílé peklo a není vidět na krok. Člověk neví, zda-li šlápne na sníh a nebo do prázdna…

Nakonec nám nezbývá než z hřebene ustoupit směrem k západu k Piana Grande (kterou si pracovně nazýváme Altiplano) a sestoupit pod sněhová pole. Nic rozumnějšího za daných podmínek učinit nemůžeme. Podnikáme první český a doslova nekonečný a skutečně vyčerpávající traverz Monti Sibillini zhruba od vrcholu Quarto S. Lorenzo (2 247 m) až do sedla Forca di Presta (1 536 m) řadou strmých sněhových a suťových polí.

Po asi 13 hodinové túře očekáváme nocleh v chatě Rifugio degli Alpini (1 560 m), ta je však i přes pokročilou roční dobu uzavřená. Proto bereme zavděk kůlnou kousek pod sedlem asi 300 metrů od chaty…

Dalšího dne za pěkného počasí se vydáváme nazpět k autu po Grande Anello dei Sibillini, o tom však je až další článek …