Kavkaz - rozloha, příroda, výška a členění

Kavkaz - přírodní poměry, členění a reliéf Kavkazu, délka hřebene

Kavkaz. Jako neprostupná hradba se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce bezmála 1 500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného horského celku, jehož rozloha činí úctyhodných 440 000 čtverečních kilometrů (asi dvakrát více než činí rozloha Karpat), dosahuje v oblasti Elbrusu (5 642 m), nejvyšší hory Kavkazu, asi 190 kilometrů.

Na jihu je Velký Kavkaz lemován podstatně nižším Malým Kavkazem, Arménskou vysočinou a výběžky Pontského pohoří táhnoucího se sem z Malé Asie, na severu pak Kumo-Manyčskou sníženinou. Na západě je Kavkaz ohraničen pobřežím Černého moře a na východě pak pobřežím moře Kaspického.

Počet kavkazských pětitisícovek

Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus (5 642 m). Další pětitisícovky pak ještě nalezneme v oblasti Bezingi a poslední, osamoceně stojící pětitisícovkou je Kazbek na pomezí Centrálního a Východního Kavkazu. Velký Kavkaz se dělí na tři základní celky - Západní, Centrální a Východní Kavkaz. Nad 4 000 metrů se na Kavkaze tyčí přes 200 vrcholů, nad 4 500 metrů již jen třicet. Patnáct vrcholů je vyšších než nejvyšší hora Alp - Mont Blanc (4 807 m) a jen osm vrcholů přesahuje svou výškou hranici 5 000 metrů.

Čtěte také: Centrální Kavkaz, Dombaj, Prielbrusie, Bezengi - trekový a horol. průvodce

Složitá historie vzniku a vývoje Kavkazu se odrazila na jeho současné podobě. Pleistocénní zalednění, procházející geosynklinální zlomy, endogenní a exogenní procesy, pestrost geologického podloží, to vše mělo vliv na utváření reliéfu Kavkazu, který je v hrubých rysech popsán níže.

Jižní svahy Velkého Kavkazu jsou značně strmé a boční hřebeny poměrně krátké, takže při pohledu od jihu vynikne velehorský charakter Kavkazu. Naopak severní svahy jsou povlovné a boční hřebeny značně dlouhé. Navíc je Hlavní hřeben zastíněn soustavou několika podélných hřebenů, takže z podhůří nejsou centrální částí Kavkazu téměř viditelné.

Kras a jeskyně Kavkazu

Jižní svahy, především v oblasti západní Gruzie jsou tvořeny usazenými horninami, ve kterých vzniklo velké množství krasových jeskyní. Dodnes jich tady bylo objeveno asi 470, z nichž nejhlubší dlouho byla jeskyně Sněžnaja (Sněžná) na Bzybském hřebeni se známou hloubkou 1 320 metrů.

Největší dosud známou jeskyní Kavkazu je jeskyně Novoafonská, jejíž známá délka dosahuje asi 50 kilometrů (49 569 m). Byla objevena na přelomu 60. a 70. let a dnes je její část zpřístupněna pro turisty. Dalšími známými velkými jeskyněmi jsou například Šudi-Pychasská krasová jeskyně v Severní Osetii, Sataplijská jeskyně v oblasti Bzybského hřebene aj. U jeskyní ale ještě chvíli zůstaňme.

Poměrně nedávno byla objevena řada dalších jeskynních systémů v oblasti Abcházie v masívu Arabika. A to dokonce natolik zajímavých a mohutných, že to stačilo i na světový primát! Jeskyně Voronja (Krubera) je jedinou dnes známou jeskyní, jež svou hloubkou překročila magickou hranici 2 000 metrů a je dnes tedy nejhlubší známou jeskyní světa (2 140 m)!

Ani další z jeskyní - Sarma, nacházející se ve stejném masívu není žádný drobek. Se svou hloubkou 1 543 metrů je šestou nejhlubší jeskyní světa! A aby toho nebylo málo, tak ve stejném masívu se nachází ještě jeskyně Shakta Vjacheslav Pantjukhina, která dosahuje hloubky 1 508 metrů a je osmou nejhlubší jeskyní světa!

Geopolitické členění

Velký Kavkaz se rozkládá na území tří států. Jsou to Ázerbajdžán, Gruzie a Ruská federace s řadou autonomních republik jako jsou Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea. Malý Kavkaz, leží na území Gruzie, Ázerbajdžánu a Arménie.

Kavkazské ledovce

Velký Kavkaz je spojovacím článkem rozsáhlé alpsko-himalájské vrásné zóny. Jeho svahy jsou pokryty 1 389 ledovci, jejichž celková plocha činí 1 424 čtverečních kilometrů. Z toho 75 % všech ledovců Kavkazu se nachází na jeho severních svazích v oblasti Západního a zejména pak Centrálního Kavkazu.

Ve Východním Kavkaze je plocha ledovců malá, což je dáno nejen malým množstvím srážek, ale i vyššími průměrnými teplotami. Výška sněžné čáry se tady totiž pohybuje okolo 3 600 m, na rozdíl od Západního a Centrálního Kavkazu, kde se výška sněžné čáry pohybuje v rozmezí 2 800 až 3 200 metrů. Údolní ledovce však mohou stékat do menších nadmořských výšek.

Nejníže se dostává čelo 13 kilometrů dlouhého ledovce Lekzyr v sousedství vrcholu Džantugan (asi 1 750 m). Přitom jen na samotný Elbrus připadá 122 čtverečních kilometrů ledovců, což je zhruba 8,5 % z celkového zalednění Kavkazu. Některé ledovce dosahují délky přes 12 kilometrů (Canner, Dychsu, Karaugom, Bezingi), z nichž nejdelší je Bezingský ledovec (zvaný také Ullu Čiran) s délkou okolo 18 kilometrů.

U většiny ledovců je patrný značný úbytek objemu ledu, což je dáváno do souvislosti s globálním oteplováním. Pro úplnost je však nutno uvést, že některé ledovce jsou ve stacionárním stavu a u některých je dokonce pozorován nárůst objemu.

Západní Kavkaz

Západní Kavkaz začíná zcela nenápadně u pobřeží Černého moře na Tamanském poloostrově, který je vulkanického původu a je doslova rozřezán řadou zálivů. Tamanský poloostrov byl ještě v historické době pokryt mořem. Teprve v prvním století našeho letopočtu se území zvedlo z mořského dna a dnešní Tamanský poloostrov se stává ostrovem. Teprve v pátém století našeho letopočtu nabývá dnešní podoby a stává se poloostrovem.

Kavkaz má po oblast Anapy spíše charakter pahorkatiny s výškami do 300 metrů nad hladinou moře. V blízkosti Novorossijska se vrcholky zvedají již do výšky asi 600 metrů. Teprve za městem Tuapse, za Gojčským průsmykem, se začíná Hlavní kavkazský hřbet zvedat do výšek 800 až 1 000 metrů a v oblasti vápencového vrcholu Fišt (2 867 m) s malým ledovcem ve skupině Krasnaja poljana, začíná mít velehorský ráz.

Výška hřebene se stále zvyšuje, od hory Čuguš na jihovýchod dosahuje výšky již 3 000 metrů a vrchol Cachvoa má výšku již 3 346 m. Tato oblast byla v době ledové silně modelována ledovci, takže dnes tady nacházíme typický glaciální reliéf se starými ledovcovými útvary - trogy (hluboce seříznutá údolí), kary, kuloáry, morénami aj.

Oblast je nevýrazně zaledněna, nachází se tady asi 60 ledovců s celkovou plochou jen asi 18,2 km². Hřebeny se rozšiřují a jsou stále vyšší. Reliéf si již trvale udržuje velehorský ráz, objevuje se významnější zalednění - hora Pšiš (3 790 m).

Hlavní hřeben se dále táhne zhruba jihovýchodním směrem do skupiny Dombaj, kde Kavkaz konečně nabývá čtyřtisícových výšek. Jižní svahy Hlavního hřebene jsou zbrázděny hlubokými dolinami řek Mzymta, Bzyda, Kodora aj., oddělené středně vysokými hřbety jako Gagrinský, Bzydský aj.

Od hory Fišt (2 867 m) již můžeme pozorovat jednolitý Hlavní hřeben Velkého Kavkazu, který je na jihu sledován paralelním Abchazským hřebenem dosahujícím výšky až 3 500 metrů.

Předěl mezi Západním a Centrálním Kavkazem tvoří sedlo Vostočnyj (Východní) Nenskryr v sousedství Kluchorského průsmyku (2 781 m), kterým vede Suchumská vojenská cesta. Někteří autoři však posouvají hranici Východního a Centrálního Kavkazu do Kluchorského průsmyku. Toto však není jediná z nejednoznačností členění Kavkazu.

Horolezecky nejvýznamnějšími vrcholy Západního Kavkazu jsou Dombaj-Ülgen (4 047 m), Amanauzbaši (3 757 m), Belalakaja (3 861 m), Džuguturlučat (3 898 m), Dalar (3 979 m), Bu-Ulgen (3 918 m), Čotča (3 638 m) a další.

Centrální Kavkaz

Centrální Kavkaz dosahuje největších nadmořských výšek a největšího zalednění. Dělí se na tři základní výraznější skupiny: Prielbrusie, Bezingi a Kazbek. Nejvýznamnějšími vrcholy této oblasti je Elbrus (5 642 m), Ušba (4 710 m), Donguz Orun (4 437 m), Šchelda (4 369 m), Džajlyk (4 537 m), Ljalver (4 350 m), Gestola (4 860 m), Katyntau (4 970 m), Džangitau (5 049 m), Šchara (5 204 m), Dychtau (5 203 m), Mižirgi (5 012 m), Koštantau (5 145 m), Pik Puškina (5 047 m) aj.

V Bezingách dosahuje Hlavní kavkazský hřeben svých největších nadmořských výšek, nejvyšším vrcholem celého Hlavního kavkazského hřebene je Šchara (5 204 m). Hlavní hřeben tedy nedosahuje absolutně největších nadmořských výšek Kavkazu, neboť Elbrus je vysunut k severu mimo hlavní hřeben Kavkazu do tzv. Bočního hřebene.

Od Bezingské skupiny dále na východ až ke Kazbeku se táhne horské pásmo, jehož centrem je Cejská dolina. Mimořádně zajímavé horolezecké vrcholy leží v severním, Digorském, výběžku. Jmenujme Doppach (4 396 m), Gjulči (4 471 m) či Sugantau (4 490 m).

V hřebenech nad samotnou Cejskou dolinou jsou pak významnými vrcholy Uilpata (4 638 m), Karaugom (4 513 m), Songuti (4 460 m), Čančachi (4 453 m), Mamison (4 358 m) aj. Rovněž ve východní části této oblasti, ve skupině Tepli, se nacházejí horolezecky přitažlivé vrcholy: Kazbek (5 047 m), Džimaraj (4 780 m), Majli (4 601 m), Tepli (4 423 m) aj. Vrcholem Kazbek končí Centrální Kavkaz.

Jádro Centrálního Kavkazu je tvořeno starými krystalickými horninami, které byly v geologicky nedávné době proraženy magmatickými výlevy, které daly vzniknout mohutným sopkám jako je například Elbrus a Kazbek. Ano, Elbrus a Kazbek jsou sopky, jejichž činnost ustala poměrně nedávno. Ještě dnes můžeme na jejich svazích pozorovat dozvuky jejich činnosti v podobě úniků plynů a vývěrů horkých minerálních pramenů. Někteří vulkanologové dokonce nepovažují Elbrus ještě ani dnes za zcela vyhaslý!

Západní i Centrální Kavkaz jsou poměrně hojně zavlažovány, což dalo vzniknout množství ledovců a firnovišť. Výška sněžné čáry činí na západě 2 800 až 3 200 metrů, v centrální části pak asi 3 500 až 3 600 metrů. Dlouhé údolní ledovce však stékají do mnohem menších nadmořských výšek, až kolem 2 000 metrů.

Východní Kavkaz

Východní Kavkaz pokračuje od východní hranice Centrálního Kavkazu od Krestového (Křížového) průsmyku, tedy zhruba od hory Kazbek (5 047 m) dále k jihovýchodu. V Krestovém průsmyku (2 384 m) se k Hlavnímu kavkazskému hřebeni připojuje hřeben Dzirulský, který je jakýmsi spojovacím mostem mezi Velkým Kavkazem a Malým Kavkazem.

Hlavní kavkazský hřbet se táhne ještě stovky kilometrů až k pobřeží Kaspického moře na Apšeronský poloostrov. Jeho průběh je již poměrně jednoduchý bez významnějších bočních hřebenů. Převládají pískovce, dolomity a dolomitické vápence, břidlice. Velehorský ráz Kavkazu se tady postupně ztrácí, zalednění této oblasti je poměrně nevýznamné.

Od hory Babadag se pak výška kavkazského hřebene prudce snižuje a po horu Djubrar (2 206 m) má charakter středohoří. Od hory Djubrar se pak hřeben postupně snižuje až k hladině Kaspického moře. Přestože se tady nacházejí horolezecky perspektivní a značně vysoké vrcholy ležící zejména v Bočním hřebeni jako Tebulos-Mta (4 492 m), Komito (4 272 m) a v Hlavním hřebeni Šachdag (4 243 m), Bazar-Ďuzi (4 466 m), Babadag (3 629 m) turistika a horolezectví je tady doslova v plenkách.

Výše jsme si zhruba popsali centrální, hřebenové části Velkého Kavkazu. Orograficky se oblast Kavkazu dále dělí na Předkavkazí, Velký Kavkaz a Zakavkazí, které je tvořeno Zakavkazskými sníženinami a Zakavkazskou vysočinou.

Předkavkazí je zhruba ohraničeno podhůřím Kavkazu a Kumo-Manyčskou sníženinou a zahrnuje obrovské území. Od nížinné Kubáně zvedající se od Azovského moře až po nížiny Tereka se táhne úzký tektonický zlom, ohraničující ze severu systém Velkého Kavkazu.

Na západě Předkavkazí se rozprostírá Kubáň-Přiazovská nížina. Ve střední části nalezneme Stavropolskou hornatinu (hora Strižament dosahuje výšky 832 m), od níž se k jihu táhnou hory Mineralovodské skupiny s nejvyšší horou Beštau (1 400 m) a Terský i Sunženský hřbety. Východ Předkavkazí pokrývá Tersko-Kumská nížina, která je jihozápadním výběžkem Přikaspické nížiny.

Velký Kavkaz

Velký Kavkaz, jehož hřeben se táhne zhruba ve směru severozápad - jihovýchod, je ohraničen Černým a Kaspickým mořem. Velký Kavkaz má velice složitou strukturu (viz popis výše) asymetrické megaantiklinály se systémem radiálních horských hřbetů - antiklinál a dolin - synklinál.

E. E. Milanovský a V. E. Chajn ztotožňují hlavní tektonický zlom s Hlavním rozvodním hřebenem a Bočním hřbetem. Dále popisují zlom severních svahů zahrnující systém paralelních hřebenů, zlom jižních svahů zahrnující výběžky Hlavního hřebene, vybíhající z tohoto hřebene pod různými úhly. Centrální část hřebene je budována rozlámanými vrstvami krystalických hornin, kterými se v paleozoiku prodraly na povrch magmatické horniny - tufy, andezity a bazalty.

Hlavní kavkazský hřeben je na západě zakončen horou Fišt (2 852 m) v černomořské části a na východě horou Babadag (3 730 m) v kaspické části Kavkazu. Dalším významným hřbetem je Boční hřbet (Bokovyj chrebet), z nějž vystupuje Elbrus a další vrcholy. Boční hřbet tak dosahuje větších nadmořských výšek než Hlavní kavkazský hřeben (Glavnyj chrebet).

Severovýchodně od Bočního hřbetu se táhne Skalnatý hřbet (Skalistyj chrebet) dosahující výšky až 3 420 m. Ten však, stejně jako severněji ležící hřbety, není jednolitý, ale je rozřezán vodu odvádějícími řekami na řadu menších izolovaných částí.

Ještě severněji se pak táhne systém poměrně nízkých hřbetů obvykle zahrnovaný pod společný název Pastvinný hřbet (Pastbiščnyj chrebet) s výškami okolo 2 000 metrů. Nejsevernějším výběžkem Velkého Kavkazu je hladce modelovaný Lesnatý hřbet (Lesistyj chrebet) jehož výška nepřekračuje horní hranici lesa.

Jižně od Hlavního hřebene se nachází systém krátkých a rychle se snižujících hřbetů, jako jsou Kachetinský, Gagrinský, Bzydský, Kartalinský, Račinský, Lečchumský, Svanetský, Kodorský aj. K Velkému Kavkazu rovněž patří Tamanský a Apšeronský poloostrovy, pro jejichž reliéf jsou typické ploché sopečné kužely.

Zakavkazí

Zakavkazí je tvořeno sníženinami a vysočinami. Zakavkazské sníženiny - Kolchidská (známá již starým Řekům jako Colchis, jejíž pohádkové bohatství bylo inspirací k báji o Zlatém rounu a výpravě argonautů na lodi Argo) a Kurinská zahrnují i Kuro-Araksinskou nížinu, krystalický Dzirulský hřbet, který nejen odděluje uvedené sníženiny, ale také je jakýmsi spojovacím mostem mezi Velkým a Malým Kavkazem.

Kolchidská nížina je zbrázděna širokými a plochými dolinami, její západní část je pokryta mokřady (asi 2 000 km²) a jezery - zbytky původních mořských lagun a zálivů. Z nich je největší jezero Paleostomi s plochou 18 km². Na východním okraji, za Lichským (Suramským) hřebenem, se rozkládá plato s nevysokými hřbety s výškami 200 až 700 m a rovinami - Verchnekartalinská a Karajazsko-Gjandžinská.

Kuro-Araksinská nížina je pokryta nánosy půd, písků a spraší neogenního a pleistocénního stáří. Na severovýchodě této nížiny se nacházejí dosud činné bahenní sopky. Zakavkazská vysočina je tvořena výběžky Malého Kavkazu a Džavachetsko-Arménské vysočiny, jenž je částí Arménské vysočiny, která vstupuje do systému vysočin Přední Asie.

V jihovýchodní části Zakavkazí se dále rozkládají Talyšské hory, ohraničené ze západu úzkou Lenkoranskou nížinou tvořenou naplavenými hlínami, písky a sprašemi s typickými mořskými terasami a také výběžky iránské části Arménské vysočiny. Všechny tyto oblasti však leží ve stínu Velkého Kavkazu.

Nejvyšším vrcholem tohoto rozlehlého horského pásma je bývalá sopka Aragac (4 095 m) ležící severozápadně od Jerevanu ve výběžku Arménské vysočiny. Aragac byl v ještě nedávné minulosti častým dějištěm alpiniád Sovětského svazu. Dalšími relativně oblíbenými pásmy je Kaputdžik (3 906 m) v Zangezurském pohoří (Zangezurskij chrebet) a samozřejmě Malý Kavkaz táhnoucí se v délce asi 500 kilometrů.

Malý Kavkaz

Malý Kavkaz, byť není obsahem této publikace, si zaslouží samostatný odstavec jako součást Zakavkazí. Malý Kavkaz, vznikající v neogénu, je tvořen množstvím samostatných a poměrně nízkých hřbetů s výškami okolo 2 000 až 2 500 metrů. Jmenujme například Adžaromeretinské pohoří (Mepisckaro, 2 851 m), Papakarské pohoří (Lalvar, 2 545 m), Šachdagské pohoří (Bolšoj Ginaldag, 3 367 m), Murov-Dag (Gjamyš, 3 724 m) a další. Posledně zmíněná hora - Gjamyš (3 724 m) je nejvyšším vrcholem Malého Kavkazu.

Na Malý Kavkaz je často nazíráno jako na výběžek Zakavkazských vysočin, jako na severní výspu ohromného horského světa rozkládajícího se na území Přední a Malé Asie (Pákistán, Afghánistán, Irán a Turecko). Od břehů Černého moře vystupuje Meschetský hřeben, východně od řeky Kury Trialetský hřeben s výškou do 2 759 m. Tyto jsou budovány především flyšovými horninami.

Na jih od Trialetského hřebene se táhnou hřebeny Meschetský (2 850 m) budovaný flyšem, Samsarský (3 301 m), Džavachetský (3 196 m), Bazumský (2 932 m), které jsou centrálními a zároveň nejstaršími částmi pohoří. Budují je nejen staré krystalické horniny, ale i sedimenty druhohorního stáří a mladší vyvřeliny. K jezeru Sevan se od západu přibližuje Pamdakský hřeben (3 101 m).

Šachdagský hřeben (2 901 m) ohraničuje jezero Sevan ze severu a přechází v hřeben Murovdagský (3 724 m), které jsou vulkanického původu. Ještě dále na jihovýchod se rozkládá Gegamský hřbet (3 697 m) a nejvyšší hřeben Malého Kavkazu Zangezurský (3 724 m). Na samém východním okraji Malého Kavkazu se táhne Karabašský hřeben (2 725 m) sousedící s Kurinskou nížinou.

Malý Kavkaz má velice pestré geologické podloží. To bylo dáno především diferencovanými tektonickými pohyby, které nastartovaly bouřlivou vulkanickou činnost. Ta dala vzniknout mocným vrstvám láv, tufů a bazaltů jurského, křídového, paleocénního i eocénního stáří a také typickým kuželovitým vulkánům. Ty se objevovaly i v sousední Arménské vysočině. Z nich je nejvyšší Aragac (Alagjoz, 4 095 m). Za svůj vznik vděčí těmto diferencovaným tektonickým pohybům i propadlina jezera Sevan.

Malý Kavkaz se od Velkého Kavkazu odlišuje i v dalších parametrech. Nejenže je celkově nižší, ale nemá ani souvislý hlavní hřeben. Malý Kavkaz je dosud seismicky velice aktivní. V historii Arménie je zapsáno nemálo katastrofálních zemětřesení. Vzpomeňme například zemětřesení z 80. let minulého století.

Vodstvo Kavkazu

Kavkaz patří k úmoří tří moří - Kaspického, Černého a Azovského. Hydrogeografická síť Kavkazu je tvořena četnými řekami a jezery, jejichž rozdělení po Kavkaze nezávisí pouze na vydatnosti srážek, ale také na reliéfu. Prakticky všechny řeky Kavkazu pramení v horách, ve kterých je naakumulováno velké množství vody, zejména v podobě ledovců, tedy v subniválním (podsněžném) a nebo niválním (sněžném) vegetačním pásmu.

S přibývající nadmořskou výškou, kdy množství vodních srážek vzrůstá a naopak klesá výpar vody, zvyšuje se povrchový odtok a hustota říční sítě. Hustota říční sítě se tak pohybuje od 0,05 km/km² na východě Předkavkazí po 1,62 km/km² v horách. Typickými horskými řekami jsou Inguri, Bzyb a Kodor.

K řekám smíšeným, kdy horní toky mají charakter dravých horských řek, jenž mnohdy protékají kaňonovitými úseky a dolní toky mají charakter nížinných pomalu tekoucích vodních toků patří řeky Kura, Kubáň, Kuma, Araks, Rioni, Terek aj. Nejdelší řekou, která pramení na Kavkaze je řeka Kura s délkou 1 515 km a povodím o rozloze asi 188 000 čtverečních kilometrů. Následuje řeka Araks s délkou 1 072 km a povodím o rozloze 101 900 čtverečních kilometrů.

Délky dalších řek již tisíc kilometrů nepřekračují. Na třetím místě je Kubáň s délkou 900 km a povodím o rozloze 61 530 čtverečních kilometrů následovaná řekami Kuma (592 km), Terek (591 km), Alazaň (413 km), Rioni (327 km), Inguri (221 km), Bzyb (110 km) a řadou dalších.

Hydrogeografie však nepopisuje pouze říční, ale také jezerní síť a podzemní vody. Jezer je na Kavkaze poměrně málo, jen okolo 2 000. Jejich plocha je obvykle malá, z čehož se vymyká pouze jezero Sevan s plochou 1 416 km². Další velké jezerní plochy nalezneme v nížinách Předkavkazí a Zakavkazí. Na horských svazích jezera chybí, avšak výše v horách je jejich počet poměrně vysoký.

Kotliny jezer v horách jsou různého původu - tektonické, krasové, vulkanické, morénové či karové. Poslední dva typy jsou tedy ledovcového původu. Jezera vulkanická nalezneme především na území Karabašského plata a Arménské vysočiny, nejznámějším takovým jezerem je jezero Išygly - Karageľ s maximálním průměrem 1 950 metrů a maximální hloubkou 8 metrů. Ledovcová jezera můžeme spatřit v povodí Teberdy na Dombaji - Badukská, Murudžinská, Kluchorská jezera aj.

Minerální prameny

Také zásoby podzemní vody Kavkazu jsou značně bohaté, jejich kvalita a mineralizace však souvisí s geotektonickou strukturou dané oblasti. V oblasti Kavkazu se vyskytuje velké množství minerálních pramenů, které se využívají v početných lázních jako jsou Suchumi, Pjatigorsk, Mineralnyje vody aj., které v minulosti navštěvovaly takové osobnosti jako Lermontov, Puškin, Tolstoj, Glinka a řada dalších. Vyskytují se tady sulfáto-karbonátové prameny, sirovodíkové, radioaktivní vody aj.

Většina minerálních pramenů je chladných (do 20 °C), objevují se však i subtermální prameny (20 ° C a více) a horké minerální prameny (nad 42 °C). Minerální prameny jsou v této oblasti nazývány narzany, což v překladu znamená bohatýrská voda (z kabardinského nart-sano). Horalové říkají, že tyto prameny mají léčivou sílu. Pili ji již staří Nártové v přesvědčení, že umírajícím navrátí život a stárnoucím mládí. Nejteplejší prameny v okolí Elbrusu dosahují až 70 °C.