Noc byla příšerná, může za to moje blbost a ušlá nafukovačka. Ráno mrzne, ale co by člověk čekal v půlce září. Vařím čaj a přehrabuji batoh, abych našel panáka na zahřátí. Je osm hodin ráno a začíná letová hodina. Zámožnější turisté letí helikoptérou k hotelu pod Kebnekaise. Víc jak hodinu trvá příšerný řev, kdo hledá klid a pustinu, tak ať zvolí jinou destinaci. Takhle to chodí v domovině Grety Thunberg.

Cesta je nepřehlédnutelná a nejde se po ní dobře. Jsme v přístavu u jezera Laddjujávri, kde se dá lodí zkrátit cesta. Otvírají se tu luxusní výhledy na hory a my se dohadujeme, která je ta "naše". Rychle se najíme a pokračujeme, ještě nejsme ani v půlce. Jezero je za námi a za nějaký čas je i chata na dohled.

V laviništi, těsně před chatou, je tábořiště. Stavíme stany a děláme oheň. Vaříme mraky čaje a něco málo jídla. Arnold říká, že zítra máme vlastně odpočinkový den, protože nás čeká jen necelých 9 kiláků a bez báglů, oproti dnešním dvaceti. Nechci být sprostý a tak přejdu mlčením těch 1 600 metrů převýšení.

Podle plánu jsme chtěli vystoupit ferratou a dolů klasikou, ale nejsem v pohodě a tak navrhuji nahoru a dolů klasikou, kdykoliv budu mít šanci otočit a pokud nevylezu na Kebnekaise, aspoň bych měl Vierranvárri, kopec přes který vede cesta. A měl jsem pravdu, opravdu mi to nešlapalo, v půlce výstupu na Vierranvárri začíná pršet, Arnold s Tomem vpředu a já přemýšlím, jak ukecat Markétu k sestupu. Ta je ale vytrvalá, takže šlapeme dál. Kluky posíláme napřed, nemá cenu, aby čekali.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Konečně stojíme na Vierravárri. Výhled nic moc. Tady nastává okamžik rozhodnutí, jít dolů a sestoupit, nebo sestoupit a pokračovat ve výstupu. Dcerka rozhodne a tak sestupujeme do sedla Kaffedalen. Kupodivu se rozejdu, severní svah je zasněžený, umrzlý a uklouzaný, nasazujeme nesmeky. Hodně lidí to projde bez nich, ale skupina před námi to vzdává, smutně nás míjí a říkají něco o vybavení, je mi jich líto.

Ze sedla stoupáme k chatě, kde se k naší cestě připojuje ferrata. Kousek nad ní potkáváme kluky. Oba obrací a jdou s námi znovu na vrchol. Tam je skupinka asi osmi turistů s vůdci, pak už jen mlha a nic víc. Cesta zpět je dlouhá, ale alespoň většinou dolů.

Další den plánujeme jít do Singi Fjällstuga (chata přes kterou vede dálkový trek) a potom pokračovat na sever do Abiska. Šlapeme údolím, proti silnému větru, poletuje sníh a do toho mě berou záda. Každou chvíli si sedám a sundávám ze zad tu popelnici. Krajina je úžasná, občas je vidět sob, ale nějak si to nedokážu vychutnat. Konečně jsme u chaty. V závětří na sluníčku odpočíváme. O nějakém vyhřívání se, nemůže být ani řeč. Odcházíme údolím kousek na sever, kde je opuštěná zimní laponská osada. Před chatkou, kde tolik nefouká, stavíme stany.

Ráno vzhledem k tomu, že za polárním kruhem neplatí pojištění Alpenvereinu, což jsem zjistil až po příletu (během další cesty stejně není signál) a že moje záda nejsou v pohodě, oznamuji Markétě a klukům, že se vracím. Maky se rozhoduje jít se mnou. Zpáteční cesta, asi 14 km, nám trvá šest hodin, takže si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Na známém místě stavíme stan a jdeme do restaurace na jídlo a pivo (místní Velrybí Ploutev nemá chybu).

Další den začíná jako obvykle letovou hodinou. Balíme a jdeme do Nikkaluokty. Je nádherný podzim a my si užíváme výhledy i studené, podzimní paprsky. Asi tři kiláky od vesnice táboříme. Neodolám a vykoupu se v řece. Ráno Markéta ukecá 100% slevu na bus (nefunguje mu terminál na karty a nám zase data) a za hodinu sháníme ubytování v Kiruně. 400 kaček za noc a snídaně formou švédského stolu, co jiného by se tu dalo čekat.

Po snídani valíme na vlak do Abiska. Ještě si pohráváme s myšlenkou, dát si oběd v Narviku, ale průvodčí nám říká, že do Norska se nemůže, kvůli čínskýmu svinstvu. V Abisku se ubytujeme v kempu a jdeme asi 5 kiláků proti proudu stejnojmenné řeky. Nevím, jak přesně to popsat, prostě "nádhera". Při návratu mi přijde SMS, že kluci táboří a zítra k nám dojdou. Večer sedíme u ohně a vaříme.

Ráno se sejdeme s Arnoldem a Tomem v jakémsi laponském skanzenu a dozvídáme se, že spali na místě, kam jsme včera došli, minuli jsme se o půl hodiny. Kluci toho mají dost a tak s Maky jdeme podél Abiska nádherným kaňonem až k ústí řeky do jezera Tornetrask. Pak už jen zabalíme a jedeme do Kiruny čekat na letadlo.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie