Výstup na horu Kazbek (5 054 m) na Kavkaze z Gruzie

Pohled z vrcholu jedné z osmi kavkazských pětitisícovek

25.8. v půl páté ráno dosedá letadlo na dráhu v Tbilisi. Bereme nechutně těžké bágly a suneme se před letištní halu. Tam se na nás sesypou taxikáři a nabízejí odvoz do města - odoláváme. Nastupujeme do autobusu. A protože nepochopíme systém placení, jedeme na černo. Ve městě nastupují revizoři, tak mizíme. Jdeme kousek pěšky a nastupujeme do dalšího. Stanici před vlakovým nádraží se situace opakuje - ten zbytek cesty dojdeme.

Na trhu mezi nádražím a stadionem nakupujeme bombičky do vařičů, podle informací mají být levnější než v Kazbegi, ale není to pravda. Protože jsme nesehnali maršutku, domlouváme dopravu taxíkem. Stojí to 200 stovky (ceny budu uvádět v Lari - 1 Lari / 8,40 Kč). Jak jsme se později dozvěděli - natáhli nás.

Cesta běžně stojí 100- 150 a zpáteční jsme zvládli dokonce za 80 (maršutka stojí 10 na osobu, ale v Tbilisi, jsme ji nenašli a v Kazbegi jsme se do ní nedostali). Cestou ještě nakupujeme jídlo v obchoďáku a po druhé hodině jsme v Kazbegi (1 730 m). Tomáš hned obouvá pohorky a že budeme spát u kláštera Sameba (2 170 m). Naštěstí začíná pršet, po dni v Istanbulu a noci v letadle, bych se radši vysprchoval a vyspal.

Beru batoh a následován Klokanem a Ondrou mizíme v blízké hospodě. Přeháňka se mění v příval a Tom ustupuje - je to první a zároveň poslední déšť, co jsme během 17 dnů v Gruzii zažili. Hotel v centru je pro nás za 300, druhý Easy hotel o kousek dál je za 150. Další nehledáme. Přebalujeme batohy, něco necháváme na hotelu. Jdeme na jedno a pak spát.

Po šesté vyrážíme, hned se na nás nalepí taxikář a nabízí odvoz ke klášteru - odmítáme, ale později toho lituji. 30 Lari není tak moc a ten kopec je fakt strašnej. Před klášterem nás překvapí staveniště, místní zde budují velké parkoviště pro turisty. Dopíjím vodu a plním láhev z pramene. Prohlídku kláštera necháváme na sestup a stoupáme do sedla Arša (2 930 m).

Nekonečný výstup, vedro a žízeň, tak se dá vyjádřit cesta pastvinami do sedla. V sedle nás vítá pár toulavých psů, houf turistů a čtveřice koní. Zásobování chaty probíhá koňmo a za poplatek je možné nechat si vynést batohy na chatu - cenu neznám. Protože vidím pod sebou tábořiště s vodou, dopíjím láhev.

Následuje sestup k potoku a výstup na louku, kde se nechá spát. Protože jsme KO a taky se zatahuje, rozhodujeme se pro bivak. Tedy až na Toma. Ten by rád až k meteo stanici a je dost naštvanej. Ale na dalších 600 metrů prostě nemáme. Poblíž tábořiště budují chatu, cena je 100 na osobu i se snídaní. Zdá se nám to dost a tak stavíme stany, voda je dispozici, i když o její kvalitě se dá pochybovat.

Brzy ráno balíme zabahněné stany a stoupáme k ledovci. Najdeme nástup a šňůra koňského trusu nás bezpečně vede přes něj. Konečně dorazíme ke stanici, co slouží jako chata. Kolem je dost odpadků a ještě víc v pytlích pod chatou, zajímalo by mě, jestli to někdy stáhnou dolů.

O ubytování na stanici jsem slyšel hrozné věci, ale co jsem viděl, nevypadalo tak zle. Cena v chatě je 40 za osobu, nebo 10 za stan před chatou. Tomáš chce pokračovat výš nad chatu a my to zase od sabotujeme. Je z toho zase hádka a tichá domácnost. Nakonec, po odpočinku a na lehko, se vydáváme k Bílému kříži a pak výš za něj, těsně pod hranici 4 000 m.

Bílý kříž je jedním z bodů na cestě, následuje Černý kříž, mezi nimi jsou vhodná místa na bivak a poslední možnost nabrat tekoucí vodu. Pak následuje stěna Khmaura, horní část ledovce, sedlo a vrchol.

Po návratu uvažujeme, co dál, předpověď říká, dva dny hezky a pak změna. Času máme dost, ale nikomu se nechce propást hezké dny a pak čekat na počasí. Oproti původnímu plánu, vylézt aklimatizační Ortsveri (4 350 m) se rozhodujeme druhý den přenést věci k Černému kříži, pak nakouknout k ledovci a další den okolo jedné začít výstup. Vaříme a pak jdeme spát.

Ráno začíná kolotoč nanovo, snídaně balení a odchod. Procházíme okolo Bílého kříže (je to poslední místo, co vím, že je signál), za ním začíná ledovec plný suti. Nacházíme místo a stavíme stany. Úplně rezignujeme na obhlídku terénu. Vaříme jídlo a děláme mraky čaje. Když svítí slunce, je vedro, když se zatáhne, je kosa. Kolem prochází skupinky vyřízených lidí, snažíme se odhadnout, jestli mají vrchol v kapse. Na pochod vítězů to rozhodně nevypadá. Večer, když jsou ostatní ve spacácích, ještě chvíli rozjímám s trochou slivovice. Rok plánování a je to tady a nějakou náhodou mám zítra narozeniny.

Budíček je v 0:30. Je teplo, určitě nemrzne. Nevím, jak je to možné, ale odcházíme až před druhou. Měsíc svítí jak šílený, je vidět jako ve dne. Čelovky zapínáme, abychom nešlápli do nějaké díry, ale jasně vidíme směr kudy jít. Suťová pole pod stěnou Khamura procházíme téměř bez bloudění.

Jsme pod ledovcem, je tu poměrně dost stanů. Pokračujeme podél, až nacházíme místo, kde se dá na něj vstoupit. Jsme mimo hlavní cestu. Hodně jsem četl o labyrintu trhlin, ale nic takového jsme nepotkali. Směr je jasný, přejdeme pár solidních mostů a jsme na cestě. Ve 4 300 m míjíme další stany. Pak procházíme sedlo, začínáme traverzovat úbočí Kazbeku a vstupujeme do Putinova království. Začíná silně a mrazivě foukat - asi z Kremlu.

Vrchol se zahaluje do mlhy. Pod námi září Vladikavkaz. Beru teplé rukavice a péřovku. Do teď jsme stoupali poměrně rychle, ale před výšvihem do sedla mezi vrcholy, nás zastavuje asi pět lanových družstev, které mají dost. Neuhnou, nedají se předejít, obejít, prostě nic. Pět kroků dopředu a pět minut čekání. Sprostě nadávám, stejně mi nikdo nerozumí.

V sedle se mi podaří dvě družstva předejít, pomalu se sunu výš. Vítr rozhání mraky, začíná svítat. Nad sebou vidím stát lidi na vrcholu, za pár minut tam jsem taky. Je 7:30. Kavkaz se pod námi rozprostírá až po Elbrus. Kdyby nefoukalo, byla by to nádhera. Je zima a vítr. Párkrát přejdeme vrchol, uděláme pár fotek a mizíme tak rychle, že se nikdo ani nepodívá na výškoměr, jestli je to pravda.

Jak sestupujeme, vítr slábne a slunce sílí, na ledovci je to slušná smažka. Níže pak procházíme sutí pod stěnou Khamura. Ráno se nám podařilo, jít po cestě daleko od ní, tentokrát jdeme podstatně blíž. Cesta přesto ale vede v bezpečné vzdálenosti od padajícího kamení. Před námi, dál než bychom chtěli, vidíme Černý kříž. Vlečeme se žíznivý k němu - ke stanům, jako pochod vítězů to nevypadá… Konečně jsme "doma", následuje hafo čaje a nějaké to jídlo.

Ráno naposled zabalíme a se zastávkou v klášteře Sameba, dorazíme do hotelu, kde na nás čekají sprcha, pivko a postel.