Trek z Kremence na Minčol, slovenské hory a dálkové treky

Trek z Osadného do Roztok (6)

Na další cestě jsme procházeli jedním důležitým historickým místem vedle druhého včetně úplně nejznámější dominanty - hřbitova nejvýznačnějších hrdinů s pověstným polokulatým kuželovitým památníkem a sochou objímajících se vojáků.

K motorestu "Berjozka" to pak bylo ještě kus po otravné silnici, ale ten nabízel veškeré vymoženosti - venkovní zahrádku, bohatý jídelní lístek, velmi slušné záchody a mladý personál rodu ženského. Měli tam ale zavedeno trestuhodně nesmyslné pravidlo, že veškeré objednávky se uskutečňují u baru a zároveň se také ihned platí. A tak jsme se tam zbytečně zasekli a nakonec odcházeli s pocitem spousty ztraceného času.

Pozn.: Motorest "Berjozka" byl nějakou dobu zavřený a teď je zase otevřený, ale ubytování tam v roce 2012 nenabízeli. Kousek blíž k hranici je ještě obchod, majitelka bydlí v chatě nad ním, to kdyby měli náhodou zavřeno.

V odpoledním slunci jsme se vrátili opět po stejně otravné silnici až ke hranici a minuvše budovy hraničního přechodu vyrazili dále po červené značce. Asi po hodince a půl jsme dorazili na Porubské sedlo a vzhledem k pokročilé hodině jsme vyhlásili průzkum okolí s cílem nalézt něco vhodného na spaní (pozn. tehdy bylo ještě na Dukelském průsmyku veřejné tábořiště, ale udělali z něho parkoviště pro kamiony).

Čtěte také: Z Kremence na Minčol, trek z Osadného do Roztok (5)

Ze sedla vedla do vsi Krajná Porúbka neznačená cesta, ke které se po pár stech metrech přidal potok, a tak to vypadalo, že bude nejlepší zůstat někde poblíž. Potkali jsme starší manželský pár a pán nám navrhoval, ať sejdeme až k vesnici, že jsou tam louky, kde můžeme zůstat, a koneckonců proč by to měl být nějaký problém, když on je tam starostou a ví o nás, že… K tomu přidal ještě několik barvitých historek o místní medvědí populaci, a tak jsme mu na to kývli.

Situace byla přesně taková, jak ji popisoval až na jeden drobný zádrhel - louka byla v kopci. Ale nakonec jsme se s tím nějak popasovali, a tak to dobře dopadlo.

Šestý den - Roztoky a drama na závěr

Další cesta po hraniční hřebenovce vykazovala stále stejný charakter většinou listnatého lesa s občasnými výhledy a vzhledem k celkové ztrátě nadmořské výšky se příliš neodlišovala od procházky brdskými lesy.

Přešli jsme vrchol Siniak (682 m n. m.) a vystoupali na kopec Stávok (nebo taky Nástavok, jak na kterém rozcestníku) (752 m n. m.), abychom si zde vychutnali obědovou siestu. Jsou tu lavice a dokonce poměrně velká rozhledna z dřevěných kmenů s hrdě vlajícími prapory.

Během chvilky tam však bylo lidí jak na Václaváku a trochu to připomínalo loňský oběd na Kremenci. A tak hajdy pryč! Pod kopcem jsme ještě nabrali vodu z ne příliš vydatné studánky.

Pokračovali jsme do sedla Mazgalica (582 m n. m.) a dále na Filipovský vrch (705 m n. m.). Putování v této fázi bylo dosti fádní záležitostí, ale počasí nám to hned vynahradilo. Než jsme došli na Filipovský vrch začalo pršet, nejdřív drobně, a pak víc a víc, až jsme skončili v pláštěnkách pod klenbou lesních velikánů. Byla to naštěstí jen větší přeháňka, a tak nakonec sluníčko zase vykouklo a my mazali dál.

Kousek za Filipovským vrchem jsme narazili na v mapě řádně avízovaný pomník neznámého vojáka ve tvaru čtyřhranné věžičky, která byla na každé straně opatřena mramorovou deskou se stejným nápisem, ovšem vždy v jiném jazyce.

Následovalo Filipovské sedlo (656 m n. m.) a za zhruba hodinku Kuchtovské sedlo (543 m n. m.). Již kus před ním se terén trochu narovnal a z polské strany se připojily poměrně rozlehlé louky mírně se svažující k nejbližší obci Ożenna. Bylo to po celodenním putování sevřeným lesem příjemné vydýchnutí do otevřené krajiny.

Na obloze se ale už zase začaly houfovat mraky a bylo jasné, že se bez řádného zajištění na nadcházející noc asi neobejdeme. Za chvíli jsme byli na rozcestí Roztocký les (644 m n. m.) s odbočkou do vesnice Roztoky. Rozhodli jsme se k ní zamířit, a tak jsme zde u patníku č. 190/2 naše dvouleté putování po slovensko-polské hranici slavně zakončili.

Asi tak na polovině cesty do vsi byla na mapě zaznačena nějaká ubytovna s honosným názvem "Hvezdáreň", ale nepořídili jsme, měli plno. Mezitím se už doopravdy rozpršelo a došlo i na pláštěnky. Konečně jsme dostihli ves a najít v ní střechu nad hlavou se vždy s úspěchem řešívalo v místní krčmě. Ale co když - jako zde - krčma není?

Nakonec vyšla ze dveří jedné z chalup starší paní a na dotaz, zda někde poblíž není nějaká stodola nebo seník, prohlásila, že stodolu se senem má přece hned vedle domu, tak kam bychom jinam chodili. A to nám ještě uvařila kotel čaje, který zájemcům vyfutrovala navíc rumem (jeden můj kamarád tomu říká "fortifikace"). Je vidět, že se ještě občas najdou dobří lidé…

Sedmý den - Finále

Za krásnou stodolu se senem jsme samozřejmě museli něčím zaplatit, protože svět spěje k rovnováze. A tak jsme ráno vstávali na autobus s odjezdem už v 6:40, jinak bychom se do Bardejova, opravdu konečné stanici tohoto treku, jen tak nedostali. (Pozn. autobus už dnes do Roztok nezajíždí a třeba dojít pěšky na křižovatku se silnicí mezi Vyšným a Nižným Mirošovem, kde jsme tenkrát přestupovali.)

Nakonec jsme to i s tím přestupem zvládli a dorazili do Bardejova velmi časně, můžeme dokonce napsat, že ještě v době snídaně, zvláště když jsme v Roztokách žádnou neměli, že… Skvěle jsme to napravili v nádražním bufetu, který v tu dobu již oplýval všemi výdobytky potřebnými pro snídani v náruči civilizace, jako jsou dršťková polévka, vařené vepřové koleno, klobásy a teplá sekaná. O pivu a borovičce ani nemluvě. Po dobré snídani nastal čas prohlédnout si pamětihodnosti města Bardejova.

Možná si někdo myslíte, že Bardejov je nějaké zapadlé nudné provinční maloměsto, ale to je trestuhodný omyl. Historické jádro města figuruje na seznamu památek UNESCO a je opravdu na co popatřit. Vstupu vévodí starý kamenný most a další cesta plná zbytků středověké fortifikace (teď to s rumem do čaje opravdu nemá nic společného) nás přivedla až na náměstí lemované krásnými měšťanskými domečky s obchůdky a bizardní architekturou.

Dominantou náměstí je gotická bazilika minor sv. Egídia (sv. Jiljí) s nádherným interiérem a úžasným výhledem z věže, který kazí pouze "citlivé" spojení historické části města s panelákovou výstavbou socialistického realismu.

Bardejov býval ve středověku důležitou křižovatkou obchodních cest, což přinášelo peníze, a peníze zase přinášely kulturní památky. Z budov na náměstí pak kromě baziliky stojí za zmínku i starobylá radnice, jejíž bohatá výzdoba obsahuje i reliéf človíčka s vystrčenou zadnicí, což prý byla pomsta stavitelů starostovi za to, že jim zůstal dlužen za odvedenou práci. Nebylo by marné toto řešení oprášit. Možná bychom se dnes divili, kolik veřejných budov by bylo podobným uměleckým výjevem ozdobeno…

Bardejov však nabízí vedle historických památek, které potěší zejména ducha, i něco, co je orientováno spíše na tělo. Nedaleko města totiž vyvěrají sirovodíkové minerální prameny, a tak se nelze divit, že tam už před několika stoletími vznikly lázně (Bardejov - kúpeľe), které jsou dnes dosažitelné z Bardejova městskou dopravou.

Součástí lázeňského komplexu (a není zrovna malý) je i koupaliště, a tak jsme měli namířeno zejména k němu, kde jsme chtěli spojit příjemné vyvalování se u vody s pořádnou očistou před cestou domů.

Naše dávka štěstí však byla už vyčerpána, neboť na místě samém nás přivítala jen zavřená brána a "oznam" v pokladně, že se dneska prostě nekoupe. A tak jsme za účelem předodjezdové hygieny skončili v nedalekém potoce, přičemž někteří to vzali opravdu "z gruntu", aniž by se nad tím korzující lázeňští hosté nějak pozastavovali… Pak už ovšem zbývala jen cesta domů.

Mapy: 118 - Bukovské vrchy, 106 - Laborecká vrchovina a 105 - Ondavská vrchovina.

• Pokračování článku

Další související články: